VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

18. prosinec 2014

Jana Ondrušková - čerstvý vítr z Moravy

Jana Ondrušková
JANA ONDRUŠKOVÁ je herečka mladá a talentovaná, navíc již jevištně poměrně hodně zkušená. Přichází do Pardubic totiž již s mnoha praktickými zkušenostmi z předchozího angažmá v Českém Těšíně, kde měla v posledních letech hodně hereckých příležitostí. Je tedy herečkou, jak se říká, rozehranou a v rozletu – a přesně tak vlétla již i na pardubické jeviště. Hraje role Guvernérovy ženy a Snachy v nové inscenaci Kavkazský křídový kruh. Zároveň přezkušuje role, které původně patřily Petře Tenorové – přebírá za ni roli Amy Spettiguové v Charleyově tetě a v alternaci s Petrou se bude objevovat po boku svých nových kolegyň v muzikálu Jeptišky jako Sestra Mary Lea. V lednu ji pak čeká zkoušení dokonce hned dvou rolí najednou (což u nás nebývá vůbec obvyklé) – jak v Kejklíři z Lublinu (Zeftel), tak Tučňácích na arše (Tučňák). Práce tedy pro začátek nemá vůbec málo! A nemálo vám také o sobě napoví v následujícím rozhovoru.

Pustíme se do toho rozhovoru?
Jo, já jsem pro každou špatnost.

Neboj, uděláme seriózní rozhovor.
Dobře.

Začněme tedy zcela jednoduše: Jak se ti líbí v Pardubicích?
Moc! Teď ani nevím, odkud bych začala… Prakticky se teď pohybuju jenom v divadle, tak mohu povídat jenom o něm…

Ještě jsi ani nestihla vidět město?
Moc ne. Zatím hodně pendluji mezi Těšínem a Pardubicemi, takže víc času trávím ve vlaku než ve městě. Znám již v divadle všechna schodiště, ale nejvíce asi cestu z nádraží k němu.

Kde se v Pardubicích zabydluješ?
V Polabinách.

Zanechaly na tobě dobrý dojem?
Ano, protože mám krásný výhled na řeku…

Fakt? Na řeku?
No… když se podíváš z okna, tak je tam řeka… Každé ráno tam sedí rybáři…

To je rybník, ne?
To je rybník? Fakt? Aha! Tak rybník. (naklání se nad diktafon!) Protože tam mám krásný výhled na rybník! …u kterého sedí každé ráno rybáři… no vždyť to je logické – když tam sedí rybáři, tak je to rybník a ne řeka…

Rybáři můžou sedět i u řeky, ne?
Ale to by museli být nějací muškaři, ne?

A Labe už jsi viděla?
Přes Labe do těch Polabin chodím, doufám. Není to taky rybník, že ne? (smích)

Ne, to je Labe, pokud tedy nechodíš jinudy přes Chrudimku…
No, tak to není tak úplně seriózní rozhovor… Asi bychom se měli bavit o divadle, ne?!

Dobře. Jak se ti líbí naše divadlo?
Když jsem sem jezdívala za spolužačkou Peťkou Tenorovou, viděla jsem zde několik představení. Vždy se mi tady líbilo, tak jsem byla moc ráda, že jste mě oslovili, když Peťka odešla. Jsem nadšená od prvního dne, co jsem zde v angažmá, protože jsem kromě smlouvy dostala okamžitě i tři záskoky, k nim knížku, DVD, veškeré instrukce, takže je vidět, že je to tady všechno předem připravené. Skvěle zde funguje celý servis, komunikace mezi tajemnicí a herci. A musím říct, že mě tady přijímáte hezky, chováte se ke mně moc mile, a to jsem ráda.

