VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Nová role Kristiny Jelínkové
Herečku KRISTINU JELÍNKOVOU, která si právě se svým synkem Matoušem užívá mateřskou „dovolenou“, jsem navštívila přímo v jejím bytě. Naše děti žvatlaly a broukaly, zatímco my jsme popíjely kojící čaj, jímž mě Kristina důvtipně pohostila, a povídaly o čem jiném než o dětech, nevyčerpatelném tématu dvou čerstvých matek.
Kristino, od začátku sezóny si zkoušíš novou roli, a to roli maminky malého Matouše.
Co pro tebe mateřství znamená? Je vše podle tvých představ?
Role je to krásná a režisér přísný! (smích) Matouš je jméno hebrejského původu a znamená „dar boží“. Ten můj dar je opravdu vymodlený a ještě se narodil 1. září v neděli a nedělňátka jsou prý šťastné děti. Od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila, jsem se nepřestávala divit nad tím neuvěřitelným zázrakem, který příroda zařídila. Že to kouzelné miminko je opravdu tady a je moje! V porodnici jsem se na něj pořád dívala a plakala a děkovala. Mateřství si užívám opravdu naplno. I když hlavně zpočátku doma nebylo všechno jenom krásné. Než jsme se s Matouškem sehráli, bylo to někdy trápení, člověku pak dochází trpělivost a pak ho to samozřejmě strašně mrzí! Ale to asi patří k období šestinedělí. Určitě mé představy o mateřství byly lehce naivní. Myslela jsem si, že třeba budu nosit Matouška jenom v šátku na prsou, každý den ho masírovat, balit jen do ekologických a látkových plen či rovnou začnu s bezplenkovou metodou. Ale záhy jsem přišla na to, že realita je trošičku jiná. Byl to takový šrumec, že jsem si Matouše paradoxně vůbec neužívala. Proto jsem se nejdřív zaměřila na to, abych si vše okolo především co nejvíc zjednodušila. Teď, když už jsem trochu rozkoukaná, ráda bych se postupně ke svým vizím začala navracet. Ale kočárek jsem vzala na milost, drncat se s ním po stezkách je taky báječný! (smích)
Změnil se s miminkem tvůj pohled na svět?
Kdysi jsem si pořídila dvě kočky, abych se naučila být zodpovědná i za někoho jiného než jen sama za sebe. Brala jsem to jako trénink na miminko. Ale protože už nejsem z nejmladších maminek, ta zodpovědnost a obava o něj je až úzkostlivá. V těhotenství jsem asi moc četla! (smích) Musím se sem tam ovládat, abych to brala trochu víc sportovně. Ale o to víc si teď uvědomuju, že opravdové starosti vypadají jinak, než když se člověk trápí nad nějakou rolí či nad zůstatkem na účtu. Takže jsem u běžných problémů získala určitě větší nadhled.
Jak se jako matka cítíš, je to pro tebe velká změna nebo třeba i omezení?
Jsem docela introvert a v soukromí toho zrovna moc nenamluvím. V těhotenství jsem trávila hodně času sama se sebou a s knížkami. Takže se občas přistihnu při tom, že se, jak jsem byla zvyklá, zamyslím a jsem potichu. Ale pak si uvědomím, že už nejsem sama, že tady mám parťáka a že s ním musím komunikovat, a tak se snažím povídat a povídat. A když mi dojdou slova, tak samozřejmě zpívám! A pak jsou tu běžné záležitosti, člověk si musí všechno dobře naplánovat. Byla jsem docela ve stresu, než jsme si s Matoušem vytvořili nějaký režim, neuměla jsem si představit, jak se všechno dá stihnout. Teď už vím, že den vypadá tak a tak, kdy můžu strávit chvilku v koupelně, kdy se najíst, kdy jít na internet vyřídit administrativu… Takže já osobně nestrádám. Časopisy pro maminky radí, že by si ženy na mateřské měly udělat taky čas samy na sebe a péči o miminko přenechat tatínkům a babičkám. Říkám si, že jsem čas na sebe měla 37 let a teď ho chci věnovat Matouškovi a opravdu si užít každou minutu s ním, alespoň do jeho tří let, než půjde do školky. Já se cítím dobře, sportovat můžu i s Matoušem, poklábosit s holkama můžu doma nebo při procházkách a společnost mi po dvaceti letech u divadla zatím moc nechybí. Takže se necítím nijak omezená. Z mateřského stereotypu mě vytrhne občasná cesta do Prahy za dabingem či namlouváním. Naštěstí mám v Praze rodiče, kteří pohlídají, kdy je třeba. Ale je to náročné. Musíme vyrazit s velkým předstihem, projet přes celou Prahu k rodičům, uspokojit miminkovské potřeby, odjet pracovat, zpátky k rodičům uspokojit potřeby a domů do Pardubic, a to vše v nějakých pravidelných intervalech na kojení. Poprvé jsme jeli do Prahy, když Matouškovi byly tři týdny. Měla jsem veliký strach a samozřejmě jsme hned uvízli na dálnici v zácpě, to mi teda do smíchu nebylo. Teď už to zvládáme bravurně i s občasnými nepředvídatelnými dopravními okolnostmi. Takže Matouš je takový malý cestovatel! Ale je pro mě těžké opustit ho kvůli práci i na těch pár hodin mezi kojením, ta mateřská vazba je opravdu silná!
