VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
47 dětí a Zdeněk Rumpík – to je zkoušení nové hry ve studiu LAIK
Od začátku letošní sezóny působí při Východočeském divadle Mladé divadelní studio LAIK určené dětem a mládeži od 7 do 17 let. Vede ho herec a pedagog s dlouholetou zkušeností s vedením dramatického souboru v Přelouči ZDENĚK RUMPÍK. Na hodinách předává svým žákům základy herecké profese, ale jeho cílem je i nastudování dvou vlastních představení, která se budou pravidelně hrát na obou našich scénách. První ovoce své několikaměsíční práce sklidili už nejmladší členové studia LAIK na Malé scéně ve dvoře, kde měli premiéru pohádky ruského spisovatele, básníka a dramatika Samuila Jakovleviče Maršaka Dům kočky Modroočky. V současnosti celé studio pilně studuje a zkouší hru o lidských ctnostech a nectnostech Ze života hmyzu autorů Karla a Josefa Čapků, která bude mít premiéru v neděli 25. května od 17.00 hodin v Městském divadle. V předpremiérovém čase plném vzrušení a napětí jsem si povídala se Zdeňkem Rumpíkem nejen o zkoušení, ale i o tom, jak ho práce s dětmi naplňuje.
Zdeňku, jak vybíráš hru, na které pak s dětmi pracuješ a proč sis vybral právě Ze života hmyzu?
Vždy mám problém, aby látka byla pro děti, aby to bylo tzv. hratelné. Takových her, jako je Ze života hmyzu, kde je velké množství rolí, je málo. Pokud si samozřejmě něco sami nedramatizujeme. V naší inscenaci hraje všech 47 dětí, některé i několik rolí. Už když jsme na začátku sezóny dělali konkurz, vybíral jsem děti s ohledem na tuto hru a role v ní. V novém souboru jsem chtěl začínat s titulem, který dobře znám a mám s ním dobré zkušenosti, konec konců za dvaadvacet let jsem ho už dvakrát inscenoval. A věděl jsem, že na samotné zkoušení nebudeme mít moc času. Proto jsem chtěl vyjít s něčím, co aspoň část dětí zná.
Kolik dětí je takových, co už hráli u tebe v Přelouči?
Asi deset. Někteří hrají stejné role, ale jiní ne.
Jak se ti s nimi dělá?
Museli jsme se dlouho poznávat. Dá se říct, že jsme srovnávali krok, já jsem poznával je a oni můj způsob práce. Pochopili jsme, že jsme všichni na jedné lodi a že se musí pracovat, že to jinak nejde. A je pravda, že teď už se zabývám tím, co s nimi bubu dělat příští rok. Určitě zase vyhlásíme konkurz, protože máme málo kluků, několik se jich už zajímalo, proto si je pozveme.
Objevil se mezi hereckými nováčky velký talent?
Ano, určitě. Já jsem si děti rozdělil do čtyř věkových kategorií. Vždy potřebuju nějaký základ, děti, které budou v souboru perspektivně déle, třeba deset dvanáct let – tak těch mám dost, i dost kluků a ti jsou výrazně talentovaní. Třeba Tomáš Pekárek, Vašík Němec. Jsou to malí kluci, ale vím, že když je to bude bavit a budou pracovat, tak dorostou do velkých chlapáků. Ti jsou na svůj věk velmi talentovaní, dobře jsem si je vybral. Když přijde dítě, co je na gymnáziu, tak zůstane jeden dva roky, pak jde na vysokou a končí. To je taky dobře, chvíli pracujeme a pro ně to má smysl, ale ti menší, když jsou šikovní, tak ty si piplám.
V „dramaťáku“ je tedy lepší tzv. běh na dlouhou trať, že?
Ano, to má určitě smysl.
Kolik máš dětí, které jsi vychoval a které se profesionálně věnují divadlu nebo pracují v umění?
Je jich dost, na různých postech. Když jsem začínal, hned první rok se u mě objevil kluk, David Máj, ten se potom dostal na herectví a teď jsem ho nedávno viděl v televizi. Jeden z mých bývalých svěřenců je v divadle v Českém Těšíně. Dost se jich realizovalo jako moderátoři v rádiích či televizích. Koneckonců i tady u nás pracuje Lucka Kopecká, která nevěděla, zda je pro ni herectví to pravé, ale zůstala u divadla – vystudovala divadelní vědu a dnes je to moje kolegyně.
Text bratří Čapků není moc jednoduchý. Jak spolu s dětmi pracujete na této úrovni?
