VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Na žádné kulatiny se necítím, říká Jan Hyhlík
Herec JAN HYHLÍK oslavil před nedávnem úctyhodné 70. narozeniny. Jeho kolega a ředitel divadla Petr Dohnal mu při této příležitosti předal stříbrnou pamětní medaili, tradičně udělovanou osobnostem, jež se zapsaly do historie našeho divadla. A protože takové životní jubileum je krásnou příležitostí k tomu, aby člověk trošku zavzpomínal na uplynulá léta, požádala jsem Honzu o rozhovor, k němuž jsme se sešli v klidu a pohodlí jeho divadelní šatny před derniérou Kejklíře z Lublinu.
Honzo, nedávno jsi oslavil kulaté narozeniny, může to být důvod k nějakému bilancování dosavadního života?
Ne, ne, absolutně ne! Já jsem žádné kulatiny nebilancoval, já se ani na žádné kulatiny necítím! (smích) Jsou to sice jednoduché počty, ale záleží přece jen na tom, jak se člověk cítí. Ani s rodinou jsem nic neslavil. Zrovna jsem měl generálkový týden a byl jsem tu prakticky od rána do rána, tak se dá těžko něco slavit… (smích)
Ano, to bylo vlastně těsně před premiérou Rodinného podniku (19. prosince 2015), kde hraješ roli Kena, hlavy rodiny, jenž předává svoji firmu mladšímu nástupci. Říká se o tobě, že si pečlivě vedeš záznamy o svých rolích… Určitě už víš, kam mířím.
Já jsem to tušil! (směje se a sahá do tašky pro notýsek)
Vidím, že jsi na náš rozhovor skvěle připravený! (smích) Přesně tak, zajímá mě, kolikátá v pořadí byla tvoje role Kena v Rodinném podniku, resp. kolik rolí nebo třeba i představení jsi odehrál, řekněme v okamžiku, kdy jsi oslavil to „významné životní jubileum“.
Jelikož zázračný notýsek mám s sebou, můžu ti to říct naprosto přesně! Jinak bych si to nepamatoval. Byla to 245. role v mojí 49. sezóně, do níž jsem vstoupil s 5700 představeními. (smích)
To je vážně úctyhodné! Záznamy si vedeš úplně od začátku své herecké kariéry? Pořád v tom stejném notýsku?
Ano, to je on, mám v něm všechny své role, co jsem kdy na jevišti hrál. I tu úplně první, když jsem byl v druhém ročníku na DAMU a hráli jsme študáky v jedné Šotolově hře. To bylo úžasné – mělo to šest repríz! (smích)
Věnoval ses divadlu už dřív? Třeba ochotnicky?
Jsem absolventem malostranského tzv. Nerudova gymnázia. Po válce tam profesor latiny Vetter založil slavný divadelní kroužek, který po jeho smrti převzal profesor češtiny Novotný. Z tohoto souboru pak vzešli herci jako např. Honza Tříska, Milan Neděla, Petr Šporcl, Honza Miller, Klára Jerneková, Štěpánci a další. Do roka se tam dělaly zhruba tři čtyři premiéry, které se konaly vždy v podkrovní aule. Zároveň se tam pěstovala i muzika, pořádaly se koncerty…
Následoval jsi v zájmu o divadlo příkladu rodičů?
Ne, vůbec ne. Naopak! Tatínek byl profesor matematiky a deskriptivní geometrie. (smích) No, naši to neviděli moc rádi, ale nechali mě a nakonec mě i podpořili.
Jsi pražský rodák a absolvent pražské divadelní fakulty Akademie múzických umění. Vrátil ses pak ještě někdy do rodného města?
Ne, byl jsem tam pak už jen dva roky na konci 80. let v Divadle pod Palmovkou.
Tam jsi i krátce řediteloval…
Tam jsem jenom řediteloval. Hrál jsem tam vlastně jen jednu roli. Ale jinak jsem jenom řediteloval a změnil název divadla. (smích) Tehdy jsem vlastně zachraňoval divadlo, když ho chtěl magistrát zrušit. Pak se mi podařilo angažovat jako režiséra Petra Kracika, což byl opravdu ideální nástupce, který divadlo převzal, dal do kupy a vytáhl ho z porevoluční krize.
Ještě předtím (v letech 1987-1990) jsi byl ředitelem tady ve Východočeském divadle. Co ti obě řídící funkce daly?
