VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
ALICE i PAN KAPLAN se s námi brzy rozloučí
Derniéra, tedy poslední uvedení inscenace, je slavnostní chvíle; ne tolik jako premiéra, ale také má své kouzlo. Je to prostě naposledy. A není to jenom čas loučení, ale i možnost zamyšlení, bilance a vzpomínek. Některé hry herci „opláčou“, nad jinými se zavře opona s potleskem a šmytec, nikdo nevzdechne. Ale těch druhých je naštěstí málo.
Herec žije s rolí a ta se vyvíjí po celou dobu, co ji hraje. Postava během zkoušení získává obrysy, staví se, bortí, proměňuje, dostává pevnější kontury, až je (tu více, tu méně) hotová. A ne vždy je to v čase premiéry. Někdy herci hledají ty správné prostředky ještě v následujících reprízách. A občas, ale opravdu zřídka, si herec a postava nasednou nikdy. Je to prostě dlouhá a krásná cesta, občas strastiplná, někdy výjimečná, nezapomenutelná.
Dramaturgové tuto zkušenost nemají. Premiérou hlavní náplň jejich práce na inscenaci končí. Během nejbližších repríz se ještě několikrát podívají, jestli jde všechno v intencích režijní koncepce, ale už na to nemají velký vliv. Inscenace si žije svým vlastním životem. Já osobně se ráda jdu podívat ještě po roce a často jsem velmi mile překvapená – hra získala lehkost, švih, herci si inscenaci užívají a, zbaveni trémy, jsou mnohem svobodnější. Těším se, až v lednu naposledy uvidím POŘÁD JSEM TO JÁ. Asi nebude velmi veselo, protože ta hra řeší vážná témata, ale vím, že hrany budou obroušené a život na jevišti bude plynout zcela přirozeně.
Když jsem tuto hru četla poprvé, nemohla jsem se od ní odtrhnout. A pak jsem se podívala na stejnojmenný film, přečetla knižní předlohu a věděla jsem, že to je to, co naše jeviště potřebuje. Téma rodiny, jejíž stabilitu ohrozí Alzheimerova nemoc, mě hodně zasáhlo. Hra se zabývá vážnou nemocí s fatálními následky, je však také o trpělivosti, empatii a nepostrádá nadhled a humor. Režisérka Kateřina Dušková a její herecký tým naplnily slova textu životem, postavy zpřítomnily, obdařily pravdivými a uvěřitelnými emocemi. A vznikla silná inscenace, velmi citlivá, dojemná i expresivní, která se naštěstí neutápí v sentimentu. Já osobně ji mám moc ráda, viděla jsem ji opakovaně a nikdy, ale opravdu nikdy jsem ji nedokázala ustát, aniž bych se nerozplakala. Některé scény jsou pro mě velmi silné, naplněné přesvědčivým a neopakovatelným herectvím především (ale rozhodně nejen) PETRY JANEČKOVÉ. Za roli Alice byla Petra v užší nominaci na Cenu Thálie 2024.
Petro, s jakými pocity půjdeš do derniéry Pořád jsem to já? Opláčeš ji? Jak to prožíváš?
Neubráním se pláči, ani když to hraju, ani když to někdo zmíní, dokonce už při názvu inscenace se mi zasklí oči. A samozřejmě to obrečím, až bude odcházet, ale neznamená to, že to nesu těžce. To je život. Premiéra… derniéra. Jsem moc ráda, že mě role Alice potkala.
Jaké místo ve výčtu tvých hereckých rolí této postavě přináleží?
Úplně výsostné. Naštěstí mě potkávaly krásné role, s režisérkou Kateřinou Duškovou opakovaně, ale tato byla výjimečná. Bylo náročné jevištně se vypořádat s nemocí, která postavu postihne. Jsem „stará logička“ a toto nešlo jenom vymyslet hlavou, musela jsem si hrábnout na dno, skočit poslepu do vody. Ostatní věci jsem obvykle pochopila, nějak zahrála, ale toto bylo mimo rámec těch pochopitelných rolí.
Co ti nejvíce pomohlo při tvorbě?
