VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

11. října se v Městském divadle rozloučíme s inscenací BLÁZINEC BOŽÍ, která měla premiéru 16. prosince 2023. Hru napsal Petr Abraham na motivy románu Heinricha Manna Mládí krále Jindřicha IV., režíroval Petr Novotný. O malý rozhovor k derniéře jsem požádala LADISLAVA ŠPINERA (představitel hlavní role Jindřicha IV.), KAROLÍNU ŠAFRÁNKOVOU (jeho žena Markéta z Valois), JINDRU JANOUŠKOVOU (tchyně Kateřina Medicejská) a PETRA BOROVCE (švagr Karel IX.).

Postavy Mannova románu mají velmi osobité, vrstevnaté a rozporuplné charaktery. V knize je pro jejich vykreslení dostatek prostoru. Ale divadelní tvar je mnohem stručnější, vyžaduje zkratku. Jak jste hledali klíč k postavě a jak těžké to bylo?
LÁĎA: Petr Novotný mi poskytl několik materiálů, které mi Jindřicha Navarského trochu přiblížily. Byla to velmi komplikovaná osobnost, jak ve vztazích se ženami, tak v geopolitických souvislostech. On přišel z té malé selské Navarry a pohnul dějinami Francie. Jeho potomci už zažívali a podněcovali rozkvět ekonomiky. Sledovat tyhle souvislosti mě baví. Jindřich je historická osobnost, která mi zůstane v paměti.
JINDRA: Musím přiznat, že miluji historii, ale o Kateřině Medicejské jsem toho moc nevěděla. V knihovně jsem si půjčila tři knihy, abych nastudovala, co to bylo za ženskou, a byla jsem ohromena jejím životem. A tak jsem pochopila složitost této ženy. Byla velmi silná a odvážná. Historici ji popisují jako vražednici, bezcharakterní zrůdu, ale já to tak nevidím. Ta doba byla velmi krutá a ona byla nucena se takto chovat, aby přežila. O svůj život bojovala už od narození a díky své pružnosti se dožila 70 let, což byl na tu dobu byl velmi vysoký věk. Moc mě zkoušení bavilo a byla jsem šťastná, že mi Kateřina byla svěřena. Petr Novotný věděl úplně přesně, co po nás chce. Tak jsem to měla jednodušší.
KAROLÍNA: Upřímně si myslím, že ačkoli bude brzy derniéra, tak cestu k Margot ještě pořád hledám, s každým představením o krůček. Je to asi zatím nejtěžší role, jakou jsem hrála. Mám ji moc ráda, ale je těžké najít rovnováhu v jejích protikladech. Markéta je mimořádně citlivá, a zároveň dovede jednat i hodně chladně a tvrdě.
PETR: Přiznám se, že jsem o Francii té doby skoro nic nevěděl. Ale moji rodiče ano. Zejména taťka se v tom perfektně orientuje. To byla obrovská výhoda. Nemusel jsem si dohledávat žádné prameny, o všem jsem si povídal s taťkou.

Román vznikal ve velice pohnuté době, Heinrich Mann ho napsal ve francouzském azylu, kam musel uprchnout před nacisty. Český překlad vyšel v roce 1969 a tehdy okouzlil Petra Abrahama alias Petra Novotného, autora divadelního ztvárnění. Vypravoval nám, že do té knížky utíkal z temna normalizace. Čím je tahle historická látka zajímavá pro vás dnes?
LÁĎA: Je zvláštní, že Petr utíkal od normalizačního temna k hrůzám Bartolomějské noci. Ale samozřejmě tomu rozumím. Jsme Evropani a evropské souvislosti jsou pro nás velice důležité. Já se těším, že si knížku Mládí krále Jindřicha III. jednou v klidu přečtu. Zatím jsem to neudělal, abych nebyl příliš ovlivněn. Ale mám ji připravenou mezi knížkami na stáří, až budu mít na čtení víc času. Budu si ji číst na zahradě se skleničkou červeného vína a budu si to užívat. Moc se na to těším.
JINDRA: Je příšerné, jak se historie opakuje, a je hrozivé, že v dnešní moderní době stále hrozí náboženské války.
KAROLÍNA: Téma války a násilí je bohužel aktuální velmi. Ale přiznávám, že si radši čtu o něčem jiném. Pro mě osobně je hodně zajímavý Markétin vztah s matkou. Já jsem na maminku hodně fixovaná. Když řekne, že nebe je růžové, tak skoro automaticky souhlasím. Margot je úplně jiná. Je dostatečně chytrá na to, aby měla vlastní hlavu a šla si za svým. Zároveň je v ní něco hodně senzitivního. Cítí, že matka něco kuje, a dokáže Jindřicha varovat, což neznamená, že nemá maminku ráda a netrápí se tím.
PETR: Ve mně hodně rezonovala Karlova bezmoc. Byl to král, ale vládl přitom někdo jiný. On nebyl hloupý a věděl, co se děje kolem něho, ale nemohl s tím nic dělat. Všechno šlo kolem něho a přes něho, on byl jenom loutka. Říká se, že když je člověk v kómatu, tak třeba slyší a vnímá okolí, ale sám se nemůže vyjádřit. Takovou bezmoc mám na mysli a rozumím jí. Byl jsem zrovna v takové životní etapě, kdy se mě tahle Karlova stránka dotýkala hodně osobně. A v té hře jsou místa, kde se ta absolutní bezmoc dá dobře hrát.

Jak na inscenaci reagovali diváci?
LÁĎA: Někteří diváci přišli poučeni, věděli něco o Bartolomějské noci a o Francii té doby a určitě se jim to hodilo. Ale nemůžeme od diváků chtít, aby si před představením nastudovali dějiny Francie. Diváci, kteří přišli bez jakékoli znalosti historických souvislostí, se někdy trochu ztráceli v postavách, ale určitě i pro ně je příběh srozumitelný a rozhodně jsou jím zasaženi. Od známých mám velmi hezké reakce, byl to pro ně silný zážitek. Důležitý je ten přesah, to, co divák cítí a zůstane to v něm.
JINDRA: Mám pocit, že diváci to přijali kladně. Pozvala jsem na představení spolužáka ze základky, který je učitel, a ten po představení zmizel, ani za mnou nepřišel. Měla jsem pocit, že se mu inscenace nelíbila a bylo mu trapné mně to říct. Volala jsem mu a ani telefon mi nevzal. Ale za pár dní mi zavolal a řekl mi, že jsem mu dala. Že nemohl spát, jak ho tento příběh zasáhl. A že nám všem děkuje, jak je tato inscenace silná a hrozivá svou současností. Škoda, že jsme ji nehráli i v jiných městech. No a teď to končí. Bude se mi po Kateřině stýskat a moc moc děkuji.
KAROLÍNA: Pro mě je vždycky hodně důležité, co řekne můj bráška. Váhala jsem, jestli ho mám na tohle představení vůbec pozvat, protože je puberťák. Ale jeho to nakonec hrozně bavilo. Jinak si myslím, že to lépe berou starší ročníky, které asi historie víc zajímá.
PETR: Diváky si ta inscenace určitě našla. Sledují hru velmi pozorně a jdou s námi. Možná je to i tím, že jsme dlouho neměli v repertoáru historické drama. Chápu, že to nemusí být tak poutavé pro mladší publikum, nemusí mu vyhovovat způsob vyprávění, který je pomalejší než tempo dnešní doby. Ale z většiny diváků jsem měl dobrý pocit.