Měla jsi i nějaké obavy, když jsi k nám přicházela?
Já jsem měla největší obavu z toho, že jsem přišla jako úplně nová bez předchozí hostovačky, tedy jsem neměla možnost se tady rozkoukat víc ještě bez smlouvy. Ale bylo skvělé, že mi Petr Dohnal okamžitě nabídl angažmá a smlouvu, takže jsem nevisela ve vzduchoprázdnu. Trochu jsem měla strach, že se budu učit za pochodu vše, jak to tady funguje, když okamžitě musím naběhnout do systému. Ale zatím jsem fakt nadšená!

V Těšíně jsi byla velmi vytížená, takže z praktických důvodů byl ten razantní přechod, myslím, výhodnější, než kdyby byl postupnější.
Ano, to je pravda. Postupně by to moc nešlo. Hned, když jsem nejprve dostala nabídku k hostování do Kavkazského křídového kruhu, jsem se rovnou rozhodla, že v Těšínském divadle podám výpověď, abych neomezovala moc tamní provoz. Přišlo mi to tak vůči divadlu fér.

Dohráváš některá představení ještě v Těšíně?
Dohrávám. Manon Lescaut, která byla mou poslední rolí, tou jsem se s Těšínem rozloučila. Manon režíroval Pavlík Ondruch, kterého v Pardubicích dobře znáte. Pak tam dohrávám Charleyovu tetu, což je celkem vtipné, protože budu dělat záskok do Charleyovky tady – akorát že v Těšíně hraju Kitty, tady budu hrát Amy. Trošku se bojím, aby mi z toho pak nevzniknul souvislý monolog a neměla jsem tendenci hrát obě figury dohromady. (smích) Rovněž dohrávám inscenaci Jana Eyrová, v ostravském Divadle loutek Malované na skle v režii Mariána Pecka a v Národním divadle moravskoslezském Poprask na laguně, který režíroval Janusz Klimsza.


S M. Liškou jako Manon Lescaut v Těšínském divadle, foto K. Dzidková

Zmínila jsi hned několik režisérů, kteří aktuálně pracovali nebo pracovat opět budou i u nás, tedy nacházíme styčné body. Ale v čem naopak vidíš hlavní rozdíly oproti angažmá v Těšíně?
Rozdíly, to se obtížně pojmenovává… Velký rozdíl je především v tom, že Těšínské divadlo je hlavně divadlo zájezdové, většinu představení v předplatném tvoří štace – zájezdy do Havířova, Karviné, Třince atd., kdežto Pardubice hrají mnohem více doma. Pak je pro mě docela změna, že se zde hraje i na malé scéně, se kterou zatím moc zkušeností nemám.

Jak dlouho jsi byla v Těšíně v angažmá?
Celkem pět let. Ale ještě předtím jsem tam hostovala, už od svých dvanácti let.

Tak brzo? Ty i pocházíš odněkud poblíž?
Ano, z Havířova.

Z Havířova? Tak jako herečka Veronika Macková?
Ano. Dokonce v Havířově dlouho žila i Petra Tenorová, se kterou jsme spolu jezdily do školy. Tedy nejenom naše paní profesorka Gasnárková je naše pojítko, ale i ten Havířov.

O vaší společné profesorce jsme již minule hovořili s Veronikou, že vás všechny spojuje, ale na Havířov zatím řeč nepřišla. Takováto propojenost zní až prazvláštně, nemyslíš?
Nevím, čím to je, že zrovna Havířov… S Peťkou jsme se sice znaly z dramaťáku už před konzervatoří, ale že by to nějak ovlivňovalo to místo, to si nemyslím. S Verčou jsem se setkala až na konzervatoři, z Havířova jsme se neznaly, já jsem byla v páťáku, když ona nastoupila do prváku.

Jaké máš vzpomínky na ostravskou konzervatoř a na zmiňovanou paní Gasnárkovou?
Na konzervatoř nedám dopustit. Zažila jsem ji, myslím, v těch nejkrásnějších letech. Měli jsme velké štěstí na pedagogy, řekla bych, že jsme měli ty nejlepší z nejlepších, kteří tam učí. A korunovala to samozřejmě paní Gasnárková, která nás měla na hlavní obor a která na nás měla největší vliv. Chtěla po nás disciplínu a pokoru k divadlu. Možná právě proto jsme byli hodně úspěšný ročník i v jiných předmětech. Zašli jsme si sice do hospody a uměli jsme zazlobit, ale zároveň jsme na ty hodiny přišli. Takže někteří nás měli za šprty, ale my jsme tak nějak stíhali všechno.