Takže neuvažuješ o brzkém návratu do divadla?
Po dvaceti letech v pardubickém angažmá bych si chtěla dopřát takové delší divadelní prázdniny. Ale rozhodla jsem se, že dohraju Blbce k večeři, který mi jediný zůstal na repertoáru. V listopadu mě čeká první představení a zrovna na zájezdě! Hlídat bude taťka, bude to taková zkouška trpělivosti na všech frontách! (smích)
Nemáš teď strach ze vstupu na jeviště? Dokážeš se v tu chvíli zbavit myšlenek na Matouše?
Dabing mi udržuje moje herecké svaly v pohotovosti, ač je divadlo malinko jiná disciplína, nebojím se, že bych to zapomněla. Moc se těším a Blbce si rozhodně užiju! Ale samozřejmě to bude v duchu: „Pekelně se soustřeď a nepředstavuj si Matoušův srdceryvný hladový pláč!“
Máš už plány ohledně výchovy?
Ráda bych, aby byl Matouš vychovaný v duchu mých zásad dobrého chování. Aby byl pokorný, čestný, ohleduplný, kulturně a sportovně založený, aby se hezky choval k naší planetě. Ráda bych, aby televize byla vykompenzována minimálně stejnou měrou pohybu a čtení. Říkám si, že když se mnou v bříšku daboval a namlouval, že bude mít třeba k mluvenému slovu vztah. Což hodlám samozřejmě podpořit čtením pohádek!
A co mu řekneš, až za tebou jednou přijde, že chce být hercem?
No, radši bych, kdyby né! Ale sama jsem zvědavá, jestli ho ta divadelní a hlavně dabingová průprava v těhotenství nějak poznamenala. Do Prahy jsem totiž jezdila téměř až do porodu. Přemýšlela jsem často, co to s ním v tom bříšku asi dělalo, protože pohádky to zrovna nebyly! (smích) Jestli to tedy nebude automobilový závodník, tak třeba lingvista nebo moderátor. Už teď si se mnou nádherně povídá! Jak jsi mi, Aničko, sama řekla, třeba to bude první miminko, které bude dřív plynule mluvit než chodit! (smích)
Proč nechceš, aby byl Matoušek hercem?
Jen bych mu přála svobodnější povolání. Když už by chtěl dělat umění, bylo by lepší, kdyby se stal muzikantem, to by mohl hrát, co chce a kdy chce!
Hrála jsi někdy matku?
Docela často. Myslím, že „Matka“ byl vysloveně můj obor! (smích) I těhotná jsem byla už několikrát, poprvé před lety v Žebrácké opeře. Dokonce jsem jednou na jevišti i rodila, to bylo v Nápadnících trůnu. A když se vrátím zpátky k tvé první otázce, tak především o tom porodu má žena dost naivní představy. I v dabingu jsem se s tím častokrát setkala. Zrovna nedávno jsem dabovala jednu porodní scénu a docela jsem se u toho zasmála…
Jaké bylo tvoje dětství? Jak na něj vzpomínáš?
