VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S Dášou se známe asi pětatřicet let, prakticky od mého příchodu do tohoto divadla. Zapůsobila na mě jako Paní de Tourvel v Nebezpečných vztazích, což bylo jedno z prvních představení, co jsem tady viděla. Mnohokrát jsem pracovala na inscenacích, v nichž hrála. Dáša je velmi pracovitá, profesionální, vždy připravená, za což byla vloni při příležitosti 115. výročí otevření VČD i oceněna.

Je obklopena divadlem – vyrůstala v rodině divadelníků, manžel Pavel, bývalý spolužák i kolega je rovněž herec, toho času na volné noze, syn Tomáš se „potatil i pomamil“ a také hraje, zpívá, a dokonce i režíruje. O Dáše vím hodně, přesto ne dost, a tak jsme si před nedávnem sedly a povídaly. Hodně jsme vzpomínaly, dost jsme se nasmály, občas si i posteskly…

Dášo, teď od září jsi začala „kroutit“ už čtyřicátou sezónu v divadle. Není to čas na nějakou zásadní bilanci?
Nevím, jestli na bilanci… Já se zatím cítím, zaplaťpánbůh, celkem dobře, ale když to číslo vyslovím nahlas, zní to strašně. Nicméně, dokud budu moct a bude o mě zájem, velmi ráda budu pracovat, protože mě to baví, to je první předpoklad. Obecně moc nebilancuju. Spíš vůbec. Často se ale ohlížím. Vybavují se mi vzpomínky z dětství, myslím na rodiče, domov, prostě na věci, které mám uložené v hlavě a srdci. Možná je to věkem, jak člověk stárne.

Když mluvíš o rodině, vybaví se mi tvoje maminka, která k nám do divadla často jezdila. Pocházíš z uměleckých kruhů, tatínek byl operetní a muzikálový herec v Olomouci, maminka korepetitorka. Zněla u vás hudba od rána do večera?
Myslím, že ani ne. I když máma cvičila, samozřejmě.

A táta?
Když mi bylo šest let, tak ho skolila mozková mrtvice. Bylo to při představení My Fair Lady, kde hrál Doolittla. Bohužel to už nedohrál. Je mi líto, že si ho nepamatuji z nějaké role, tehdy jsem to ještě nevnímala, ale říkalo se, že byl dobrý.

To, že ses stala herečkou byla tedy zásluha mámy, byl to její vliv?
Ne, my jsme o tom doma vůbec nemluvily, to, co jsem chtěla dělat, jsem si sama vybírala. Když mi bylo deset let, tak jsem chtěla být letuškou. V patnácti jsem poprvé sedla do letadla a velmi rychle si to rozmyslela. Protože letadla opravdu nemám ráda… Takže to odpadlo, i když mi to přišlo velmi atraktivní, hlavně ty kostýmky. Potom už jsem byla rozhodnutá, že chci dělat divadlo. A kdyby to nevyšlo, asi bych šla dělat učitelku, bavila by mě mrňata, ne vyšší ročníky. Ono je to taky jistý druh předvádění. (smích)

Než ses dostala na JAMU, byla jsi rok v Českém Těšíně jako elévka. Takže jsi tak trochu nakoukla pod pokličku divadla. Neodradilo tě to? Divadlo na oblasti, v tomto případě dost vzdálené, může být řehole…
Naopak, byla jsem načatá, že na tu školu vůbec nepůjdu, tak se mi líbilo hrát. Nechtělo se mi, ale naši mě skoro donutili jít ještě jednou na přijímačky.

A přijali tě. Ale kdybys nešla, tak bys třeba nepoznala Pavla, svého nynějšího manžela, ne?
No, to ne. (smích) Ty čtyři roky na škole byly tak senzační! Hodně jsme se naučili, byli jsme dobrá parta. JAMU je v Brně, to je moje srdcovka a dodnes se tam ráda vracím, je to moje město.

Vy jste byli tak trochu experimentální ročník, poprvé se začalo vyučovat muzikálové herectví.
Měli jsme to tak půl napůl – činohru a k tomu muzikál. Bylo tam víc tančení a zpěvu, ale k tomu i klasická činohra. Moc nás bavilo, že jsme si zkusili od všeho něco.

