VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S Petrem Novotným o Bohumilu Hrabalovi
Druhou inscenací, která v letošní sezóně v našem divadle vzniká, jsou POSTŘIŽINY podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala, jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století. Kniha Postřižiny vyšla právě před padesáti lety, ale autor ji dopsal už v roce 1970 a na její vydání museli dychtiví čtenáři šest let čekat. Poté, co se Bohumil Hrabal v 60. letech zhluboka nadechl slávy, ho po roce 1968 začala systematicky dusit normalizační cenzura. Povídali jsme si o tom s tvůrcem inscenace PETREM NOVOTNÝM.
Na zahajovací zkoušce jste vzpomínal na „knižní čtvrtky“ v 60. letech, kdy se v knihkupectvích začaly objevovat knížky Bohumila Hrabala. Které z nich jste tehdy četl?
Vím, že jsem nezačal jeho prvotinou, četl jsem nejdřív Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Bylo to ještě na gymplu a hodně jsme o tom mezi sebou mluvili. Byla to pro nás úplně nová forma. Výpověď jednoho člověka, se kterou jsme si moc nevěděli rady, nebyly tam tečky a pořád jsme čekali, kdy už začne nějaký příběh, dlouho jsme ho hledali a nenacházeli. Vlastně si pamatuju, že jsme se s tou četbou i hodně vyvztekali. Pak přišly Ostře sledované vlaky, a to bylo naprosté zjevení. Byli jsme šokovaní, že najednou čteme o okupaci úplně jinak, jinýma očima. Fascinovalo nás to. A pak jsem se nějak dostal k samizdatovému vydání Obsluhoval jsem anglického krále. To bylo taky ohromné zjevení. O české povaze, českých dějinách, něco úplně jiného, než co se k nám dostávalo ve filmech o válce a okupaci, kterými byla naše generace odkojená a které jsme měli vlastně místo pohádek, protože pohádek tehdy moc nebylo. Postřižiny jsem četl hned, jak vyšly, to znamená v roce 1976, a asi rok nato je Zdeněk Potužil inscenoval v Divadle na okraji. Takže jsem byl krátce po sobě osloven knížkou a pak někým, kdo mi ji převyprávěl. To bylo úžasné. Maryšku hrála Zdena Hadrbolcová a Pepina Iva Hüttnerová, všichni do toho vložili svoje vidění a chápání textu a pro mě to bylo velice vzácné. Film už mi pak vlastně nepřinesl překvapení.
A co jiné filmy podle Hrabalových knížek? Zajímaly vás?
Samozřejmě. Ostře sledované vlaky si Oscara zasloužily a bylo to neuvěřitelné, protože to byl první celovečerní film Jiřího Menzela. Ostře sledované vlaky jsem opravdu miloval, navíc jsem znal z Pardubic Pepíka Somra a taky jsem veliký obdivovatel Vaška Neckáře, jeho herectví mě hrozně drží za srdíčko. Takže jsem měl k tomu filmu velmi blízko. Slavnosti sněženek mě taky moc těšily. Ani ne tak ta legrace, jako spíš celková atmosféra, ty pobíhající kozy mezi smrky… A pro mě asi nejdůležitější film Jirky Menzela a pana Hrabala jsou Skřivánci na niti. Mimochodem existují dva filmy, které si mohu pouštět nonstop, doslova – film skončí, dám ho na začátek a koukám znova. Jsou to Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Jirkovi Skřivánci na niti.
S vydáváním knížek Bohumila Hrabala to bylo zvláštní. Psal od mládí, ale knižní prvotiny se dočkal až ve svých 49 letech. Do roku 1968 vyšlo asi sedm knih, Hrabal se stal slavným, ale na počátku normalizace měl zase utrum. Tušil jste, čím režimu překážel? Mluvili jste o tom mezi sebou vy, co jste se na jeho knížky těšili?