Když to srovnám s dnešními dětmi, tak bych řekla, že plné disciplíny! (smích) Jsou to takové oblíbené střípky vzpomínek… Ráda vzpomínám na dědu Jiřího (český Satchmo), kterého jsem si bohužel užila jen v raném dětství. Pořád jsem za ním chodila, aby mi namaloval prasátko! Pro neznalé, děda byl nejen trumpeťák a zpěvák, ale také akademický malíř. A taky, když si děda užíval svou cigaretu, jsem mu vždycky říkala: „Dědo, dej mi kouřnout!“ Je s podivem, že je ze mě nekuřák. Občas jsem prý taky v nestřeženém okamžiku na ulicích sbírala vajgly ze země! (smích) Babička Jelínková (svého času taky herečka) měla obrovské krabice s klobouky, se kterými jsem se producírovala po jejich krásném bytě v Šimáčkově ulici. Druhá babička zase skvostně vařila a byla móóóc hodná! Pak taky ráda vzpomínám na čtení pohádek a škrabání zad před spaním, procházky po Stromovce, pouštění draků a cvrnkání hliněných kuliček, které jsou mimochodem v dnešní době velká vzácnost. Byla bych moc ráda, kdyby je Matoušek měl ve své hračkářské výbavě.
Šišláš?
(smích) Občas se tak trochu zapomenu. Spíš na Matouška mluvím jako pohádkové postavičky. Průprava z namlouvání kreslených seriálů se mi hodí! I to by ho ovšem zřejmě mohlo poznamenat. Co jsem si ale vždycky říkala, že rozhodně dělat nebudu, mluvit jako všechny maminky za MY. Nevím, jak je to možné, asi nějaké mateřské čáry, ale tomu se prostě nedá ubránit!
Blíží se Vánoce, jaký bude Matoušův první Ježíšek?
Bude to znít asi trochu kýčovitě, ale… Chaloupce se kouří z komína, za okny poletuje snížek, v kamnech praská dřevo, všude voní purpura, zvoneček cinká, Matoušek pozoruje světýlka na stromečku a já se na ten svůj nejkrásnější dáreček šťastně usmívám!
Kristino, přeju ti, ať je vše podle tvých představ, ať jste s Matouškem zdraví a šťastní, zkrátka ať je ta tvá mateřská premiéra napořád tou nejhezčí premiérou v životě!
Kristino, od začátku sezóny si zkoušíš novou roli, a to roli maminky malého Matouše.
Co pro tebe mateřství znamená? Je vše podle tvých představ?
Role je to krásná a režisér přísný! (smích) Matouš je jméno hebrejského původu a znamená „dar boží“. Ten můj dar je opravdu vymodlený a ještě se narodil 1. září v neděli a nedělňátka jsou prý šťastné děti. Od prvního okamžiku, kdy jsem ho spatřila, jsem se nepřestávala divit nad tím neuvěřitelným zázrakem, který příroda zařídila. Že to kouzelné miminko je opravdu tady a je moje! V porodnici jsem se na něj pořád dívala a plakala a děkovala. Mateřství si užívám opravdu naplno. I když hlavně zpočátku doma nebylo všechno jenom krásné. Než jsme se s Matouškem sehráli, bylo to někdy trápení, člověku pak dochází trpělivost a pak ho to samozřejmě strašně mrzí! Ale to asi patří k období šestinedělí. Určitě mé představy o mateřství byly lehce naivní. Myslela jsem si, že třeba budu nosit Matouška jenom v šátku na prsou, každý den ho masírovat, balit jen do ekologických a látkových plen či rovnou začnu s bezplenkovou metodou. Ale záhy jsem přišla na to, že realita je trošičku jiná. Byl to takový šrumec, že jsem si Matouše paradoxně vůbec neužívala. Proto jsem se nejdřív zaměřila na to, abych si vše okolo především co nejvíc zjednodušila. Teď, když už jsem trochu rozkoukaná, ráda bych se postupně ke svým vizím začala navracet. Ale kočárek jsem vzala na milost, drncat se s ním po stezkách je taky báječný! (smích)
Změnil se s miminkem tvůj pohled na svět?
