VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Vzpomínka na Věru Galatíkovou
Letos na konci adventu uplyne deset let od doby, kdy zemřela známá česká divadelní a filmová herečka VĚRA GALATÍKOVÁ. Protože v našem divadle, kde nastupovala svou hereckou dráhu, strávila několik nezanedbatelných sezón, rádi bychom jí věnovali následující vzpomínku.
Věra Galatíková
Rodačka ze Zlína se po úspěšném absolvování brněnské JAMU (1962) vydala do svého prvního hereckého angažmá, a to právě ve Východočeském divadle. Začátkem 60. let se zde setkala s budoucími kolegy z pražského Činoherního klubu, jako byli Jiří Hrzán, Josef Somr, Pavel Landovský nebo Jiří Kodet, a také s budoucím manželem Ladislavem Frejem. Během svého pětiletého působení zde vytvořila řadu výrazných rolí především klasického, ale i současného repertoáru. Byla převážně charakterní herečkou, vynikala jako představitelka psychologicky složitých hrdinek. Hrála například Felicianu ve Vegově Učiteli tance (1962), Ninu v Lermontovově Maškarádě (1964), po boku Milana Sandhause Blaženu v úspěšné inscenaci Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic (1964), Jelenu v Čechovově Strýčku Váňovi (1965) či Královnu Kristinu ve stejnojmenné hře Augusta Strindberga (1966). Jednou z jejích posledních, ale neméně zajímavých rolí ve VČD byla Sylvie v inscenaci Schisgalovy hry Stenotypisté (1967), kde vytvořila herecký pár s Alexejem Gsöllhoferem. Tato inscenace režiséra Richarda Mihuly byla výjimečná z několika důvodů. Jednak to byla vůbec první inscenace v rámci Mihulova nového projektu nočního divadla ve foyer, které si kladlo za cíl uvádět moderní dramatiku v experimentálním prostoru. Tyto produkce začínaly vždy po skončení představení v Městském divadle. Diváci, kteří při nich seděli u stolečků a občerstvovali se, měli následně možnost zúčastnit se besedy s tvůrci po představení. Neméně neobvyklá byla samozřejmě i dramaturgie – uvedení hry dnes oceňovaného, tehdy začínajícího amerického dramatika Murraye Schisgala – a pak také ohlas, který inscenace vyvolala u diváků v tehdejším, dokonce i celostátním tisku.
Z Pardubic odešla Věra Galatíková do Prahy, kde působila následujících pět let v Činoherním klubu (1967–72), poté v Divadle S. K. Neumanna (1972–79), v Městských divadlech pražských (1979–93) a nakonec od roku 1993 v Národním divadle. Od téhož roku také učila jako docentka herecké tvorby na pražské DAMU. Za roli Hekabé v inscenaci Eurípidovy tetralogie Pokořitelé Tróje získala v roce 1994 Cenu Thálie.
Vytvořila řadu televizních rolí, kupříkladu ředitelku Martínkovou v seriálu My všichni školou povinní (1984), ve filmu se uplatnila mimo jiné jako Lenora v Údolí včel (1967) nebo manželka sedláka Františka ve filmu Všichni dobří rodáci (1968). V roce 2000 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, její hlas mají diváci v paměti především ve spojení s tváří francouzské herečky Anie Girardot.
Věra Galatíková
19. srpna 1938 – 21. prosince 2007
Rodačka ze Zlína se po úspěšném absolvování brněnské JAMU (1962) vydala do svého prvního hereckého angažmá, a to právě ve Východočeském divadle. Začátkem 60. let se zde setkala s budoucími kolegy z pražského Činoherního klubu, jako byli Jiří Hrzán, Josef Somr, Pavel Landovský nebo Jiří Kodet, a také s budoucím manželem Ladislavem Frejem. Během svého pětiletého působení zde vytvořila řadu výrazných rolí především klasického, ale i současného repertoáru. Byla převážně charakterní herečkou, vynikala jako představitelka psychologicky složitých hrdinek. Hrála například Felicianu ve Vegově Učiteli tance (1962), Ninu v Lermontovově Maškarádě (1964), po boku Milana Sandhause Blaženu v úspěšné inscenaci Shakespearovy komedie Mnoho povyku pro nic (1964), Jelenu v Čechovově Strýčku Váňovi (1965) či Královnu Kristinu ve stejnojmenné hře Augusta Strindberga (1966). Jednou z jejích posledních, ale neméně zajímavých rolí ve VČD byla Sylvie v inscenaci Schisgalovy hry Stenotypisté (1967), kde vytvořila herecký pár s Alexejem Gsöllhoferem. Tato inscenace režiséra Richarda Mihuly byla výjimečná z několika důvodů. Jednak to byla vůbec první inscenace v rámci Mihulova nového projektu nočního divadla ve foyer, které si kladlo za cíl uvádět moderní dramatiku v experimentálním prostoru. Tyto produkce začínaly vždy po skončení představení v Městském divadle. Diváci, kteří při nich seděli u stolečků a občerstvovali se, měli následně možnost zúčastnit se besedy s tvůrci po představení. Neméně neobvyklá byla samozřejmě i dramaturgie – uvedení hry dnes oceňovaného, tehdy začínajícího amerického dramatika Murraye Schisgala – a pak také ohlas, který inscenace vyvolala u diváků v tehdejším, dokonce i celostátním tisku.
Z Pardubic odešla Věra Galatíková do Prahy, kde působila následujících pět let v Činoherním klubu (1967–72), poté v Divadle S. K. Neumanna (1972–79), v Městských divadlech pražských (1979–93) a nakonec od roku 1993 v Národním divadle. Od téhož roku také učila jako docentka herecké tvorby na pražské DAMU. Za roli Hekabé v inscenaci Eurípidovy tetralogie Pokořitelé Tróje získala v roce 1994 Cenu Thálie.
Vytvořila řadu televizních rolí, kupříkladu ředitelku Martínkovou v seriálu My všichni školou povinní (1984), ve filmu se uplatnila mimo jiné jako Lenora v Údolí včel (1967) nebo manželka sedláka Františka ve filmu Všichni dobří rodáci (1968). V roce 2000 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu, její hlas mají diváci v paměti především ve spojení s tváří francouzské herečky Anie Girardot.
Anna Hlaváčková
