VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S režisérem Josefem Doležalem o IGLÚ
V pondělí 23. března uvedeme na Malé scéně ve dvoře další scénické čtení z cyklu INprojekty. Po listopadové komedii Influencerky jsme tentokrát zvolili poetickou hru IGLÚ – hru o svérázné lásce, fantazii a touze po úniku z reality. Text o dvou mladých lidech napsal izraelský dramatik, režisér a herec Yehezkel Lazarov. Mám velkou radost, že se tohoto scénického čtení ujal režisér JOSEF DOLEŽAL, který absolvoval nejprve herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, posléze vystudoval činoherní režii na Divadelní akademii múzických umění v Praze. Josef má za sebou již řadu režijních úspěchů – na jeho repertoáru jsou mimo jiné komedie, absurdní groteska, adaptace románu, autorská inscenace, scénická čtení i opera.
Povídali jsme si nejen o jeho pohledu na hru Iglú, ale také o režii velkolepé opery i o tom, jaké je to zkoušet několik projektů najednou. Jestli máte chvilku, začtěte se do rozhovoru a blíže se seznamte s hrou i režisérem, o kterém ještě hodně uslyšíme.
Jaké byly tvoje první asociace, když sis hru Iglú přečetl?
Byl jsem zmatený, na kterou stranu možného výkladu a interpretace se přiklonit. Hra ve mně vyvolala mnoho otázek a nezanechala příliš stop, které by vedly k odpovědím.
Jaké je pro tebe její hlavní téma?
Dospívání a hledání sebe sama ve zrychleném a těkavém světě.
Iglú je o dvou mladých lidech, myslíš si, že zaujme i „starší“ diváky?
Jsem o tom přesvědčen, skrze motiv dětství se hra navrací k nám všem.
Příběh se odehrává v Izraeli, jsou podle tebe témata, která se ve hře řeší, blízká i lidem ve střední Evropě?
Ve hře se řeší témata, která přesahují geopolitické sféry a míří k podstatě člověka, proto si myslím, že hra může fungovat skvěle také v Česku.
Co pro tebe symbolizují iglú a Aljaška?
Prostor úniku. Prostor, do kterého je možno se schovat… Prostor, po němž všichni občas tolik vnitřně toužíme. Připomíná mi to příběh slavného amerického trampa, který znaven životem ve velkoměstě – po absolvování Yaleu – odjel hledat klid do hor a národních parků a posléze právě na Aljašku. Avšak zastihla jej zlá zima a on ve svých 27 letech umírá na otravu špatným ovocem. Nalezl klid, který hledal a po kterém tolik toužil?
Měl jsi jako dítě nějaký oblíbený úkryt?
Ano, byla to skříň se starým oblečením. Dokázal jsem se v ní mezi hromadou moly prolezlého oblečení schovat tak hluboko, že mě celý den nikdo nedokázal nalézt.
Od DAMU jsi již režíroval celou řadu různých divadelních žánrů. Není pro tebe formát inscenovaného scénického čtení nudný?
V žádném případě! Miluji ten rychlý proces, který nabízí hlavně setkání s novými, inscenačně neověřenými texty.
Co musí mít scénické čtení, aby dokázalo diváka strhnout?
V prvé řadě je to poutavý text, poté schopní herci. Pro mě jako pro režiséra je ale vždy třeba najít správnou inscenační formu. Tedy hrát věc tak, aby texty hercům v rukou nepřekážely, ale byly opodstatněným a důmyslným prvkem v kontextu celého divadelního tvaru. Je o tom napsáno mnoho dobrých knih… Nejradši mám tu od Daniely Jobertové.
Ve hře se střídá realita a snový svět (fantazie). Je podle tebe jasně dané, co se hrdinům stalo a co ne?
Myslím, že to ve hře jasně dané není.
Měl jsi rád filmy s Chuckem Norrisem a Brucem Lee?
Upřímně – nikdy jsem tomu nepropadl. Za to mám rád film Kill Bill. Ale dost jsem vyrůstal na absurdních vtipech o Chucku Norrisovi. Ty mně spíš ale přiblížily chápání absurdního divadla než kung-fu.
Před časem měla v tvé režii v Liberci premiéru Pucciniho Tosca. Liší se výrazně zkoušení opery od činohry?
V opeře je třeba organizovat větší kolos lidí. Kromě operních sborů přibývá do procesu i další těleso – a tím je orchestr. Po aranžovacích zkouškách přichází zkoušky orchestrální, ve kterých režiséra na jistý čas nahrazuje dirigent. Výsledkem těchto zkoušek by mělo být spojení orchestru se zpěváky. Pak už přicházejí hlavní a generální zkoušky. Režírování opery však vnímám odlišné zejména v tom, že je hudbou určen čas každé scény a do jisté míry i její atmosféra. V tom je opět činohra trochu náročnější, neboť je třeba hledat s herci temporytmus každé scény, tedy i její délku.
Je tvoje Tosca nějak posunuta do současnosti? Uchopena jinak?