Já mám pocit, že jsem si pana Hrabala víc řadil do disentu. Ještě víc, než to byla pravda. Když jsem přečetl Obsluhoval jsem anglického krále v samizdatu, tak jsem vlastně chápal, proč to oficiálně nevyšlo. Takový pokřivený pohled mi dávala realita, ve které jsem žil. Vím, že v pětasedmdesátém roce vyšel v ryze komunistickém týdeníku Tvorba článek podepsaný Hrabalem, který jsme všichni nějak probírali. Já a moji přátelé jsme se domnívali, že je to něco podobného, jako když pan Werich podepsal antichartu. Nic jsme jim nevyčítali. Brali jsme to tak, že pan Hrabal ten článek napsal proto, aby rok nato mohly vyjít Postřižiny, které vyjít měly a my jsme je potřebovali. Zrovna tak, jako jsme potřebovali, aby televize hrála filmy pana Wericha. Chtěli jsme ho vidět, dokud žije. A Postřižiny jsme chtěli číst. Ale abych odpověděl na otázku: Co přesně se dělo kolem pana Hrabala, jsme nevěděli. Poté, co jsem četl jeho autobiografické knížky a skvělý životopis od jeho překladatelky do katalánštiny Moniky Zgustové, už vím víc. A myslím si, že on tehdy taky tak úplně nevěděl, co se mu to děje. Byl jsem třeba strašně vyděšený povídáním o tom, jak ho v roce 1974 ukecali, aby se u něj v Hájence slavily jeho šedesátiny. Sešlo se tam mnoho lidí právě z disentu, některé sám ani neznal. Hrozně se bál, že to nemůže projít a něco se stane. Všichni kolem slavili, jen on se zoufale díval do oken, kdy přijdou. A přišli. Hodně lidí pozatýkali a pan Hrabal pak zažil nejhorší období výslechů na StB. Zhroutila se mu tím naděje na vydání Postřižin, které napsal, když mu zemřela maminka, a hrozně mu na nich záleželo. Prožíval tehdy strašlivé období.
Po roce 1990 pak přišlo úplně opačné období. Během několika let vyšlo takové množství Hrabalových knih, že jsme je nestíhali číst. Našel jste si mezi nimi své „perly“?
Já mám jednu hroznou povahovou vlastnost. Ukážu ji na příkladu odjinud: Když jezdím do Londýna, musím tam jít vždycky na stejná místa – do British Museum, do National Gallery a do jedné pořád stejné restaurace na pořád stejné jídlo. Přitom je tam spousta nádherných míst, která jsem nikdy neviděl a už neuvidím. Podobně jsem na tom s literaturou, filmem, divadelními hrami. Jsem staromil. Třeba Taneční hodiny pro starší a pokročilé, sečtu-li všechny seance, které jsem nad nimi strávil, tak jsem je přečetl dohromady tak desetkrát. Jakože celé, všechny slabiky. A některé slabiky třeba víckrát. Chci si vychutnat to, co miluju. Velká část Hrabala zůstala u mé bývalé ženy, ty knihy jsem si už nikdy znovu nekoupil, protože mám pořád pocit, že je mám. Koupil jsem si Něžného barbara. A novinkou pro mě byly Harlekýnovy miliony a Městečko, kde se zastavil čas. Ale nic tak zásadního jako v tom raném období už jsem od něho neobjevil. Ale to je moje vina, ne autorova.
Tak k Postřižinám. Vy jste je inscenoval roku 2019 v Olomouci. Jak se od té doby změnil váš přístup k předloze?
