VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
S Janou Ondruškovou a Josefem Láskou (nejen) o Zamilovaném Shakespearovi
Zamilovaný Shakespeare se momentálně s obrovským úspěchem hraje v řadě českých divadel. Všechny soubory ho přivedly na jeviště i přesto, že agentura zastupující autory pečlivě hlídá úroveň jeho zpracování a klade mnohé podmínky, které se z jistého hlediska dají považovat za překážky. Velké množství postav a z toho plynoucí obrovská masa dobových kostýmů, šermířské scény, živý pes na jevišti – nic z toho neodradilo české divadelníky, aby nesáhli po látce, která však kromě zmíněných komplikací přináší i silný příběh plný lásky, pohled do zákulisí alžbětinského divadla a v neposlední řadě zajímavou hlavní postavu, kterou není nikdo menší než slavný William Shakespeare. Toho autoři stavějí na jeviště v čase, kdy se potýká s nedostatkem inspirace k napsání nové hry, na kterou už čeká divadelní producent. V tom přichází na scénu láska, největší inspirace k napsání čehokoliv!
Muka tvorby a muka lásky jdou ve hře ruku v ruce. Mladý Will je však naštěstí v obojím úspěšný – posílen úspěchem v lásce, vše hned přetaví do veršů, které čte své milované. Která žena by odolala svodům lásky, když jsou zahaleny do tak krásných a magických slov, jaká byl tento skvostný básník schopen napsat?! A co o tom všem vědí hlavní představitelé naší verze slavné romantické komedie JOSEF LÁSKA (William Shakespeare) a JANA ONDRUŠKOVÁ (Viola de Lesseps)?
Jano, Pepo, hrajeme hru o lásce. Co nejbláznivějšího jste dělali vy, když jste byli zamilovaní?
Pepa: Já jsem psal básně.
Jako mladý?
Pepa: Ano kdysi… Ale někdy píšu i dnes.
Své milé?
Pepa: Ano, své milé. Vždycky to bývalo spíš na začátku vztahu, to mě ty verše a myšlenky napadají nějak přirozeně.
Pak ale to okouzlení polevuje a mizí s ním i múza…
Pepa: Jasně, frekvence se trochu zmenšuje… ale cit ne, ten je silný dál!
A posílal jsi verše „staromódně“ poštou?
Pepa: Někdy ano, někdy jako smsku. Někdy přináším i květiny…
A co ty, Jano?
Jana: Já básně nepsala…
Ty nemusíš, ty jsi žena. A ženy je spíš dostávají…
Jana: Ano, jednou jsem básničku dostala, ale nějak jsem ji nepochopila. Pamatuju si jenom něco jako „sedmý vzlyk…“ Nechápala jsem, co tím „básník“ chtěl říct. Pak na gymnáziu mi spolužák napsal, že jsem jeho Isolda, ale to jsem zase nevěděla, kdo to byla Isolda… (smích) Když jsme ale před časem šli s mým mužem Martinem do lesa venčit psa, zarecitovala jsem mu Shakespearův sonet č. 18 (často se cituje v Zamilovaném Shakespearovi – pozn. red.) a prý jsem ho dojala.
Myslel si, že je to z tvé hlavy?
Jana: (smích) Sice mě má jistě rád, ale nemyslí si, že jsem tak geniální.
Už jste se na jevišti potkali se Shakespearem jako dramatikem?
Jana: Hrála jsem Hermii ve Snu noci svatojánské, bylo to ve velmi těžkém, dnes už moc nehraném překladu E. A. Saudka.
Pepa: Já jsem se s ním zatím moc nesetkal. V Pardubicích jsem hrál Cassia v Othellovi.
Na konzervatoři jste ho nedělali?
Pepa: Ne. Teda málem ano… Ve čtvrtém ročníku jsme měli verš a všichni si vybrali Romea, jenom já jsem „šel“ do Cyrana. Takže jsem byl úplně jiný, což bylo dobře.
Jano, během představení, které stojí na vás s Pepou, asi nestíháš sledovat kolegy, jak hrají, že?
