VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Debilem v Německu
Na konci minulé sezóny, přesněji 21. května, jsme se s naší úspěšnou retro komedií Normální debil normálně (!) vydali na první zájezd. A hned za hranice! Debil se sice nedostal tak daleko jako před rokem Mrzák (inishmaanský do ruského Permu), ale taktéž se zúčastnil divadelního festivalu, a to česko-německo-polského s názvem Trinacionales Theaterfestival JOŚ, který každoročně pořádá žitavské Divadlo Gerharta Hauptmanna. Jen uvažuji, koho a kam bychom asi mohli vyvézt příště…
Chystala jsem se o naší divadelní misi v bývalém východním Německu napsat obvyklý elaborát, doplněný vzpomínkou autora hry a režiséra inscenace Roberta Bellana. Nakonec to však dopadlo jinak, jelikož nadšený Robert, pro nějž byl tento zájezd zároveň jeho vůbec první návštěvou sousedního Německa, dodal následující vyčerpávající reportáž, dovolila jsem si ho jen doplnit několika nezbytnými informacemi na úvod.
Deutschland Story
Německé město Žitava. Jsme v cíli. Velká budova místního divadla má obdivuhodné parametry. Monumentální styl obvyklý ve východním bloku padesátých let minulého století. To je ovšem z bývalého východního Německa vše. Na vrátnici nás vítá šálek arabské kávy a profesionálně se tvářící produkční festivalu, která pronáší krátkou informativní řeč v německém jazyce. Herečka Jana Ondrušková, která před lety dobrovolně maturovala z němčiny, zkušeně přitakává: „Ja, ja… hm, ja, ja…“ Všichni ostatní se jen chápavě usmíváme a pokyvujeme přátelsky hlavami. Nerozumí nikdo. Dramaturgyně Anička sebere odvahu a zvolá: „Někteří nerozumí německy. Dujů spík ingliš?“ Produkční Ricarda profesionálně přikývne, nadechne se a při dlouhém anglickém monologu bez jakýchkoli pauz či zaváhání nás provádí divadlem. Není to jednoduché, ale všichni nakonec úspěšně pochopíme, kde je WC, šatna i jeviště. Dramaturgyně Anička, která pochopila víc než většina ostatních, se stává přirozeným vůdcem výpravy řešícím všechny možné technické i organizační záležitosti. Do začátku nezbývá moc času, chci být taky užitečný a snažím se alespoň vysvětlit místnímu technikovi, že ta výzdoba u stropu zakrývá titulky nad jevištěm. Marně. Ani mé zoufalé a výrazně artikulované zvolání „to se nicht číst!!!“ nepomáhá. Herci si na jevišti nervózně opakují nově přidané texty. Já odevzdaně odcházím k baru, kde překvapivě bez problémů proberu s barmankou skladbu a cukernatost místních vín. Nakonec se podaří připravit scénu a techniku včas. Sedám si do hlediště s dvojkou Chardonnay a jistou obavou, jak přijmou naši komedii, vycházející z reálií socialistického Československa, němečtí návštěvníci. Ze zamyšlení mě vytrhne místní překladatelka – než se začne, budu mít rozhovor před diváky. Tak jo. Velký pán v manšestrovém saku (místní dramaturg Gerhard Herfeldt – pozn. red.) se tváří vážně a pokládá mi stručné dotazy. Snažím se odpovídat taky krátce a seriózně. Po pár inteligentních větách typu „mám rád herečky, které se mnou v klubu pijí víno“ se začínají diváci smát. A když na mé závěrečné „gůtn tág!“ reagují frenetickým potleskem, pochopím, že můj humor je zřejmě mezinárodní, a při spuštění naší produkce už jsem klidnější. V hledišti jsou tři české divačky, které se během hry smějí až nepatřičně. Vydávají hýkavé zvuky a doslova se řehtají, až se za břicha popadají. Z německých diváků se nesměje nikdo. Proboha, co se děje? Nic. Herci hrají, titulky běží, zvuk funguje, fórky se vrší jeden za druhým. Všecko je, jak má být. Akorát se nikdo až na tři české divačky nahlas nesměje. Těsně před koncem si říkám, tak to jsme teda moc nezabodovali… Ale co to? Hledištěm se nese obří potlesk a volání „bravo“. Herci překvapeně koukají a já taky. Nadšení divákům vydrží i po představení. Místní herci se na mne vrhnou v čele s ředitelkou divadla, objímají mě, třesou oběma rukama a pronášejí slova jako „vundrbár!“ a „zó kómiš!“ a „fantastiš špíl“. Od plácání po ramenou mám podlitiny (Prellungen), ale jsem šťasten. Mí Němci mi rozumí!