Na začátku hodně rozebíráme, povídáme si o tom. A taky jim dávám úkoly, oni jsou schopni zjistit si spoustu informací na internetu. Co to je smyslnost, poživačnost, chamtivost a další vlastnosti, rozeznat krásu a pozlátko… Probrali jsme to spolu, ale nakonec každý vychází ze sebe. Ale všemu samozřejmě nerozumějí. V první části o motýlech je text nabitý erotikou a děvčata ještě nemají ty zkušenosti…
To nikdy nevíš…
Já myslím, že ne… Možná teoreticky, ale prakticky? Když to zkoušíme, tak je kolem toho spíš hodně legrace. V druhé části hry, když pracujeme na kořistnících, kde je téma sběračství majetku, agresivní prosazování sebe sama za každou cenu, tak to hledáme inspiraci z okolí, z toho, co děti vidí nebo čtou či sledují v televizi, příkladů je kolem dost. To děti velmi zajímá. A když zkoušíme mravence, tak to je především mašinérie armády, to hrají ti nejmenší kluci a velmi je to baví. Oni na vojnu určitě nepůjdou, dokonce si ani nehrají na vojáky, to je spíš vidím s počítači. Ale teď se společně zajímáme o demagogii myšlenky války a oni si shání informace, pracují a, jak říkám, baví je to.
V textu jste dost škrtali?
Ano, určitě, ten text je velmi dobrý, nebylo co přepisovat, jenom krátit nebo upravovat pro naše účely.
Rodiče dětí jsou kapitola sama pro sebe. Obvykle velmi pomáhají, ale někdy se stává, že chtějí zasahovat do obsazení, protežují svoje potomky, vidí je jinak než herecký pedagog. Jaké máš ty zkušenosti?
Ano, když přihlašují svoje děti, tak například o své ratolesti říkají: „Ona je komik, šašek!“ Ale já si myslím, že v sedmi letech se každé dítě předvádí, to jsou všechny děti stejné. A pak, když přijde dítě do dramaťáku, sedí jako pecka. Všichni mají stejnou startovní čáru. Někteří makají, jde jim to, někteří zaostávají… Ale dítě vycítí samo, když na to vyloženě nemá, je si vědomo nároků a ví, že nedožene ostatní. A tak přirozeným způsobem vypadne.
Jaké vztahy s rodiči svěřenců máš ty?
Velmi dobré. Musím je mít. Když jsou v LAIKu, tak jsme za ně spoluzodpovědní. Já potřebuji mít naprostou jistotu, že děti budou pravidelně chodit, omluvím je, když mají nějaký problém ve škole, protože respektuji, že ta je na prvním místě. Měl jsem případ, že žák měsíc nezkoušel, pak přiletěl, že se ve škole zlepšil, má dobré známky a už může, ale hlavně chce chodit. Potom jsou další, citlivé věci – když se třeba rodiče rozvádí, dítě přijde za mnou. Okamžitě poznám, že se něco děje, popovídám si s ním, spojím se s jeho rodiči. Vím, že dítě v této situaci potřebuje úplně jiné jednání, pak chápu a respektuji, že někdy neumí text, je nesoustředěné. S rodiči často projednávám různé věci, třeba teď vybíráme peníze na premiérový raut, který bude společný. Nebo když budeme organizovat zájezd do ciziny, tak zase rodiče obvolám, protože děti si sice hraním přivydělají na cestu, ale rodiče to musí spolufinancovat. Dokonce vím, jaké léky děti berou, kdyby nastal nějaký problém. Už se stalo, že mi dívka omdlela a museli jsme volat sanitku.
Jsi tedy pedagog, psycholog, lékař a tak trochu náhradní tatínek v jedné osobě?
Tak trochu… (smích) Někdy ale na ně musím zvýšit hlas, to je přirozené.
Máš za sebou jednu pohádku, hraje se dvakrát do měsíce a u nejmenších dětí má úspěch. Teď máte před sebou premiéru Ze života hmyzu. Nad čím přemýšlíš dál?
Už mám vymyšlený další titul – od Pavla Dostála Výtečník. Odehrává se to ve škole, takže rolí bude pro spoustu dětí. Je to muzikál se zpěvy, tam bude i příležitost pro dospělé herce, dobrovolníky. Nechceš si zahrát ředitelku školy?
Ne, děkuji, opravdu nemám tu ambici! (smích) Ostatně, dostávají děti za hraní honorář?