Všechno mělo význam. Moje maminka měla Alzheimera, dokonce jedna scéna je vysloveně můj zážitek s ní. Důležité bylo, že jsme byli v Alzheimer centru, pouštěli jsme si dokumenty, měla jsem spoustu materiálů, hodně jsme si toho načetli. Když jsem někdy nevěděla, tak jsem si vybavila, co všechno jsem viděla a četla na to téma, a pak to nějak zapadlo do té skládačky. Vynořilo se řešení.
Měla by společnost o Alzheimeru mluvit?
Myslím, že společnost by měla vědět, že mezi námi jsou lidé, kteří potřebují pomoct. Nejen ti nemocní, ale i slabší lidé, staří nebo třeba i šikanovaní… Doba je hektická, a přestože jsou lidé hyperkorektní, jsou často zlí, nevšímaví. Měli bychom se zajímat o ostatní, pomáhat si. Máme se dobře, tak pomáhejme.
Viděla inscenaci tvoje rodina?
Tatínek to viděl jednou a do dneška se z toho nemůže vzpamatovat. A bratr taky – a to je starý cynik. Když na to šel, tak byl připravený, a pak to velmi těžce prožíval. Ke konci je scéna, o které řekl, že kdyby to trvalo ještě pár vteřin, že štká nahlas a odchází. My jsme měli sílu to sedm týdnů zkoušet. A hrát. Tak jsem ráda, že lidé mají sílu jít se na to podívat. Poselství inscenace je i o síle rodiny, která pomáhá. Když je takto postižený člověk opečováván v rodině, v domácím prostředí, tak je to pro něj velmi dobré, ale stojí to ohromné množství sil. Zbytek rodiny to může úplně zlomit. Je těžké opustit nemocného člověka a dát ho do ústavu, ale někdy to nejde jinak. Jak se říká, že Alzheimerova nemoc je nemocí celé rodiny, tak oceňuji lidi, kteří to doma dotáhnou do konce. To jsou andělé mezi námi.
A jak na zkoušení a hraní vzpomíná alter ego hlavní postavy ELIŠKA LÁSKOVÁ?
Byla to první hra, v níž jsem byla opravdu v každé scéně. Zkoušení bylo velmi náročné, musela jsem být na všech zkouškách. Byla to navíc úplně první věc po mateřské, takže jsem to dost prožívala a cítila se trochu provinilá vůči dceři, které byl rok a půl. Bylo to takové to první odloučení, ale pak jsem viděla, že to s tátou dobře zvládají; byly to vlastně čtyři hodiny dopoledne, která ona prospala. Takže pak už jsem si chodila na zkoušky odpočinout. Pro hlavu bylo příjemné vyměnit rutinu mateřských povinností za něco kreativního. Samotné zkoušení bylo náročné, s režisérkou jsme hledaly, jak moji postavu pojmout, aby byla pro diváky srozumitelná. Měly jsme různé varianty a trvalo dost dlouho, než jsme došly k tomu výsledku, který je snad pochopitelný. Práce s Kateřinou Duškovu je vždy moc příjemná, mám ji ráda a myslím, že si rozumíme. Jsem za tu příležitost vděčná.
Vrátila ses po mateřské a nazkoušela tuto roli…
…a už jsem nic nestihla. Byla jsem opět těhotná. (smích)
A tvou roli převzala Martina Sikorová. Nedávno ses do inscenace opět zapojila. Bylo těžké tzv. nahodit řemen? Měla jsi při prvním představením po přestávce trému?
Když jsem věděla, že se to bude blížit, tak jsem měla velké plány, jak se budu připravovat. Pročtu si to, budu sedět nad textem aspoň pár večerů… Na to nakonec nebyl moc prostor, s dvěma dětma… Takže mi nezbylo než věřit své hlavě, před oprašovací zkouškou jsem si to rychle prolítla a naštěstí mě hlava nezradila, i když jsem si moc nevěřila. Když jsem přišla na jeviště mezi kolegy, tak to nějak naskočilo a bylo to tam. Ale trému jsem měla. Hrála jsem po dlouhé době, nechtěla jsem to kolegům zkazit.