Měli jste již tenkrát hostovačky mimo školu?
Pár jsme jich měli. A je pravda, že paní Gasnárková dbala i na to, abychom na té hostovačce udělali dobré jméno, nejenom sobě, ale i jí. Dávala nám rady, zajímala se o to, co tam děláme, jak se nám daří. Vlastně doteď se zajímá – když jsem měla premiéru v Těšíně, přijela a vždycky jsme si o tom popovídali, řekla mi, co bych mohla zlepšit. Někdy i pochválí, to je pak perlička!

Jako pedagožka je spíš tvrdá, ostrá a obávaná?
Myslím si, že na konzervatoři je schválně přísná, aby nás připravila na režiséry, kteří pak mohou být hodně tvrdí. Jak se říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Také dbala například na to, abychom během studií nechodili do divadelních klubů – aby se říkalo, že její studenti v divadle hrají a ne že v divadle chlastají. Nesměli jsme chodit ani do kuřárny, abychom se nenechali ovlivnit kolegy – v kuřárnách se totiž říká kdeco, co se ani nemyslí tolik vážně, a student to sotva dokáže rozeznat, co vážně je a co není.

A teď už do těch klubů a kuřáren můžete?
Jooo, teď už tam můžem. (smích) I když můj bývalý zaměstnavatel Miloš Čížek, šéf české scény v Těšíně, velice dbal na to, abychom nechodili do kuřárny. Tvrdí, že herec velkých rolí na to nemá právo. Já jsem s tím nikdy moc nesouhlasila, protože důležité je, co potom předvedu na jevišti, ne co dělám ve svém čase mimo jeviště, jak se soustředím.

Tedy že se má herec před velkou rolí soustředit a ne tlachat s ostatními…
Ano. Ale je to velmi individuální. Sama jsem vyzkoušela několik variant. Také jsem zůstávala sama na šatně a snažila se soustředit na roli, pořád dokola si opakovala text, dlouho se rozmlouvala, jenomže to mě vlastně hrozně znervózňovalo. Pak jsem přišla na to, že možná je výhodnější nasát tu atmosféru dalších kolegů, abychom se naladili na podobnou vlnu.

Jaké bylo loučení s kolegy v divadle?
Bylo úplně dojemné, ani jsem to nečekala. Zahrála jsem si premiéru Manon Lescaut – 31. října, přesně poslední den mého angažmá. Rozhodla jsem se to pak oslavit v klubu. Ale ještě předtím mi na jeviště každý člen divadla – nejen herci, ale všichni i ze servisu – přišel dát růžičku na děkovačku. A to už jsem byla naměkko. Celou dobu jsem tvrdila, že mě nikdo brečet neuvidí, a nepodařilo se mi to. Potom mě zahrnuli mnoha dojemnými dárečky, ale nejkrásnější bylo video, kde mi většina lidí z divadla něco krásného pověděla, co bylo spjaté s naším přátelstvím. Takže nakonec se mi odcházelo nelehce. A taky jsem v slzách prohlásila, že jsem si původně myslela, jak u divadla člověk nemůže mít kamarády, ale že jsem nejen díky tomuto večeru zjistila, že to neplatí.

