VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
Ohlédnutí a rozhlédnutí s novým dramaturgem
Na začátku této divadelní sezóny omladil dramaturgický tým VČD LADISLAV NUNVÁŘ, v předchozích letech tvůrce několika literárních pořadů v našem Poediu (Čas svařeného vína, Blázen ze Saint Clement’s, Miloň Čepelka básník a #tajuuu#plna#zahradka) a dramaturg scénického čtení Město moře hoře. Pochází z Křižánek, studoval v Brně a první angažmá získal v roce 2017 v Klicperově divadle v Hradci Králové. V novém pardubickém angažmá už má za sebou premiéru inscenace Bang a scénického čtení Influencerky, je tedy nejvyšší čas ho představit.
Láďo, tvoje rodná obec leží na hranici Čech a Moravy. Kam víc patříš?
To je na rozjezd docela těžká otázka. Pocházím z moravské části Křižánek – vesnici rozděluje řeka Svratka na moravskou a českou. Na střední školu jsem chodil do Nového Města na Moravě, několik let jsem žil a studoval v Brně. Teď už jsem devátým rokem v Pardubicích, kde jsem moc spokojený, takže nyní patřím spíš do Čech, ale na Moravu jsem rozhodně nezanevřel. Rád se vracím domů i do Brna. A i po letech v Pardubicích, když je tma, tak občas rožnu světlo. (smích)
Jaké bylo dětství a útlé mládí na venkově?
Bylo hezké, z dnešního pohledu by to asi byla dost velká nuda. Internet jsme doma měli, až když jsem byl na střední škole, mobil jsem dostal na druhém stupni a věčně jsem neměl kredit, naštěstí tenkrát frčelo hlavně prozvánění. Prázdniny a dva víkendy v měsíci jsem trávil u prarodičů ve vedlejším městečku, kam jsem také chodil na základní školu. Takže jsem tam měl kamarády a kamarádky, se kterými jsme hráli hry na sokolské zahradě, jezdili na kole anebo se brodili v řece a stavěli přehrady. Byla to pohoda, i když jsem byl pod dědovým bedlivým dohledem. Ten hlídal, abych nechodil pozdě domů, a hlavně nezahálel ve škole. Myslím, že jsem byl ve škole dost svědomitý, teda aspoň na základce. Mým oblíbeným dnem byla středa, protože to měla otevřeno malá knihovna, kde jsem rád trávil čas. Hodně jsem četl, a to mi zůstalo do dneška.
Zajímalo tě už tehdy divadlo? Jezdil jsi někam na představení?
O divadlo jsem se začal zajímat na druhém stupni základní školy. Tenkrát škola pořádala pravidelné divadelní zájezdy, kterých jsem se s mamkou nebo sám účastnil. Také jsem v té době poprvé viděl kočovné divadlo a přišlo mi skvělé takhle žít a cestovat. To jsem měl asi po pradědovi, který utekl s kočovníky, než mu to prababička zatrhla. Dnes už mi to kočování z místa na místo tak skvělé nepřijde.
Údajně ses toužil dostat do Prahy. Byl v tom zájem o nějakou konkrétní vysokou školu, nebo o život ve velkém a kulturou obdařeném městě?
Ano. Praha byla mým velkým snem. Na gymnáziu jsem jezdil pravidelně do pražských divadel. Většina kapesného padla na vlak a na vstupenky. Také jsem zde měl díky divadlu několik kamarádů, to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl právě do Prahy. Přál jsem si dostat se na DAMU nebo na žurnalistiku. Ale ani jedna možnost nevyšla.
Místo do Prahy jsi odešel do Brna a vyskytl ses hned na třech vysokých školách. Pověz o tom něco.
Do Brna jsem původně nechtěl hlavně proto, že jsem to město vůbec neznal. Ale hodně rychle jsem si ho zamiloval. Začal jsem studovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor Český jazyk a literatura. Ale během studia jsem stále více zjišťoval, že by mi stačila pouze literatura. Po třech letech jsem se rozhodl, že tohle lingvistické trápení raději ukončím. V té době jsem totiž již studoval obor Teorie a dějiny divadla, rovněž na Filozofické fakultě. A během tohoto studia jsem složil talentové zkoušky na JAMU a souběžně začal studovat divadelní dramaturgii v ateliéru u pana profesora Cejpka. Když se vrátím k mému prvnímu oboru, tak jsem ale zpětně vděčný za tuto zkušenost. Nejen že jsem potkal spoustu skvělých lidí s podobným smýšlením, ale také jsem se naučil kritickému myšlení. Ovšem i dnes je jednou z mých nejčastějších nočních můr (hned po maturitě z němčiny) zkouška z morfologie.