Je to velmi subtilní, nikoli zásadní posun. Tehdy v Olomouci jsem byl hloupě a ignorantsky přesvědčený, že vím o panu Hrabalovi vše, když jsem ho v mládí tak nadšeně četl. Stejně jako si to myslím o Beatles, když jsem jimi žil od 14 do 20 let. Takže jsem s tímhle velkopanským pohledem v Olomouci naskočil do Postřižin, četl jsem si do zblbnutí knížku a pouštěl film, srovnával… A myslel jsem si, že Postřižiny jsou o Hrabalově mamince, že Maryška je ona a autor to o ní píše, protože ji miloval, a vciťuje se do ní, když to píše v ichformě. Myslím si, že jsem tu inscenaci udělal poctivě a že by mi za ni pan Hrabal asi nevynadal. Jenomže! Vůbec jsem tehdy nevěděl naprosto zásadní věc: že vztah pana Hrabala a jeho maminky byl velmi nejednoznačný. Pak jsem s ním viděl jeden rozhovor, ve kterém o své matce hovořil, četl jsem další jeho knížky a přímé citace a začal jsem o jeho dětství, vyrůstání a problémech, které v tom období prožíval, přemýšlet a mnohé z jeho povahy a života vidět hodně jinak. Vysvětlilo se mi, proč mladý doktor práv šel pracovat do oceláren a žít na ubytovnu. A potom do kumbálu v Libni. A proč byly v jeho životě všechny ty hospody. A život na dně, jak to on sám nazval. To všechno se mi začalo otevírat a najednou tu byla velká otázka, proč napsal Postřižiny. Proč se jejich vypravěčka a hlavní hrdinka jmenuje Maryška jako jeho maminka, proč tam vystupuje jeho nevlastní otec a jeho strýc… Najednou jsem znal jiný příběh než ten, který je v Postřižinách. A kladl jsem si otázku, jestli mám inscenovat pravdu, nebo lež. Tak silný pro mě byl ten rozpor. Dlouho jsem se s ním pral. Až jsem se dobral životní etapy pana Hrabala, která předcházela zrodu Postřižin. Včetně té normalizační situace, o níž jsme teď mluvili, kdy spadl z toho vysokého piedestalu vynikajícího českého autora, který měl mnoho nadšených čtenářů a lidi po celém světě znali film Ostře sledované vlaky. Najednou se jeho knížky vyhazovaly z knihoven, dvě vytištěné knížky šly do stoupy, vyhodili ho ze Svazu spisovatelů, nemohl vydávat… Tohle všechno jsem si najednou oživil velmi surově a do toho jsem se ještě dozvěděl, že právě v tomhle období mu zemřeli čtyři velmi blízcí lidé. A taky byl dost nemocný a už nemohl jít vykonávat dělnickou profesi jako zamlada, aby se nějak uživil. A on v téhle chvíli, kdy ho život úplně zdrtil, napsal vyznání lásky k životu! Postřižiny jsou Hrabalovo vyznání lásky k životu. Najednou jsem to pochopil. Byl to těžký proces, ale nesmírně mě obohatil. Jako režisér si nikdy neberu cizí příběhy, abych na ně rouboval ty svoje. Neumím to a nebaví mě to. Mému srdci je nejbližší, když mám při premiéře pocit, že jsem udělal všechno pro to, aby to, co je na jevišti, bylo tím, co napsal autor. Baví mě zkoumat, co cítil a co ho přimělo napsat to, co napsal. Jsem vděčný, že jsem tím novým pátráním s panem Hrabalem prošel.
Děkuji, jsem taky vděčná. Přeji šťastnou cestu k premiéře a zlomte vaz!
Na zahajovací zkoušce jste vzpomínal na „knižní čtvrtky“ v 60. letech, kdy se v knihkupectvích začaly objevovat knížky Bohumila Hrabala. Které z nich jste tehdy četl?
Vím, že jsem nezačal jeho prvotinou, četl jsem nejdřív Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Bylo to ještě na gymplu a hodně jsme o tom mezi sebou mluvili. Byla to pro nás úplně nová forma. Výpověď jednoho člověka, se kterou jsme si moc nevěděli rady, nebyly tam tečky a pořád jsme čekali, kdy už začne nějaký příběh, dlouho jsme ho hledali a nenacházeli. Vlastně si pamatuju, že jsme se s tou četbou i hodně vyvztekali. Pak přišly Ostře sledované vlaky, a to bylo naprosté zjevení. Byli jsme šokovaní, že najednou čteme o okupaci úplně jinak, jinýma očima. Fascinovalo nás to. A pak jsem se nějak dostal k samizdatovému vydání Obsluhoval jsem anglického krále. To bylo taky ohromné zjevení. O české povaze, českých dějinách, něco úplně jiného, než co se k nám dostávalo ve filmech o válce a okupaci, kterými byla naše generace odkojená a které jsme měli vlastně místo pohádek, protože pohádek tehdy moc nebylo. Postřižiny jsem četl hned, jak vyšly, to znamená v roce 1976, a asi rok nato je Zdeněk Potužil inscenoval v Divadle na okraji. Takže jsem byl krátce po sobě osloven knížkou a pak někým, kdo mi ji převyprávěl. To bylo úžasné. Maryšku hrála Zdena Hadrbolcová a Pepina Iva Hüttnerová, všichni do toho vložili svoje vidění a chápání textu a pro mě to bylo velice vzácné. Film už mi pak vlastně nepřinesl překvapení.