Umělecké vedení divadla mě oslovilo s tím, že si přejí, abych v jisté míře následoval libreto. Z tohoto hlediska se nedopouštím žádného zásadního interpretačního posunu. Věřím ale, že jsme s inscenačním týmem dali příběhu Toscy nadstavbu a originální rámec. Ocitáme se v bezčasí a napříč celou inscenací pracuji s motivem malířských obrazů a rámů. Tedy s tím, do jaké míry je možné, aby příběh člověka skrze umění přežil svou smrt.
Tvoje absolventská inscenace byla Harlekýn je mrtvý – autorská černá groteska, která získala 3. místo v Ceně Evalda Schorma a dvě ceny na divadelním festivalu v Srbsku. Hru na principu commedie dell’arte jsi posunul do současnosti. V čem je pro tebe zajímavé autorské divadlo?
Autorské divadlo mi přijde výjimečné v tom, že na začátku stojí pouze ten konkrétní tvůrčí tým, který se pak podílí na celé inscenaci. V tom mají obrovskou a jedinečnou svobodu, protože není zapotřebí se o nikoho a nic opírat. To může být velkou výhodou, ale i možným prokletím…
Nedávno jsi zkoušel několik inscenací souběžně. Máš rád tento adrenalin?
Aby to bylo možné a únosné, považuji za důležité tvořit v kolektivu lidí, kterým věřím a kteří věří mně. V opačném případě by to bylo neúnosné. Byla to pro mě výzva, protože jsem to zažíval poprvé a chtěl jsem zjistit, jaké to bude. Prakticky jsem se dostal do stavu, kdy jsem buď zkoušel, diskutoval o zkoušení, nebo spal. V jednom z divadel jsem bydlel a zkoušel, to druhé bylo tři minuty pěšky. V ledasčem se oba procesy doplňovaly, to bylo fascinující.
Byly to tyto tři ostravské inscenace: Agnetha volá SOS, Péčko a Podoba věcí. Řekneš nám o nich více?
Agnetha volá SOS je dokumentární komedie o životě členů skupiny ABBA v devadesáti minutách. Péčko dramatika Tomáše Vůjtka je absurdní groteska z porno světa, která mapuje pád jednoho umělecky ambiciózního porno režiséra na úplné dno. A Podoba věcí je na jednu stranu lehká komedie ze studentského prostředí a na druhou stranu chirurgická studie manipulace ve vztazích.
Do jakých dalších projektů ses v této sezóně ještě pustil?
Mám za sebou se studenty projekt Stopa, který vznikl pod hlavičkou instituce Paměti národa v Národní galerii k připomenutí obětí holocaustu. Poté jsem zkoušel autorský projekt souboru Ductus Deferens Blackout, který se s jistým groteskním nadhledem ptá, jak křehká je naše civilizace, když je vystavena krizi, jako je výpadek proudu. Teď už pouze Iglú a pak zasloužený odpočinek…
Josefe, děkuji ti za čas a přeji, ať se ti daří!
Povídali jsme si nejen o jeho pohledu na hru Iglú, ale také o režii velkolepé opery i o tom, jaké je to zkoušet několik projektů najednou. Jestli máte chvilku, začtěte se do rozhovoru a blíže se seznamte s hrou i režisérem, o kterém ještě hodně uslyšíme.
Jaké byly tvoje první asociace, když sis hru Iglú přečetl?
Byl jsem zmatený, na kterou stranu možného výkladu a interpretace se přiklonit. Hra ve mně vyvolala mnoho otázek a nezanechala příliš stop, které by vedly k odpovědím.
Jaké je pro tebe její hlavní téma?
Dospívání a hledání sebe sama ve zrychleném a těkavém světě.
Iglú je o dvou mladých lidech, myslíš si, že zaujme i „starší“ diváky?
Jsem o tom přesvědčen, skrze motiv dětství se hra navrací k nám všem.
Příběh se odehrává v Izraeli, jsou podle tebe témata, která se ve hře řeší, blízká i lidem ve střední Evropě?
Ve hře se řeší témata, která přesahují geopolitické sféry a míří k podstatě člověka, proto si myslím, že hra může fungovat skvěle také v Česku.
Co pro tebe symbolizují iglú a Aljaška?
Prostor úniku. Prostor, do kterého je možno se schovat… Prostor, po němž všichni občas tolik vnitřně toužíme. Připomíná mi to příběh slavného amerického trampa, který znaven životem ve velkoměstě – po absolvování Yaleu – odjel hledat klid do hor a národních parků a posléze právě na Aljašku. Avšak zastihla jej zlá zima a on ve svých 27 letech umírá na otravu špatným ovocem. Nalezl klid, který hledal a po kterém tolik toužil?
Měl jsi jako dítě nějaký oblíbený úkryt?
Ano, byla to skříň se starým oblečením. Dokázal jsem se v ní mezi hromadou moly prolezlého oblečení schovat tak hluboko, že mě celý den nikdo nedokázal nalézt.
Od DAMU jsi již režíroval celou řadu různých divadelních žánrů. Není pro tebe formát inscenovaného scénického čtení nudný?