Tvůj první záznam v rejstříku (samozřejmě profesním) je u inscenace Macocha, která vznikla v koprodukci brněnského HaDivadla a pražského Studia Hrdinů. Nejsi tam psán jako dramaturg, uvedena je odborná spolupráce. V čem spočívala?
Myslím, že jsem byl v křestním listu zapsaný jako asistent režie, ale tak bych se to rozhodně netroufl nazvat. Spíš jsem byl pozorovatel, který měl říkat svůj názor. Byla to pro mě čest, že si mě režisérka Kamila Polívková vybrala. Její práci jsem obdivoval a stále obdivuji. V prváku na JAMU jsem viděl její inscenaci Skugga Baldur (Syn stínu) ve Studiu Hrdinů, která na mě intenzivně zapůsobila. Ten pocit z představení, kdy mi chvilku bylo i fyzicky špatně, si pamatuji dodnes. To možná zní jako negativní recenze, ale naopak. Byla to velmi vydařená a silná inscenace. U Kamily je poznat, že je vystudovaná scénografka, protože její režie jsou velmi obrazové, hodně pracuje i s principem live cinema – a hlavně je při zkoušení lidská.
Jaké bylo setkání s autorkou literární předlohy Petrou Hůlovou?
Když jsem se s Petrou Hůlovou poprvé potkal na zahajovací zkoušce, tak jsem z ní byl docela nervózní. Mám z autorů přirozený respekt. Tato nervozita trochu opadla, když jsme spolu jezdili vlakem, Petra do Prahy, já do Pardubic.
V sezóně 2017–2018 ses podílel na čtyřech inscenacích v Hradci Králové. Chceš o nich něco povědět?
Jako úplný nováček jsem dramaturgicky spolupracoval s režisérem Petrem Štindlem na inscenaci Osm žen, hudební detektivní komedii. Právě při této práci jsem se blíže seznámil s dámskou částí souboru. Druhou mojí premiérou byl Sen noci svatojánské aneb Čas probuzení, adaptace Shakespeara od Davida Drábka. S Davidem jsme ještě pracovali na další komedii Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala! U něho jsem si vyzkoušel zase úplně jiný styl práce. David hodně vychází z herecké improvizace. V Hradci se mi splnil i jeden divadelní sen – spolupráce s režijně-dramaturgickým tandemem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). S nimi jsem spolupracoval na adaptaci Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Ačkoliv mé první angažmá trvalo pouze jednu sezónu, bylo velmi obohacující.
V době hradeckého angažmá jsi už bydlel v Pardubicích. Jak ses tady ocitl a jak se ti v Pardubicích žije?
Do Pardubic jsem se přesunul ještě během JAMU – zamiloval jsem se. A po roce neustálého cestování a dvojího bydlení jsem se rozhodl, že po osmi letech v Brně je čas na změnu. A bylo to stejné jako u mého přestěhování do Brna. V Pardubicích jsem nikdy předtím nebyl a nikoho dalšího neznal. Bude to znít asi divně, ale první místo, které jsem tu navštívil, byl hřbitov a krematorium. Jsem totiž fanoušek Spalovače mrtvol a celkově tvorby Ladislava Fukse. Žije se mi tu hezky, jenom mi chybí kopce.
V našem divadle jsi byl častým divákem. Na která představení vzpomínáš?
Rád vzpomínám namátkou na inscenace: Až ustane déšť, Maryša, Kvítek z horrroru, Konec masopustu nebo Rychlost dopadu sněhové vločky.
Pro divadlo je dobré, když je dramaturg místní. Ty jsi u nás navíc dvě sezóny pracoval v obchodním oddělení, což je pro dramaturga cenná zkušenost. Ovlivnila nějak tvoje uvažování o repertoáru?
Myslím si, že dva roky v obchodním oddělení udělaly své. Když mě napadne nějaký titul, říkám si, jestli by se mohl dobře prodávat. Ale rozhodně nechci, aby to převládlo nad uměleckou kvalitou textu. Víc mě asi ovlivnila moje pozice, při které jsem měl na starost dopolední školní představení. Nyní hodně přemýšlím nad tituly, které by byly vhodné a přínosné pro mladší diváky. A rád bych více spolupracoval se školami i na dalších možných divadelních aktivitách.