A co jiné filmy podle Hrabalových knížek? Zajímaly vás?
Samozřejmě. Ostře sledované vlaky si Oscara zasloužily a bylo to neuvěřitelné, protože to byl první celovečerní film Jiřího Menzela. Ostře sledované vlaky jsem opravdu miloval, navíc jsem znal z Pardubic Pepíka Somra a taky jsem veliký obdivovatel Vaška Neckáře, jeho herectví mě hrozně drží za srdíčko. Takže jsem měl k tomu filmu velmi blízko. Slavnosti sněženek mě taky moc těšily. Ani ne tak ta legrace, jako spíš celková atmosféra, ty pobíhající kozy mezi smrky… A pro mě asi nejdůležitější film Jirky Menzela a pana Hrabala jsou Skřivánci na niti. Mimochodem existují dva filmy, které si mohu pouštět nonstop, doslova – film skončí, dám ho na začátek a koukám znova. Jsou to Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Jirkovi Skřivánci na niti.
S vydáváním knížek Bohumila Hrabala to bylo zvláštní. Psal od mládí, ale knižní prvotiny se dočkal až ve svých 49 letech. Do roku 1968 vyšlo asi sedm knih, Hrabal se stal slavným, ale na počátku normalizace měl zase utrum. Tušil jste, čím režimu překážel? Mluvili jste o tom mezi sebou vy, co jste se na jeho knížky těšili?
Já mám pocit, že jsem si pana Hrabala víc řadil do disentu. Ještě víc, než to byla pravda. Když jsem přečetl Obsluhoval jsem anglického krále v samizdatu, tak jsem vlastně chápal, proč to oficiálně nevyšlo. Takový pokřivený pohled mi dávala realita, ve které jsem žil. Vím, že v pětasedmdesátém roce vyšel v ryze komunistickém týdeníku Tvorba článek podepsaný Hrabalem, který jsme všichni nějak probírali. Já a moji přátelé jsme se domnívali, že je to něco podobného, jako když pan Werich podepsal antichartu. Nic jsme jim nevyčítali. Brali jsme to tak, že pan Hrabal ten článek napsal proto, aby rok nato mohly vyjít Postřižiny, které vyjít měly a my jsme je potřebovali. Zrovna tak, jako jsme potřebovali, aby televize hrála filmy pana Wericha. Chtěli jsme ho vidět, dokud žije. A Postřižiny jsme chtěli číst. Ale abych odpověděl na otázku: Co přesně se dělo kolem pana Hrabala, jsme nevěděli. Poté, co jsem četl jeho autobiografické knížky a skvělý životopis od jeho překladatelky do katalánštiny Moniky Zgustové, už vím víc. A myslím si, že on tehdy taky tak úplně nevěděl, co se mu to děje. Byl jsem třeba strašně vyděšený povídáním o tom, jak ho v roce 1974 ukecali, aby se u něj v Hájence slavily jeho šedesátiny. Sešlo se tam mnoho lidí právě z disentu, některé sám ani neznal. Hrozně se bál, že to nemůže projít a něco se stane. Všichni kolem slavili, jen on se zoufale díval do oken, kdy přijdou. A přišli. Hodně lidí pozatýkali a pan Hrabal pak zažil nejhorší období výslechů na StB. Zhroutila se mu tím naděje na vydání Postřižin, které napsal, když mu zemřela maminka, a hrozně mu na nich záleželo. Prožíval tehdy strašlivé období.
Po roce 1990 pak přišlo úplně opačné období. Během několika let vyšlo takové množství Hrabalových knih, že jsme je nestíhali číst. Našel jste si mezi nimi své „perly“?
Já mám jednu hroznou povahovou vlastnost. Ukážu ji na příkladu odjinud: Když jezdím do Londýna, musím tam jít vždycky na stejná místa – do British Museum, do National Gallery a do jedné pořád stejné restaurace na pořád stejné jídlo. Přitom je tam spousta nádherných míst, která jsem nikdy neviděl a už neuvidím. Podobně jsem na tom s literaturou, filmem, divadelními hrami. Jsem staromil. Třeba Taneční hodiny pro starší a pokročilé, sečtu-li všechny seance, které jsem nad nimi strávil, tak jsem je přečetl dohromady tak desetkrát. Jakože celé, všechny slabiky. A některé slabiky třeba víckrát. Chci si vychutnat to, co miluju. Velká část Hrabala zůstala u mé bývalé ženy, ty knihy jsem si už nikdy znovu nekoupil, protože mám pořád pocit, že je mám. Koupil jsem si Něžného barbara. A novinkou pro mě byly Harlekýnovy miliony a Městečko, kde se zastavil čas. Ale nic tak zásadního jako v tom raném období už jsem od něho neobjevil. Ale to je moje vina, ne autorova.
