VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V březnu měla v našem divadle premiéru hra světoznámého amerického dramatika Tracyho Lettse PROTOKOL. Odehrává se v ní schůze zastupitelů fiktivního amerického městečka Big Cherry, jejíž program se od přetřásání parkovacích možností a každoročních městských slavností nebezpečně překlopí až ke zkoumání základů americké demokracie.
Roli novopečeného zastupitele Peela, který na minulé poradě chyběl, hraje JOSEF PEJCHAL. MARTIN MEJZLÍK ztvárnil postavu starosty Superby.

V Protokolu je deset (z celkových jedenácti) herců na scéně skoro nepřetržitě po celou hru. A všichni musí být propojeni vzájemnou účastí. Jaké zvláštní nároky to na herce klade?
PEPA: Vzájemná propojenost je nutná v každé hře, to není nic neobvyklého. Ale v Protokolu mě baví, jak každý vychází z každého, všichni musíme na všechno reagovat a je to víc vidět, když tam jsme pořád. Každou naši reakci divák vidí a měla by mu přinášet jasnou informaci.
MARTIN: Pár takových komedií už jsem zažil, ale ještě nikdy z pozice postavy, jejímž úkolem je posunovat děj dopředu. Tady tuhle úlohu mám, a to je obtížnější, nesmím zaváhat ani vteřinu. Replika musí přijít naprosto přesně a psychologie jde tak trochu stranou. Samozřejmě že tam psychologie je, ale spíš vyplývá z jednání a reakcí na situace.

Jak bys charakterizoval svoji postavu?
PEPA: Peel je tak trochu divák. Samozřejmě zainteresovaný divák, protože je členem rady. Ale v té radě je teprve krátce, se vším se seznamuje, poznává vazby mezi jednotlivými členy a jeho prostřednictvím je poznává i divák.
MARTIN: Řekl bych, že starosta Superba je takový Trump v malém, komunální „trampík“. Vůdčí osoba místní „demokracie“, která je ve své podstatě totalitou. Starosta zneužívá své moci a je u moci už dlouho. Tváří se pokorně, vstřícně a demokraticky, ale je to populista, jehož konání překračuje hranice, a nejen slušnosti. Někteří jeho vlci s ním vyjí více, někteří méně, ale víceméně v lati se musí držet všichni. Všichni jsou pod nějakou hrozbou. Starosta říká, že „demokracie je ošemetná“, a jde z toho hrůza.

Tracy Letts o postavách neříká nic víc, než co říkají ony samy a jak se chovají. Bylo těžké se do nich vžít, pochopit, jaké jsou?
PEPA: Hledali jsme v textu střípky životů a názorů každé postavy, co je pro ně důležité, kudy vedou jejich cesty, jaký je jejich pohled na svět. Bylo to zajímavé, bavilo mě to a doufám, že to bude zajímavé a zábavné i pro diváky.
MARTIN: Ta hra je opravdu dobře napsaná. Ale člověk musí hodně číst mezi řádky. A taky zapojit vlastní zkušenost s podobnými vztahy, které se najdou všude. V jakémkoli zřízení, ale i v jakékoli komunitě. Starosta mimo jiné říká, že „s minulostí se musí umět pracovat“. Tahle hesla známe z komunismu. A tady to zazní ve hře, která reflektuje americkou demokracii, o které jsme si ještě nedávno mysleli, že skvěle funguje.

Dovedeš si představit sebe na místě své postavy?
PEPA: Myslím si, že někdy takovým Peelem jsem. V situacích, které jsou pro mě nové. Když se člověk ožení, narodí se mu první dítě, udělá si řidičák nebo se dostane do nějaké společnosti, kde je nový a nezná její zaběhnutý řád… Začíná od píky, má třeba nějakou představu a postupně poznává, v čem se mýlil a co nevěděl, a vytváří si nový vlastní pohled. Asi je to tak i u diváka. Přijde na představení s nějakým očekáváním, které získal z anotace nebo od známých, a pak je překvapen, někdy mile a někdy třeba nemile.
MARTIN: Nedovedu. Ani bych nechtěl. Nikdy jsem neměl ambice být v nějaké vedoucí funkci, nechci s tím mít nic společného. Radši budu ten rebel, který se na věc dívá z druhé strany. Asi je to jednodušší. Obdivuju lidi, kteří ve vysokých pozicích zůstanou morálně čistí. Není jich mnoho.

Setkala jsem se s překvapivým názorem, že Protokol je hra natolik spjatá s americkou historií a reáliemi, že není v jiných kulturách sdělná. Co si o tom myslíš?
PEPA: Tracy Letts vychází z americké skutečnosti, ale obecně se dotýká něčeho, co má každá společnost. Každý stát, město, rodina, prostě každá komunita má své kostlivce ve skříních, něco, co by radši zatajila, než se k tomu otevřeně a veřejně postavila. U jednotlivců jsou to záležitosti mezilidských vztahů, osobních nebo pracovních, ve větším měřítku to může být národní historie. A to je nadnárodní, globální téma. Takže Tracy Letts sice uhodil na specificky americkou strunu, ale ta se rozezní v širších souvislostech kdekoli na světě. Lidskost a její podoby, malost, ubohost, pragmatismus, to jsou všeobecně lidská témata platná v každé době.
MARTIN: Už jsem to vlastně říkal, podle mě je to reflexe jakéhokoli zřízení, ať už se tváří jako demokracie, nebo ne. Skoro třicet let jsem žil v komunismu. Po jeho pádu jsem si myslel, že všechno bude růžové, ale teď už si to dlouho nemyslím. Tracy Letts se sice dotýká americké historie a možná nám indiáni připadají hodně vzdálení, ale ty principy jsou přece stejné.

Co čeká diváka, který přijde na Protokol?
PEPA: Představení ho může oslovit, zarazit, rozesmát… Ale myslím si, že ho nenechá chladným. Protokol je hra zvláštního žánru, trochu havlovsky absurdní, postavy se někdy chovají nevyzpytatelně. Bude asi na každého působit trochu jinak. Je zajímavé sledovat reakce publika, spokojené i ty nespokojené. Takže: přijďte se podívat, budeme rádi, když se budete bavit, ale budeme zvědaví i na vaši kritiku.
MARTIN: Vzhledem k tomu, že se na představení nemůžu dívat ani chvilku, nedovedu si představit, jaký způsobuje vjem. Myslím si, že přehledné je. Důležité je, aby bylo sdělné, proč se postavy chovají tak, jak je hrajeme. Aby si divák řekl „tohle znám“. A aby se tím do určité doby i bavil, ale postupně mu docházelo, proč to tak je. Že podstata toho, co mu připadá směšné, je v charakterech postav a vztazích mezi nimi. A že jejich praktiky semelou toho jediného, který mezi ně přišel čistý.

Děkuji vám oběma za zajímavé odpovědi a Protokolu přeji šťastnou a podnětnou rezonanci.