VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

MARTIN MEJZLÍK byl jedním z pěti herců, jejichž práci ředitel VČD Petr Dohnal na slavnostním večeru 13. prosince loňského roku jmenovitě ocenil za nepostradatelný přínos divadlu. Martin je členem uměleckého souboru od roku 1992, ztvárnil na pardubickém jevišti role ve 133 inscenacích, v osmi z nich ho můžete vidět v aktuálním repertoáru a v letošní sezóně nazkoušel již dvě role.

Martine, když jsem se připravovala na naše setkání, měla jsem pocit, že jsme spolu točili rozhovor nedávno. Pak jsem zjistila, že už jsou to čtyři roky. Taky ti čas utíká tak rychle?
A lepší už to nebude.
Jak si to vysvětluješ?
Já si myslím, že moc pracujeme a málo odpočíváme. Pořád je za dveřmi další premiéra, máme pocit, že potřebujeme ještě týden na dozkoušení, ale už je po premiéře a blíží se další a zase nám chybí týden… Člověk nemá čas se zastavit. Ani si to pořádně užít, když je práce zajímavá. Snažím se všechno dělat pořádně, stojí to spoustu sil, a když nemám čas se zastavit, tak to vyčerpává. Není čas si dělat pauzy a nadechnout se, zrekapitulovat, co bylo, a uvědomit si, co bylo hezké.

Když nám to tak utíká, vraťme se na skok do mládí. Dočetla jsem se, že první profesionální inscenací, v níž jsi hrál, byl Shakespearův Othello v roce 1984. Režíroval legendární Luboš Pistorius a scénickou hudbu složil tehdy dvaatřicetiletý Michael Kocáb. Jakou na to máš vzpomínku?
Bylo to v Realistickém divadle a hrálo tam několik študáků z DAMU. Já a mí spolužáci jsme do té inscenace dostoupili po bývalých čtvrťácích, takže jsme nebyli u jejího zrodu. Ale pamatuju si ji dobře. Ani jsem nevěděl, že muziku dělal Michael Kocáb. Ale s Lubošem Pistoriem jsme pak zkoušeli ještě Ondinu a Sluhu dvou pánů. Bylo to úžasné. My kluci jsme hráli jenom pidiroličky, ale byli jsme na jevišti s Martou Vančurovou, Janem Hartlem, s panem Adamírou… Nádherné první setkání s profesionálním divadlem. Na studentská léta vzpomínám strašně rád. Praha tehdy byla krásná. Staré Město, kam jsme chodili do školy, bylo prázdné, byly tam hospůdky a zapadlé vinárničky, kde se scházeli studenti, dělníci, intelektuálové, všichni dohromady, a povídalo se. A taky pilo, samozřejmě. Bylo to krásné.

Tvé první (a jediné předchozí) angažmá bylo v Hradci Králové. Tamní scénu pamatuješ dokonce ještě pod názvem Divadlo Vítězného února, protože jsi tam nastoupil v roce 1987. Jaké časy jsi měl v Hradci?
Smutné. Šli jsme tam z ročníku tři: Petr Vacek, Petr Jančařík a já. Těšili jsme se, že bude pokračovat to nadšení, které nás v Praze v Disku přimklo k divadlu. A přišla deziluze. Komunistický Hradec byl smutný, dělnický, nic se tam nedělo, na divadle zářila rudá hvězda, nechodili do něj lidi, ubytovna byla strašná a bydlely tam s námi krysy, mizerný plat jsme prochlastali za týden… Fakt to bylo smutný. Ale jednu zajímavou příhodu odtamtud mám: Strašně nás rozčilovala ta pěticípá hvězda nad vchodem. Jednou jsme se dvěma nejmenovanými kolegy šli z hospůdky, vylezli jsme na střechu, tu hvězdu servali a hodili dolů s kopce. Pak jsme šli ještě někam popíjet a dověděli jsme se, že v Praze právě vypukla Sametová revoluce. Takže my jsme si vlastně nic netušíce udělali takovou malou revoluci v Hradci. Incident s hvězdou se ještě začal vyšetřovat, ale brzy se zametl pod stůl, protože hvězda už byla k ničemu.