Téma těžkých nemocí a umírání naše společnost dlouho odmítala. Bylo to tady jistým způsobem tabuizované. Myslíš, že je dobré o tom hrát?
Určitě by to nemělo být tabu. Když se lidé o těchto věcech baví, tak zjistí, že strachy, co mají, trápí i ostatní, že v tom nejsou sami. A to může pomoct. Zároveň si myslím, že musíme přijmout přirozený cyklus života, že i toto může přinést klid. Asi je důležité užívat si život, dokud jsme tady. Moc se netrápit tím, co stejně nezměníme. I když musím přiznat, že od té doby, co mám děti, tak se víc bojím, třeba o sebe, abych je tady nenechala…
A teď k další chystané derniéře. Začnu trochu zeširoka. Na jaře rolu 2009 jsem viděla komedii PAN KAPLAN MÁ TŘÍDU RÁD v Divadle ABC Městských divadel pražských. Pozval mě tehdejší umělecký šéf Petr Svojtka a já jsem ráda vyhověla, i protože režisér hry Miroslav Hanuš je mým spolužákem z DAMU a dlouholetým kamarádem. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděla, co mě bude čekat. Název se mi tak nějak vágně spojoval s jakýmsi starším americkým filmem, jak jsem si posléze uvědomila, šlo o snímek z roku 1967 se Sidney Poitierem v roli učitele na střední škole. A přestože se jednalo o úplně jiný příběh, bylo tu jisté společné téma – jak „přežít“ své žáky, jak je vychovat a naučit alespoň nějakým studijním základům. Mirek Hanuš adaptoval útlou knížečku Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád, kterou Pavel Eisner obdařil nesmírně půvabným českým překladem. Inscenace měla notnou dávku humoru, energii a nabídla divákům i mnoho písní a tanců v různých, ne zrovna světových jazycích. Diváci byli nadšení a já jsem byla ráda, že mám tip na komedii na GRAND Festival smíchu. O několik měsíců později tato inscenace ukončila 10. ročník festivalu. Když představení končilo a na jevišti se odehrávala poslední scéna, měla jsem takový zvláštní pocit – nespletla jsem se tentokrát? Opravdu je to komedie? Konec byl tak dojemný, že jsem se neubránila slzám (ano přiznejme si, jsem plačka). Ale diváci naštěstí tyto pochybnosti neměli. Komedie nakonec získala Cenu odborné poroty i cenu nejvyšší – Komedie roku 2009. A protože ocenění je spojeno s peněžitou odměnou, Divadlo ABC si za tyto prostředky pořídilo piano, umístilo ho do divadelního klubu a opatřilo mosaznou cedulkou, která na náš festival odkazuje. Když jsme pak po letech s Mirkem Hanušem jednali o jeho hostování v našem divadle, po mnoha peripetiích jsme se rozhodli uvést právě Kaplana. Role Hymana Kaplana se rozkošným způsobem zhostil Martin Mejzlík a Petr Dohnal mu skvěle sekunduje coby profesor Parkhill.
Humor považuju za klíčovou věc, jak přežít, říká herec a režisér MIROSLAV HANUŠ. V době vzniku našeho rozhovoru asi humor hodně potřeboval, protože měl těsně před premiérou hry Harold a Maud, kterou režíroval ve Studiu DVA, a do toho měl hromadu zájezdů. Přesto si našel čas na krátké popovídání...
Jak a proč vznikla adaptace knížky, která se dramatizaci asi dost dlouho vzpírala? Vyšlo to od tebe, nebo impulz vyslala dramaturgie divadla Městských divadel pražských?
Tenkrát mě angažovali na režii nějaké komediální věci, pokud možno s hudbou. Já jsem přinesl pár návrhů, většinou knih, které bych si případně zdramatizoval. Vybrali si Kaplana a já si vzal čas na rozmyšlenou, jestli mě napadne, jak na to. Asi po měsíci jsem nápad dostal a dohodli jsme se. Je to opravdu asi jediná úspěšná dramatizace téhle knihy, o které vím.
