VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

3. duben 2019

ILUZE Viktorie Vášové

U příležitosti dubnové premiéry posledního INprojektu této divadelní sezóny se pardubičtí diváci budou moci seznámit s dílem současného ruského dramatika Ivana Vyrypajeva a také s pozoruhodnou mladou českou režisérkou VIKTORIÍ VÁŠOVOU, která připraví scénické čtení jeho hry Iluze. Jedná se o hořkou komedii o lásce, jednu z Vyrypajevových her, po níž u nás sáhlo už několik divadel. Proč je Iluze tak přitažlivá a zaujala i Viktorii, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Viktorie Vášová je sice stále ještě studentkou posledního ročníku režie na Katedře alternativního a loutkového divadla (KALD) pražské DAMU, ale už má za sebou i několik velice zajímavých mimoškolních inscenací a projektů, mezi něž patří například spolupráce s pražským Národním divadlem, s pražským divadlem Alfred ve dvoře, brněnským Buranteatrem nebo Činoherním studiem v Ústí nad Labem. Krom toho je aktivní členkou skupiny 8lidí, která v reakci na aktuální společenská témata vytváří různé performance ve veřejném prostoru. Se stejným týmem, skládajícím se ze studentů režie, dramaturgie a scénografie jejího ročníku, vytvořila jednu ze svých absolventských inscenací – Press paradox o fingované vraždě nepohodlného ruského novináře Arkadije Babčenka. Nedávnou premiérou své absolventské inscenace s názvem Medulla si spolu s dramaturgem Borisem Jedinákem, který se na hře autorsky podílel, položili otázku, kdo je vlastně pánem lidského těla a pokusili se zobrazit mikrobiologický život na scéně.


S autorem hry Iluze Ivanem Vyrypajevem jste se jistě už setkala. Jak a kde? Jak ho jako autora vnímáte?
Pro Vyrypajeva je typická monologičnost a vyhýbání se klasickým dramatickým postavám. V tom byl Vyrypajev objevný a zkoumal tak nové přístupy k divadelnímu textu. Dnes je podle mě jeden z nejoblíbenějších a velmi uznávaných autorů. První Vyrypajevův text, s kterým jsem se setkala, byla hra Kyslík, shodou okolností také ve formě scénického čtení. A před několika lety Divadlo DISK uvedlo jeho hru Opilí.

Četla jste v poslední době i jiné Vyrypajevovy texty? Jak si podle vás mezi nimi stojí Iluze?
Je těžké je mezi sebou porovnávat, zvlášť když mám Kyslík i Opilé spojené s konkrétním zpracováním, které jsem viděla. Iluze je první text Vyrypajeva, kterým se zabývám důkladně. Překvapil mě svou jemností a zároveň hravostí. Vypráví o dvou manželských párech, které ve stáří přehodnocují vztahy mezi sebou a přemýšlí, zda prožily tu pravou, skutečnou lásku. Toto romantické téma je protkané cynismem, který hře dodává lehkost a humor.

Proč jste se rozhodla zrovna pro tuto hru? Čím je pro vás jako pro režisérku přitažlivá?
Hra mě zaujala nejen tematicky, ale baví mě i forma, kterou je napsaná. Vypráví příběh čtyř postav skrze čtyři vypravěče. Herci tedy konkrétní charaktery neztvárňují, ale předávají o nich zprávu. Vyprávění je však poutavé a obsahuje mnoho přímé řeči, takže se jednoduše můžeme propadnout do situace a demonstrovat ji na jevišti. Text tak umožňuje velkou volnost a hravost v tom, jak lze přecházet mezi vyprávěním a situací „teď a tady“, komentářem a hereckou akcí.

Vaše inscenace či performance jsou často rozpohybované (Hopi-land v divadle Alfred ve dvoře, Už u Buranů, Medulla v DISKu…), pro Pražské Quadriennale 2015 jste vytvářela pohyblivé instalace. Není pak takové scénické čtení s textem v ruce překážkou ve vašem způsobu vyjadřování?
Je pravda, že ve své tvorbě z dramatického textu moc nevycházím. O to víc si práci s textem užívám u scénických čtení. Mám navíc pocit, že mnohým textům formát čtení sluší víc než zpracování v prostoru. Baví mě se zaměřit na text, najít jednoduché, ale výstižné zpracování, které hru příliš nevysvětlí, nedosloví, ale nechá prostor také pro divákovu fantazii.

Proč jste si vybrala studium režie na KALD? Jak se liší od studia klasické činoherní režie?
Od prvního ročníku studenti pracují v týmech sestavených ze studentů herectví, režie, dramaturgie a scénografie. Od samotného začátku si tak věci zkoušíme, zkoumáme různé formy, jsme vrženi do praxe. Já byla navíc v ročníku u Jiřího Havelky, takže jsem byla jasně ovlivněna autorským přístupem k divadlu. Každý z pedagogů se zabývá trochu jiným typem divadla (založeném na slově, loutkovým, tanečním, dokumentárním…), což studentům nabízí velkou pestrost názorů a úhlů pohledu při konzultaci svých projektů. To vede k velké rozmanitosti a možnosti ke studentům přistupovat individuálně. Někdo pracuje víc s textem, jiný se vyjadřuje víc pohybem nebo loutkami.
V tom se asi nejvíc lišíme od klasické činoherní katedry, kde se studenti režie první rok zabývají zejména prací s textem a mají dost naplánované studium i na další roky. U nás se neustále něco mění, studenti si projekty vymýšlí sami, diskutujeme o tom, jak by studium mělo probíhat. Občas to vede k lehkému chaosu, ale současně to nabízí svobodný prostor pro vlastní rozvoj, což pro mě bylo zásadní.