Chystala jsem se o naší divadelní misi v bývalém východním Německu napsat obvyklý elaborát, doplněný vzpomínkou autora hry a režiséra inscenace Roberta Bellana. Nakonec to však dopadlo jinak, jelikož nadšený Robert, pro nějž byl tento zájezd zároveň jeho vůbec první návštěvou sousedního Německa, dodal následující vyčerpávající reportáž, dovolila jsem si ho jen doplnit několika nezbytnými informacemi na úvod.
Anna Hlaváčková
Deutschland Story
Německé město Žitava. Jsme v cíli. Velká budova místního divadla má obdivuhodné parametry. Monumentální styl obvyklý ve východním bloku padesátých let minulého století. To je ovšem z bývalého východního Německa vše. Na vrátnici nás vítá šálek arabské kávy a profesionálně se tvářící produkční festivalu, která pronáší krátkou informativní řeč v německém jazyce. Herečka Jana Ondrušková, která před lety dobrovolně maturovala z němčiny, zkušeně přitakává: „Ja, ja… hm, ja, ja…“ Všichni ostatní se jen chápavě usmíváme a pokyvujeme přátelsky hlavami. Nerozumí nikdo. Dramaturgyně Anička sebere odvahu a zvolá: „Někteří nerozumí německy. Dujů spík ingliš?“ Produkční Ricarda profesionálně přikývne, nadechne se a při dlouhém anglickém monologu bez jakýchkoli pauz či zaváhání nás provádí divadlem. Není to jednoduché, ale všichni nakonec úspěšně pochopíme, kde je WC, šatna i jeviště. Dramaturgyně Anička, která pochopila víc než většina ostatních, se stává přirozeným vůdcem výpravy řešícím všechny možné technické i organizační záležitosti. Do začátku nezbývá moc času, chci být taky užitečný a snažím se alespoň vysvětlit místnímu technikovi, že ta výzdoba u stropu zakrývá titulky nad jevištěm. Marně. Ani mé zoufalé a výrazně artikulované zvolání „to se nicht číst!!!“ nepomáhá. Herci si na jevišti nervózně opakují nově přidané texty. Já odevzdaně odcházím k baru, kde překvapivě bez problémů proberu s barmankou skladbu a cukernatost místních vín. Nakonec se podaří připravit scénu a techniku včas. Sedám si do hlediště s dvojkou Chardonnay a jistou obavou, jak přijmou naši komedii, vycházející z reálií socialistického Československa, němečtí návštěvníci. Ze zamyšlení mě vytrhne místní překladatelka – než se začne, budu mít rozhovor před diváky. Tak jo. Velký pán v manšestrovém saku (místní dramaturg Gerhard Herfeldt – pozn. red.) se tváří vážně a pokládá mi stručné dotazy. Snažím se odpovídat taky krátce a seriózně. Po pár inteligentních větách typu „mám rád herečky, které se mnou v klubu pijí víno“ se začínají diváci smát. A když na mé závěrečné „gůtn tág!“ reagují frenetickým potleskem, pochopím, že můj humor je zřejmě mezinárodní, a při spuštění naší produkce už jsem klidnější. V hledišti jsou tři české divačky, které se během hry smějí až nepatřičně. Vydávají hýkavé zvuky a doslova se řehtají, až se za břicha popadají. Z německých diváků se nesměje nikdo. Proboha, co se děje? Nic. Herci hrají, titulky běží, zvuk funguje, fórky se vrší jeden za druhým. Všecko je, jak má být. Akorát se nikdo až na tři české divačky nahlas nesměje. Těsně před koncem si říkám, tak to jsme teda moc nezabodovali… Ale co to? Hledištěm se nese obří potlesk a volání „bravo“. Herci překvapeně koukají a já taky. Nadšení divákům vydrží i po představení. Místní herci se na mne vrhnou v čele s ředitelkou divadla, objímají mě, třesou oběma rukama a pronášejí slova jako „vundrbár!“ a „zó kómiš!“ a „fantastiš špíl“. Od plácání po ramenou mám podlitiny (Prellungen), ale jsem šťasten. Mí Němci mi rozumí!
Robert Bellan