V té inscenaci jsi zaskakoval za některé kolegy, když onemocněli. Pamatuješ si ještě za koho? Myslím, že někdy to byly i ženské role…
Hrál jsem za pány Klema, Szymika, Lipského, Fišera a jednou za Báru Polákovou.
V lednu začínáš zkoušet Kaplana v Divadle Na Fidlovačce a tam, kromě režie, si střihneš i hlavní roli Hymana. Jak se režíruje, zkouší a hraje zároveň?
Je to hodně schizofrenní a tedy namáhavé. Dělám to jen výjimečně a u věcí, které jsem už režíroval v jiném obsazení, a tudíž mám pevnou představu. A tady do toho jdu hlavně proto, že mám tu postavu moc rád a záviděl jsem těm, kteří ji hráli. (smích)
Pan Kaplan má třídu rád je velmi specifická literatura, která byla hodně populární zejména v sedmdesátých letech. Dnešní generace si hrátky s jazykem i to samotné téma moc neužívá. Na rozdíl od seniorů, kteří si naši inscenaci velmi oblíbili. Nebojíš se, že publikum, které ten titul miluje, stárne, dokonce pomalu vymírá?
Všechno stárne a následně vymírá. To je normální. A já zestárnu a vymřu s ním. Ale před tím si to ještě užiju.
Jak vzpomínáš na zkoušení Kaplana u nás? Poprvé ses taky potkal se svým spolužákem Martinem Mejzlíkem…
Bylo to vážně moc fajn, mám v Pardubkách hodně kamarádů, se kterými jsem se chtěl léta pracovně potkat, a tady se mi to konečně splnilo. Snad je to také potěšilo. A na prvním místě byl můj milovaný spolužáček Martin. Tak rád jsem pozoroval, jaký spolehlivý a kreativní herec z něj vyrostl. Snad nám to ještě někdy v tomto životě vyjde…
Přijďte se naposledy pobavit a užít si krásných příběhů. A jestli budete mít po představení chuť dát si skleničku, navštivte náš divadelní klub. Můžete tam potkat naše herce. A pokud se vám ten večer budou líbit, řekněte jim to. Nic vás to nebude stát a je to určitě potěší. Hned další den půjdou zkoušet novou hru, protože život prostě jde dál. Derniérou končí jedna práce, ale další už čeká. Již 21. února je v plánu premiéra hry Frederick. Budeme se na vás těšit.
Herec žije s rolí a ta se vyvíjí po celou dobu, co ji hraje. Postava během zkoušení získává obrysy, staví se, bortí, proměňuje, dostává pevnější kontury, až je (tu více, tu méně) hotová. A ne vždy je to v čase premiéry. Někdy herci hledají ty správné prostředky ještě v následujících reprízách. A občas, ale opravdu zřídka, si herec a postava nasednou nikdy. Je to prostě dlouhá a krásná cesta, občas strastiplná, někdy výjimečná, nezapomenutelná.
Dramaturgové tuto zkušenost nemají. Premiérou hlavní náplň jejich práce na inscenaci končí. Během nejbližších repríz se ještě několikrát podívají, jestli jde všechno v intencích režijní koncepce, ale už na to nemají velký vliv. Inscenace si žije svým vlastním životem. Já osobně se ráda jdu podívat ještě po roce a často jsem velmi mile překvapená – hra získala lehkost, švih, herci si inscenaci užívají a, zbaveni trémy, jsou mnohem svobodnější. Těším se, až v lednu naposledy uvidím POŘÁD JSEM TO JÁ. Asi nebude velmi veselo, protože ta hra řeší vážná témata, ale vím, že hrany budou obroušené a život na jevišti bude plynout zcela přirozeně.
