VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MŮJ ÚČET
5. říjen 2020

Na VENKOV s režisérem Januszem Klimszou

Režisér JANUSZ KLIMSZA se v Pardubicích představil inscenací Zojčin byt v roce 2014. Jeho pracovní diář je tak nabitý, že se náš zájem o další spolupráci s ním podařilo naplnit až letos. Na Malé scéně ve dvoře režíruje komorní hru Venkov, kterou roku 2000 napsal významný britský dramatik současnosti Martin Crimp.


Martin Crimp byl jedním z několika autorů, jejichž texty jsme se probírali, než jsme si definitivně plácli na Venkov. Čím tě autor zajímá a co rozhodlo o tom, že to bude právě tahle hra?
Martina Crimpa mám hodně rád, osobně mi konvenuje jako ještě několik autorů, třeba Sam Shepard. A Venkov má všechny parametry, které má divadelní hra splňovat: překvapivý průběh plný dějových zvratů, při kterých může divák několikrát změnit názor na postavy a situace, kterých je svědkem. Je to skvělý thriller napsaný pro jeviště, nejsou tam žádné kompromisy. Je tam velice nejednoznačný, netransparentní pohled na svět, který nic apriorně netvrdí a ničemu neslouží ve smyslu nějakých ideologií. Jsou tam tři velice plnokrevné postavy. A je to hluboce lidsky pravdivé, právě v tom, jak se během asi dvou hodin několikrát podíváme na postavy z jiného úhlu, vnímáme je jinak a jinak, a hlouběji. Je to dobře napsaná hra s tajemstvím, ideálním prostorem pro herce a taky se zvláštním humorem, který není na první dobrou.

Venkov v názvu hry znamená trochu něco jiného, než co si pod tím pojmem představujeme. Co všechno se za tím názvem skrývá?
Pravděpodobně jde o nějaký zásadní kontrapunkt mezi venkovem idylickým a drsným, mezi venkovem, jaký si představovali antičtí intelektuálové typu Vergilius, a venkovem z realistického venkovského románu, jaký známe třeba z české literatury 19. století. Je to v takové ironické protiváze dvou poloh, jak si městský člověk venkov představuje, a zároveň je to místo útěku městských lidí z města. A ještě je to místo původu člověka, civilizace, aspoň v severní Evropě, protože je to hraniční místo mezi pohanským Skotskem a civilizovanou Římskou říší.

Ve tvém režijním repertoáru jsou velká plátna i útlé „komořinky“. Je ti něco z toho bližší, nebo oceňuješ možnost to střídat?
Čím jsem starší, tím víc směřuju, pokud je ta možnost, ke komorním věcem. Venkov je veskrze komorní záležitost pro tři herce, ale mám na mysli i hry s pěti až sedmi postavami, které dávají prostor hereckému divadlu, když je každá role nějak naplněna, nese smysl a vlastní téma a není to velký obraz se spoustou epizodních rolí. Nejsem zastáncem epizodních rolí a spíš hledám hry, kde je možnost hledat v lidských osudech, které mají svou pointu.

Co tě v blízké době čeká?
Teď mě čeká právě velké plátno, celosouborová inscenace, která se epizodním postavám nevyhne. Je to adaptace románu Oty Filipa Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy, na kterou se činohra Národního divadla moravskoslezského už dlouho chystá. Dramatizaci píše Tomáš Vůjtek. Je to stylizovaná autobiografická záležitost Oty Filipa, který pochází z ostravské česko-německé rodiny, a zároveň je to historie fotbalového klubu známého dnes pod jménem Baník Ostrava. Takže je to, myslím si, pro ostravské publikum atraktivní záležitost, ale i zajímavý pohled do poměrně komplikovaných dějin toho kraje.

