VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Ano, je to tak, i Pardubice se dočkají svojí KYTICE, tedy vlastního osobitého zpracování básnické sbírky české klasiky Karla Jaromíra Erbena, které slibuje nabídnout velkou hudebně-vizuální podívanou, a to od 20. června v magickém prostředí pod hradem Kunětická hora. Přestože je Kytice z pověstí národních původně nedramatický text, tedy text, který nebyl primárně určený k divadelnímu zpracování, během uplynulého čtvrtstoletí se stala jedním z nejčastěji uváděných titulů na českých jevištích. Čím láká tvůrce a diváky? A čím si získala režisérku JANKU RYŠÁNEK SCHMIEDTOVOU? Jestli jste zvědaví, jak bude pardubická verze Kytice vypadat, a chcete nahlédnout pod pokličku, ještě než vyrazíte, jak my v divadle říkáme, „na kopec“, pak je následující rozhovor určený přesně pro vás.

Vymyslet vhodný titul pro naši letní scénu na Kunětické hoře je vždy tak trochu oříšek. I my jsme si nějakou dobu lámaly hlavu, než jsme se shodly na české národní klasice – Erbenově Kytici. Ty jsi tehdy řekla, že inscenovat Kytici byl vždycky tvůj sen, proč a čím tě tohle původně nedramatické dílo tak lákalo?
Kytice právě dramatická je – a velmi! Já o ní opakovaně přemýšlela už před lety v Ostravě, ale pak jsem sáhla po Gazdině robě a následně po Maryše. Vznikly dvě nádherné divadelní srdcovky, ale nestačilo mi to. Erben do těch svých balad totiž vepsal celé české realistické drama, které miluji, všechna dilemata velikosti antických tragédií, nelehké dějiny ženství a lidství, nelehké dějiny nás samých. A já cítila a cítím, že se s tím materiálem potřebuji vypořádat, že ho nemohu nechat jen tak ležet s tím, že jsem v osmé třídě pateticky před spolužáky přednesla Kytici a dostala jedničku.

Když počítám i balety a inscenace uměleckých škol, byla za posledních osmdesát let Kytice v různých podobách uvedena pětasedmdesátkrát, z toho přibližně padesátkrát po roce 2000. Čím si vysvětluješ takovou frekvenci uvádění tohoto titulu, který navíc na repertoáru většiny divadel vydrží poměrně dlouho?
Odborníci tvrdí, že divadlo vzniklo buď vyprávěním, anebo postupným rozehráváním rituálních obřadů. A já myslím, že Kytice obsahuje oboje. A taky je v těch baladách čirá spravedlnost, kterou teď ve světě moc nevidíme. Za zločin přijde trest, za lásku a víru vykoupení a štěstí. Navíc všechny ty příběhy ukazují člověka v krizové osudové situaci – a jestli něco diváci potřebují a milují, pak je to sledovat zápletky, u kterých se sami obávají, že by je mohli zažít. Chápu to, člověk z toho má husí kůži, rychle uvěří, že na jevišti stojí místo herce on, což je ve výsledku katarzní, očistné. A jakkoliv si to Erben (asi) neuvědomoval, v tomhle se trefil přímo do středu lidské duše, to mě baví a vzrušuje.

První otázka, se kterou jsem se setkávala, když lidé z mého okolí zjistili, že budeme zkoušet Kytici: Jaké balady jste vybraly? Prozraďme to tedy i čtenářům a budoucím divákům – jaké a proč zrovna tyto?
Začínat a končit budeme Pokladem, příběhem ovdovělé ženy, která se zapomene v představách, že už ani její dítě, ani ona nikdy nebudou hladovět. Následovat bude vyprávění o nevlastních sestrách, mezi které vstoupil muž a touha matky upřednostnit svou krev, Zlatý kolovrat. V Holoubkovi se odvypráví osud ženy, která kvůli mladému muži zapomene truchlit pro manžela, a ve Vodníkovi se zas bude řešit, jak to dopadá, když dívka propadne vášni k bytosti, co žije mimo náš svět. Nutné je vypořádat se s legendární Polednicí řešící přepracované ženy-matky a jejich úzkostné strachy. Po ní bude následovat Dceřina kletba, dramatická balada o ženě, jež propadla touze, otěhotněla, dítěte se zbavila a teď marně hledá, kdo za její neštěstí může. Finále pak bude patřit krásnému příběhu s názvem Svatební košile, kde víra svede boj se smrtí a, to snad mohu říct, ve výsledku vyhraje. Takže mnoho osudových momentů a zvratů, ale ve výsledku i naděje jít dál.