Většina vašich inscenací je autorských. Můžete popsat, jak takové inscenace nejčastěji vznikají? Od tématu, textu? Jak moc je taková práce kolektivní?
U každého projektu je to různé. Počátečním impulsem může být knížka, jednoduchá myšlenka, téma… Pak následuje fáze, během které se nápad rozvíjí, sbírá se materiál, hledají se texty, vymýšlí se celkový tvar, připravují se zkoušky. To probíhá většinou jen v úzkém kruhu režiséra, dramaturga a scénografa. Až pak do procesu vstupují herci. Na zkouškách se hodně improvizuje, objevujete nové věci v prostoru, které byste třeba u stolu ani nevymysleli, a mnoho věcí se tak průběhem zkoušení mění. Zjistíte, že něco nefunguje podle vašich původních představ, ale objevíte místo toho něco jiného. A až během zkoušení vzniká výsledný text, scénář. Herci jsou proto důležitými spoluautory díla, a čím víc s nimi mluvíte o vašem záměru, tím víc mohou na zkouškách přispívat svými nápady, které do své představy zapracujete. To vše ovlivňuje výsledek.
Se skupinou 8lidí, kterou jsme založili se spolužáky režie, dramaturgie a scénografie z našeho ročníku, se tento způsob posunul ještě dál. Většinou pracujeme bez herců a zcela kolektivně, kdy se složka režie rozloží mezi nás všechny. Začínali jsme nejprve drobnými akcemi ve veřejném prostoru s nádechem performance nebo happeningu. Letos jsme si náš způsob tvorby poprvé „otestovali“ i na regulérní inscenaci, kdy vznikl Press paradox. Byla to pro nás výzva. Je nás osm, takže na všechno máme osm názorů a někdy to vyžaduje dost trpělivosti, než se dobereme k rozhodnutí. Navíc nejsme herci a ze samotného bytí na jevišti jsme byli nervózní. Ale máme mezi sebou nějakou zázračnou energii, která celý tenhle proces umožňuje, vzájemný respekt a velkou důvěru. Současně si tak vytváříme prostor, kde můžeme vedle vlastních režijních projektů hledat způsob, jak tvořit divadlo ještě jinak – založit ho na společné diskuzi, ne na autoritářském vedení.

Jak vznikla ADA? Jedna z vašich studentských inscenací, v níž jste jako autorka a režisérka zpracovala příběh anglické matematičky a první programátorky Ady Lovelace. Proč právě tento historický příběh?
Osobnost Ady Lovelace mě jednoduše okouzlila. Hlavně proto, že ztělesňovala pro mě zásadní téma – může vedle sebe stát umění a věda? Opravdu jsou to tak odlišné obory? Dají se nějak propojit? Mezi střední školou a DAMU jsem studovala informatiku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Před tím jsem navštěvovala hudební gymnázium a věnovala se hodně výtvarnému umění a humanitním oborům. Studium na matfyzu pro mě bylo jakousi nutnou odbočkou do jiného, praktického světa. Potřebovala jsem si rozšířit obzory. Tyto různé cesty studia, které jsem se vždy snažila propojovat, Ada nějakým způsobem symbolizovala. Otec Ady Lovelace byl básník Lord Byron a její matka matematička. Během svého života spolupracovala na návrhu prvního (mechanického) počítače. Nebyl sestrojen, ale díky textům a popisům stroje je Ada považována za první programátorku, protože je autorkou prvního algoritmu. Zároveň (a to připisuji její jemné, poetické stránce osobnosti) o strojích přemýšlela vizionářsky. Předpověděla počítače a to, že na nich bude možné zpracovávat hudbu nebo obraz. Inscenace ADA není historické zpracování jejího života, ale je inspirované právě propojením těchto dvou způsobů myšlení – vědeckým, analytickým a poetickým, intuitivním.

Co vás ještě pracovně čeká v této, případně v další sezóně?
V této sezóně mám za sebou dvě premiéry, zbytek plánuji už klidnější. Už třetí rok se podílím na večeru zaměřeném na nové české divadelní hry na Nové scéně Národního divadla v rámci projektu Nová krev, letos proběhne začátkem května. Zároveň plánuji projekty na příští sezónu, se zmíněnou skupinou 8lidí chystáme novou inscenaci do Alfreda ve dvoře a nový projekt chystáme také s týmem, který vznikl kolem inscenace ADA. Do toho končím studium, takže mě čeká psaní diplomové práce. Takže to klidné období nakonec nebude asi až tak moc klidné.
Anna Hlaváčková

Režisérka Viktorie Vášová