Kdepak, hrají zadarmo. Máme ale svoje konto, ze kterého platíme náklady jako kostýmy, scénu… Hraním si tedy něco málo přivyděláváme.
A vize do budoucna?
Až budeme mít větší repertoár, uspořádáme takový workshop, zorganizujeme i něco před divadlem, předvedeme kousek z každé inscenace. Rádi bychom na sebe upozornili. A když budou v divadle dny otevřených dveří, také bychom chtěli něco ukázat, posloužit divadlu.
Zdeňku, to jsou velmi chvályhodné aktivity. Doufám, že ti vyjdou všechny plány a do premiéry tobě i celému studiu LAIK přeju: ZLOMTE VAZ!
Když jsem po rozhovoru se Zdeňkem Rumpíkem odcházela ze zkušebny, zastihla jsem zde i několik kluků, jak si tiše hrají na počítačích, využila jsem pauzy během zkoušky a taky se jich zeptala na připravovanou inscenaci…
Jak se jmenuješ a co hraješ v Ze života hmyzu?
Jmenuju se Jaroslav Pavlík a hraju Pedanta, to je lovec motýlů, a mravence Diktátora.
Takže dvě role. Která tě baví víc?
Obě dvě… ale víc asi role Diktátora.
Proč?
Protože má moc a může rozkazovat.
Budeš se i bít?
Ne, nikoho mlátit nebudu. Jsem tady nejstarší ve skupině…
Jsi tedy šéf?
To nejsem, ale rád rozkazuju, to jo.
A ty hraješ co, Vašku? (Vašek Němec – syn našeho bývalého kolegy Milana Němce a Moniky Němcové, která momentálně tančí v několika inscenacích – pozn. red.)
Já hraju mravence. Jmenuje se Strážný.
A ještě jednu postavu, napovídá Zdeněk…
A jó, ještě Dobroděje.
Kterou roli hraješ radši?
Asi Strážného.
Proč?
Protože nemá tolik textu.
Ty, takový zkušený herec a máš raději roli, kde je méně textu?
No, jak kdy…
Co se ti na té hře nejvíc líbí?
Že je tam třeba válka.
A co ještě?
Asi nic.
Doma si hraješ na vojáky?
Ani ne. Tady se vyřádím.
A jak se jmenuješ ty?
Moje jméno je Martin Zemek a hraju Prvního inženýra.
Něco ve hře vymýšlíš?
Ne, spíš rozhoduju. Mezi stroji a Vynálezcem.
Co tě nejvíc baví?
Asi jak hodně volám.
Tedy takový hlučný mravenec. A kdo je z vás tří nejsilnější?
Martin: Asi Diktátor.
Jaroslav: Významem ano, nebo myslíte fyzicky?
Ano, kdybyste se třeba poprali? Kdo by vyhrál?
Martin: Nikdo, my se totiž nepereme, my tady spolu dobře vycházíme.
To mám opravdu radost. Tak vám přeju, ať vám to vydrží!
Zdeňku, jak vybíráš hru, na které pak s dětmi pracuješ a proč sis vybral právě Ze života hmyzu?
Vždy mám problém, aby látka byla pro děti, aby to bylo tzv. hratelné. Takových her, jako je Ze života hmyzu, kde je velké množství rolí, je málo. Pokud si samozřejmě něco sami nedramatizujeme. V naší inscenaci hraje všech 47 dětí, některé i několik rolí. Už když jsme na začátku sezóny dělali konkurz, vybíral jsem děti s ohledem na tuto hru a role v ní. V novém souboru jsem chtěl začínat s titulem, který dobře znám a mám s ním dobré zkušenosti, konec konců za dvaadvacet let jsem ho už dvakrát inscenoval. A věděl jsem, že na samotné zkoušení nebudeme mít moc času. Proto jsem chtěl vyjít s něčím, co aspoň část dětí zná.
Kolik dětí je takových, co už hráli u tebe v Přelouči?
Asi deset. Někteří hrají stejné role, ale jiní ne.
Jak se ti s nimi dělá?
Museli jsme se dlouho poznávat. Dá se říct, že jsme srovnávali krok, já jsem poznával je a oni můj způsob práce. Pochopili jsme, že jsme všichni na jedné lodi a že se musí pracovat, že to jinak nejde. A je pravda, že teď už se zabývám tím, co s nimi bubu dělat příští rok. Určitě zase vyhlásíme konkurz, protože máme málo kluků, několik se jich už zajímalo, proto si je pozveme.
Objevil se mezi hereckými nováčky velký talent?
