VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Herec herci... Lída Vlášková zpovídá Jindru Janouškovou
Naposledy zpovídaná LÍDA VLÁŠKOVÁ si k rozhovoru vybrala svoji dlouholetou kolegyni a sousedku z šatny JINDRU JANOUŠKOVOU. Proč se jmenuje Jindra a jak vypadá její všední den, se dozvíte v následujícím nedělním rozhovoru ze starého města, kde obě herečky bydlí jen pár desítek metrů od sebe.
Lída: Jindro, známe se už strašně moc let (nebudu říkat kolik!), ale kupodivu dřív než tebe jsem znala tvého tatínka. Co kdybys něco prozradila o své rodině?
Jindra: Tatínek byl sólistou karlínského divadla. Ve společnosti byl velice oblíbený, když se něco slavilo, stal se z něj bavič, hrál na klavír a byl to zkrátka úžasný společník, právem velice úspěšný u žen. Naproti tomu doma panoval takový jemný teror. Držel mě hrozně zkrátka. Ale vždycky jsem k němu vzhlížela, chodila za ním do divadla a z portálu jsem viděla snad všechna jeho představení.
Lída: No však takhle jsem právě tvého tatínka poznala já – když jsem chodila se svou maminkou na operety do Karlína. A co tvoje maminka?
Jindra: Moje maminka byla o osm let mladší než tatínek a byla to velice krásná žena. Však si ji také tatínek velmi hýčkal. I když jsme kolem sebe často mívali spoustu „tet“, jeho ctitelek, maminka se vždycky měla jako v bavlnce. Nevěděla, jak se platí složenky, ale úžasně vařila, a tatínek byl na dobré jídlo. Když šla nakupovat, jedině s tatínkem. To se dřív tak chodilo, všechno se vybíralo a kupovalo společně.
Lída: Teď už je prostě jiná doba… Víš, co by mě zajímalo? Jak je to vlastně s tvým jménem? Vím, že slavíš svátek na Jindřicha.
Jindra: To je jednoduché, tatínek chtěl prostě chlapečka. Z prvního manželství měl totiž dceru, takže toužil po synovi. Sestra se jmenovala Jana, líbilo se mu to JJ – Jana Janoušková. Já mám monogram stejný, ale jsem Jindra, dostala jsem prakticky chlapecké jméno – Jindra jako Jindřich. Mám to napsáno i v rodném listu. Je pravda, že tenkrát ani jméno Jindřiška neexistovalo, takže jinou možnost než slavit na Jindřicha jsem vlastně neměla. Když jsem byla hodná, říkali mi Jindruško, ale Jindřiško mi doma nikdo neříkal.
Lída: O svém herectví už jsi toho řekla do rozhovorů hodně. Vím, že toho běžně stíháš opravdu víc než dost. Právě teď jsi přiběhla po celodenním zápřahu, přestože je neděle, den sváteční. Jak to všechno zvládneš?
Jindra: Mám toho hodně, ale všechno – cukrárna atd. – mě hrozně baví. I když přiznávám, že někdy je toho moc, obzvlášť teď když se dělají daňová přiznání… A já jsem na účty hrozná bordelářka! Teď jsem zase něco hledala, vždycky ty papíry někam založím, třeba do novin, a pak je nemůžu najít. (smích)
Lída: Ale nemůžeš být přece taková bordelářka, když to pak najdeš!
Jindra: Našla jsem to, ale je to někdy kruté. Všechny ty faktury a povolení. Je toho zkrátka moc. Navíc nám, drobným podnikatelům se pořád hází klacky pod nohy, jako např. teď s těmi pokladnami…
Lída: Tak na to se jistě těšíš!
Jindra: No… Musím hlavně šetřit, protože ta pokladna vyjde zhruba na dvacet tisíc. Když nenašetřím, cukrárnu zavřu a bude to!
Lída: To by byla škoda! Přece jen už jste si vybudovali nějaké jméno. Doufám, že se těmi „novinkami“ nenecháte odradit!
Když dělal Tomáš Lněnička rozhovor se mnou, ptal se, jak vypadá můj běžný den. Vzhledem k tomu, že jsi tak zaneprázdněná žena, myslím, že by bylo mnohem zajímavější, kdybys popsala spíš ty ten svůj.
Jindra: Můj den? No, ráno vstanu asi v sedm. Třeba v pondělí jedu kupovat veku, šunku a salát, aby byl čerstvý. Udělám chlebíčky, které musí být o půl deváté v cukrárně. Pak přijde prodavačka, pustím ji do cukrárny, zkontroluju zboží a na devátou hodinu jdu na zkoušku. Po zkoušce se podívám, jak to vypadá v cukrárně, a večer jdu na představení. Takže vlastně úplný leháro! (smích) Když nemám představení, tak udělám v šest uzávěrku, spočítám tržbu, založím všechny faktury atd. Mezitím se třeba učím text, i když většinou mi na učení nezbyde čas dřív než večer, a to mi zpravidla dřív nebo později padne hlava do textu, a když se probudím se slinou u pusy, zjistím, že neumím vůbec nic! (smích) Jó a ještě mám pejska Amy, je to pražský krysařík, a s ní se snažím jít 4x denně ven. Ale teď je zima, tak ji spíš přemlouvám.
