VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Gabriela Gabašová (nejen) o Ralfu Bangovi
Sobotní večer 4. října bude patřit nejen volebním výsledkům, ale příznačně také naší připravované novince, černé komedii o malém tyranovi BANG.
Mám radost, že jsme s režisérkou GABRIELOU GABAŠOVOU pro první premiéru 116. sezóny vybrali hru, kterou oceňovaný německý dramatik, dramaturg a režisér Marius von Mayenburg napsal sice v roce 2017, ale dnes je v mnoha ohledech daleko aktuálnější než před osmi lety.
Gabriela Gabašová se poprvé pardubickým divákům představila v roce 2024 na GRAND Festivalu smíchu, v rámci kterého jsme uvedli komedii Kdo je tady praporčík? Zde jsem se poprvé přesvědčil, jak skvěle umí Gabriela pracovat s humorem. Následně jsem se v tom ještě více utvrdil u jejího Spílání jevišti, které režírovala v minulé sezóně v rámci cyklu INprojektů na Malé scéně. Myslím si, že Gabriela má jako režisérka i autorka obrovský dar, díky kterému dokáže v inscenacích skvěle vyvážit humorné a vážné obrazy.
Nejen o tom se budete moci od 4. října na Malé scéně ve dvoře přesvědčit i vy, jelikož Mayenburgův Bang je černou komedií, v níž se humornou optikou řeší palčivé otázky dneška. Naše inscenace není jenom hrou o moci, politice, ale také o vztazích, moderních technologiích i o staré dobré otázce týkající se výchovy dítěte. Témata, jež rezonují v naší společnosti stejně jako v té německé.
Chcete se o chystané premiéře dozvědět více? Začtěte se do rozhovoru s režisérkou Gabrielou Gabašovou, ve kterém vám nastíní některá témata a prozradí, na co se můžete těšit. Věříme, že tato komedie s přesahem zaujme publikum napříč generacemi. BANG!
Gabčo, vítám tě opět u nás v divadle. Po scénickém čtení textu dramatičky Sivan Ben Yishai budeš na Malé scéně režírovat hru dalšího německého autora. V čem je pro tebe současná německá dramatika zajímavá?
Současná německá dramatika je pro mě inspirativní svou apelativností a schopností neustále otevírat společenské otázky bez toho, aby nabízela jednoduchá řešení. Kritici často mluví o tom, že německý text je odvážný v experimentu s formou a nebojí se „jít proti publiku“. Fascinuje mě, že dokáže kombinovat dokumentární přesnost s groteskní nadsázkou a vytváří tak silné zrcadlo dnešní reality.
Co tě na hře Bang nejvíce zaujalo?
Zaujala mě schopnost Mayenburga zachytit současný fenomén mediální reality – tedy to, jak události vnímáme skrze obrazovku, fragmentovaně, a přesto s velkým emocionálním nábojem. Bang mě nadchl tím, jak klade diváka do pozice neustálého „přepínače kanálů“. To je něco, co velmi silně odpovídá dnešnímu „tik-tokovému“ vnímání světa.
Jaké je pro tebe hlavní téma Mayenburgovy hry?
Pro mě je hlavním tématem rozpor mezi povrchní „2D emocí“ a reálným prožitkem. Zajímá mě i motiv trestu za evropskou pýchu a pohodlné ulpívání ve lži. V jádru je to ale rodinný příběh – rodina, která místo intimity a blízkosti vědomě volí cestu spektáklu.
Viděl jsem tvoje inscenace Kdo je tady praporčík? a Spílání jevišti, ve kterých i přes závažná témata nechybí spousta humoru. Musím říct, že u Praporčíka mě hodně bavilo, jak jsi dokázala vyvážit humornou a vážnou stránku, díky čemuž byl závěr hry ještě silnější. Režíruješ ráda komedie?
Ano, humor je pro mě zásadní nástroj. Baví mě, že komedie dokáže diváka odzbrojit a vytvořit prostor, kde může přijmout i nepříjemné pravdy. Myslím, že humor a vážnost se navzájem posilují – právě proto, aby byl závěr inscenace o to silnější.