Především jsem vždycky toužil, to nepopírám, vést soubor po umělecké stránce. Šlo mi hlavně o tvůrčí práci – shánět režiséry, doplňovat soubor, což se podle mě podařilo, protože v té době tu byli jako stálí režiséři Michael Tarant a Juraj Deák. A hodně členů tehdejšího hereckého souboru je tu dodneška. Totéž jsem chtěl pak i v Divadle pod Palmovkou, kde jsem např. angažoval Aleše Procházku, který tam byl léta stěžejním hercem. Jenže v té době začalo být ředitelování jen sháněním peněz, a to já jsem jednak neuměl, a bohužel jsem neměl štěstí ani na ekonomické náměstky. Takže z toho důvodu jsem se místa po roce a půl vzdal a vrátil se sem do Pardubic jako herec a už v životě jsem žádnou vedoucí funkci nechtěl ani vidět! (smích)
Na to jsem se zrovna chtěla zeptat, jestli jsi měl ještě někdy ambice na vedení divadla… (smích)
Odmítal jsem všechno včetně uměleckých dozorů na představení! (smích) Absolutně mi to stačilo.
Když si v internetovém vyhledávači zadám tvé jméno, vyběhne mi „hlasatel, herec, dabér“. Vím o tobě, že už 20 let spolupracuješ s Českým rozhlasem, a to konkrétně jako moderátor stanice Vltava. Věnoval ses práci v rozhlase už předtím?
O práci v rozhlase jsem měl eminentní zájem už na škole, kde jsem dělal tzv. audio zkoušky, které dopadly zřejmě dobře, protože vzápětí jsem dostal nabídku načíst s panem Růžkem na pokračování román Případ Mauricius. Rozhlas je se mnou vlastně od začátku mé profesionální činnosti. Pokračoval jsem v Hradci, kde bylo v té době velmi slušné studio – točily se tam i hry. Po okupaci jsem tam dokonce několik let dělal moderátora, když jsem celé neděle provázel posluchače rozhlasu. A to byla velmi dobrá průprava právě pro mou pozdější práci na stanici Vltava, kde jsem začal pracovat v roce 1995.
A ten dabing? To je zanedbatelné…
Ale co určitě není zanedbatelné a co jsi označil i za svého koníčka, že se už zhruba 20 let věnuješ načítání knih pro nevidomé. Jak ses k takové práci dostal?
Zajímavým způsobem… Řekla mi o tom sestra, která tehdy učila na Filozofické fakultě knihovnictví a chodila se svými studenty jednou za rok v rámci výuky na exkurzi do Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana, kde se jednak tisknou knihy v Braillově písmu a zároveň tam mají studio pro natáčení audioknih. Já jsem se tam zašel zeptat a oni mě vzali! (smích)
Jaké knihy načítáš? Jedná se o různé žánry?
Ano. Tam se točí absolutně všechno. A když bych to vzal od extrémů, tak jsem četl od naučné literatury o československých letcích za druhé světové války, kde je spousta čísel, strojů, jmen, titulů a hodností v různých jazycích (s tím mi pomáhal tady kolega Jirka Kalužný); přes dětskou literaturu, kterou ovšem načítají především ženy a dívky, nicméně jsem natočil celého Harryho Pottera nebo třeba několikadílnou Paoliniho dračí ságu; přes veškerou beletrii – mám tam patent na Forsytha a teď i na našeho historika Vondrušku – až po Korán, což byla mimochodem nuda. (smích) A v tomhle je to právě zajímavé, v té různorodosti.
Když máš takový přehled o svých představeních, víš také, kolik už jsi načetl knih?
175.
Tak to jsi sečtělý!
No! (smích) Ale to je taky to jediné, co čtu. Jinak mi nezbývá čas… Teď ležím ve třetím Vondruškovi, kterého mám načítat za 14 dní. (Předchozí čtyřdílná Přemyslovská epopej Vlastimila Vondrušky má celkem zhruba 2 500 stran. – pozn. red.) Jakoukoli knihu si musím doma vždy nejdřív připravit. Nehledě na to, že u zahraničních autorů je spousta jmen, u kterých si musím vyhledat výslovnost. V podstatě to čtu dvakrát – jednou doma a jednou na mikrofon.
Ale zase jinak by sis některé knihy asi nepřečetl, ne?
To ne, to máš pravdu! (smích) Takhle jsem nucen číst. A ještě to má jednu výhodu – když zrovna nečtu Forsytha nebo Vondrušku – většinou dostanu třeba pět knih a můžu si vybrat, co chci.
Asi ti opravdu nezbývá moc času na koníčky, ale je ještě nějaká činnost, u které si opravdu odpočneš, vyčistíš si hlavu? Třeba někdo se vrtá v zahrádce…
U vaření. V zahrádce, byť máme malou, se vrtá spíš moje žena, poněvadž já už se neohnu, nebo bych se ohnul a nenarovnal. (smích)
A co vaříš?