Pamatuji si vaše absolventské představení Zavraždění svaté Celestiny, které jste hráli v rámci festivalu vysokých uměleckých škol na DAMU. Bylo to pro mě v jistém smyslu úplné zjevení, bylo to mladé, plné energie, jeden z prvních muzikálů, co jsem viděla.
Celestinu jsme měli moc rádi. Hrála jsem tam ctnou paní Melibeu a do toho jsem otěhotněla, nakonec i můj muž si ze mě dělal legraci, že bych to už neměla hrát. A tady, v Pardubicích o pár let později, jsem dostala Celestinu, ale připadala jsem si na ni mladá. Bylo mi nějak po třicítce a říkala jsem si, že bych si na ni ještě tak deset let počkala. Poprala jsem se s tím, jak jsem mohla, byla jsem ráda, ale za deset let bych to hrála úplně jinak.

Ale tak to je, některé role tě potkají brzy, jiné pozdě. Pamatuji si, jak jsi říkala, že v Divotvorném hrnci jsi na svou roli stará.
Když se na to koukám dnes, tak mi to tak nepřijde, ale tehdy, když mě do toho režisér Gustav Skála obsadil, jsem mu říkala, že si na to připadám stará. A on mi řekl: Proč si myslíš, že celý život hledá chlapa? Tak jsem se s tím smířila. Hráli jsme to skoro tři roky.

Pojďme se ještě vrátit ke škole. Po absolutoriu jste skoro celý ročník odešli do divadla v Šumperku.
Trochu jsme si tak prodloužili studium, bylo to skvělé období. Nejdřív se na nás kolegové v divadle koukali skrz prsty, byli jsme parta a bylo nás hodně, ale pak jsme velmi dobře zapadli a bylo nám tam fajn.

A proč se to rozpadlo?
To tak nějak vyplynulo… Chlapi šli na vojnu, já jsem otěhotněla, jedna spolužačka tam ještě rok dva zůstala…

A jak jste se s Pavlem dostali do Pardubic?
Ředitelka pardubického divadla Houdlová jezdila po školách a krátce předtím, než jsme nastoupili do Šumperku, byla v Brně na představení, možná dokonce na Celestině. A Pavlovi nabídla angažmá, však vždy se hledají hlavně chlapi. My jsme měli před svatbou. Ředitelka se Pavla zeptala: „Zpívá?“ A Pavel přitakal. „No tak jo, ji beru taky,“ řekla. Takhle krásně se to stalo. Měla jsem nastoupit, byla jsem ale v Šumperku, a navíc těhotná. Věděla jsem, že se se mnou počítalo na roli Mam’zelle Nitouche. Volala jsem do divadla a oni mi vyšli vstříc, premiéra se posunula o půl roku. Takže můj nástup byl pro mě moc hezký.

Máš nějaké období, na které ráda vzpomínáš, a nějaké, na které bys raději zapomněla?
Jo, bývala období tak i tak, nahoru i dolů. Ale to je u divadla vždy. Byla doba, kdy mi nebylo dobře, připadalo mi, že nejsem vytížená. Skoro dvě sezóny jsem na tom byla mizerně, chtěla jsem odcházet, ale pak byly prázdniny, já se otřepala, nabrala dech a bylo zas dobře. Musím vzpomenout na Gustava (Skálu, režiséra a ředitele divadla – pozn. red.), protože ten mě na jeviště vrátil a za to mu budu vždy vděčná. Dával mi příležitosti a dost mi věřil. Když pak odešel, tak jsem zase měla takové plonkové období, po kterém přišel další člověk, který mě do hry vrátil, a to byl režisér Petr Novotný. Zjistil, že zpívám a začal se mnou pracovat. Těmto dvěma lidem vděčím za to, že jsem se nezhroutila a nešla dělat něco jiného. Tento rok už jsem v důchodu. Jsem fit a ještě hraju, ale už jsem ve fázi, že když něco přijde, budu ráda, ale pokud ne, nic se neděje. Nikdy jsem nebyla moc na kariéru, co taky uděláš za kariéru v oblastním divadle, že? (smích)

Myslím, že s manželem Pavlem jste moc často na jevišti nepartneřili, ale musím vzpomenout na Hello, Dolly! Tam sis ho, coby dohazovačka, natolik omotala kolem prstu, až tě požádal o ruku. Později se Pavel začal hodně věnovat dabingu, rozhlasu či natáčení a z divadla odešel. Neměla jsi pocit, že jsi tady osiřela, nechtěla jsi odejít taky?
No, chvilku jsem si musela zvykat, že tu Pavel není. Když jsem šla kolem jeho šatny, kde sedával, tak jsem trochu posmutněla. Ale časem si člověk zvykne a spraví se to. On odešel z toho důvodu, že se mu hrnula práce mimo, a protože divadlo má vždy přednost, tak ho to trochu brzdilo. Když tedy asi v padesáti odešel na volnou nohu, bylo to i do jisté míry riskantní. Rok o tom přemýšlel. Pak do toho říznul a myslím, že je spokojený.

