Zemřela Jiřina Jelenská

27. března 2007 zemřela v necelých pětašedesáti letech herečka Jiřina Jelenská. Její zdánlivě nezdolný temperament zlomila dlouhá a trýznivá choroba.

V letech 1960–1962 působila ve svém prvním divadelním angažmá v Českém Těšíně, následujících patnáct let v Šumperku a v letech 1977–1998 celých dvaadvacet sezón v Klicperově divadle v Hradci Králové. Na podzim roku 1998 přijala společně se svým manželem, hercem Václavem Duškem angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích.
Kromě dlouhé řady divadelních postav nejrůznějších charakterů ztvárnila střední a menší role v českých filmech Bota jménem Melichar, Jen si tak trochu písknout, Kopretiny pro zámeckou paní, Oznamuje se láskám vašim, Pozor, vizita!, Discopříběh, Pohádka svatojánské noci, Jak básníkům chutná život…

Do paměti pardubických diváků se zapsala jako Ernestina Moneyová v muzikálu Hello, Dolly!, vědoucí Služka v tragédii Krvavá svatba, zbědovaná černoška Tituba v Čarodějkách ze Salemu, temperamentní Fevronie v Revizorovi, tragikomická titulní postava Sešitků chrámové pěvkyně, komická služka Pasquella v Předvečeru tříkrálovém, Paní Carlierová v komedii Věno slečny Laury, zemitá Hospodářka v Královských hrách, roztomilá Coco Pinchardová v secesní komedii Ten, kdo utře nos, románová Duňaša v komedii Ještě jednou, profesore a jímavá Bába v Její pastorkyni…
 

Kolegové o Jiřině Jelenské

Petr Dohnal, ředitel VČD:
Jiřinka Jelenská patřila k výjimečným herečkám, kterým mnohdy začali diváci tleskat hned při prvním vstupu na jeviště, aniž by ještě promluvila. Měla zvláštní dar každou roli opatřit určitou dávkou humoru, která byla vždy osvěžující a životadárná. Já na ni budu vzpomínat vždycky s úsměvem.

Jana Uherová, režisérka a dramaturgyně:
S Jiřinkou Jelenskou jsem pracovala několikrát ve Východočeském divadle, ale k našemu prvnímu setkání došlo pár let před tím v Klicperově divadle v Hradci Králové. Bylo to setkání pro mě nezapomenutelné a hlavně velmi originální. Poprvé (a také naposledy) jsem režírovala monodrama. Taková práce je zvláštní tím, že po jistou dobu žijete velmi intenzivně s jedním hercem, či herečkou, v tomto případě s Jiřinkou, trávíte spolu spoustu času a jestli jste extrovertní jako my dvě, tak ty zkoušky jsou vyčerpávající, někdy divoké, ale krásné. Goldflamova Biletářka se v Jiřinině podání proměňovala každým dnem a moje, původně mlhavá představa o postavě se díky této skvělé herečce naplňovala a získávala přesné kontury. Jiřinka vtiskla své biletářce krásnou naivitu, smysl pro humor, protřelost i agresivitu a vytvořila tak nezaměnitelnou roli. Pro herce je určitě těžké pracovat denně na textu takovým způsobem, jak se to stalo v tomto případě. Dvacet tři stránek monologu, to je složité na zapamatování a také na jevištní naplnění. Jiřinka pracovala jako drak, chodila připravená na všechny naše odpolední zkoušky, byť každý den dopoledne zkoušela jinou hru. Někdy jsme si otevřely lahvinku vína, aby nám „práce šla lépe od ruky“ a povídaly jsme si, nejen o roli, o divadle, ale o životě vůbec. A myslím, že nám bylo velmi hezky... Bylo pro mě velkou ctí, že mě tato skvělá herečka poctila svým přátelstvím, a také proto na toto setkání nezapomenu!

Dagmar Novotná, herečka:
Bohužel jsem s Jiřinkou nebyla dlouho v angažmá, ale těch pár společných let v Pardubicích pro mě bylo velmi příjemných, protože Jiřinka byla velmi vitální ženská se smyslem pro humor, s lidským přístupem ke všem kolem sebe. Na jevišti mě bavila a mimo jeviště mi několikrát pomohla jako ženská ženské. Je mi líto, že jsem si s ní už nestihla pokecat.

Milan Němec, herec:
Jiřinka mi nejvíc uvízla v paměti v inscenaci Sešitky chrámové pěvkyně. Viděl jsem ji tenkrát na jevišti poprvé a bylo to naprosté zjevení. Vždycky byla jako „papiňák“ těsně před výbuchem a v tom námořnickém oblečku naprosto k „sežrání“.

Petra Janečková, herečka:
I přes svůj věk byla pořád takový čertík, který má víc vitality než my všichni dohromady.

Lída Vlášková, herečka:
Jiřina mi jednoho dne, je to už dávno, ještě v dobách jejího hradeckého angažmá, přinesla krásně vyřezávaného miniaturního koníčka. Našla ho doma a hned si řekla, že patří mně. Protože jsme se potkávali s ní a jejím mužem Vaškem jenom občas v hradeckém rozhlasu, vyrazilo mi to dech. Ona myslela i na to, že mám doma milovaného žokeje! Můj muž umřel a tahle, vlastně drobná událost je pro mě tou nejvýraznější vzpomínkou na Jiřinu Jelenskou.

Radek Smetana, Divadelní zpravodaj 6/2007