Ano, určitě. Já jsem si děti rozdělil do čtyř věkových kategorií. Vždy potřebuju nějaký základ, děti, které budou v souboru perspektivně déle, třeba deset dvanáct let – tak těch mám dost, i dost kluků a ti jsou výrazně talentovaní. Třeba Tomáš Pekárek, Vašík Němec. Jsou to malí kluci, ale vím, že když je to bude bavit a budou pracovat, tak dorostou do velkých chlapáků. Ti jsou na svůj věk velmi talentovaní, dobře jsem si je vybral. Když přijde dítě, co je na gymnáziu, tak zůstane jeden dva roky, pak jde na vysokou a končí. To je taky dobře, chvíli pracujeme a pro ně to má smysl, ale ti menší, když jsou šikovní, tak ty si piplám.
V „dramaťáku“ je tedy lepší tzv. běh na dlouhou trať, že?
Ano, to má určitě smysl.
Kolik máš dětí, které jsi vychoval a které se profesionálně věnují divadlu nebo pracují v umění?
Je jich dost, na různých postech. Když jsem začínal, hned první rok se u mě objevil kluk, David Máj, ten se potom dostal na herectví a teď jsem ho nedávno viděl v televizi. Jeden z mých bývalých svěřenců je v divadle v Českém Těšíně. Dost se jich realizovalo jako moderátoři v rádiích či televizích. Koneckonců i tady u nás pracuje Lucka Kopecká, která nevěděla, zda je pro ni herectví to pravé, ale zůstala u divadla – vystudovala divadelní vědu a dnes je to moje kolegyně.
Text bratří Čapků není moc jednoduchý. Jak spolu s dětmi pracujete na této úrovni?
Na začátku hodně rozebíráme, povídáme si o tom. A taky jim dávám úkoly, oni jsou schopni zjistit si spoustu informací na internetu. Co to je smyslnost, poživačnost, chamtivost a další vlastnosti, rozeznat krásu a pozlátko… Probrali jsme to spolu, ale nakonec každý vychází ze sebe. Ale všemu samozřejmě nerozumějí. V první části o motýlech je text nabitý erotikou a děvčata ještě nemají ty zkušenosti…
To nikdy nevíš…
Já myslím, že ne… Možná teoreticky, ale prakticky? Když to zkoušíme, tak je kolem toho spíš hodně legrace. V druhé části hry, když pracujeme na kořistnících, kde je téma sběračství majetku, agresivní prosazování sebe sama za každou cenu, tak to hledáme inspiraci z okolí, z toho, co děti vidí nebo čtou či sledují v televizi, příkladů je kolem dost. To děti velmi zajímá. A když zkoušíme mravence, tak to je především mašinérie armády, to hrají ti nejmenší kluci a velmi je to baví. Oni na vojnu určitě nepůjdou, dokonce si ani nehrají na vojáky, to je spíš vidím s počítači. Ale teď se společně zajímáme o demagogii myšlenky války a oni si shání informace, pracují a, jak říkám, baví je to.
V textu jste dost škrtali?
Ano, určitě, ten text je velmi dobrý, nebylo co přepisovat, jenom krátit nebo upravovat pro naše účely.
Rodiče dětí jsou kapitola sama pro sebe. Obvykle velmi pomáhají, ale někdy se stává, že chtějí zasahovat do obsazení, protežují svoje potomky, vidí je jinak než herecký pedagog. Jaké máš ty zkušenosti?
Ano, když přihlašují svoje děti, tak například o své ratolesti říkají: „Ona je komik, šašek!“ Ale já si myslím, že v sedmi letech se každé dítě předvádí, to jsou všechny děti stejné. A pak, když přijde dítě do dramaťáku, sedí jako pecka. Všichni mají stejnou startovní čáru. Někteří makají, jde jim to, někteří zaostávají… Ale dítě vycítí samo, když na to vyloženě nemá, je si vědomo nároků a ví, že nedožene ostatní. A tak přirozeným způsobem vypadne.
Jaké vztahy s rodiči svěřenců máš ty?