Kromě toho, že jsi obsadila naprosto celý dámský soubor, tvůj inscenační tým je složený ze samých žen. Ženský princip je s literární předlouhou neodmyslitelně spjatý – nejdůležitější role v ní hrají ženské hrdinky, základním lidským vztahem je pro Erbena pouto mezi matkou a dítětem. To jsou silná témata i pro tebe, že?
Ano, a všechny dámy z mého týmu mají dítě mladší pěti let. Je to sice náhoda, ale asi taková ta, co musela a měla přijít. Když ale rovně funguje divadlo a jeho lidé, je jedno, zda v něm pracuje žena nebo muž a zda ta žena má či nemá dítě. Já jsem upřímně vždy toužila říct: Budu potřebovat všechny ženy ze souboru, ano, úplně všechny, ano, i tu ještě na mateřské, děkuji. Podle mě je ženské téma lidské téma, jen v dějinách prostě víc ty nezkrotné vášně, nemanželské děti a smrt postihovaly v životě ženy, logicky no… Žena byla hodně připoutaná k domu a domácnosti, pečovala. A když vypadl ten, kdo měl přinášet peníze a oporu, nastal boj o přežití.

Vladivojna La Chia, autorka velmi důležité hudební složky inscenace, je jako tvůrkyně scénické hudby tvojí stálou spolupracovnicí. Její tvorba je velmi osobitá – umí být lyrická i expresivní, hravá i silně atmosférická. V případě Kytice nejde jen o scéniku, ale vznikají také písně, a celkově bude mít hudba v inscenaci mnohem větší prostor. Můžeš to prosím trochu upřesnit?
Já chci dělat už jen s lidmi, kteří vezmou moje nápady a místo toho, aby je jen splnili, osobitě je rozvinou. Vojna přesně taková je. Postupně jsme se už docela naučily, jak zacházet s těmi jiskrami mezi námi. V Kytici jsou ve velké zkratce zachyceny obrovské dramatické situace a skrze provokativní fantaskní hudbu jim můžeme dát větší a vrstevnatější prostor, aby se na ně divák zvládl nacítit a prožít je. S Vojnou se doplňujeme. Společně, doufám, obstaráme základ k pravdivému patosu i étosu, který podle mě Kytice potřebuje. Velmi nám s tím ve výsledku pomůže také choreografka – skvělá Denisa Musilová.

Jednotlivé balady Kytice mají samozřejmě i silný vizuální potenciál. Autorkou scény a kostýmů je výtvarnice Lenka Hollá, s níž také dlouhodobě spolupracuješ. Co pro vás bylo důležité při uvažování o scénografii a jak bude naše Kytice vypadat?
S Lenkou jsme se shodly, že se budeme snažit o něco jako moderní baroko. Abychom jen svévolně neprovokovaly diváky, kteří mají rádi klasiku, ale zároveň, aby ti moderněji smýšlející lidé v hledišti neměli pocit, že koukají na zaprášené muzeum. Není legrace to vymyslet, ale jde to. V celkovém vizuálu jsme se snažily zohlednit tradiční folklór, kroje, vytvořit takovou alternativní spiritualitu, ve které se spojuje mariánský kult s atmosférou i řádem přírody a rituálů.

Už jsi někdy režírovala inscenaci určenou primárně do exteriéru? Jak to obecně ovlivňuje tvoje uvažování při vymýšlení režijní koncepce?
Pro Shakespearovské slavnosti jsem připravila Hamleta a musím říct, že ta inscenace bude vždycky patřit mezi ty mému srdci drahé. V Ostravě se sešla úžasná parta, Hamleta jsme měli hotového za dva týdny, celé dny jsme ve vedru zkoušeli. Byla to intenzivní práce. Klidná, soustředěná a smysluplná. Kytice, stejně jako Shakespeare, pod širé nebe podle mě tak nějak přirozeně patří, ale je v ní daleko víc prostoru pro velké emoce, pro expresivní prožitek a velká gesta. Jsem zvědavá, kam se dostaneme, těším se.

Pro jakého diváka bude naše Kytice určena?
Já bych si přála, aby vzniklo představení pro celé rodiny, ne primárně zábavné, ale určitě silné, hluboké. Aby se na naši inscenaci mohli dívat starší děti a dospívající vedle svých dospělých, a tak aby vznikl prostor pro sdílený zážitek.

Jako režisérka se věnuješ různým žánrům – komedii, klasickému dramatu, ale i divadlu pro nejmenší, takzvanému miminímu divadlu, a dokonce loutkám v případě pravidelné spolupráce s Divadlem Spejbla a Hurvínka. Dalo by se říct, co z toho tě nejvíc baví, naplňuje?
Mě opravdu naplňuje kreativní život, ve kterém mohu střídat žánry, měnit zaměření svého fokusu. To taky, myslím, chrání mou mysl před vyhořením. Dětský divák mi dává okamžitou zpětnou vazbu, už dávno vím, že mu lze hrát, a musí se mu hrát, o všem, nejen pohádky. Současný dospělý divák mi zase přijde takový nedomazlený. Dostává už dlouho vše a ve velkém, ale chybí mu něha, šetrné zacházení – takové ty základní věci, co lidem někdy připadají jasné, ale člověk si je často a akutně potřebuje zopakovat. Třeba že láska je smysl všeho, jakkoliv to zní pateticky.

Jaká režijní práce ti v poslední době dala nejvíc zabrat?
Sen noci svatojánské v Uherském Hradišti a Skleněný zvěřinec v Olomouci. V obou případech jsem pracovala s dobrými lidmi, srdcovým týmem a pracovitými herci, jen ty hry byly prostě hodně náročné, jen tak se nedaly, jakkoliv nakonec vše skvěle dopadlo.