Když jsem tuto hru četla poprvé, nemohla jsem se od ní odtrhnout. A pak jsem se podívala na stejnojmenný film, přečetla knižní předlohu a věděla jsem, že to je to, co naše jeviště potřebuje. Téma rodiny, jejíž stabilitu ohrozí Alzheimerova nemoc, mě hodně zasáhlo. Hra se zabývá vážnou nemocí s fatálními následky, je však také o trpělivosti, empatii a nepostrádá nadhled a humor. Režisérka Kateřina Dušková a její herecký tým naplnily slova textu životem, postavy zpřítomnily, obdařily pravdivými a uvěřitelnými emocemi. A vznikla silná inscenace, velmi citlivá, dojemná i expresivní, která se naštěstí neutápí v sentimentu. Já osobně ji mám moc ráda, viděla jsem ji opakovaně a nikdy, ale opravdu nikdy jsem ji nedokázala ustát, aniž bych se nerozplakala. Některé scény jsou pro mě velmi silné, naplněné přesvědčivým a neopakovatelným herectvím především (ale rozhodně nejen) PETRY JANEČKOVÉ. Za roli Alice byla Petra v užší nominaci na Cenu Thálie 2024.
Petro, s jakými pocity půjdeš do derniéry Pořád jsem to já? Opláčeš ji? Jak to prožíváš?
Neubráním se pláči, ani když to hraju, ani když to někdo zmíní, dokonce už při názvu inscenace se mi zasklí oči. A samozřejmě to obrečím, až bude odcházet, ale neznamená to, že to nesu těžce. To je život. Premiéra… derniéra. Jsem moc ráda, že mě role Alice potkala.
Jaké místo ve výčtu tvých hereckých rolí této postavě přináleží?
Úplně výsostné. Naštěstí mě potkávaly krásné role, s režisérkou Kateřinou Duškovou opakovaně, ale tato byla výjimečná. Bylo náročné jevištně se vypořádat s nemocí, která postavu postihne. Jsem „stará logička“ a toto nešlo jenom vymyslet hlavou, musela jsem si hrábnout na dno, skočit poslepu do vody. Ostatní věci jsem obvykle pochopila, nějak zahrála, ale toto bylo mimo rámec těch pochopitelných rolí.
Co ti nejvíce pomohlo při tvorbě?
Všechno mělo význam. Moje maminka měla Alzheimera, dokonce jedna scéna je vysloveně můj zážitek s ní. Důležité bylo, že jsme byli v Alzheimer centru, pouštěli jsme si dokumenty, měla jsem spoustu materiálů, hodně jsme si toho načetli. Když jsem někdy nevěděla, tak jsem si vybavila, co všechno jsem viděla a četla na to téma, a pak to nějak zapadlo do té skládačky. Vynořilo se řešení.
Měla by společnost o Alzheimeru mluvit?
Myslím, že společnost by měla vědět, že mezi námi jsou lidé, kteří potřebují pomoct. Nejen ti nemocní, ale i slabší lidé, staří nebo třeba i šikanovaní… Doba je hektická, a přestože jsou lidé hyperkorektní, jsou často zlí, nevšímaví. Měli bychom se zajímat o ostatní, pomáhat si. Máme se dobře, tak pomáhejme.
Viděla inscenaci tvoje rodina?
Tatínek to viděl jednou a do dneška se z toho nemůže vzpamatovat. A bratr taky – a to je starý cynik. Když na to šel, tak byl připravený, a pak to velmi těžce prožíval. Ke konci je scéna, o které řekl, že kdyby to trvalo ještě pár vteřin, že štká nahlas a odchází. My jsme měli sílu to sedm týdnů zkoušet. A hrát. Tak jsem ráda, že lidé mají sílu jít se na to podívat. Poselství inscenace je i o síle rodiny, která pomáhá. Když je takto postižený člověk opečováván v rodině, v domácím prostředí, tak je to pro něj velmi dobré, ale stojí to ohromné množství sil. Zbytek rodiny to může úplně zlomit. Je těžké opustit nemocného člověka a dát ho do ústavu, ale někdy to nejde jinak. Jak se říká, že Alzheimerova nemoc je nemocí celé rodiny, tak oceňuji lidi, kteří to doma dotáhnou do konce. To jsou andělé mezi námi.
A jak na zkoušení a hraní vzpomíná alter ego hlavní postavy ELIŠKA LÁSKOVÁ?