Velmi dobré. Musím je mít. Když jsou v LAIKu, tak jsme za ně spoluzodpovědní. Já potřebuji mít naprostou jistotu, že děti budou pravidelně chodit, omluvím je, když mají nějaký problém ve škole, protože respektuji, že ta je na prvním místě. Měl jsem případ, že žák měsíc nezkoušel, pak přiletěl, že se ve škole zlepšil, má dobré známky a už může, ale hlavně chce chodit. Potom jsou další, citlivé věci – když se třeba rodiče rozvádí, dítě přijde za mnou. Okamžitě poznám, že se něco děje, popovídám si s ním, spojím se s jeho rodiči. Vím, že dítě v této situaci potřebuje úplně jiné jednání, pak chápu a respektuji, že někdy neumí text, je nesoustředěné. S rodiči často projednávám různé věci, třeba teď vybíráme peníze na premiérový raut, který bude společný. Nebo když budeme organizovat zájezd do ciziny, tak zase rodiče obvolám, protože děti si sice hraním přivydělají na cestu, ale rodiče to musí spolufinancovat. Dokonce vím, jaké léky děti berou, kdyby nastal nějaký problém. Už se stalo, že mi dívka omdlela a museli jsme volat sanitku.
Jsi tedy pedagog, psycholog, lékař a tak trochu náhradní tatínek v jedné osobě?
Tak trochu… (smích) Někdy ale na ně musím zvýšit hlas, to je přirozené.
Máš za sebou jednu pohádku, hraje se dvakrát do měsíce a u nejmenších dětí má úspěch. Teď máte před sebou premiéru Ze života hmyzu. Nad čím přemýšlíš dál?
Už mám vymyšlený další titul – od Pavla Dostála Výtečník. Odehrává se to ve škole, takže rolí bude pro spoustu dětí. Je to muzikál se zpěvy, tam bude i příležitost pro dospělé herce, dobrovolníky. Nechceš si zahrát ředitelku školy?
Ne, děkuji, opravdu nemám tu ambici! (smích) Ostatně, dostávají děti za hraní honorář?
Kdepak, hrají zadarmo. Máme ale svoje konto, ze kterého platíme náklady jako kostýmy, scénu… Hraním si tedy něco málo přivyděláváme.
A vize do budoucna?
Až budeme mít větší repertoár, uspořádáme takový workshop, zorganizujeme i něco před divadlem, předvedeme kousek z každé inscenace. Rádi bychom na sebe upozornili. A když budou v divadle dny otevřených dveří, také bychom chtěli něco ukázat, posloužit divadlu.
Zdeňku, to jsou velmi chvályhodné aktivity. Doufám, že ti vyjdou všechny plány a do premiéry tobě i celému studiu LAIK přeju: ZLOMTE VAZ!
Když jsem po rozhovoru se Zdeňkem Rumpíkem odcházela ze zkušebny, zastihla jsem zde i několik kluků, jak si tiše hrají na počítačích, využila jsem pauzy během zkoušky a taky se jich zeptala na připravovanou inscenaci…
Jak se jmenuješ a co hraješ v Ze života hmyzu?
Jmenuju se Jaroslav Pavlík a hraju Pedanta, to je lovec motýlů, a mravence Diktátora.
Takže dvě role. Která tě baví víc?
Obě dvě… ale víc asi role Diktátora.
Proč?
Protože má moc a může rozkazovat.
Budeš se i bít?
Ne, nikoho mlátit nebudu. Jsem tady nejstarší ve skupině…
Jsi tedy šéf?
To nejsem, ale rád rozkazuju, to jo.
A ty hraješ co, Vašku? (Vašek Němec – syn našeho bývalého kolegy Milana Němce a Moniky Němcové, která momentálně tančí v několika inscenacích – pozn. red.)
Já hraju mravence. Jmenuje se Strážný.
A ještě jednu postavu, napovídá Zdeněk…
A jó, ještě Dobroděje.
Kterou roli hraješ radši?
Asi Strážného.
Proč?
Protože nemá tolik textu.
Ty, takový zkušený herec a máš raději roli, kde je méně textu?
No, jak kdy…
Co se ti na té hře nejvíc líbí?
Že je tam třeba válka.
A co ještě?
Asi nic.
Doma si hraješ na vojáky?
Ani ne. Tady se vyřádím.
A jak se jmenuješ ty?
Moje jméno je Martin Zemek a hraju Prvního inženýra.
Něco ve hře vymýšlíš?
Ne, spíš rozhoduju. Mezi stroji a Vynálezcem.
Co tě nejvíc baví?
Asi jak hodně volám.
Tedy takový hlučný mravenec. A kdo je z vás tří nejsilnější?
Martin: Asi Diktátor.
Jaroslav: Významem ano, nebo myslíte fyzicky?
Ano, kdybyste se třeba poprali? Kdo by vyhrál?
Martin: Nikdo, my se totiž nepereme, my tady spolu dobře vycházíme.
To mám opravdu radost. Tak vám přeju, ať vám to vydrží!
Jana Uherová