V žádném případě! Miluji ten rychlý proces, který nabízí hlavně setkání s novými, inscenačně neověřenými texty.
Co musí mít scénické čtení, aby dokázalo diváka strhnout?
V prvé řadě je to poutavý text, poté schopní herci. Pro mě jako pro režiséra je ale vždy třeba najít správnou inscenační formu. Tedy hrát věc tak, aby texty hercům v rukou nepřekážely, ale byly opodstatněným a důmyslným prvkem v kontextu celého divadelního tvaru. Je o tom napsáno mnoho dobrých knih… Nejradši mám tu od Daniely Jobertové.
Ve hře se střídá realita a snový svět (fantazie). Je podle tebe jasně dané, co se hrdinům stalo a co ne?
Myslím, že to ve hře jasně dané není.
Měl jsi rád filmy s Chuckem Norrisem a Brucem Lee?
Upřímně – nikdy jsem tomu nepropadl. Za to mám rád film Kill Bill. Ale dost jsem vyrůstal na absurdních vtipech o Chucku Norrisovi. Ty mně spíš ale přiblížily chápání absurdního divadla než kung-fu.
Před časem měla v tvé režii v Liberci premiéru Pucciniho Tosca. Liší se výrazně zkoušení opery od činohry?
V opeře je třeba organizovat větší kolos lidí. Kromě operních sborů přibývá do procesu i další těleso – a tím je orchestr. Po aranžovacích zkouškách přichází zkoušky orchestrální, ve kterých režiséra na jistý čas nahrazuje dirigent. Výsledkem těchto zkoušek by mělo být spojení orchestru se zpěváky. Pak už přicházejí hlavní a generální zkoušky. Režírování opery však vnímám odlišné zejména v tom, že je hudbou určen čas každé scény a do jisté míry i její atmosféra. V tom je opět činohra trochu náročnější, neboť je třeba hledat s herci temporytmus každé scény, tedy i její délku.
Je tvoje Tosca nějak posunuta do současnosti? Uchopena jinak?
Umělecké vedení divadla mě oslovilo s tím, že si přejí, abych v jisté míře následoval libreto. Z tohoto hlediska se nedopouštím žádného zásadního interpretačního posunu. Věřím ale, že jsme s inscenačním týmem dali příběhu Toscy nadstavbu a originální rámec. Ocitáme se v bezčasí a napříč celou inscenací pracuji s motivem malířských obrazů a rámů. Tedy s tím, do jaké míry je možné, aby příběh člověka skrze umění přežil svou smrt.
Tvoje absolventská inscenace byla Harlekýn je mrtvý – autorská černá groteska, která získala 3. místo v Ceně Evalda Schorma a dvě ceny na divadelním festivalu v Srbsku. Hru na principu commedie dell’arte jsi posunul do současnosti. V čem je pro tebe zajímavé autorské divadlo?
Autorské divadlo mi přijde výjimečné v tom, že na začátku stojí pouze ten konkrétní tvůrčí tým, který se pak podílí na celé inscenaci. V tom mají obrovskou a jedinečnou svobodu, protože není zapotřebí se o nikoho a nic opírat. To může být velkou výhodou, ale i možným prokletím…
Nedávno jsi zkoušel několik inscenací souběžně. Máš rád tento adrenalin?
Aby to bylo možné a únosné, považuji za důležité tvořit v kolektivu lidí, kterým věřím a kteří věří mně. V opačném případě by to bylo neúnosné. Byla to pro mě výzva, protože jsem to zažíval poprvé a chtěl jsem zjistit, jaké to bude. Prakticky jsem se dostal do stavu, kdy jsem buď zkoušel, diskutoval o zkoušení, nebo spal. V jednom z divadel jsem bydlel a zkoušel, to druhé bylo tři minuty pěšky. V ledasčem se oba procesy doplňovaly, to bylo fascinující.
Byly to tyto tři ostravské inscenace: Agnetha volá SOS, Péčko a Podoba věcí. Řekneš nám o nich více?
Agnetha volá SOS je dokumentární komedie o životě členů skupiny ABBA v devadesáti minutách. Péčko dramatika Tomáše Vůjtka je absurdní groteska z porno světa, která mapuje pád jednoho umělecky ambiciózního porno režiséra na úplné dno. A Podoba věcí je na jednu stranu lehká komedie ze studentského prostředí a na druhou stranu chirurgická studie manipulace ve vztazích.
Do jakých dalších projektů ses v této sezóně ještě pustil?
Mám za sebou se studenty projekt Stopa, který vznikl pod hlavičkou instituce Paměti národa v Národní galerii k připomenutí obětí holocaustu. Poté jsem zkoušel autorský projekt souboru Ductus Deferens Blackout, který se s jistým groteskním nadhledem ptá, jak křehká je naše civilizace, když je vystavena krizi, jako je výpadek proudu. Teď už pouze Iglú a pak zasloužený odpočinek…
Josefe, děkuji ti za čas a přeji, ať se ti daří!
Ladislav Nunvář
Vstupenky k zakoupení ZDE.