Abych pravdu řekl, cokoli. Od svíčkové až po orientální musaku. Mám rád spíš pikantnější jídla… A upéct umím perník. (smích)
Pojďme ještě zpátky k divadlu – co tě na něm vždycky nejvíc táhlo?
U mě je to asi spíš otázka toho být v nějakém týmu, něco společně vytvářet, a zvlášť když je u toho zajímavý režisér s dobrým hereckým přístupem. Proto mi nejsou blízké současné trendy jako nemít stálé soubory a režiséry v podstatě taky ne.
S jakým typem režiséra se ti tedy nejlépe spolupracuje?
S tzv. hereckým, jestli mi rozumíš. Takovým, který dá prostor herci. Uvedu to na příkladu Mirka Vildmana. To byl původem loutkář z hradeckého Draku, ale pak i skvělý činoherní režisér. Měl obrovskou fantazii, dokázal ti předestřít celé obrazy a ty jsi jasně věděla, co od tebe jako herce očekává. Ale zároveň dával hercům i prostor. Když ho zhruba do poloviny zkoušení nevyužili, převálcoval je. Nebo třeba Michael Tarant, když dělal dřív takové niternější inscenace klasických textů jako např. Tři sestry – ještě v Kolíně, kde s námi začínal – to mi vyhovovalo. Co nemám rád, když se režisér snaží hodně prosadit a vyznívá to jako schválnost.
Neláká tě odpočinek v důchodu? Dokážeš si představit, že bys do divadla už nemusel a měl najednou spoustu času?
Samozřejmě že by mi bylo líto z divadla odejít. V minulých letech už jsem měl tu možnost, když jsem byl v rádiu zaměstnaný na plný úvazek a tady v divadle jsem byl jako host. Ale pak se poměry v rádiu přiostřily a vypadalo to, že bych na divadlo už tolik času neměl. Tak jsem se nakonec vrátil, nedovedl jsem si představit, že budu bez divadla. Nicméně teď už uznávám, že věk je pokročilý a i ta užitečnost tady nemusí být taková… Nejvíc by mi vadilo, kdybych přišel o divadlo a pak i o ten mikrofon… Je pravda, že si vůbec nedovedu představit, že bych nemohl dělat nic z toho, co dělám teď. To bych asi musel začít psát! (smích)
A to bych si ráda přečetla! (smích) Ale ještě raději budu, když zůstaneš zatím u divadla a rozhlasu. Honzo, děkuji za milý rozhovor a přeji ti hodně zdraví a úspěchů!
Honzo, nedávno jsi oslavil kulaté narozeniny, může to být důvod k nějakému bilancování dosavadního života?
Ne, ne, absolutně ne! Já jsem žádné kulatiny nebilancoval, já se ani na žádné kulatiny necítím! (smích) Jsou to sice jednoduché počty, ale záleží přece jen na tom, jak se člověk cítí. Ani s rodinou jsem nic neslavil. Zrovna jsem měl generálkový týden a byl jsem tu prakticky od rána do rána, tak se dá těžko něco slavit… (smích)
Ano, to bylo vlastně těsně před premiérou Rodinného podniku (19. prosince 2015), kde hraješ roli Kena, hlavy rodiny, jenž předává svoji firmu mladšímu nástupci. Říká se o tobě, že si pečlivě vedeš záznamy o svých rolích… Určitě už víš, kam mířím.
Já jsem to tušil! (směje se a sahá do tašky pro notýsek)
Vidím, že jsi na náš rozhovor skvěle připravený! (smích) Přesně tak, zajímá mě, kolikátá v pořadí byla tvoje role Kena v Rodinném podniku, resp. kolik rolí nebo třeba i představení jsi odehrál, řekněme v okamžiku, kdy jsi oslavil to „významné životní jubileum“.
Jelikož zázračný notýsek mám s sebou, můžu ti to říct naprosto přesně! Jinak bych si to nepamatoval. Byla to 245. role v mojí 49. sezóně, do níž jsem vstoupil s 5700 představeními. (smích)
To je vážně úctyhodné! Záznamy si vedeš úplně od začátku své herecké kariéry? Pořád v tom stejném notýsku?
Ano, to je on, mám v něm všechny své role, co jsem kdy na jevišti hrál. I tu úplně první, když jsem byl v druhém ročníku na DAMU a hráli jsme študáky v jedné Šotolově hře. To bylo úžasné – mělo to šest repríz! (smích)
Věnoval ses divadlu už dřív? Třeba ochotnicky?