Mluvila jsi o ostravském Hamletovi, na jaké svoje další inscenace jsi opravdu pyšná? Které jsou ty tvoje nej, srdcovky?
Upřímně – na většinu ráda vzpomínám. Jsou výjimky, ale během nich jsem se toho zase hodně naučila: o světě, o lidech i o sobě, takže mi daly cenné zkušenosti, které mě posunuly lidsky i profesně. Takže opravdu těžko říct a nerada bych na něco nebo někoho zapomněla. Ale – dvakrát jsem cítila, že zažívám vrchol své kariéry, tady a teď. Když dostala Karolína Baranová za naši Marii Antoinettu Cenu Thálie a zavolala na mě do hlediště, kde jsem seděla s manželem, co měl v nosítku našeho dvouměsíčního syna. A pak když ten syn, Rudík, přišel se svou dětskou skupinkou na generálku naší batolecí inscenace Mánička a bubáčci.

Dlouhodobě se podílíš na tvorbě časopisu pro děti, píšeš scénáře pro dětského diváka, což je, přiznejme si, ten nejnáročnější divák. Co ti dává tvorba pro děti? Odkdy se jí věnuješ?
Po absolutoriu, když jsem ještě neměla úplně zvládnuté ego, mi tvorba pro děti a dospívající přišla jako nutná, protože je lehčí a dobře placená, teď se tomu svému tehdejšímu nezralému přesvědčení směju. Jenže takhle o tvorbě pro děti často mluvili naši kantoři na škole: jako o té podřadné pro ty, kteří neuspějí ve velkém dospělém divadle, pro ženy-režisérky, které se pletou do mužského světa. Dělala jsem ji, ale úplně ji necítila. Postupně jsem ale k tomuhle žánru, a hlavně divákovi přilnula. Nějak mu rozumím beze slov a domluvy, vím, co pro něj bude zajímavé, co mu přijde vtipné, kde jsou jeho témata. Umím se na něj nacítit a vážím si toho. Hodně mi s tím v začátku pomohlo pražské divadlo Minor a liberecké Naivní. Právě tam jsem totiž prožila první velké pocity smyslu v hledišti plném dětí a dospívajících.

Před dvěma lety jsi v Olomouci režírovala operu Prodaná nevěsta, která se stále s úspěchem hraje. Tehdy mě zaujala akce nazvaná Prodanka, baby! – šlo o otevřenou zkoušku určenou speciálně pro rodiče s miminky. Co bylo cílem takové akce a setkala se se zájmem rodičů? Byl to tvůj nápad?
My jsme s manželem hodně společenský pár a dokud to šlo, brali jsme Rudíka v nosítku s sebou. A protože jsme mohli ze známosti na generálky filharmonie či do divadel, na vlastní kůži jsme zažili, že když je v pohodě rodič, může být v pohodě i dítě. A tak se dospělý nabaží tolik kýženého sociálního kontaktu a dítě je u toho s ním, jen třeba spí nebo kouká. Než byl Rudovi rok, dali jsme nespočet koncertů, divadel a výstav, dokonce i pár filmů. A podobnou zkušenost jsem chtěla šířit – nabídnout dál, na což Moravské divadlo Olomouc reagovalo pozitivně a otevřelo jednu z generálních zkoušek Prodané nevěsty dospělým s dětmi do jednoho roku. Byl o to obrovský zájem, akce dopadla skvěle, dokonce z ní máme fotky, jak je hlediště plné mimin. A tak se v Olomouci tahle akce ujala a funguje dál. Nebudu lhát, jsem na to pyšná.

I s malým synkem „předškolkového“ věku režíruješ průměrně čtyři inscenace ročně, klobouk dolů. Jak zvládáš pracovat prakticky na plný úvazek? Proč sis nedovolila zůstat doma na klasické rodičovské?
Myslím si, že každá žena má mít možnost porodit a vychovávat děti tak, jak cítí, že je to pro ni dobré, vyhovující. Protože pak je tou nejlepší mámou, kterou může být. A já jsem vychovaná jako workoholik, v 90. letech to tak bylo normální, práce je mou nedílnou součástí, zůstat doma by ze mě udělalo zlou, nespokojenou paní. S velkou pomocí manžela tak kloubím mateřství s prací a musím říct, že je to těžké i skvělé, což je ale rodičovství asi vždycky... I tak ale budu muset výhledově zkrotit svůj pracovní život, protože syn byl přijatý do školky a já nechci, aby za mnou vlál. A já jsem se už taky upřímně navlála dost, prokočovala jsem po českých a slovenských divadlech patnáct let, dalo mi to mnoho, dál budu hostovat, jen trochu míň. Život je prostě změna.

V době našeho rozhovoru jsme s Kyticí těsně před startovní čárou. Jak se po šesti letech těšíš na opětovnou spolupráci s pardubickým divadlem?
Moc, velmi a šíleně.