Lída: Abych se ještě vrátila k tvé rodině – pověz mi něco o svých bezvadných dcerách.
Jindra: Je to složité… Jsem matka, co všechno hrozně prožívá, v tomhle asi nejsem úplně normální. (smích) Jakékoli průšvihy, neštěstí a neúspěchy svých dcer prožívám mnohem víc, než jsem kdy prožívala svoje vlastní. Na druhou stranu cestičku jim nikdy neuhrabuju. Terezka teď píše bakalářskou práci, má ji do čtvrtka odevzdat. Včera jsem se jí ptala, jestli už má hotovo, ona na to, že ještě ne. A já jí povídám: „Počkej, za chvíli to máš odevzdat.“ A Terezka mi řekne: „Když to nebude teď, bude to v září…“ Ale na její obhajobu musím říct, že si už vydělává, a proto školu nestíhá. S Eliškou prožívám její angažmá v příbramském divadle. Ráda jezdím na její premiéry.
Lída: Eliška s Terezkou spolu jako sestry vychází? Když teď bydlí v Praze v jednom bytě…
Jindra: Ano. Myslím, že dřív jsme byli tím problémem my – rodiče. Vždycky před námi ukazovaly, jak ta druhá je nemožná. Z toho právě pak vznikaly jejich největší hádky a konflikty. Ale takhle, když jsou spolu, musí se nějak dohodnout, tolerovat. (smích)
Lída: Jindro, většinou to každý z nás nerad slyší, ale je to prostě fakt. Oslavíš letos životní jubileum…
Jindra: Pořád si to nějak nepřipouštím. Ale něco jsem si uvědomila, je to asi psychická záležitost. Když přijde tenhle věk, člověk si řekne: „Už bych asi neměla dělat takové věci…“ Myslím tím: „Už bych se asi měla jinak chovat, jinak oblékat.“ Ale na druhou stranu si říkám, ať si všichni trhnou nohou. Jediná změna je, že už si na sebe nevezmu minisukni. Když mi bylo padesát, nevnímala jsem žádnou výraznou změnu. Měla jsem ještě i docela malé děti. Já vím, že v důsledku je to úplně jedno. V divadle máme pořád spoustu práce a úkolů… Ale každý den, když se na sebe podívám do zrcadla, říkám si, měním se. Teď jsme právě měli sraz se spolužáky z DAMU po těch x letech, co jsme absolvovali. A víš, co bylo hrozné? Někteří mě vůbec nepoznali! (smích)
Lída: Ale to je nesmysl! Možná neměli brýle. (smích) Hele, moje maminka říkávala: „Do sedmdesáti to šlo.“ Tak to máme ještě času dost! (smích)
Anna Hlaváčková
Lída: Jindro, známe se už strašně moc let (nebudu říkat kolik!), ale kupodivu dřív než tebe jsem znala tvého tatínka. Co kdybys něco prozradila o své rodině?
Jindra: Tatínek byl sólistou karlínského divadla. Ve společnosti byl velice oblíbený, když se něco slavilo, stal se z něj bavič, hrál na klavír a byl to zkrátka úžasný společník, právem velice úspěšný u žen. Naproti tomu doma panoval takový jemný teror. Držel mě hrozně zkrátka. Ale vždycky jsem k němu vzhlížela, chodila za ním do divadla a z portálu jsem viděla snad všechna jeho představení.
Lída: No však takhle jsem právě tvého tatínka poznala já – když jsem chodila se svou maminkou na operety do Karlína. A co tvoje maminka?
Jindra: Moje maminka byla o osm let mladší než tatínek a byla to velice krásná žena. Však si ji také tatínek velmi hýčkal. I když jsme kolem sebe často mívali spoustu „tet“, jeho ctitelek, maminka se vždycky měla jako v bavlnce. Nevěděla, jak se platí složenky, ale úžasně vařila, a tatínek byl na dobré jídlo. Když šla nakupovat, jedině s tatínkem. To se dřív tak chodilo, všechno se vybíralo a kupovalo společně.
Lída: Teď už je prostě jiná doba… Víš, co by mě zajímalo? Jak je to vlastně s tvým jménem? Vím, že slavíš svátek na Jindřicha.
Jindra: To je jednoduché, tatínek chtěl prostě chlapečka. Z prvního manželství měl totiž dceru, takže toužil po synovi. Sestra se jmenovala Jana, líbilo se mu to JJ – Jana Janoušková. Já mám monogram stejný, ale jsem Jindra, dostala jsem prakticky chlapecké jméno – Jindra jako Jindřich. Mám to napsáno i v rodném listu. Je pravda, že tenkrát ani jméno Jindřiška neexistovalo, takže jinou možnost než slavit na Jindřicha jsem vlastně neměla. Když jsem byla hodná, říkali mi Jindruško, ale Jindřiško mi doma nikdo neříkal.
Lída: O svém herectví už jsi toho řekla do rozhovorů hodně. Vím, že toho běžně stíháš opravdu víc než dost. Právě teď jsi přiběhla po celodenním zápřahu, přestože je neděle, den sváteční. Jak to všechno zvládneš?