V posledních letech skoro pravidelně režíruješ v pražském komorním Divadle Ungelt. Jaké inscenace jsi tam udělal?
Poprvé to byli Láskou posedlí Sama Sheparda. Potom Deštivé dny Keitha Huffa o dvou chicagských policajtech, kamarádech od dětství. Hrají je Richard Krajčo a David Švehlík. Je to výborně napsaná hra, kluci to hrají výborně a je to i komerčně úspěšná inscenace. Dokonce ji viděla i spousta policistů a říkali, že působí velmi věrohodně. Další byla benefice Milana Heina a několika dam, a zároveň taky comeback Reginy Rázlové na jeviště, Mezi úterým a pátkem. Hrála v tom ještě Jitka Čvančarová a Petra Nesvačilová. A zatím poslední hra To mám ale kliku od Roberta Caislyho je černá komedie o vztazích v disfunkční rodině. Tam jsem moc rád spolupracoval se svým bývalým pedagogem Františkem Němcem. A taky s Klárou Sedláčkovou-Oltovou a s Láďou Hamplem. Byla to velmi příjemná práce, ten text je zajímavý, má vtip a je to i trošku duchařina.

Tituly si vybíráš sám, nebo ti je nabízí tamní dramaturg Pavel Ondruch?
Je to tak půl napůl. Vždycky se prohrabeme spoustou textů a tam, kde jsme si oba jisti, si plácneme. Takže asi tak, jak to běžně chodí.

V Národním divadle moravskoslezském, kde jsi kmenový režisér, můžeš ovlivňovat dramaturgii, nebo musíš „plnit úkoly“?
Snažíme se to nějak vypoměrovat, abych tam nebyl jenom ten nájemný vrah. Samozřejmě když není zbytí, tak udělám titul, který je mi přidělen. Ale snažíme se, aby to bylo vždycky vzájemně atraktivní a aby nás to všechny zajímalo.

V Ostravě působíš i v Divadle Petra Bezruče, Komorní scéně Aréna a také v zánovním Divadle Mír. Vzpomínám si, že když vznikalo, skoro všichni to pokládali za velice riskantní podnik ve městě, kde mají tradici a své stálé publikum hned tři zavedené činohry. A vida – Divadlo Mír si vede velmi úspěšně. Jak si to vysvětluješ?
Bertík Čuba si nejdřív udělal průzkum, co v ostravské divadelní nabídce chybí. Zkoumal to i mezi vysloužilými dramaturgy. A ti mu řekli (myslím, že konkrétně to byl Láďa Slíva), že v Ostravě chybí čistý bulvár. Bertík tento typ divadla nabídl a hned se to chytlo. Už po první premiéře. Prostě se přesně trefil do té biologické niky, která nebyla obsazená, a Divadlo Mír se na tenhle repertoár specializovalo. Snad jen jednou zkusili něco jiného a divák dal ihned jasně najevo, že na tohle nepřišel.

Máš úzký vztah k polskému divadlu. Režíruješ i tam?
Už ne. Ačkoli jsem Polák, tak jsem vyrůstal v českém kulturním kontextu a oni to tam taky tak vnímají, že jsem tam trochu exot. Navíc jsem tady natolik zaměstnaný, že Česká republika mě v tuto chvíli vytěžuje na několik sezón dopředu.

Co je v polském divadelním světě jiné než u nás?
Divadlo tam má jinou společenskou váhu. Je něco víc než bavič. Divadlo je tam přece jen i svědomí, arbitr společnosti. Jsou to vysoké úkoly, ale diváci to tam tak berou. Nechodí se do divadla jen zasmát a pobavit.

Jsi náruživý turista. Kam sis už v našem okolí stihl udělat výlet?
Včera zrovna do Luže a na Košumberk. Taky jsem šel pěšky z Chocně do Vysokého Mýta, a to bylo hodně zajímavé. Objevil jsem nádherný rybník zvaný Chobot. Taky jsem byl na Seči. A šel jsem z Nasavrk do Slatiňan. Ještě se chystám pár výletů o nedělích udělat. Než mi zavřou hrady a zámky, to snad ještě stihnu.

Přeju šťastné cesty krajinou i českými divadly. Zlom vaz!
Jana Pithartová


Režisér Janusz Klimsza na zahajovací zkoušce Venkova, foto Petr Šedivý