Kdysi jsem si pořídila dvě kočky, abych se naučila být zodpovědná i za někoho jiného než jen sama za sebe. Brala jsem to jako trénink na miminko. Ale protože už nejsem z nejmladších maminek, ta zodpovědnost a obava o něj je až úzkostlivá. V těhotenství jsem asi moc četla! (smích) Musím se sem tam ovládat, abych to brala trochu víc sportovně. Ale o to víc si teď uvědomuju, že opravdové starosti vypadají jinak, než když se člověk trápí nad nějakou rolí či nad zůstatkem na účtu. Takže jsem u běžných problémů získala určitě větší nadhled.
Jak se jako matka cítíš, je to pro tebe velká změna nebo třeba i omezení?
Jsem docela introvert a v soukromí toho zrovna moc nenamluvím. V těhotenství jsem trávila hodně času sama se sebou a s knížkami. Takže se občas přistihnu při tom, že se, jak jsem byla zvyklá, zamyslím a jsem potichu. Ale pak si uvědomím, že už nejsem sama, že tady mám parťáka a že s ním musím komunikovat, a tak se snažím povídat a povídat. A když mi dojdou slova, tak samozřejmě zpívám! A pak jsou tu běžné záležitosti, člověk si musí všechno dobře naplánovat. Byla jsem docela ve stresu, než jsme si s Matoušem vytvořili nějaký režim, neuměla jsem si představit, jak se všechno dá stihnout. Teď už vím, že den vypadá tak a tak, kdy můžu strávit chvilku v koupelně, kdy se najíst, kdy jít na internet vyřídit administrativu… Takže já osobně nestrádám. Časopisy pro maminky radí, že by si ženy na mateřské měly udělat taky čas samy na sebe a péči o miminko přenechat tatínkům a babičkám. Říkám si, že jsem čas na sebe měla 37 let a teď ho chci věnovat Matouškovi a opravdu si užít každou minutu s ním, alespoň do jeho tří let, než půjde do školky. Já se cítím dobře, sportovat můžu i s Matoušem, poklábosit s holkama můžu doma nebo při procházkách a společnost mi po dvaceti letech u divadla zatím moc nechybí. Takže se necítím nijak omezená. Z mateřského stereotypu mě vytrhne občasná cesta do Prahy za dabingem či namlouváním. Naštěstí mám v Praze rodiče, kteří pohlídají, kdy je třeba. Ale je to náročné. Musíme vyrazit s velkým předstihem, projet přes celou Prahu k rodičům, uspokojit miminkovské potřeby, odjet pracovat, zpátky k rodičům uspokojit potřeby a domů do Pardubic, a to vše v nějakých pravidelných intervalech na kojení. Poprvé jsme jeli do Prahy, když Matouškovi byly tři týdny. Měla jsem veliký strach a samozřejmě jsme hned uvízli na dálnici v zácpě, to mi teda do smíchu nebylo. Teď už to zvládáme bravurně i s občasnými nepředvídatelnými dopravními okolnostmi. Takže Matouš je takový malý cestovatel! Ale je pro mě těžké opustit ho kvůli práci i na těch pár hodin mezi kojením, ta mateřská vazba je opravdu silná!
Takže neuvažuješ o brzkém návratu do divadla?
Po dvaceti letech v pardubickém angažmá bych si chtěla dopřát takové delší divadelní prázdniny. Ale rozhodla jsem se, že dohraju Blbce k večeři, který mi jediný zůstal na repertoáru. V listopadu mě čeká první představení a zrovna na zájezdě! Hlídat bude taťka, bude to taková zkouška trpělivosti na všech frontách! (smích)
Nemáš teď strach ze vstupu na jeviště? Dokážeš se v tu chvíli zbavit myšlenek na Matouše?
Dabing mi udržuje moje herecké svaly v pohotovosti, ač je divadlo malinko jiná disciplína, nebojím se, že bych to zapomněla. Moc se těším a Blbce si rozhodně užiju! Ale samozřejmě to bude v duchu: „Pekelně se soustřeď a nepředstavuj si Matoušův srdceryvný hladový pláč!“
Máš už plány ohledně výchovy?