Hra je v mnoha ohledech posunuta do úplné současnosti. Měla jsi nějaké inspirační vzory při vymýšlení režijní koncepce?
Ano. Se scénografem Michalem Spratkem jsme na koncepci pracovali velmi dlouho, sdíleli jsme si materiály, videa i odkazy z popkultury. Inspirovaly nás true crime formáty, youtubové vlogy, ale i estetika reality show. Snažili jsme se vybudovat prostor, který se proměňuje z obyčejného domova v televizní studio – tedy přesně to, co se v textu děje i symbolicky.
Je v tvojí inscenaci nějaká myšlenka, kterou bys chtěla, aby si diváci po zhlédnutí odnesli a zamysleli se nad ní?
Doufám, že si diváci odnesou především otázku: nakolik jsme ještě schopni rozlišit realitu od její mediální reprezentace? A kdy se naše vlastní intimita a autenticita stává jen dalším produktem?
Pro Mayenburgův text je důležitým principem live cinema. Jak s ním pracuješ?
Nejde jen o promítání na plátno – je to mnohovrstevnatý princip, který je v textu implicitně obsažen. Live cinema tu funguje jako metafora: dobrovolně předáváme vlastní svobodu a intimitu do rukou zábavního průmyslu. Pracujeme s CCTV kamerami, ručními kamerami, ale i s formou live streamu nebo parodií true crime dokumentů. Divák si uvědomuje, že vždy sleduje něco zprostředkovaného – a přitom tomu podléhá.
Jak jste se rozhodli se scénografem Michalem Spratkem pojmout scénu a kostýmy?
Společně s Michalem Spratkem jsme vytvořili hyperrealistický interiér domu mladé rodiny, který se postupně proměňuje v groteskní televizní studio. Kostýmy pracují s jemnou stylizací – vypadají realisticky, ale vždy je v nich drobný prvek, který odkazuje k určité roli v mediální show.
Gábi, získala jsi Cenu Rádia Devín za svoji autorskou hru Escape, která je satirou na technologický, odlidštěný svět, na umělou inteligenci a také na neschopnost normální komunikace. Co tě na těchto tématech přitahuje, že ses o nich rozhodla napsat velmi vydařenou hru?
V Escape jsem chtěla zkoumat, jak technologie a umělá inteligence mění naše vnímání reality a komunikace. Fascinuje mě, že se lidé uzavírají do digitálních bublin a postupně ztrácejí schopnost opravdového dialogu. To je něco, co se dotýká celé generace.
Máš raději autorské věci? Jaký typ divadla tě nejvíc baví režírovat?
Autorské projekty mi dávají možnost zkoumat vlastní témata do hloubky. Ale baví mě i práce s výraznými dramatickými texty, kde mohu hledat nové interpretační klíče. Nejraději mám divadlo, které osciluje mezi intimitou a groteskou, mezi vážností a komedií.
Když se vrátíme k Bangu. Co si myslíš o dnešní přehnaně liberální výchově?
Myslím, že přehnaně liberální výchova je často jen jiný typ tlaku – tlak na dokonalý obraz a korektnost. A právě to může vést k potlačování frustrací, které se nakonec vracejí v extrémních podobách.
Je v Bangu nějaká postava, se kterou bys šla ráda na kafe?
Možná s Dominikem – jeho něžná maskulinita a upřímnost jsou osvěžující. Navíc je to postava, která má k Ralfovi skutečně lidský vztah.
Co dalšího tě v této divadelní sezóně ještě čeká?
Čeká mě spolupráce s MeetFactory na dramatizaci Když nám bylo míň, scénické čtení Klimáčkovy hry Ředitelky zeměkoule pro Cheb, v Činoherním klubu uvedu Mrożkovo Tango, připravuji čtení Hody hody doprdele pro Dejvické divadlo a také kolektivní autorskou inscenaci s Dočasnou company pro Venuši ve Švehlovce o ženách ve vězení – určenou nejen ženám ve vězení, ale i nám ostatním. Pracuji na další hře…
Gábi, děkuji ti za rozhovor a v této sezóně zlom vaz!
