VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

ZDENĚK RUMPÍK zahájil své první divadelní angažmá na jaře 1972. Na prknech, která prý znamenají svět, působí tedy přes půl století, na světě skutečném tři čtvrtě. Má za sebou více než dvě stovky inscenací, v sedmi je v současné době „k vidění“. Přes třicet let se věnuje divadelní práci s dětmi a třináct let vede při VČD Mladé divadelní studio LAIK. Ve volném čase – čert ví, kde ho bere – je lovcem, cestovatelem, sběratelem hudebních nástrojů, stavitelem, kutilem všeho druhu, zkrátka všeumělem. A také pětinásobným dědečkem. Ale zpět k začátkům.

Zdeňku, pocházíš ze Svitav, vystudoval jsi herectví na pražské DAMU, ale mezitím ses vyučil v Ostravě horníkem. Jak tě to napadlo? Skutečně jsi v mládí chtěl být havířem?
Nechtěl. O tom rozhodla moje teta. Já jsem vyrůstal bez rodičů, u babičky a u dědy. Strejda byl havířem, dobře si vydělával a teta chtěla, abych jednou taky zabezpečil rodinu. Tak mě poslali na havířské učiliště. Já jsem to tehdy neřešil, to učiliště bylo vynikající a ve volném čase jsem se učil hrát na trubku. Jednou mi odpadla hodina a naproti v učebně zrovna začínal dramatický kroužek. Vedl ho takový vousatý pán, což byl Lexa Postler, tatínek našeho Lexíka, a řekl mi: „Tak pojď k nám!“ Začal jsem tam chodit. Hrával jsem divadlo už jako malé dítě na základní škole a moc mě to bavilo. Pak jsem vyhrál recitační soutěž, a díky tomu si mě pozval ředitel Divadla Petra Bezruče Saša Lichý. Řekl mi, že mám talent a že bych mohl hrát divadlo. Nelenil jsem, druhý den jsem přišel do pokladny státního divadla a oznámil: „Tak jsem tady.“ Vedoucí obchodního oddělení mě vzala kolem ramen a řekla mi, že jejich herci mají vysokou divadelní školu a ta je jen v Praze, Brně a Bratislavě. Byl jsem zklamaný a Lexa Postler mi vynadal, že mu dělám ostudu. Ale pak mi navrhl, abych se přihlásil k přijímačkám, že mě na ně připraví. Tak jsme na tom začali pilně pracovat. Nastudoval jsem si Hamleta, Chlestakova a Puka a taky písničku a jel jsem na přijímačky do Prahy. Přijali mě. Chyběly mi dva roky do dokončení průmyslovky, ale dostal jsem dispens od maturity. Pro mimořádný talent, jak znělo v klauzuli. A zařídili mi hostování u Bezručů, takže jsem najednou z dolů vyfáral do výšin pro mě naprosto neskutečných.

Mimochodem – hra, v níž jsi tenkrát u Bezručů účinkoval, byla Ptákovina Milana Kundery a psal se rok 1969. To vás asi vrchnost moc dlouho hrát nenechala, že?
Já jsem si to tehdy ani takhle neuvědomoval, ale stáhli to brzy, to je pravda.

Po absolvování DAMU jsi sedm let působil v divadle v Olomouci, hrál jsi tam mimo jiné Romea, Laerta… Jak na tohle první herecké období vzpomínáš?
To byla nádhera! Škola dá člověku návod, jak pracovat s mluvou, mimikou, zpěvem, pohybem, to ano. Ale hrát divadlo se herec naučí, až když ho hraje. Vzpomínám na vynikající kolegy, kteří mi vždycky poradili, když jsem potřeboval. Byl jsem v souboru nejmladší, takže jsem hrál všechny mladé kluky. Jedna z rolí byl Lišák Pomet, tam jsem měl devět sólových písniček Petra Hapky. Vyzkoušel si mě a řekl, že to snad půjde. Z jedenácti premiér za sezónu jsem měl devět hlavních rolí. Diváci mě znali a Olomouc byla tehdy kulturní oáza. Kamkoli jsem přišel do obchodu, všechno jsem hned měl. O děvčata jsem taky neměl nouzi. To jsou nezapomenutelné vzpomínky. Jako na první lásku.

Přibližně uprostřed olomouckého angažmá jsi hrál ve dvou inscenacích Národního divadla v Praze. Jak se to stalo?
Byl jsem tehdy na vojně, v Armádním uměleckém souboru. A Milan Stehlík, herec Národního divadla, který hrál v Tvrdohlavé ženě Jana Pěnkavu, si zlomil nohu. Byla zrovna spartakiáda, takže jsme byli v Praze. A paní Fabiánová, moje paní profesorka z DAMU, za mnou přišla a dala mi text. Bylo to ve čtvrtek a v sobotu už jsem to hrál. Já jsem rád dělal záskoky, snadno jsem se učil. Hrál jsem to po celou dobu, kdy Milan nemohl. A ještě mi za něj dali Slávka v Mordové rokli. Dva roky jsem tam dojížděl hostovat. Byla to úžasná zkušenost.

Partneřil jsi tam s Jiřím Sovákem, Josefem Kemrem, Radovanem Lukavským, Rudolfem Hrušínským a dalšími hvězdami českého herectví. Co to pro tebe znamenalo?
Bylo to neskutečné… Panu Sovákovi jsem musel nosit hlavolamy a jazykolamy, jeho to zajímalo. Fascinoval mě při práci. On přišel na první aranžovací zkoušku a nejenže uměl text, zahrál to tak, že ho pan režisér Hudeček podezíral, že už to někdy hrál. Pan Hrušínský si mě vzal do šatny a hráli jsme spolu karty. Naučil jsem ho hrát mariáš ve dvou. S panem Kemrem už jsme se znali, natáčel jsem s ním pohádku. Všichni byli úžasní, bylo to nádherné.