Zajímá mě srovnání: Když si vzpomeneš na představy, které jsi měl o dramaturgii za studií, a porovnáš je s tím, co v tomto oboru děláš a zažíváš v každodenní praxi…
Představa na škole a divadelní realita jsou velmi rozdílné. Na škole je to více tvůrčí činnost, dialog režiséra a dramaturga, nemusí se řešit, zda je ten titul vhodný divácky, ale spíše, jestli je vhodný pro studenty herectví, kteří v něm budou účinkovat. Spoustu administrativních úkonů, které v praxi musím řešit, na škole vyřizovali studenti divadelního managementu. V praxi mě překvapilo, že v dramaturgii je i dost úředničiny.
Otázka, jaké divadlo máš rád, je obludně obecná. Přesto prosím, zkus odpovědět.
Je podobně záludná jako otázka, zda jsem víc Čech, nebo Moravák. (smích) Nemám úplně vyhraněný divadelní vkus. Rád si zajdu na alternativní divadlo i aktuálně inscenovanou klasiku a moc rád navštívím dobře udělaný muzikál. Na jaře bychom měli letět do Londýna, tak tam se na ty muzikály vyloženě těším.
Co chystáš do budoucna?
Průběžně načítám nové hry, beletrii i poezii, hodně jezdíme s kolegyněmi po divadlech a sledujeme, jaké nové inscenace vznikají i jací režiséři a režisérky se rodí na uměleckých školách. Na jaře mě čeká další INprojekt na Malé scéně, tentokrát to bude hra o dvou mladých lidech. V tuto chvíli dávám dohromady scénář na dubnové Poedium, kde jsme se rozhodli udělat jako scénické čtení knihu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, kterou vizionář Bradbury napsal v 50. letech 20. století. Jak jsem říkal výše, chtěl bych se ve své práci více zaměřit na studenty, proto jsme zvolili i tento maturitní titul. V příští sezóně to vypadá, že si vyzkouším i dramaturgii na hlavní scéně. A taky jsem se začal podílet textově na Divadelním vlogísku, což jsou tematické video pozvánky k nám do divadla. Do budoucna bych rád více spolupracoval s Bárou Seckou Halák, která má na starosti divadelní sociální sítě. Plánujeme například divákům více představit Malou scénu a ukázat, že tento prostor je fajn a plnohodnotný. A máme ještě spoustu dalších nápadů, ale ty bych zatím neprozrazoval.
Láďo, tvoje rodná obec leží na hranici Čech a Moravy. Kam víc patříš?
To je na rozjezd docela těžká otázka. Pocházím z moravské části Křižánek – vesnici rozděluje řeka Svratka na moravskou a českou. Na střední školu jsem chodil do Nového Města na Moravě, několik let jsem žil a studoval v Brně. Teď už jsem devátým rokem v Pardubicích, kde jsem moc spokojený, takže nyní patřím spíš do Čech, ale na Moravu jsem rozhodně nezanevřel. Rád se vracím domů i do Brna. A i po letech v Pardubicích, když je tma, tak občas rožnu světlo. (smích)
Jaké bylo dětství a útlé mládí na venkově?
Bylo hezké, z dnešního pohledu by to asi byla dost velká nuda. Internet jsme doma měli, až když jsem byl na střední škole, mobil jsem dostal na druhém stupni a věčně jsem neměl kredit, naštěstí tenkrát frčelo hlavně prozvánění. Prázdniny a dva víkendy v měsíci jsem trávil u prarodičů ve vedlejším městečku, kam jsem také chodil na základní školu. Takže jsem tam měl kamarády a kamarádky, se kterými jsme hráli hry na sokolské zahradě, jezdili na kole anebo se brodili v řece a stavěli přehrady. Byla to pohoda, i když jsem byl pod dědovým bedlivým dohledem. Ten hlídal, abych nechodil pozdě domů, a hlavně nezahálel ve škole. Myslím, že jsem byl ve škole dost svědomitý, teda aspoň na základce. Mým oblíbeným dnem byla středa, protože to měla otevřeno malá knihovna, kde jsem rád trávil čas. Hodně jsem četl, a to mi zůstalo do dneška.
Zajímalo tě už tehdy divadlo? Jezdil jsi někam na představení?
