VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

8. listopad 2019

Derniéry s Milanem Němcem

S koncem předchozí divadelní sezóny opustil pardubické angažmá herec MILAN NĚMEC. Jako hosta ho ještě můžeme vídat v představeních Bláznivé nůžky, Rasputin, Tančírna, Kvítek z horrroru, George Kaplan a letos v listopadu naposled v hlavních rolích inscenací OPORY SPOLEČNOSTI (po večerní derniéře 5. listopadu ještě uvedeme jednu dopolední reprízu v prosinci) a KRÁL JELENEM (15. listopadu). V obou těchto případech hraje padoucha.


Milane, jakým způsobem hledáš klíč k záporným postavám?
Asi stejným způsobem jako ke všem! A třeba i komickým. Hlavní, čeho se třeba vyvarovat, je, myslím, jaksi neprozrazovat!!! Každá postava má od autora (tedy toho dobrého!) nějaký důvod proč se chová a jedná tak, jak se chová a jedná… Musí to být napínavý!!! A vyprávíme příběh, nic víc! Takže když divák z hercova výkonu pochopí, o co a proč postavě v komedii jde, jde s ním a pak se může zasmát, pobavit, nebo nad ní vyjádřit hnus a odpor. Hrát záporáka takzvaně na první dobrou by mohlo skončit nějakým třeba divným strašením, stejně jako komickou roli nepodložit opravdovostí a uvěřitelností, rozpačitou trapností.

Můžeš charakterizovat zlo v Konsulu Bernickovi z Opor společnosti a v Tartagliovi z Krále jelenem?
Oba „zlouni“ to mají ve svém vnitřku určitým způsobem špatně nastavené, pokroucené, zvrácené… Z dětství, z minula, ze špatné zkušenosti, geneticky. U Bernicka je to navíc mnohem složitější, rafinovanější, nečitelné, latentní, zdálo by se obhajitelné, odůvodnitelné, o to je to však horší a nebezpečnější. Ibsen – psychologický realismus. Tartagliovy pohnutky ke „zlounství“ zase plynou z jednoduché touhy po moci a i prostředky, jak toho dosáhnout, jsou jednodušší, rustikálnější, kostrbaté, tupé… Gozzi – fraška.

Žádná dobře napsaná postava není jen černá nebo bílá. Co je v Bernickovi a v Tartagliovi lidsky dobrého?
Ale to jsou normální prima chlapíci, jako my všichni! Jen ty jejich záporné vlastnosti jsou uměleckou nadsázkou, autorovou rukou jsou obtaženy a zvýrazněny červenou barvou, aby je divák rozpoznal, zasmál se jim, nebo se nad nimi pohoršil a odsoudil je. A všichni v publiku si mylně myslí, že s tím nemají nebo nemohou mít nic společného!?!? Chachacha…

Král jelenem je komedie, Opory společnosti spíš vážná společenská hra. Ptát se všestranného herce, co je mu bližší, by bylo hloupé. Ale zajímá mě, jak je to rozdílné z hlediska herecké techniky.
Oba „kousky“ mi teda daly pěkně zabrat!!! V případě Opor to ale bylo, přes několik náklaďáků textu, víc po srsti. Na Ibsenovi jsem se vlastně pod taktovkou skvělého Davida Šiktance jenom vezl. Zatímco Gozziho jsem musel silou a veškerým svým umem, technikou, invencí a nevím, čím ještě, pokládat na lopatky, ufff!

Ještě prozraď něco o postavách, které hraješ v Městském divadle v Brně, jež je teď tvou domácí scénou.
Z novinek si užívám každou reprízu Anny Kareniny. Jako Konstantin Dmitrijevič Levin zažiju na jevišti za tři hodiny celý život. Nechci se vytahovat, spíš posílám dík Jirkovi Závišovi, autoru scénáře, a Petru Gazdíkovi, režisérovi inscenace, že mi vlastně svěřili hlavní postavu a zároveň nejhezčí dějovou linku. Jinak jsem jako záskok dostoupil na 110. repríze do veliké role v Bítls, což je neskutečně velkolepá a zábavná show, největší hit MdB za poslední dobu, původní autorské dílo, něco, co stojí za to vidět. No a za chvilku už budu odpočítávat mnoho a mnoho repríz v krásné roli jukebox muzikálu Mamma Mia! a připravovat se na nové zkoušení s Mikolášem Tycem, kterého pardubičtí diváci znají jako režiséra Bílé nemoci.
Jana Pithartová

Milan Němec s Martinou Sikorovou a Ladislavem Špinerem v Králi jelenem, foto Michal Klíma