Jana: To tedy určitě ne, protože jestli nejsem na jevišti, tak jsem za jevištěm a převlékám se rychlostí přezouvání pneumatik na formule 1. Což je zhruba něco mezi 9 a 11 vteřinami.
Kolik máš převleků?
Jana: I s tím prvním, který si v klidu obleču před představením, tak čtrnáct. Jestliže jsme měli pocit, že v Tančírně je moc převleků, tak to jsme ještě netušili, co nás čeká v Zamilovaném Shakespearovi. (smích)
Pepo, ty máš sice méně převleků, ale během hry téměř neopustíš jeviště…
Pepa: Jednou se převlékám za ženu a na konci si beru kostým Romea. Zato mám ale paruku, knír a vousy a pěkně se v tom všem potím… (smích)
Jano, tvoje postava Violy je velmi dobře napsaná, ale zajímavá je i tím, že se kvůli divadlu vydává za kluka…
Jana: Ano, a moc se mi líbí hrát kluka. Mám ráda scény, kdy se Viola ocitne v mužském světě, když je kurážná, vymůže si, že bude hrát divadlo v čase, kdy ještě ženy v Anglii tyto věci dělat nemohly. Já sama jsem si taky musela vybojovat divadlo, rodiče zpočátku nebyli z mého rozhodnutí příliš nadšení, takže v tomto ohledu Viole dost rozumím.
Pepo, ty jsi taky bojoval s rodiči?
Pepa: Já jsem nemusel. Aspoň ne pořád. Už jako malý jsem se rozhodl, že budu hercem. Byl jsem vybrán do dětského souboru při vinohradském divadle a už tehdy, v sedmi letech, jsem měl jasno, že to chci studovat. Nejdřív mi sice rodiče trochu bránili, že prý budu komediant, ale když viděli, že to mám v hlavě srovnané, začali mě podporovat. V deseti letech jsem se dozvěděl o existenci konzervatoře, kam jsem si hned po základce dal přihlášku – jenom tam, jako bych vůbec nepředpokládal, že by to nevyšlo. Táta mi říkal, ať si dám přihlášku i jinam…
Jana: …na nějakou normální školu, že?
Pepa: No, přesně! Ale já ho neposlechl.
A to je jen dobře! Jano, co tě na Viole baví víc? Romantická stránka, nebo komediální linka?
Jana: Baví mě na tom především to, že je to vyvážené. Romantika tam samozřejmě je, ale ne taková ta prvoplánová.
Zahrála sis i Julii, kterou musí nakonec Viola zvládnout jako „záskok“…
Jana: Jsem ráda, že mě to potkalo. Už na konzervatoři mi profesorka říkala: „Ty jsi jako já, ty tu Julču nikdy hrát nebudeš. Víš proč? Protože je blbá.“ (smích) Nikdy jsem netesknila, že jsem Julii nehrála, ale kdysi jsem viděla v ostravském Národním divadle moravskoslezském Večer tříkrálový, v němž je Viola hlavní postavou, a říkala si – tak tohle bych si ráda „střihla“. A vesmír to nakonec zařídil, že hraju Violu, sice v jiné hře, ale v roli, která je dokonce ještě bohatší.
Pepo, tvoje postava má taky dvě zásadní polohy, buď je to zamilovaný blázen, nebo tvořivý blázen, který je pod tlakem, že musí dopsat hru… Dostáváš se i ty ve své práci pod tlak?
Pepa: V divadle se mi to většinou nestává, ale obvykle na natáčení filmu. To bývám nervózní, vůbec nevím, co tam mám dělat. V divadle je na všechno víc času, můžu se v klidu naučit text, vytříbit si myšlenky. Na natáčení ti pošlou text, druhý den točíš a ještě si o tom musíš něco myslet.
Ty sis někdy myslel na Romea nebo na podobnou roli?
Pepa: Ne, nikdy. Já se tomu naštěstí vyhýbal. Raději bych hrál ty zlé hrdiny, komplikované padouchy… Kdybych si měl vybrat, tak bych nechtěl hrát Othella, ale raději Jaga.
Tvou partnerkou je herečka Eliška Dohnalová. Toužíš po tom zahrát si spolu něco podobného jako v Zamilovaném Shakespearovi?