Roku 1979 jsi přijal angažmá v našem divadle a Pardubice se staly tvým domovem. Napadá mě, že jsou od tvého rodiště přibližně stejně daleko jako Olomouc, v celkem snadno dojezdové vzdálenosti. Hrálo to nějakou roli? Máš stálou vazbu ke Svitavám?
Kousek od Svitav žije moje sestra, jezdím za ní. A mám tam kamaráda, se kterým se navštěvujeme. Ale já jsem odešel z domova v patnácti letech a už jsem pak žil jiný život. Takže mám vazby jinde.

Na které režiséry, působící v osmdesátých letech v Pardubicích, nejraději nebo nejvíc vzpomínáš?
Na Michaela Taranta, toho jsem měl moc rád. Jaroslava Vostrého taky. Na Pepíka Henkeho, Ivana Balaďu… na všechny. Byly to krásné časy, scházeli jsme se i mimo divadlo, žili jsme pohromadě.

Koncem osmdesátých let jsi byl, jak jsi to někde nazval, ředitelujícím hercem v Hradci Králové. Hrál jsi tam v osmi inscenacích a čtyři z nich se hrály v ještě docela zánovní, ale už tehdy slavné Besedě. Získal si tě ten komorní prostor?
Úplně mě fascinoval. Jenomže když jsem přišel do Hradce, byla Beseda zavřená. Soubor z toho byl smutný. Tak jsem si dal za úkol ji co nejdřív znovu otevřít. Investovali jsme do ní a zase tam začaly vznikat vynikající inscenace. A vznikají dodnes. Povedlo se to.

V devadesátých letech už jsi byl zase v Pardubicích. Co tě přivedlo zpátky?
Dostal jsem od Radka Bartoníka (tehdejší ředitel VČD – pozn. red.) nabídku, abych se vrátil. Šel jsem moc rád, byl to pro mě návrat domů a k čistému herectví. Nejdůležitější bylo, že jsem mohl zase hrát a nemusel jsem řídit provoz a být zodpovědný za milión věcí, jako to má Petr Dohnal. Nesmírně obdivuju, jak to zvládá.

Koncem devadesátých let jsi tak trochu poodešel do Divadla Pavla Trávníčka, tehdy se jmenovalo Skelet. Potřeboval jsi změnu?
Pavel dostal bývalé Divadlo hudby a přišel za mnou, jestli bych mu pomohl rozjet nový divadelní provoz. Tak jsem mu pomohl zorganizovat obchodní oddělení a zavést systém, jak jsem ho znal z Hradce. A ještě jsem mu soukromě vyráběl dekorace, což mě ohromně bavilo. A to divadlo začalo fungovat. Bez dotací, bylo soběstačné.

S divadlem Skelet jsi spolupracoval několik let, ale v našem divadle jsi „absentoval“ vlastně jen v letech 2000–2001. V novém tisíciletí se tu hodně proměnila skladba režisérů. Jak je ti v jejich společnosti?
Dobře. Nikdy jsem si nestěžoval na spolupráci s režisérem. Vždycky se snažím splňovat to, co režisér chce, protože vím, že to myslí dobře. Jinak to nemá smysl, on je režisér, on rozhoduje, jak má inscenace vypadat a zodpovídá za to. A já musím udělat maximum pro to, aby se mu to povedlo. A tím pádem i mně.

Nastupující mladá generace tvůrců dělá hodně jiné divadlo, než jakému jsme přivykli. Jak ho přijímáš? A pomáhá ti v jeho chápání stálý kontakt a spolupráce s mladými lidmi ve studiu LAIK?
Velmi. A vůbec se nebráním práci s mladými režiséry. Mají samozřejmě jiné myšlení, jiné vidění světa, ale zaplaťpánbůh za to. Úplně mě fascinovala práce s Kashou Jandáčkovou, když režírovala Maryšu. Bavilo mě sledovat, jak důsledně šla za svou představou a všichni jsme šli s ní. A výsledek mě uchvátil. Nádhera!

Moc se mi líbí, jak s dětskými členy souboru LAIK děláš pohádky a se „staršími“ hledáte závažná témata a předáváte je jejich vrstevníkům-divákům. Ať už to byly problémy jim blízké (Výlet, Showtime, Přestupní stanice: Strach), nebo naopak vzdálené (Vzpomínky na T.), které mohou prostřednictvím divadla pochopit. Co bude dál?
Nejmladší teď pracují na Pinocchiovi a starší začnou zkoušet Mauglího. Z toho jsem byl ze začátku v rozpacích. Když jsem přečetl Knihu džunglí, nenapadalo mě, jak v Mauglím hledat ten přesah, o který nám vždycky jde. Ale Kristýna Plešková, která pro nás píše, ho tam našla. Stejně jako když jsme dělali Kytici. Mauglí je samozřejmě úplně jiný případ. Viděl jsem třeba představení v Kalichu, to je hodně pohybové, herecké výkony jsou skoro artistické. Ale já jsem si říkal, že to není ono. Že musíme ten příběh zkoumat zevnitř, hledat jeho skryté významy. A Kristýně se to opravdu povedlo. Ale nechci to zakřiknout, protože se to musí povést taky nám na jevišti.

Držím palce, zlomte vaz!