O divadlo jsem se začal zajímat na druhém stupni základní školy. Tenkrát škola pořádala pravidelné divadelní zájezdy, kterých jsem se s mamkou nebo sám účastnil. Také jsem v té době poprvé viděl kočovné divadlo a přišlo mi skvělé takhle žít a cestovat. To jsem měl asi po pradědovi, který utekl s kočovníky, než mu to prababička zatrhla. Dnes už mi to kočování z místa na místo tak skvělé nepřijde.
Údajně ses toužil dostat do Prahy. Byl v tom zájem o nějakou konkrétní vysokou školu, nebo o život ve velkém a kulturou obdařeném městě?
Ano. Praha byla mým velkým snem. Na gymnáziu jsem jezdil pravidelně do pražských divadel. Většina kapesného padla na vlak a na vstupenky. Také jsem zde měl díky divadlu několik kamarádů, to byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl právě do Prahy. Přál jsem si dostat se na DAMU nebo na žurnalistiku. Ale ani jedna možnost nevyšla.
Místo do Prahy jsi odešel do Brna a vyskytl ses hned na třech vysokých školách. Pověz o tom něco.
Do Brna jsem původně nechtěl hlavně proto, že jsem to město vůbec neznal. Ale hodně rychle jsem si ho zamiloval. Začal jsem studovat na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity obor Český jazyk a literatura. Ale během studia jsem stále více zjišťoval, že by mi stačila pouze literatura. Po třech letech jsem se rozhodl, že tohle lingvistické trápení raději ukončím. V té době jsem totiž již studoval obor Teorie a dějiny divadla, rovněž na Filozofické fakultě. A během tohoto studia jsem složil talentové zkoušky na JAMU a souběžně začal studovat divadelní dramaturgii v ateliéru u pana profesora Cejpka. Když se vrátím k mému prvnímu oboru, tak jsem ale zpětně vděčný za tuto zkušenost. Nejen že jsem potkal spoustu skvělých lidí s podobným smýšlením, ale také jsem se naučil kritickému myšlení. Ovšem i dnes je jednou z mých nejčastějších nočních můr (hned po maturitě z němčiny) zkouška z morfologie.
Tvůj první záznam v rejstříku (samozřejmě profesním) je u inscenace Macocha, která vznikla v koprodukci brněnského HaDivadla a pražského Studia Hrdinů. Nejsi tam psán jako dramaturg, uvedena je odborná spolupráce. V čem spočívala?
Myslím, že jsem byl v křestním listu zapsaný jako asistent režie, ale tak bych se to rozhodně netroufl nazvat. Spíš jsem byl pozorovatel, který měl říkat svůj názor. Byla to pro mě čest, že si mě režisérka Kamila Polívková vybrala. Její práci jsem obdivoval a stále obdivuji. V prváku na JAMU jsem viděl její inscenaci Skugga Baldur (Syn stínu) ve Studiu Hrdinů, která na mě intenzivně zapůsobila. Ten pocit z představení, kdy mi chvilku bylo i fyzicky špatně, si pamatuji dodnes. To možná zní jako negativní recenze, ale naopak. Byla to velmi vydařená a silná inscenace. U Kamily je poznat, že je vystudovaná scénografka, protože její režie jsou velmi obrazové, hodně pracuje i s principem live cinema – a hlavně je při zkoušení lidská.
Jaké bylo setkání s autorkou literární předlohy Petrou Hůlovou?
Když jsem se s Petrou Hůlovou poprvé potkal na zahajovací zkoušce, tak jsem z ní byl docela nervózní. Mám z autorů přirozený respekt. Tato nervozita trochu opadla, když jsme spolu jezdili vlakem, Petra do Prahy, já do Pardubic.
V sezóně 2017–2018 ses podílel na čtyřech inscenacích v Hradci Králové. Chceš o nich něco povědět?
Jako úplný nováček jsem dramaturgicky spolupracoval s režisérem Petrem Štindlem na inscenaci Osm žen, hudební detektivní komedii. Právě při této práci jsem se blíže seznámil s dámskou částí souboru. Druhou mojí premiérou byl Sen noci svatojánské aneb Čas probuzení, adaptace Shakespeara od Davida Drábka. S Davidem jsme ještě pracovali na další komedii Klášterní ulice aneb To je vražda, hopsala! U něho jsem si vyzkoušel zase úplně jiný styl práce. David hodně vychází z herecké improvizace. V Hradci se mi splnil i jeden divadelní sen – spolupráce s režijně-dramaturgickým tandemem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). S nimi jsem spolupracoval na adaptaci Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Ačkoliv mé první angažmá trvalo pouze jednu sezónu, bylo velmi obohacující.