Pepa: Ne, já takto nepřemýšlím. S Eliškou spolu hrajeme v příbramském divadle v komedii Můj romantický příběh, ale nepartneříme spolu. Kdysi jsem chodil s Aničkou Fialovou, s níž jsme účinkovali v představení Petr a Lucie – to jsme pak byli celé dny i noci spolu. Nazkoušeli jsme to, pak jsme jeli na zájezd, povídali jsme si, odehráli to, cestou zpátky řešili běžné věci kolem domácnosti… no a po nějakém čase mě to už začalo štvát. Ono je dobře, když má člověk odstup, když se soukromí a práce nemíchají.
Jano, tvůj manžel Martin je trumpetista, takže nečekám, že byste spolu hráli…
Jana: Ale naopak, hráli jsme spolu v kapele. Já jsem ráda, že mám partnera takzvaně „od fochu“, ale na druhou stranu mě těší, že to není partner v herectví. Nemusím doma mluvit pořád jenom o divadle. Znám několik hereckých manželských párů a moc je obdivuju za to, že to spolu vydrží.
V divadle jste mnohokrát vystaveni intimním scénám s hereckými kolegy. Jak to snášejí vaši partneři?
Pepa: Eliška chápe, že je to jenom divadlo. Koneckonců i já to tak musím brát a nemůžu na ni žárlit, když má něco takového zahrát.
Jana: My máme v Zamilovaném Shakespearovi naštěstí jenom líbací scény. První zádrhel ale přišel, když jsem dostala vousy, a druhý, když vousy dostal Pepa. Když se líbáme, je to, jako když na sobě přistanou dva suché zipy, tam končí veškerá romantika… (smích oba) Nebo když hraju kluka, Kenta, tak mám boty asi o tři až čtyři čísla větší, takže každou chvíli na jevišti škobrtnu, protože špičku vůbec necítím…
Ale máš i krásné dámské róby…
Jana: Ano, na generálce jsem se jednou při tanci na plese do šatů zamotala. Nebo jsem si špatně odhrnula sukni a spadla ze schodů…
Pepa: Mně ty nalepené vousy taky dost překážejí. To se mi pak tak divně sevře celý obličej a nemluví se mi dobře.
Jana: Ale nechceme si stěžovat. Moc nás těší, že příběh lidi zasahuje. Když slyším kapesníček v hledišti, tak jsem ráda. Vnímám i smích, a naštěstí je ho dost, to jsme ani nečekali. Ohlasy jsou fakt pěkné. Hrajeme to moc rádi a doufáme, že i dlouho budeme…
Muka tvorby a muka lásky jdou ve hře ruku v ruce. Mladý Will je však naštěstí v obojím úspěšný – posílen úspěchem v lásce, vše hned přetaví do veršů, které čte své milované. Která žena by odolala svodům lásky, když jsou zahaleny do tak krásných a magických slov, jaká byl tento skvostný básník schopen napsat?! A co o tom všem vědí hlavní představitelé naší verze slavné romantické komedie JOSEF LÁSKA (William Shakespeare) a JANA ONDRUŠKOVÁ (Viola de Lesseps)?
Jano, Pepo, hrajeme hru o lásce. Co nejbláznivějšího jste dělali vy, když jste byli zamilovaní?
Pepa: Já jsem psal básně.
Jako mladý?
Pepa: Ano kdysi… Ale někdy píšu i dnes.
Své milé?
Pepa: Ano, své milé. Vždycky to bývalo spíš na začátku vztahu, to mě ty verše a myšlenky napadají nějak přirozeně.
Pak ale to okouzlení polevuje a mizí s ním i múza…
Pepa: Jasně, frekvence se trochu zmenšuje… ale cit ne, ten je silný dál!
A posílal jsi verše „staromódně“ poštou?
Pepa: Někdy ano, někdy jako smsku. Někdy přináším i květiny…
A co ty, Jano?