Měl jsi tam nějakou hodně oblíbenou roli, inscenaci, režiséra?
Myslím si, že zajímavým režisérům se tehdy do Hradce nechtělo. Za působení dramaturga Jaroslava Etlíka se to začalo trochu zlepšovat. Na podzim 1989 spolužák Olda Kužílek, moc chytrý a šikovný, režíroval hru Rosenkrantz a Guildenstern jsou mrtvi. Autor Tom Stoppard měl přijet na premiéru, a také snad Václav Havel, tehdy ještě disident. Jenže premiéra se musela odložit, protože si Zdeněk Rumpík zlomil nohu. Byla pak v prosinci, těsně po revoluci. A ještě pár zajímavých inscenací jsem tam zažil. Vzpomínám si na Memento od Radka Johna, to jsme hráli v Besedě, v takové kostce.

To byla slavná inscenace, mluvilo se o ní nejen v Hradci. A tady čtu, že ji režíroval Josef Morávek a hudbu složil Michal Pavlíček. A pamatuješ se na představení Jonáš a tingl-tangl? Ptám se, protože je u ní jako režisér psaný náš drahý zesnulý herec Václav Dušek.
To jsme si tenkrát my mladí chtěli něco udělat v klubu, kde jsme trávili spoustu času. Bylo tam jevišťátko a chodilo tam dost lidí. Tak jsme udělali Jonáše. Vašek nám dělal takový režijní dohled. Popíjel, díval se na nás a občas nám řekl, co a jak máme dělat.

Takže kolektivní práce.
Nás mladých. To bylo fajn. Jinak tam těch hezkých okamžiků tehdy opravdu moc nebylo.

V Pardubicích jsi od roku 1992. Ale v roce 1994 jsi hostoval v Liberci, hrál jsi hlavní roli v inscenaci Já osel a já. Byly za tím zaječí úmysly, nebo to byla jen nahodilá hostovačka?
Úplně nahodilá. A rád jsem na ni zapomněl. Po třech reprízách se to stáhlo, protože to bylo asi strašné. Ale já jsem byl šťastný, když to skončilo, protože dojíždění do Liberce bylo hrozné, nikoho jsem tam neznal, režisér mi vůbec nepomohl, celé to bylo příšerné. Od té doby už jsem nikdy nehostoval.

Na zaječí úmysly jsem se ptala proto, že jsi tady zpočátku dostával spíš menší role. Ale brzy se to změnilo. Myslím, že to začalo tvým hrdinným „naskočením“ do hlavní role Kartouzy parmské. Tehdy jsi na čtvrteční, tedy předposlední generálce, musel převzít hlavní roli za zraněného kolegu Jiřího Kuldana. Vybaví se ti ještě, jaké jsi při tom měl pocity?
Úplně živě si pamatuju, že to bylo šílené. Neměl jsem žádné zkušenosti se záskoky a hrál jsem do té doby opravdu jenom čurdy. Tohle byla velká role! Kdybych na ni měl aspoň týden, ale tohle bylo na hraně. Po poslední generálce se režisérka Jana Kališová ptala všech zúčastněných, jestli tu premiéru dáme. Pro kolegy ve větších rolích bylo strašně náročné hrát se záskokem. Pro ně to jsou leckdy větší nervy než pro samotného záskokáře, který si prostě nějak poradit musí. Nakonec jsme tu premiéru dali a dopadlo to docela dobře. Pak už jsem to hrál rád, Jirka Kuldan už se nevrátil. A od té doby jsem hrál větší role.

Zažil jsi ještě někdy něco podobného?
Ne. Tohle bylo extrémní.

Jsou herci, kteří se s hrou, ve které mají hrát, seznámí až na první čtené zkoušce v divadle. Nemusí za tím být nedostatek zájmu nebo času, mnozí to dělají záměrně. Ale ty si většinou čteš text předem a přemýšlíš o něm. Stává se ti někdy, že tě pak režisér vede k úplně jiné představě, než jakou sis před tím udělal?
To asi ne. Rád si hru přečtu předem, když je ta možnost. A samozřejmě si udělám nějakou představu. Ale určitě ne inscenační. Přemýšlím o postavě a o čem jsou jednotlivé situace. A potom jsem rád, když mi režisér nabídne pohled z jiné strany a řešení, které by mě třeba nenapadlo.