V době hradeckého angažmá jsi už bydlel v Pardubicích. Jak ses tady ocitl a jak se ti v Pardubicích žije?
Do Pardubic jsem se přesunul ještě během JAMU – zamiloval jsem se. A po roce neustálého cestování a dvojího bydlení jsem se rozhodl, že po osmi letech v Brně je čas na změnu. A bylo to stejné jako u mého přestěhování do Brna. V Pardubicích jsem nikdy předtím nebyl a nikoho dalšího neznal. Bude to znít asi divně, ale první místo, které jsem tu navštívil, byl hřbitov a krematorium. Jsem totiž fanoušek Spalovače mrtvol a celkově tvorby Ladislava Fukse. Žije se mi tu hezky, jenom mi chybí kopce.
V našem divadle jsi byl častým divákem. Na která představení vzpomínáš?
Rád vzpomínám namátkou na inscenace: Až ustane déšť, Maryša, Kvítek z horrroru, Konec masopustu nebo Rychlost dopadu sněhové vločky.
Pro divadlo je dobré, když je dramaturg místní. Ty jsi u nás navíc dvě sezóny pracoval v obchodním oddělení, což je pro dramaturga cenná zkušenost. Ovlivnila nějak tvoje uvažování o repertoáru?
Myslím si, že dva roky v obchodním oddělení udělaly své. Když mě napadne nějaký titul, říkám si, jestli by se mohl dobře prodávat. Ale rozhodně nechci, aby to převládlo nad uměleckou kvalitou textu. Víc mě asi ovlivnila moje pozice, při které jsem měl na starost dopolední školní představení. Nyní hodně přemýšlím nad tituly, které by byly vhodné a přínosné pro mladší diváky. A rád bych více spolupracoval se školami i na dalších možných divadelních aktivitách.
Zajímá mě srovnání: Když si vzpomeneš na představy, které jsi měl o dramaturgii za studií, a porovnáš je s tím, co v tomto oboru děláš a zažíváš v každodenní praxi…
Představa na škole a divadelní realita jsou velmi rozdílné. Na škole je to více tvůrčí činnost, dialog režiséra a dramaturga, nemusí se řešit, zda je ten titul vhodný divácky, ale spíše, jestli je vhodný pro studenty herectví, kteří v něm budou účinkovat. Spoustu administrativních úkonů, které v praxi musím řešit, na škole vyřizovali studenti divadelního managementu. V praxi mě překvapilo, že v dramaturgii je i dost úředničiny.
Otázka, jaké divadlo máš rád, je obludně obecná. Přesto prosím, zkus odpovědět.
Je podobně záludná jako otázka, zda jsem víc Čech, nebo Moravák. (smích) Nemám úplně vyhraněný divadelní vkus. Rád si zajdu na alternativní divadlo i aktuálně inscenovanou klasiku a moc rád navštívím dobře udělaný muzikál. Na jaře bychom měli letět do Londýna, tak tam se na ty muzikály vyloženě těším.
Co chystáš do budoucna?
Průběžně načítám nové hry, beletrii i poezii, hodně jezdíme s kolegyněmi po divadlech a sledujeme, jaké nové inscenace vznikají i jací režiséři a režisérky se rodí na uměleckých školách. Na jaře mě čeká další INprojekt na Malé scéně, tentokrát to bude hra o dvou mladých lidech. V tuto chvíli dávám dohromady scénář na dubnové Poedium, kde jsme se rozhodli udělat jako scénické čtení knihu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, kterou vizionář Bradbury napsal v 50. letech 20. století. Jak jsem říkal výše, chtěl bych se ve své práci více zaměřit na studenty, proto jsme zvolili i tento maturitní titul. V příští sezóně to vypadá, že si vyzkouším i dramaturgii na hlavní scéně. A taky jsem se začal podílet textově na Divadelním vlogísku, což jsou tematické video pozvánky k nám do divadla. Do budoucna bych rád více spolupracoval s Bárou Seckou Halák, která má na starosti divadelní sociální sítě. Plánujeme například divákům více představit Malou scénu a ukázat, že tento prostor je fajn a plnohodnotný. A máme ještě spoustu dalších nápadů, ale ty bych zatím neprozrazoval.
Jana Pithartová