Byla to první hra, v níž jsem byla opravdu v každé scéně. Zkoušení bylo velmi náročné, musela jsem být na všech zkouškách. Byla to navíc úplně první věc po mateřské, takže jsem to dost prožívala a cítila se trochu provinilá vůči dceři, které byl rok a půl. Bylo to takové to první odloučení, ale pak jsem viděla, že to s tátou dobře zvládají; byly to vlastně čtyři hodiny dopoledne, která ona prospala. Takže pak už jsem si chodila na zkoušky odpočinout. Pro hlavu bylo příjemné vyměnit rutinu mateřských povinností za něco kreativního. Samotné zkoušení bylo náročné, s režisérkou jsme hledaly, jak moji postavu pojmout, aby byla pro diváky srozumitelná. Měly jsme různé varianty a trvalo dost dlouho, než jsme došly k tomu výsledku, který je snad pochopitelný. Práce s Kateřinou Duškovu je vždy moc příjemná, mám ji ráda a myslím, že si rozumíme. Jsem za tu příležitost vděčná.
Vrátila ses po mateřské a nazkoušela tuto roli…
…a už jsem nic nestihla. Byla jsem opět těhotná. (smích)
A tvou roli převzala Martina Sikorová. Nedávno ses do inscenace opět zapojila. Bylo těžké tzv. nahodit řemen? Měla jsi při prvním představením po přestávce trému?
Když jsem věděla, že se to bude blížit, tak jsem měla velké plány, jak se budu připravovat. Pročtu si to, budu sedět nad textem aspoň pár večerů… Na to nakonec nebyl moc prostor, s dvěma dětma… Takže mi nezbylo než věřit své hlavě, před oprašovací zkouškou jsem si to rychle prolítla a naštěstí mě hlava nezradila, i když jsem si moc nevěřila. Když jsem přišla na jeviště mezi kolegy, tak to nějak naskočilo a bylo to tam. Ale trému jsem měla. Hrála jsem po dlouhé době, nechtěla jsem to kolegům zkazit.
Téma těžkých nemocí a umírání naše společnost dlouho odmítala. Bylo to tady jistým způsobem tabuizované. Myslíš, že je dobré o tom hrát?
Určitě by to nemělo být tabu. Když se lidé o těchto věcech baví, tak zjistí, že strachy, co mají, trápí i ostatní, že v tom nejsou sami. A to může pomoct. Zároveň si myslím, že musíme přijmout přirozený cyklus života, že i toto může přinést klid. Asi je důležité užívat si život, dokud jsme tady. Moc se netrápit tím, co stejně nezměníme. I když musím přiznat, že od té doby, co mám děti, tak se víc bojím, třeba o sebe, abych je tady nenechala…
A teď k další chystané derniéře. Začnu trochu zeširoka. Na jaře rolu 2009 jsem viděla komedii PAN KAPLAN MÁ TŘÍDU RÁD v Divadle ABC Městských divadel pražských. Pozval mě tehdejší umělecký šéf Petr Svojtka a já jsem ráda vyhověla, i protože režisér hry Miroslav Hanuš je mým spolužákem z DAMU a dlouholetým kamarádem. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděla, co mě bude čekat. Název se mi tak nějak vágně spojoval s jakýmsi starším americkým filmem, jak jsem si posléze uvědomila, šlo o snímek z roku 1967 se Sidney Poitierem v roli učitele na střední škole. A přestože se jednalo o úplně jiný příběh, bylo tu jisté společné téma – jak „přežít“ své žáky, jak je vychovat a naučit alespoň nějakým studijním základům. Mirek Hanuš adaptoval útlou knížečku Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád, kterou Pavel Eisner obdařil nesmírně půvabným českým překladem. Inscenace měla notnou dávku humoru, energii a nabídla divákům i mnoho písní a tanců v různých, ne zrovna světových jazycích. Diváci byli nadšení a já jsem byla ráda, že mám tip na komedii na GRAND Festival smíchu. O několik měsíců později tato inscenace ukončila 10. ročník festivalu. Když představení končilo a na jevišti se odehrávala poslední scéna, měla jsem takový zvláštní pocit – nespletla jsem se tentokrát? Opravdu je to komedie? Konec byl tak dojemný, že jsem se neubránila slzám (ano přiznejme si, jsem plačka). Ale diváci naštěstí tyto pochybnosti neměli. Komedie nakonec získala Cenu odborné poroty i cenu nejvyšší – Komedie roku 2009. A protože ocenění je spojeno s peněžitou odměnou, Divadlo ABC si za tyto prostředky pořídilo piano, umístilo ho do divadelního klubu a opatřilo mosaznou cedulkou, která na náš festival odkazuje. Když jsme pak po letech s Mirkem Hanušem jednali o jeho hostování v našem divadle, po mnoha peripetiích jsme se rozhodli uvést právě Kaplana. Role Hymana Kaplana se rozkošným způsobem zhostil Martin Mejzlík a Petr Dohnal mu skvěle sekunduje coby profesor Parkhill.
