VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Na sklonku divadelní sezóny, konkrétně 6.–8. června, se rozloučíme s muzikálem PEKAŘOVA ŽENA, téměř na den přesně po dvou letech od jeho premiéry, která se uskutečnila v Městském divadle. Před rokem jsme celou inscenaci přenesli do oblíbeného prostoru letní scény pod hradem Kunětická hora, kde se s Pekařkou letos také rozloučíme. Tento roztomilý muzikál z prostředí Provence pro nás objevil a v České republice poprvé zinscenoval režisér Petr Gazdík. V hlavních rolích jste mohli vidět TOMÁŠE LNĚNIČKU jako pekaře Castagneta, ELIŠKU JECHOVOU (nebo hostující Alžbětu Trembeckou) jako pekařovu půvabnou ženušku Genevieve. U příležitosti blížící se derniéry jsem našim domácím hercům položila několik otázek:

Eliško, Tomáši, byla Pekařka vaší oblíbenou inscenací?
TOMÁŠ: Jednou z mých nejoblíbenějších! Krásný muzikál se šťastným koncem.
ELIŠKA: Ano! Pekařka byla hlavně velká výzva. A myslím, že nejen pro mě.

Tomáši, ty jsi muzikál s Petrem Gazdíkem ani s orchestrem nezkoušel poprvé – jak se ti pracovalo tentokrát?
Zkoušení s Petrem bylo opět radostné a povznášející! S ním budu pracovat vždycky rád.

Tebe, Eliško, potkala taková velká výzva hned po škole, muzikálu ses nikdy nevěnovala, s Petrem Gazdíkem jsi zkoušela poprvé. Jak jsi vnímala zkoušení ty?
Zkoušení bylo poněkud rozmanité, protože jsem ještě účinkovala ve studiu Marta (činoherní scéna Divadelní fakulty JAMU – pozn. red.). Přejížděla jsem tedy po nocích vlakem sem a tam. Ale jsem ráda, že jsem mohla být součástí tohoto projektu, a hlavně jsem vděčná vedení divadla za důvěru. Poznala jsem nové tvůrce a přiblížila se profesionální práci na muzikálu. Jde samozřejmě o specifický žánr, který vyžaduje zase trošku jiný přístup. Pro mě to znamenalo velkou práci na zpěvu.

Otázka pro oba – hrajete Pekařku raději v divadle, nebo na Kuňce?
TOMÁŠ: Pekařovu ženu jsem měl radši v divadle. Jednak proto, že je tam živá kapela, která na Kuňce chybí, a také proto, že ten muzikál byl od začátku stavěný do divadla. Je poměrně komorní, jeviště mu sluší.
ELIŠKA: Mně se překvapivě lépe zpívalo venku, tedy na Kuňce. Nikdy bych si to nemyslela, ale kopec, výhled do dálky na impozantní krajinu mi v tomto případě pomohly.

Bude se vám stýskat, nebo se vám spíš uleví od náročného titulu?
TOMÁŠ: Bude se mi stýskat moc! Doufám, že se s Petrem ještě někdy potkám při další spolupráci.
ELIŠKA: Na Pekařce jsem měla hodně ráda její auru, energii, kterou oplývalo zákulisí. Byla to příležitost, kdy se sešli tvůrci z Východočeského divadla a Městského divadla Brno. Každý něco vnesl do toho společného prostoru a celkově to vytvářelo velmi příjemné prostředí. Tohle se týká celého tvůrčího týmu. Důležitou součástí byla také kapela, která v tomto případě odvedla obrovský kus práce. Nesmím zapomenout na hudební nastudování, se kterým mi pomáhal Karel Škarka, Jiří Kožnar a samozřejmě režisér Petr Gazdík. Měli se mnou velkou trpělivost. Moc ráda budu vzpomínat na spolupráci s kapelou, která byla k dispozici na korepetice, a vždycky v dobré náladě. Řada jejích členů s Východočeským divadlem spolupracuje pravidelně, takže se těším, až se zase někdy uvidíme. V něčem mi Pekařka určitě chybět bude, minimálně ve tvrdé práci na zpěvu. Ale ještě tu máme muzikál Do nebes!, takže si to snad trošku vykompenzuji. Cvičit se musí neustále, protože kdyby z toho člověk vypadl, tak už bude daleko těžší se zase nastartovat, a ještě těžší se posunout dál.