Mám radost, že jsme s režisérkou GABRIELOU GABAŠOVOU pro první premiéru 116. sezóny vybrali hru, kterou oceňovaný německý dramatik, dramaturg a režisér Marius von Mayenburg napsal sice v roce 2017, ale dnes je v mnoha ohledech daleko aktuálnější než před osmi lety.
Gabriela Gabašová se poprvé pardubickým divákům představila v roce 2024 na GRAND Festivalu smíchu, v rámci kterého jsme uvedli komedii Kdo je tady praporčík? Zde jsem se poprvé přesvědčil, jak skvěle umí Gabriela pracovat s humorem. Následně jsem se v tom ještě více utvrdil u jejího Spílání jevišti, které režírovala v minulé sezóně v rámci cyklu INprojektů na Malé scéně. Myslím si, že Gabriela má jako režisérka i autorka obrovský dar, díky kterému dokáže v inscenacích skvěle vyvážit humorné a vážné obrazy.
Nejen o tom se budete moci od 4. října na Malé scéně ve dvoře přesvědčit i vy, jelikož Mayenburgův Bang je černou komedií, v níž se humornou optikou řeší palčivé otázky dneška. Naše inscenace není jenom hrou o moci, politice, ale také o vztazích, moderních technologiích i o staré dobré otázce týkající se výchovy dítěte. Témata, jež rezonují v naší společnosti stejně jako v té německé.
Chcete se o chystané premiéře dozvědět více? Začtěte se do rozhovoru s režisérkou Gabrielou Gabašovou, ve kterém vám nastíní některá témata a prozradí, na co se můžete těšit. Věříme, že tato komedie s přesahem zaujme publikum napříč generacemi. BANG!
Gabčo, vítám tě opět u nás v divadle. Po scénickém čtení textu dramatičky Sivan Ben Yishai budeš na Malé scéně režírovat hru dalšího německého autora. V čem je pro tebe současná německá dramatika zajímavá?
Současná německá dramatika je pro mě inspirativní svou apelativností a schopností neustále otevírat společenské otázky bez toho, aby nabízela jednoduchá řešení. Kritici často mluví o tom, že německý text je odvážný v experimentu s formou a nebojí se „jít proti publiku“. Fascinuje mě, že dokáže kombinovat dokumentární přesnost s groteskní nadsázkou a vytváří tak silné zrcadlo dnešní reality.
Co tě na hře Bang nejvíce zaujalo?
Zaujala mě schopnost Mayenburga zachytit současný fenomén mediální reality – tedy to, jak události vnímáme skrze obrazovku, fragmentovaně, a přesto s velkým emocionálním nábojem. Bang mě nadchl tím, jak klade diváka do pozice neustálého „přepínače kanálů“. To je něco, co velmi silně odpovídá dnešnímu „tik-tokovému“ vnímání světa.
Jaké je pro tebe hlavní téma Mayenburgovy hry?
Pro mě je hlavním tématem rozpor mezi povrchní „2D emocí“ a reálným prožitkem. Zajímá mě i motiv trestu za evropskou pýchu a pohodlné ulpívání ve lži. V jádru je to ale rodinný příběh – rodina, která místo intimity a blízkosti vědomě volí cestu spektáklu.
Viděl jsem tvoje inscenace Kdo je tady praporčík? a Spílání jevišti, ve kterých i přes závažná témata nechybí spousta humoru. Musím říct, že u Praporčíka mě hodně bavilo, jak jsi dokázala vyvážit humornou a vážnou stránku, díky čemuž byl závěr hry ještě silnější. Režíruješ ráda komedie?
Ano, humor je pro mě zásadní nástroj. Baví mě, že komedie dokáže diváka odzbrojit a vytvořit prostor, kde může přijmout i nepříjemné pravdy. Myslím, že humor a vážnost se navzájem posilují – právě proto, aby byl závěr inscenace o to silnější.