Tohle je seznam inscenací, kterými jsi prošel od našeho předchozího rozhovoru: MAKROPULOS musical, Pan Kaplan má třídu rád, Do nebes!, Intimní rizika na veřejných místech, Fantastické divadlo, Blázinec Boží, S čerty nejsou žerty, Chyťte Chaplina!, Protokol, Cizinec, Váňa. Chceš se o některých zmínit?
Já si ke každé inscenaci musím vytvořit pozitivní vztah. Ať už mě zkoušení baví víc, nebo míň, nebo mě dokonce štve, ve finále si musím najít takovou cestu, aby mě to bavilo. Nechci hrát nerad. Musím z toho mít potěšení a svou postavu musím mít rád. I když je to negativní figura, třeba Richard III., musím ho mít svým způsobem rád. To je nutný základ. A pak se samozřejmě na něco těším víc a na něco míň. Souvisí to i s náročností úkolu. Role, které jsou náročné na soustředění, jsou těžké. Třeba v Protokolu se musím hodinu a půl pekelně soustředit, abych něco neprošvihl a řekl všechno, co říct mám. Emoční role mám radši, protože je mohu hrát zevnitř, nemusím se tolik soustředit na text a na techniku a mám se o co opřít.

Mimo řádný repertoár VČD jsi přijal i jednu roli v inscenaci Vzpomínky na T., kterou v našem divadle uvádí Mladé divadelní studio LAIK. Pro jeho členy byla tvoje spolupráce jistě přínosná. Co přinesla tobě?
Baví mě to. Líbí se mi text, téma mě oslovuje. Myslím si, že Kristýna Plešková je opravdu šikovná. Je těžké psát pro tak velký soubor, aby to přitom dávalo smysl. Ona to dovede a píše zajímavé příběhy. Zkoušení s jinými lidmi, nezatíženými naším nánosem každodennosti, mě bavilo. Byli vnímaví a naslouchali, když jim člověk chtěl předat nějakou zkušenost. Bylo to občerstvující. A představení hraju rád. Mladí diváci vnímají své vrstevníky zase úplně jinak, než když hrajeme my.

Inscenace, ve kterých nehraješ, navštěvuješ jako divák a chodíš i na dovozová představení. Co se ti v poslední době líbilo?
V poslední době jsem toho moc neviděl, protože volného času je málo. Vždycky mě potěší Dejvičtí, protože hrají čisté herecké divadlo a zajímavé hry.

Martine, jsi u divadla nějakých čtyřicet let, takže vnímáš, jak se proměňuje. Přicházejí noví mladší herci, mladší režiséři a s nimi i jiné vidění světa a jiná pojetí divadla. Jaké změny a nové trendy se ti líbí a jaké vidíš nerad?
Nové, mladé vidění světa je nezbytné. A nové technologie mohou divadlu pomáhat, obohatit ho. Ale nejsem moc nadšený z toho, když se nadřazují hereckému projevu. Když přijdu do divadla jako divák, chci vnímat slova, situace, zajímavý příběh, jeho poetiku, chci jít s postavami a rozumět jim. Nechci se jen dívat na obrázky a nebaví mě, když mi pak někdo řekne: „Bylo to zajímavý a nevím, o čem to bylo.“ To je podle mě špatně. Ale třeba v inscenaci Až ustane déšť byly úžasně využité projekce i jiné moderní technologie a všechny šly za jedním cílem: vyprávět příběh a sdělovat téma, které podněcovalo k přemýšlení. Tak by to podle mě mělo být.

Mluvíš mi z duše.
Stárneme.

Na co ještě se v téhle sezóně těšíš?
Na prázdniny!

Ty hned tak nebudou, ale ono nám to zase strašně rychle uteče. Držím palce a děkuju za příjemné popovídání.