Humor považuju za klíčovou věc, jak přežít, říká herec a režisér MIROSLAV HANUŠ. V době vzniku našeho rozhovoru asi humor hodně potřeboval, protože měl těsně před premiérou hry Harold a Maud, kterou režíroval ve Studiu DVA, a do toho měl hromadu zájezdů. Přesto si našel čas na krátké popovídání...
Jak a proč vznikla adaptace knížky, která se dramatizaci asi dost dlouho vzpírala? Vyšlo to od tebe, nebo impulz vyslala dramaturgie divadla Městských divadel pražských?
Tenkrát mě angažovali na režii nějaké komediální věci, pokud možno s hudbou. Já jsem přinesl pár návrhů, většinou knih, které bych si případně zdramatizoval. Vybrali si Kaplana a já si vzal čas na rozmyšlenou, jestli mě napadne, jak na to. Asi po měsíci jsem nápad dostal a dohodli jsme se. Je to opravdu asi jediná úspěšná dramatizace téhle knihy, o které vím.
V té inscenaci jsi zaskakoval za některé kolegy, když onemocněli. Pamatuješ si ještě za koho? Myslím, že někdy to byly i ženské role…
Hrál jsem za pány Klema, Szymika, Lipského, Fišera a jednou za Báru Polákovou.
V lednu začínáš zkoušet Kaplana v Divadle Na Fidlovačce a tam, kromě režie, si střihneš i hlavní roli Hymana. Jak se režíruje, zkouší a hraje zároveň?
Je to hodně schizofrenní a tedy namáhavé. Dělám to jen výjimečně a u věcí, které jsem už režíroval v jiném obsazení, a tudíž mám pevnou představu. A tady do toho jdu hlavně proto, že mám tu postavu moc rád a záviděl jsem těm, kteří ji hráli. (smích)
Pan Kaplan má třídu rád je velmi specifická literatura, která byla hodně populární zejména v sedmdesátých letech. Dnešní generace si hrátky s jazykem i to samotné téma moc neužívá. Na rozdíl od seniorů, kteří si naši inscenaci velmi oblíbili. Nebojíš se, že publikum, které ten titul miluje, stárne, dokonce pomalu vymírá?
Všechno stárne a následně vymírá. To je normální. A já zestárnu a vymřu s ním. Ale před tím si to ještě užiju.
Jak vzpomínáš na zkoušení Kaplana u nás? Poprvé ses taky potkal se svým spolužákem Martinem Mejzlíkem…
Bylo to vážně moc fajn, mám v Pardubkách hodně kamarádů, se kterými jsem se chtěl léta pracovně potkat, a tady se mi to konečně splnilo. Snad je to také potěšilo. A na prvním místě byl můj milovaný spolužáček Martin. Tak rád jsem pozoroval, jaký spolehlivý a kreativní herec z něj vyrostl. Snad nám to ještě někdy v tomto životě vyjde…
Přijďte se naposledy pobavit a užít si krásných příběhů. A jestli budete mít po představení chuť dát si skleničku, navštivte náš divadelní klub. Můžete tam potkat naše herce. A pokud se vám ten večer budou líbit, řekněte jim to. Nic vás to nebude stát a je to určitě potěší. Hned další den půjdou zkoušet novou hru, protože život prostě jde dál. Derniérou končí jedna práce, ale další už čeká. Již 21. února je v plánu premiéra hry Frederick. Budeme se na vás těšit.
Jana Uherová