Dalším výrazným párem postav z řad obyvatel provensálské vesničky byli Denise a Claude, majitelé kavárničky, v podání manželů PETRY JANEČKOVÉ a LADISLAVA ŠPINERA. Obdobně jsem se tedy zeptala i jich:

Byla Pekařka tvojí oblíbenou inscenací?
PETRA: Velmi oblíbenou inscenací. Byli jsme na jevišti všichni spolu, všechny nás to bavilo. Byla to taková ta inscenace, kde si můžeš takzvaně zazlobit a pobavit nejen diváky, ale i kolegy.
LÁĎA: Pekařku jsem měl moc rád. Pochopitelně jsem měl rád svého Clauda. Byla to postavička, která skýtala mnoho prostoru pro humor a improvizaci. A pochopitelně super scéna, kde jsme měli s Petrou svou vinárničku. Prostě kus krásné prosluněné Francie.

Jak se vám pracovalo na hudebně a pěvecky náročném muzikálu s režisérem Petrem Gazdíkem a také s živým orchestrem? Co pro vás při zkoušení bylo nejjednodušší, nebo naopak nejnáročnější?
PETRA: A dodejme také s Karlem Škarkou. Pracovalo se mi skvěle. Mně nevadí složitější vícehlasy a Karel to umí naučit. Je systematický a trpělivý. A Petr je výborný a pohodový režisér. I choreografie byly fajn. Nejjednodušší, nebo nejtěžší – nevím, ale bylo vtipné se takhle hezky veřejně hádat s Láďou. Zvláště, když si Láďa s oblibou něco přidá. (smích)
LÁĎA: Zkoušení s Petrem Gazdíkem bylo super. On přesně ví, co v dané situaci použít, kdy a jak vypíchnout humornou situaci, prostě profík. A bezva člověk. Živý orchestr je vždy výzva a já si myslím, že díky Karlovi Škarkovi a Radkovi Škeříkovi – aha, vlastně duo Š+Š, že díky nim jsme si s tím poradili skvěle. Byla to výzva a byla fajn.

Hrajete Pekařku raději v divadle, nebo na Kuňce?
PETRA: Možná v divadle, protože na tomto jevišti vznikala. Ale když se vydaří počasí, je to super i na Kuňce.
LÁĎA: V divadle. Na Kuňce bohužel musíme celé představení strávit na jevišti, respektive v zákulisí, a už se nám párkrát stalo, že čerstvý letní deštík nám pomalu stékal za límce košil a my měli z toho hraní takový mokrý pocit. (smích) Ale jasně, že Kuňka má své kouzlo!

Bude se vám stýskat, nebo se vám spíš uleví od náročného titulu?
PETRA: Pro mě ten titul náročný není. Takže se mi bude moooc stýskat, mám ráda tenhle druh komedie. Ale v divadle to tak prostě je. Takže mi nezbývá než vyhlížet další takovou komedii.
LÁĎA: Mně Pekařka jako náročný titul nepřijde. Já si to užíval plnými doušky. Ale chápu, že pro nemuzikální herce to bylo náročnější. Stýskat se mi bude a na Pekařku – jako na inscenaci (smích) – budu rád vzpomínat.


A abychom se pokaždé neptali jen herců, oslovila jsem také našeho dirigenta a korepetitora RADKA ŠKEŘÍKA, jenž je zároveň podepsán pod hudebním nastudováním a o němž koneckonců mluvili trošku už sami herci.

Radku, orchestr Pekařovy ženy už svou derniéru měl, protože na Kunětické hoře se používá nahrávka. Jaké to bylo?
No, jak bych to řekl – podobně jako my na kapelní derniéře se asi musí cítit otec na svatbě své dcery. S každým hudebním číslem se uzavřela jedna kapitola moc hezkých vzpomínek a dál už to holka musí zvládnout bez nás. Kdybych měl ale říct jen jedinou vzpomínku, která mi zůstane, tak je to Skřivánek – nejobtížnější píseň celého muzikálu. Na derniéře vyšel jednoznačně nejlíp, jak se nám kdy povedl.

Jak vzpomínáš na zkoušení a proces tvorby inscenace?
Na začátku zkoušení stál jeden můj velký omyl – že se dá Pekařka dirigovat od klavíru, jako vlastně všechny předchozí inscenace, kde jsem měl kapelu. Gazďa nás chvilku v tomhle systému nechal a pak mi otcovsky domluvil, ať si kapela pořídí dirigenta, protože hudba v Pekařce je opravdu náročná s množstvím tempových i dynamických změn, a klavírista má navíc plné ruce práce s odehráním vlastního partu. Měl velkou pravdu.

Co tě na Pekařce nejvíc bavilo?
Jedno ze specifik, které tahle inscenace měla, bylo, že kapela seděla až úplně vzadu za horizontem, a za dirigentovými zády vedla ulička, kudy neustále procházeli herci sem a tam jak na orloji. Někteří chvilku poseděli a se zájmem sledovali cvrkot v kapele, jiní mi při dirigování vyváděli různé drobné fórky, no zkrátka to bylo super.