Jana: Já básně nepsala…
Ty nemusíš, ty jsi žena. A ženy je spíš dostávají…
Jana: Ano, jednou jsem básničku dostala, ale nějak jsem ji nepochopila. Pamatuju si jenom něco jako „sedmý vzlyk…“ Nechápala jsem, co tím „básník“ chtěl říct. Pak na gymnáziu mi spolužák napsal, že jsem jeho Isolda, ale to jsem zase nevěděla, kdo to byla Isolda… (smích) Když jsme ale před časem šli s mým mužem Martinem do lesa venčit psa, zarecitovala jsem mu Shakespearův sonet č. 18 (často se cituje v Zamilovaném Shakespearovi – pozn. red.) a prý jsem ho dojala.
Myslel si, že je to z tvé hlavy?
Jana: (smích) Sice mě má jistě rád, ale nemyslí si, že jsem tak geniální.
Už jste se na jevišti potkali se Shakespearem jako dramatikem?
Jana: Hrála jsem Hermii ve Snu noci svatojánské, bylo to ve velmi těžkém, dnes už moc nehraném překladu E. A. Saudka.
Pepa: Já jsem se s ním zatím moc nesetkal. V Pardubicích jsem hrál Cassia v Othellovi.
Na konzervatoři jste ho nedělali?
Pepa: Ne. Teda málem ano… Ve čtvrtém ročníku jsme měli verš a všichni si vybrali Romea, jenom já jsem „šel“ do Cyrana. Takže jsem byl úplně jiný, což bylo dobře.
Jano, během představení, které stojí na vás s Pepou, asi nestíháš sledovat kolegy, jak hrají, že?
Jana: To tedy určitě ne, protože jestli nejsem na jevišti, tak jsem za jevištěm a převlékám se rychlostí přezouvání pneumatik na formule 1. Což je zhruba něco mezi 9 a 11 vteřinami.
Kolik máš převleků?
Jana: I s tím prvním, který si v klidu obleču před představením, tak čtrnáct. Jestliže jsme měli pocit, že v Tančírně je moc převleků, tak to jsme ještě netušili, co nás čeká v Zamilovaném Shakespearovi. (smích)
Pepo, ty máš sice méně převleků, ale během hry téměř neopustíš jeviště…
Pepa: Jednou se převlékám za ženu a na konci si beru kostým Romea. Zato mám ale paruku, knír a vousy a pěkně se v tom všem potím… (smích)
Jano, tvoje postava Violy je velmi dobře napsaná, ale zajímavá je i tím, že se kvůli divadlu vydává za kluka…
Jana: Ano, a moc se mi líbí hrát kluka. Mám ráda scény, kdy se Viola ocitne v mužském světě, když je kurážná, vymůže si, že bude hrát divadlo v čase, kdy ještě ženy v Anglii tyto věci dělat nemohly. Já sama jsem si taky musela vybojovat divadlo, rodiče zpočátku nebyli z mého rozhodnutí příliš nadšení, takže v tomto ohledu Viole dost rozumím.
Pepo, ty jsi taky bojoval s rodiči?
Pepa: Já jsem nemusel. Aspoň ne pořád. Už jako malý jsem se rozhodl, že budu hercem. Byl jsem vybrán do dětského souboru při vinohradském divadle a už tehdy, v sedmi letech, jsem měl jasno, že to chci studovat. Nejdřív mi sice rodiče trochu bránili, že prý budu komediant, ale když viděli, že to mám v hlavě srovnané, začali mě podporovat. V deseti letech jsem se dozvěděl o existenci konzervatoře, kam jsem si hned po základce dal přihlášku – jenom tam, jako bych vůbec nepředpokládal, že by to nevyšlo. Táta mi říkal, ať si dám přihlášku i jinam…
Jana: …na nějakou normální školu, že?
Pepa: No, přesně! Ale já ho neposlechl.
A to je jen dobře! Jano, co tě na Viole baví víc? Romantická stránka, nebo komediální linka?
Jana: Baví mě na tom především to, že je to vyvážené. Romantika tam samozřejmě je, ale ne taková ta prvoplánová.