Ráda bych, aby byl Matouš vychovaný v duchu mých zásad dobrého chování. Aby byl pokorný, čestný, ohleduplný, kulturně a sportovně založený, aby se hezky choval k naší planetě. Ráda bych, aby televize byla vykompenzována minimálně stejnou měrou pohybu a čtení. Říkám si, že když se mnou v bříšku daboval a namlouval, že bude mít třeba k mluvenému slovu vztah. Což hodlám samozřejmě podpořit čtením pohádek!
A co mu řekneš, až za tebou jednou přijde, že chce být hercem?
No, radši bych, kdyby né! Ale sama jsem zvědavá, jestli ho ta divadelní a hlavně dabingová průprava v těhotenství nějak poznamenala. Do Prahy jsem totiž jezdila téměř až do porodu. Přemýšlela jsem často, co to s ním v tom bříšku asi dělalo, protože pohádky to zrovna nebyly! (smích) Jestli to tedy nebude automobilový závodník, tak třeba lingvista nebo moderátor. Už teď si se mnou nádherně povídá! Jak jsi mi, Aničko, sama řekla, třeba to bude první miminko, které bude dřív plynule mluvit než chodit! (smích)
Proč nechceš, aby byl Matoušek hercem?
Jen bych mu přála svobodnější povolání. Když už by chtěl dělat umění, bylo by lepší, kdyby se stal muzikantem, to by mohl hrát, co chce a kdy chce!
Hrála jsi někdy matku?
Docela často. Myslím, že „Matka“ byl vysloveně můj obor! (smích) I těhotná jsem byla už několikrát, poprvé před lety v Žebrácké opeře. Dokonce jsem jednou na jevišti i rodila, to bylo v Nápadnících trůnu. A když se vrátím zpátky k tvé první otázce, tak především o tom porodu má žena dost naivní představy. I v dabingu jsem se s tím častokrát setkala. Zrovna nedávno jsem dabovala jednu porodní scénu a docela jsem se u toho zasmála…
Jaké bylo tvoje dětství? Jak na něj vzpomínáš?
Když to srovnám s dnešními dětmi, tak bych řekla, že plné disciplíny! (smích) Jsou to takové oblíbené střípky vzpomínek… Ráda vzpomínám na dědu Jiřího (český Satchmo), kterého jsem si bohužel užila jen v raném dětství. Pořád jsem za ním chodila, aby mi namaloval prasátko! Pro neznalé, děda byl nejen trumpeťák a zpěvák, ale také akademický malíř. A taky, když si děda užíval svou cigaretu, jsem mu vždycky říkala: „Dědo, dej mi kouřnout!“ Je s podivem, že je ze mě nekuřák. Občas jsem prý taky v nestřeženém okamžiku na ulicích sbírala vajgly ze země! (smích) Babička Jelínková (svého času taky herečka) měla obrovské krabice s klobouky, se kterými jsem se producírovala po jejich krásném bytě v Šimáčkově ulici. Druhá babička zase skvostně vařila a byla móóóc hodná! Pak taky ráda vzpomínám na čtení pohádek a škrabání zad před spaním, procházky po Stromovce, pouštění draků a cvrnkání hliněných kuliček, které jsou mimochodem v dnešní době velká vzácnost. Byla bych moc ráda, kdyby je Matoušek měl ve své hračkářské výbavě.
Šišláš?
(smích) Občas se tak trochu zapomenu. Spíš na Matouška mluvím jako pohádkové postavičky. Průprava z namlouvání kreslených seriálů se mi hodí! I to by ho ovšem zřejmě mohlo poznamenat. Co jsem si ale vždycky říkala, že rozhodně dělat nebudu, mluvit jako všechny maminky za MY. Nevím, jak je to možné, asi nějaké mateřské čáry, ale tomu se prostě nedá ubránit!
Blíží se Vánoce, jaký bude Matoušův první Ježíšek?
Bude to znít asi trochu kýčovitě, ale… Chaloupce se kouří z komína, za okny poletuje snížek, v kamnech praská dřevo, všude voní purpura, zvoneček cinká, Matoušek pozoruje světýlka na stromečku a já se na ten svůj nejkrásnější dáreček šťastně usmívám!
Kristino, přeju ti, ať je vše podle tvých představ, ať jste s Matouškem zdraví a šťastní, zkrátka ať je ta tvá mateřská premiéra napořád tou nejhezčí premiérou v životě!
Anna Hlaváčková