Ty ses také hodně realizovala v rozhlase, opakovaně jsi byla nominovaná na cenu „neviditelný herec“. Co to znamená?
Neviditelného herce nevidíš, jenom slyšíš, to znamená že je to práce v rozhlase. Musím vzpomenout na skvělého rozhlasového režiséra a kamaráda Pavla Krejčího, který už bohužel není mezi námi. Dával mi překrásné příležitosti v hradeckém studiu Českého rozhlasu.

Práce u mikrofonu je úplně jiná disciplína, že?
Je to jiná technika. Mikrofon bere všechno, takže musíš mluvit velmi citlivě. Něco jiného je, když text jenom čteš, a něco jiného je dramatizace prózy nebo rozhlasová hra. Tam tvoříš postavu, přesně jako na jevišti, jenom tě není vidět.

Co máš nejraději na divadle? Co je pro tebe nejdůležitější – téma, titul, role, režisér, žánr?
Mám ráda všechny žánry, ať už je to činohra, muzikál, komedie, psychologické drama, tragédie, to je jedno. Ale mám ráda, když jde o spolupráci režiséra s hercem. Vážím si každé práce, kde se něco naučím. Mám ráda mladé režiséry, je to vždy velké osvěžení. Ale ráda pracuji i s těmi zkušenými. Málokdy se mi stalo, že by mi nesedl způsob práce nějakého režiséra. Jako divák mám ráda moderní divadlo, jenže – podle toho, co to je. Ráda se na to dívám, ale musí to mít smysl. A možná jsem trochu staromilec vůči klasice, třeba Shakespeara má ráda spíš tradičního, hezky v dobových kostýmech.

Na které role vzpomínáš nejraději? A chtěla by ses do některé z nich vrátit, kdyby to šlo?
Asi Dolly Leviová v Hello, Dolly! Dokud mi to zpívá, tak by nemusel být problém. Ale vím, že je to jen sen, i když hezký. I Celestina byla pro mě moc zajímavá. Cabaret jsem milovala. Ale je spousta věcí, které jsem měla moc ráda, a když byla derniéra, tak jsem to oplakala. A pak Cikáni jdou do nebe. Tam hrál i Pavel, to byl ještě v divadle, a taky v tom hostoval syn Tomáš. Neměli jsme spolu scény, ale byl to takový zvláštní pocit, že jsme všichni tři spolu. To bylo období, kdy umírala máma. Doufala, že nás uvidí všechny na jevišti, ale nedožila se toho. A hudba z Cikánů mi v té situaci moc pomáhala. Je tak silná, že všechno ze sebe vyřveš. Na našem povolání je dobré, že někdy můžeš ventilovat pocity, dostat ze sebe spoustu věcí.

Dášo, není to tak dávno, co jste se přestěhovali z neuvěřitelně krásného prostorného půdního bytu v centru Pardubic do domku na vesnici. Co vás k tomu vedlo?
No, mně se moc nechtělo, protože ten byt byl opravdu exkluzivní. Ale pochopila jsem, že dorůstáme do věku, kdy nás pobolívají klouby a byt byl v pátém patře bez výtahu, a k tomu pes. Musíme myslet trochu dopředu, takže jsme si vybrali domeček, který jsme rekonstruovali. Když jsem opouštěla ten půdní byt, zjistila jsem o sobě takovou věc – jsem dost „cíťa“, je mi líto i auta, když ho prodáváme, a to je jenom kus železa. Ale teď jsem zaklapla dveře a v tu chvíli jakoby střih a už jsem se moc těšila do domečku. Tady skončila jedna etapa života a jde se do další. Vůbec jsem to ani neoplakala. Až mě to vyděsilo…

Takže teď je to dům se zahrádkou. A pěstuješ něco?
Ne, já jsem kytičková. Žádná zelenina nebo tak něco. Pár malin, bylinky a plno kytek. Mám to tam moc ráda a cítím se tam bezpečně. Možná jsme na to čekali celý život. Lituji, že mě Pavel nepřesvědčil dřív. Je nám tam dobře, ale fakt dobře!

Jak se to tam jmenuje?
Dašice. Jak jinak, když jsem Dáša. (smích)

Co by sis přála do budoucna, jaké máš plány, kam by ses chtěla třeba podívat?
Moc dopředu neplánuji, to jsem nedělala nikdy, ale těším se na to, že za rok, dá-li pánbůh, se náš syn ožení, to bude nádhera. Toho se prostě dožít chci. Ale je to už na spadnutí. A kam bych se chtěla podívat? K moři, vždycky, já miluji moře. Ale musíme být zdraví. Pokud nebudeme zdraví, tak nebude nic.