Tak k Postřižinám. Vy jste je inscenoval roku 2019 v Olomouci. Jak se od té doby změnil váš přístup k předloze?
Je to velmi subtilní, nikoli zásadní posun. Tehdy v Olomouci jsem byl hloupě a ignorantsky přesvědčený, že vím o panu Hrabalovi vše, když jsem ho v mládí tak nadšeně četl. Stejně jako si to myslím o Beatles, když jsem jimi žil od 14 do 20 let. Takže jsem s tímhle velkopanským pohledem v Olomouci naskočil do Postřižin, četl jsem si do zblbnutí knížku a pouštěl film, srovnával… A myslel jsem si, že Postřižiny jsou o Hrabalově mamince, že Maryška je ona a autor to o ní píše, protože ji miloval, a vciťuje se do ní, když to píše v ichformě. Myslím si, že jsem tu inscenaci udělal poctivě a že by mi za ni pan Hrabal asi nevynadal. Jenomže! Vůbec jsem tehdy nevěděl naprosto zásadní věc: že vztah pana Hrabala a jeho maminky byl velmi nejednoznačný. Pak jsem s ním viděl jeden rozhovor, ve kterém o své matce hovořil, četl jsem další jeho knížky a přímé citace a začal jsem o jeho dětství, vyrůstání a problémech, které v tom období prožíval, přemýšlet a mnohé z jeho povahy a života vidět hodně jinak. Vysvětlilo se mi, proč mladý doktor práv šel pracovat do oceláren a žít na ubytovnu. A potom do kumbálu v Libni. A proč byly v jeho životě všechny ty hospody. A život na dně, jak to on sám nazval. To všechno se mi začalo otevírat a najednou tu byla velká otázka, proč napsal Postřižiny. Proč se jejich vypravěčka a hlavní hrdinka jmenuje Maryška jako jeho maminka, proč tam vystupuje jeho nevlastní otec a jeho strýc… Najednou jsem znal jiný příběh než ten, který je v Postřižinách. A kladl jsem si otázku, jestli mám inscenovat pravdu, nebo lež. Tak silný pro mě byl ten rozpor. Dlouho jsem se s ním pral. Až jsem se dobral životní etapy pana Hrabala, která předcházela zrodu Postřižin. Včetně té normalizační situace, o níž jsme teď mluvili, kdy spadl z toho vysokého piedestalu vynikajícího českého autora, který měl mnoho nadšených čtenářů a lidi po celém světě znali film Ostře sledované vlaky. Najednou se jeho knížky vyhazovaly z knihoven, dvě vytištěné knížky šly do stoupy, vyhodili ho ze Svazu spisovatelů, nemohl vydávat… Tohle všechno jsem si najednou oživil velmi surově a do toho jsem se ještě dozvěděl, že právě v tomhle období mu zemřeli čtyři velmi blízcí lidé. A taky byl dost nemocný a už nemohl jít vykonávat dělnickou profesi jako zamlada, aby se nějak uživil. A on v téhle chvíli, kdy ho život úplně zdrtil, napsal vyznání lásky k životu! Postřižiny jsou Hrabalovo vyznání lásky k životu. Najednou jsem to pochopil. Byl to těžký proces, ale nesmírně mě obohatil. Jako režisér si nikdy neberu cizí příběhy, abych na ně rouboval ty svoje. Neumím to a nebaví mě to. Mému srdci je nejbližší, když mám při premiéře pocit, že jsem udělal všechno pro to, aby to, co je na jevišti, bylo tím, co napsal autor. Baví mě zkoumat, co cítil a co ho přimělo napsat to, co napsal. Jsem vděčný, že jsem tím novým pátráním s panem Hrabalem prošel.
Děkuji, jsem taky vděčná. Přeji šťastnou cestu k premiéře a zlomte vaz!
Jana Pithartová