Jsem absolventem malostranského tzv. Nerudova gymnázia. Po válce tam profesor latiny Vetter založil slavný divadelní kroužek, který po jeho smrti převzal profesor češtiny Novotný. Z tohoto souboru pak vzešli herci jako např. Honza Tříska, Milan Neděla, Petr Šporcl, Honza Miller, Klára Jerneková, Štěpánci a další. Do roka se tam dělaly zhruba tři čtyři premiéry, které se konaly vždy v podkrovní aule. Zároveň se tam pěstovala i muzika, pořádaly se koncerty…
Následoval jsi v zájmu o divadlo příkladu rodičů?
Ne, vůbec ne. Naopak! Tatínek byl profesor matematiky a deskriptivní geometrie. (smích) No, naši to neviděli moc rádi, ale nechali mě a nakonec mě i podpořili.
Jsi pražský rodák a absolvent pražské divadelní fakulty Akademie múzických umění. Vrátil ses pak ještě někdy do rodného města?
Ne, byl jsem tam pak už jen dva roky na konci 80. let v Divadle pod Palmovkou.
Tam jsi i krátce řediteloval…
Tam jsem jenom řediteloval. Hrál jsem tam vlastně jen jednu roli. Ale jinak jsem jenom řediteloval a změnil název divadla. (smích) Tehdy jsem vlastně zachraňoval divadlo, když ho chtěl magistrát zrušit. Pak se mi podařilo angažovat jako režiséra Petra Kracika, což byl opravdu ideální nástupce, který divadlo převzal, dal do kupy a vytáhl ho z porevoluční krize.
Ještě předtím (v letech 1987-1990) jsi byl ředitelem tady ve Východočeském divadle. Co ti obě řídící funkce daly?
Především jsem vždycky toužil, to nepopírám, vést soubor po umělecké stránce. Šlo mi hlavně o tvůrčí práci – shánět režiséry, doplňovat soubor, což se podle mě podařilo, protože v té době tu byli jako stálí režiséři Michael Tarant a Juraj Deák. A hodně členů tehdejšího hereckého souboru je tu dodneška. Totéž jsem chtěl pak i v Divadle pod Palmovkou, kde jsem např. angažoval Aleše Procházku, který tam byl léta stěžejním hercem. Jenže v té době začalo být ředitelování jen sháněním peněz, a to já jsem jednak neuměl, a bohužel jsem neměl štěstí ani na ekonomické náměstky. Takže z toho důvodu jsem se místa po roce a půl vzdal a vrátil se sem do Pardubic jako herec a už v životě jsem žádnou vedoucí funkci nechtěl ani vidět! (smích)
Na to jsem se zrovna chtěla zeptat, jestli jsi měl ještě někdy ambice na vedení divadla… (smích)
Odmítal jsem všechno včetně uměleckých dozorů na představení! (smích) Absolutně mi to stačilo.
Když si v internetovém vyhledávači zadám tvé jméno, vyběhne mi „hlasatel, herec, dabér“. Vím o tobě, že už 20 let spolupracuješ s Českým rozhlasem, a to konkrétně jako moderátor stanice Vltava. Věnoval ses práci v rozhlase už předtím?
O práci v rozhlase jsem měl eminentní zájem už na škole, kde jsem dělal tzv. audio zkoušky, které dopadly zřejmě dobře, protože vzápětí jsem dostal nabídku načíst s panem Růžkem na pokračování román Případ Mauricius. Rozhlas je se mnou vlastně od začátku mé profesionální činnosti. Pokračoval jsem v Hradci, kde bylo v té době velmi slušné studio – točily se tam i hry. Po okupaci jsem tam dokonce několik let dělal moderátora, když jsem celé neděle provázel posluchače rozhlasu. A to byla velmi dobrá průprava právě pro mou pozdější práci na stanici Vltava, kde jsem začal pracovat v roce 1995.
A ten dabing? To je zanedbatelné…
Ale co určitě není zanedbatelné a co jsi označil i za svého koníčka, že se už zhruba 20 let věnuješ načítání knih pro nevidomé. Jak ses k takové práci dostal?
Zajímavým způsobem… Řekla mi o tom sestra, která tehdy učila na Filozofické fakultě knihovnictví a chodila se svými studenty jednou za rok v rámci výuky na exkurzi do Knihovny a tiskárny pro nevidomé Karla Emanuela Macana, kde se jednak tisknou knihy v Braillově písmu a zároveň tam mají studio pro natáčení audioknih. Já jsem se tam zašel zeptat a oni mě vzali! (smích)
Jaké knihy načítáš? Jedná se o různé žánry?
