VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Luděk Vojtěchovský se narodil 11. srpna 1959 v Čáslavi. Vyučil se reprodukčním grafikem, poté studoval na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Absolvoval přes 130 výstav po celém světě. Je členem fotografické skupiny Outside3. Obdržel několik medailí FIAP (Fédération Internationale de l'Art Photographique – Mezinárodní federace umělecké fotografie). Žije a pracuje v Pardubicích.

„Luděk Vojtěchovský nedbá na lákání neustále nově vynalézaných perfektních fotoaparátů, které po cvaknutí závěrky zhotoví jakoukoliv fotografii. Raději se zavírá v temné komoře pod zvětšovacím přístrojem, aby na bílé ploše citlivého fotopapíru nebo negativu vytvořil fotografii podle vlastních představ. V harmonii šedí přes bílou až k sametově černé. Z vlastního rozhodnutí osamělý chodec mezi lovci náhodných setkání,“ řekla o autorovi výtvarnice a fotografka Běla Kolářová.


Slova Libora Fialy k vernisáži výstavy: „Fotografický obraz se vytváří na základě existující skutečnosti, to znamená, že musí nějakým způsobem uchopit realitu, čili stavět z již existujících prvků. Ani masový rozvoj digitálních médií, přímo související s velmi dynamickým technologickým pokrokem, nemůže tuto podstatu fotografie změnit. Proto Anna Fárová považovala fotografii za analytickou. Podle ní nemůže být syntetická jako malířský či grafický obraz, protože ten vytváří celý svět, je komponován, zpracováván, tvořen ve více fázích.
Luděk Vojtěchovský ve svých nefigurativních obrazech na začátku tvůrčího procesu zabírá existující realitu, drobné věci každodenního života, aby v dalším kroku tvorby, veden svým citem, obrazností a snovými vizemi, zkomponoval v originální fotografické disciplíně věc nevídanou – syntetický obraz. Jeho aranžované kompozice se proměňují v alternativní ucelené světy, v unikátní syntézy formy a obsahu s jakýmsi kruhem významů uvnitř nich a s výrazným magickým působením. Jejich síla a přesvědčivost vychází z primární idey tvořit v souladu se subjektivně chápanými uměleckými zákony, odvozenými od kánonů klasického a moderního umění. Inspirační vzory mu potvrdily správnost vnitřně cítěného směřování k nekompromisním, oproštěným variantám obrazové harmonie a řádu.
I když fotografické, jsou to světy s úplnou výtvarnou formou, v které dominují dvě entity celého jeho životního tématu – prostory s metafyzickými přesahy a oduševnělé a duchovní světlo. S myšlenkou na čistý, zminimalizovaný přednes, do kterého by obtiskl své vidění vícevrstevnatosti každodenního lidského života, fotografoval staré lidi, cikánské děti i fragmenty měst v linii citlivého dokumentu a vizualistických výseků, aby nakonec v tvorbě logicky navazující zrealizoval své vize, vedené obdivem k celkovému uspořádání světa. Archetypálnost stavebných prvků spolu s neobyčejně krásnými a náročnými polohami šedé, prozařované vnitřním světlem, evokují velmi příhodně jeho podstatu.
V uceleném toku práce Luďka Vojtěchovského je linie přírodnin tou, v níž se nejvýrazněji zrcadlí tvůrčí principy jeho výtvarné řeči. Prvky přírody, odloučeny od přirozeného okolí a izolované formátem, ztrácejí své obvyklé určení, jsou zasazeny do výtvarných vztahů, v nichž nabývají magického vzhledu, získávají obsah a nesou poselství. Spojením organického univerza přírodních struktur s abstraktním prostorem, až s jakýmsi kontinuem bez počátku a konce, se před námi umělecky velmi přesvědčivě a slohově čistě obnažuje princip našeho bytí. Každý jedinečný přírodní prvek je kvintesencí samotné Přírody, ta je součástí kosmické rovnováhy, harmonie a řádu.
Tvorba Luďka Vojtěchovského dozrála v tichém soustředění intenzivní a dlouholetou prací k vysoké kvalitě a českému výtvarnému umění přinesla zcela ojedinělý vklad (parafráze slov Lubomíra Netušila).“


Bližší informace o díle Luďka Vojtěchovského naleznete na www.ludekvojtechovsky.com.