Jindra: Mám toho hodně, ale všechno – cukrárna atd. – mě hrozně baví. I když přiznávám, že někdy je toho moc, obzvlášť teď když se dělají daňová přiznání… A já jsem na účty hrozná bordelářka! Teď jsem zase něco hledala, vždycky ty papíry někam založím, třeba do novin, a pak je nemůžu najít. (smích)
Lída: Ale nemůžeš být přece taková bordelářka, když to pak najdeš!
Jindra: Našla jsem to, ale je to někdy kruté. Všechny ty faktury a povolení. Je toho zkrátka moc. Navíc nám, drobným podnikatelům se pořád hází klacky pod nohy, jako např. teď s těmi pokladnami…
Lída: Tak na to se jistě těšíš!
Jindra: No… Musím hlavně šetřit, protože ta pokladna vyjde zhruba na dvacet tisíc. Když nenašetřím, cukrárnu zavřu a bude to!
Lída: To by byla škoda! Přece jen už jste si vybudovali nějaké jméno. Doufám, že se těmi „novinkami“ nenecháte odradit!
Když dělal Tomáš Lněnička rozhovor se mnou, ptal se, jak vypadá můj běžný den. Vzhledem k tomu, že jsi tak zaneprázdněná žena, myslím, že by bylo mnohem zajímavější, kdybys popsala spíš ty ten svůj.
Jindra: Můj den? No, ráno vstanu asi v sedm. Třeba v pondělí jedu kupovat veku, šunku a salát, aby byl čerstvý. Udělám chlebíčky, které musí být o půl deváté v cukrárně. Pak přijde prodavačka, pustím ji do cukrárny, zkontroluju zboží a na devátou hodinu jdu na zkoušku. Po zkoušce se podívám, jak to vypadá v cukrárně, a večer jdu na představení. Takže vlastně úplný leháro! (smích) Když nemám představení, tak udělám v šest uzávěrku, spočítám tržbu, založím všechny faktury atd. Mezitím se třeba učím text, i když většinou mi na učení nezbyde čas dřív než večer, a to mi zpravidla dřív nebo později padne hlava do textu, a když se probudím se slinou u pusy, zjistím, že neumím vůbec nic! (smích) Jó a ještě mám pejska Amy, je to pražský krysařík, a s ní se snažím jít 4x denně ven. Ale teď je zima, tak ji spíš přemlouvám.
Lída: Abych se ještě vrátila k tvé rodině – pověz mi něco o svých bezvadných dcerách.
Jindra: Je to složité… Jsem matka, co všechno hrozně prožívá, v tomhle asi nejsem úplně normální. (smích) Jakékoli průšvihy, neštěstí a neúspěchy svých dcer prožívám mnohem víc, než jsem kdy prožívala svoje vlastní. Na druhou stranu cestičku jim nikdy neuhrabuju. Terezka teď píše bakalářskou práci, má ji do čtvrtka odevzdat. Včera jsem se jí ptala, jestli už má hotovo, ona na to, že ještě ne. A já jí povídám: „Počkej, za chvíli to máš odevzdat.“ A Terezka mi řekne: „Když to nebude teď, bude to v září…“ Ale na její obhajobu musím říct, že si už vydělává, a proto školu nestíhá. S Eliškou prožívám její angažmá v příbramském divadle. Ráda jezdím na její premiéry.
Lída: Eliška s Terezkou spolu jako sestry vychází? Když teď bydlí v Praze v jednom bytě…
Jindra: Ano. Myslím, že dřív jsme byli tím problémem my – rodiče. Vždycky před námi ukazovaly, jak ta druhá je nemožná. Z toho právě pak vznikaly jejich největší hádky a konflikty. Ale takhle, když jsou spolu, musí se nějak dohodnout, tolerovat. (smích)
Lída: Jindro, většinou to každý z nás nerad slyší, ale je to prostě fakt. Oslavíš letos životní jubileum…
Jindra: Pořád si to nějak nepřipouštím. Ale něco jsem si uvědomila, je to asi psychická záležitost. Když přijde tenhle věk, člověk si řekne: „Už bych asi neměla dělat takové věci…“ Myslím tím: „Už bych se asi měla jinak chovat, jinak oblékat.“ Ale na druhou stranu si říkám, ať si všichni trhnou nohou. Jediná změna je, že už si na sebe nevezmu minisukni. Když mi bylo padesát, nevnímala jsem žádnou výraznou změnu. Měla jsem ještě i docela malé děti. Já vím, že v důsledku je to úplně jedno. V divadle máme pořád spoustu práce a úkolů… Ale každý den, když se na sebe podívám do zrcadla, říkám si, měním se. Teď jsme právě měli sraz se spolužáky z DAMU po těch x letech, co jsme absolvovali. A víš, co bylo hrozné? Někteří mě vůbec nepoznali! (smích)
Lída: Ale to je nesmysl! Možná neměli brýle. (smích) Hele, moje maminka říkávala: „Do sedmdesáti to šlo.“ Tak to máme ještě času dost! (smích)