Hra je v mnoha ohledech posunuta do úplné současnosti. Měla jsi nějaké inspirační vzory při vymýšlení režijní koncepce?
Ano. Se scénografem Michalem Spratkem jsme na koncepci pracovali velmi dlouho, sdíleli jsme si materiály, videa i odkazy z popkultury. Inspirovaly nás true crime formáty, youtubové vlogy, ale i estetika reality show. Snažili jsme se vybudovat prostor, který se proměňuje z obyčejného domova v televizní studio – tedy přesně to, co se v textu děje i symbolicky.
Je v tvojí inscenaci nějaká myšlenka, kterou bys chtěla, aby si diváci po zhlédnutí odnesli a zamysleli se nad ní?
Doufám, že si diváci odnesou především otázku: nakolik jsme ještě schopni rozlišit realitu od její mediální reprezentace? A kdy se naše vlastní intimita a autenticita stává jen dalším produktem?
Pro Mayenburgův text je důležitým principem live cinema. Jak s ním pracuješ?
Nejde jen o promítání na plátno – je to mnohovrstevnatý princip, který je v textu implicitně obsažen. Live cinema tu funguje jako metafora: dobrovolně předáváme vlastní svobodu a intimitu do rukou zábavního průmyslu. Pracujeme s CCTV kamerami, ručními kamerami, ale i s formou live streamu nebo parodií true crime dokumentů. Divák si uvědomuje, že vždy sleduje něco zprostředkovaného – a přitom tomu podléhá.
Jak jste se rozhodli se scénografem Michalem Spratkem pojmout scénu a kostýmy?
Společně s Michalem Spratkem jsme vytvořili hyperrealistický interiér domu mladé rodiny, který se postupně proměňuje v groteskní televizní studio. Kostýmy pracují s jemnou stylizací – vypadají realisticky, ale vždy je v nich drobný prvek, který odkazuje k určité roli v mediální show.
Gábi, získala jsi Cenu Rádia Devín za svoji autorskou hru Escape, která je satirou na technologický, odlidštěný svět, na umělou inteligenci a také na neschopnost normální komunikace. Co tě na těchto tématech přitahuje, že ses o nich rozhodla napsat velmi vydařenou hru?
V Escape jsem chtěla zkoumat, jak technologie a umělá inteligence mění naše vnímání reality a komunikace. Fascinuje mě, že se lidé uzavírají do digitálních bublin a postupně ztrácejí schopnost opravdového dialogu. To je něco, co se dotýká celé generace.
Máš raději autorské věci? Jaký typ divadla tě nejvíc baví režírovat?
Autorské projekty mi dávají možnost zkoumat vlastní témata do hloubky. Ale baví mě i práce s výraznými dramatickými texty, kde mohu hledat nové interpretační klíče. Nejraději mám divadlo, které osciluje mezi intimitou a groteskou, mezi vážností a komedií.
Když se vrátíme k Bangu. Co si myslíš o dnešní přehnaně liberální výchově?
Myslím, že přehnaně liberální výchova je často jen jiný typ tlaku – tlak na dokonalý obraz a korektnost. A právě to může vést k potlačování frustrací, které se nakonec vracejí v extrémních podobách.
Je v Bangu nějaká postava, se kterou bys šla ráda na kafe?
Možná s Dominikem – jeho něžná maskulinita a upřímnost jsou osvěžující. Navíc je to postava, která má k Ralfovi skutečně lidský vztah.
Co dalšího tě v této divadelní sezóně ještě čeká?
Čeká mě spolupráce s MeetFactory na dramatizaci Když nám bylo míň, scénické čtení Klimáčkovy hry Ředitelky zeměkoule pro Cheb, v Činoherním klubu uvedu Mrożkovo Tango, připravuji čtení Hody hody doprdele pro Dejvické divadlo a také kolektivní autorskou inscenaci s Dočasnou company pro Venuši ve Švehlovce o ženách ve vězení – určenou nejen ženám ve vězení, ale i nám ostatním. Pracuji na další hře…
Gábi, děkuji ti za rozhovor a v této sezóně zlom vaz!
Ladislav Nunvář