Zahrála sis i Julii, kterou musí nakonec Viola zvládnout jako „záskok“…
Jana: Jsem ráda, že mě to potkalo. Už na konzervatoři mi profesorka říkala: „Ty jsi jako já, ty tu Julču nikdy hrát nebudeš. Víš proč? Protože je blbá.“ (smích) Nikdy jsem netesknila, že jsem Julii nehrála, ale kdysi jsem viděla v ostravském Národním divadle moravskoslezském Večer tříkrálový, v němž je Viola hlavní postavou, a říkala si – tak tohle bych si ráda „střihla“. A vesmír to nakonec zařídil, že hraju Violu, sice v jiné hře, ale v roli, která je dokonce ještě bohatší.
Pepo, tvoje postava má taky dvě zásadní polohy, buď je to zamilovaný blázen, nebo tvořivý blázen, který je pod tlakem, že musí dopsat hru… Dostáváš se i ty ve své práci pod tlak?
Pepa: V divadle se mi to většinou nestává, ale obvykle na natáčení filmu. To bývám nervózní, vůbec nevím, co tam mám dělat. V divadle je na všechno víc času, můžu se v klidu naučit text, vytříbit si myšlenky. Na natáčení ti pošlou text, druhý den točíš a ještě si o tom musíš něco myslet.
Ty sis někdy myslel na Romea nebo na podobnou roli?
Pepa: Ne, nikdy. Já se tomu naštěstí vyhýbal. Raději bych hrál ty zlé hrdiny, komplikované padouchy… Kdybych si měl vybrat, tak bych nechtěl hrát Othella, ale raději Jaga.
Tvou partnerkou je herečka Eliška Dohnalová. Toužíš po tom zahrát si spolu něco podobného jako v Zamilovaném Shakespearovi?
Pepa: Ne, já takto nepřemýšlím. S Eliškou spolu hrajeme v příbramském divadle v komedii Můj romantický příběh, ale nepartneříme spolu. Kdysi jsem chodil s Aničkou Fialovou, s níž jsme účinkovali v představení Petr a Lucie – to jsme pak byli celé dny i noci spolu. Nazkoušeli jsme to, pak jsme jeli na zájezd, povídali jsme si, odehráli to, cestou zpátky řešili běžné věci kolem domácnosti… no a po nějakém čase mě to už začalo štvát. Ono je dobře, když má člověk odstup, když se soukromí a práce nemíchají.
Jano, tvůj manžel Martin je trumpetista, takže nečekám, že byste spolu hráli…
Jana: Ale naopak, hráli jsme spolu v kapele. Já jsem ráda, že mám partnera takzvaně „od fochu“, ale na druhou stranu mě těší, že to není partner v herectví. Nemusím doma mluvit pořád jenom o divadle. Znám několik hereckých manželských párů a moc je obdivuju za to, že to spolu vydrží.
V divadle jste mnohokrát vystaveni intimním scénám s hereckými kolegy. Jak to snášejí vaši partneři?
Pepa: Eliška chápe, že je to jenom divadlo. Koneckonců i já to tak musím brát a nemůžu na ni žárlit, když má něco takového zahrát.
Jana: My máme v Zamilovaném Shakespearovi naštěstí jenom líbací scény. První zádrhel ale přišel, když jsem dostala vousy, a druhý, když vousy dostal Pepa. Když se líbáme, je to, jako když na sobě přistanou dva suché zipy, tam končí veškerá romantika… (smích oba) Nebo když hraju kluka, Kenta, tak mám boty asi o tři až čtyři čísla větší, takže každou chvíli na jevišti škobrtnu, protože špičku vůbec necítím…
Ale máš i krásné dámské róby…
Jana: Ano, na generálce jsem se jednou při tanci na plese do šatů zamotala. Nebo jsem si špatně odhrnula sukni a spadla ze schodů…
Pepa: Mně ty nalepené vousy taky dost překážejí. To se mi pak tak divně sevře celý obličej a nemluví se mi dobře.
Jana: Ale nechceme si stěžovat. Moc nás těší, že příběh lidi zasahuje. Když slyším kapesníček v hledišti, tak jsem ráda. Vnímám i smích, a naštěstí je ho dost, to jsme ani nečekali. Ohlasy jsou fakt pěkné. Hrajeme to moc rádi a doufáme, že i dlouho budeme…
Jana Uherová