Ano. Tam se točí absolutně všechno. A když bych to vzal od extrémů, tak jsem četl od naučné literatury o československých letcích za druhé světové války, kde je spousta čísel, strojů, jmen, titulů a hodností v různých jazycích (s tím mi pomáhal tady kolega Jirka Kalužný); přes dětskou literaturu, kterou ovšem načítají především ženy a dívky, nicméně jsem natočil celého Harryho Pottera nebo třeba několikadílnou Paoliniho dračí ságu; přes veškerou beletrii – mám tam patent na Forsytha a teď i na našeho historika Vondrušku – až po Korán, což byla mimochodem nuda. (smích) A v tomhle je to právě zajímavé, v té různorodosti.
Když máš takový přehled o svých představeních, víš také, kolik už jsi načetl knih?
175.
Tak to jsi sečtělý!
No! (smích) Ale to je taky to jediné, co čtu. Jinak mi nezbývá čas… Teď ležím ve třetím Vondruškovi, kterého mám načítat za 14 dní. (Předchozí čtyřdílná Přemyslovská epopej Vlastimila Vondrušky má celkem zhruba 2 500 stran. – pozn. red.) Jakoukoli knihu si musím doma vždy nejdřív připravit. Nehledě na to, že u zahraničních autorů je spousta jmen, u kterých si musím vyhledat výslovnost. V podstatě to čtu dvakrát – jednou doma a jednou na mikrofon.
Ale zase jinak by sis některé knihy asi nepřečetl, ne?
To ne, to máš pravdu! (smích) Takhle jsem nucen číst. A ještě to má jednu výhodu – když zrovna nečtu Forsytha nebo Vondrušku – většinou dostanu třeba pět knih a můžu si vybrat, co chci.
Asi ti opravdu nezbývá moc času na koníčky, ale je ještě nějaká činnost, u které si opravdu odpočneš, vyčistíš si hlavu? Třeba někdo se vrtá v zahrádce…
U vaření. V zahrádce, byť máme malou, se vrtá spíš moje žena, poněvadž já už se neohnu, nebo bych se ohnul a nenarovnal. (smích)
A co vaříš?
Abych pravdu řekl, cokoli. Od svíčkové až po orientální musaku. Mám rád spíš pikantnější jídla… A upéct umím perník. (smích)
Pojďme ještě zpátky k divadlu – co tě na něm vždycky nejvíc táhlo?
U mě je to asi spíš otázka toho být v nějakém týmu, něco společně vytvářet, a zvlášť když je u toho zajímavý režisér s dobrým hereckým přístupem. Proto mi nejsou blízké současné trendy jako nemít stálé soubory a režiséry v podstatě taky ne.
S jakým typem režiséra se ti tedy nejlépe spolupracuje?
S tzv. hereckým, jestli mi rozumíš. Takovým, který dá prostor herci. Uvedu to na příkladu Mirka Vildmana. To byl původem loutkář z hradeckého Draku, ale pak i skvělý činoherní režisér. Měl obrovskou fantazii, dokázal ti předestřít celé obrazy a ty jsi jasně věděla, co od tebe jako herce očekává. Ale zároveň dával hercům i prostor. Když ho zhruba do poloviny zkoušení nevyužili, převálcoval je. Nebo třeba Michael Tarant, když dělal dřív takové niternější inscenace klasických textů jako např. Tři sestry – ještě v Kolíně, kde s námi začínal – to mi vyhovovalo. Co nemám rád, když se režisér snaží hodně prosadit a vyznívá to jako schválnost.
Neláká tě odpočinek v důchodu? Dokážeš si představit, že bys do divadla už nemusel a měl najednou spoustu času?
Samozřejmě že by mi bylo líto z divadla odejít. V minulých letech už jsem měl tu možnost, když jsem byl v rádiu zaměstnaný na plný úvazek a tady v divadle jsem byl jako host. Ale pak se poměry v rádiu přiostřily a vypadalo to, že bych na divadlo už tolik času neměl. Tak jsem se nakonec vrátil, nedovedl jsem si představit, že budu bez divadla. Nicméně teď už uznávám, že věk je pokročilý a i ta užitečnost tady nemusí být taková… Nejvíc by mi vadilo, kdybych přišel o divadlo a pak i o ten mikrofon… Je pravda, že si vůbec nedovedu představit, že bych nemohl dělat nic z toho, co dělám teď. To bych asi musel začít psát! (smích)
A to bych si ráda přečetla! (smích) Ale ještě raději budu, když zůstaneš zatím u divadla a rozhlasu. Honzo, děkuji za milý rozhovor a přeji ti hodně zdraví a úspěchů!
Anna Hlaváčková