Byla jsi tam až tak moc oblíbená?
Tak to já nemůžu říct… ale tvářili se, že je jim líto, že odcházím. (smích)

Ale také ti ten přestup přáli, pokud vím, ne?
Určitě přáli. Protože všichni znají moji osobní situaci…

Ale nevím, jestli ji znají všichni tady…
Tak já to napovím… Mám přítele v Plzni a celou dobu se snažíme k sobě nějak přiblížit. Tak abychom každý zůstali u svého oboru – můj přítel je trumpetista, hraje v opeře a baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Takže přiblížení do Pardubic mi všichni přáli, protože do Plzně už to jsou jenom tři hodiny vlakem! (smích)

A doteď jste to měli kolik?
Sedm! Sedm hodin.

Tedy takový vztah na dálku?
No, dost po telefonu, na Skypu… A když je pak člověk hodně času sám, chce se nějak zabavit – až jsem z toho začala studovat vysokou školu. (smích)

V té pokračuješ?
Zatím ano. Jsem ve třetím ročníku oboru Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě. Ale jak jsem viděla lednový plán v divadle, začínám být trošku skeptická. Ale jsou tam na mě moc milí a ví, že svoje povinnosti vždy nakonec nějak dodělám, byť ne vždy v časových možnostech. Můžu dělat různé práce na dálku.

Tedy bys měla letos napsat bakalářskou práci?
Ano, ale asi z toho slevím a přesunu si státnice na příští rok. Teď je pro mě prvořadé divadlo, dobře se tu uvést, zvládnout to tady. A co si budeme povídat, taky myslet na svoje zdraví, protože superman nejsem. Byť… (smích)

Já myslel, že jsi! Působíš vždy docela energicky, s velkou vervou…
Jo, to jo, já často jedu nadoraz. Ale v momentě, kdy už jsem na hranici sil, tělo řekne dost a nedokážu s tím nic udělat. A tomu se chci vyhnout. Tak si říkám, že trochu polevím a začnu více odpočívat…

Jak chceš v divadle odpočívat?
Ne v divadle, ale mimo pracovní dobu samozřejmě… (smích)

Té mimopracovní doby ale u divadla moc není, ne? Nebo si to již umíš velmi dobře zorganizovat a oddělovat dostatečně čas divadelní od toho volného?
Umím. Umím i úplně vypnout. Když mám třeba i jen hodinku čas, jdu se někam projít, nejlépe někam do přírody. Už jsem se naučila i trošku meditovat a jde mi to.

Ještě zpátky k Těšínu: Odcházet s tak velkou rolí, jako je Manon Lescaut, není tak obvyklé. Co ty a Manon? Ještě stále v tobě zůstává?
Je fakt, že jsem ještě neodtrhla tu pupeční šňůru… Byla to totiž moc krásná práce s Pavlem Ondruchem. A já ho dokonce podezírám, že i svůj výklad už přizpůsoboval nejen mému hereckému naturelu, ale i k mé osobě, aby se mi dobře hrála, a zároveň, aby bylo vše v inscenaci logické i vůči Nezvalově hře. Takže byť jsme se trochu trápili nad verši, všechno plynulo dobře, nebyly žádné záludnosti, s kterými bych se prala. Pavlík je tak skvělý, že nenutí herce dělat něco, co jim není blízké. Ale já moc o svých rolích mluvit neumím…

Neumíš, nebo nechceš?
Já je radši hraju. Jsem sice zvyklá psát do školy charakteristiky postav, to mi problém nedělá, ale u těch svých trošku ano.

V Těšíně tě však potkalo mnohem více velkých figur, které například?
Ano, měla jsem tam obrovské štěstí na role. Začala jsem Soňou ve Zločinu a trestu, když jsem ještě byla na konzervatoři. Na základě toho mě vzali do angažmá, ale ještě mě nechali zároveň dva roky dostudovat. Odtud je ta moje zkušenost, že jde zároveň studovat i hrát v divadle. Hrála jsem Adélu v Domu Doni Bernardy Alby, Grušenku v Bratrech Karamazových, Agátu v Ženitbě, tu jsem zbožňovala. Zásadní rolí pro mě byla také Nanette v inscenaci Dědeček automobil, za tu jsem byla v širší nominaci na Cenu Thálie. Ale všechny moje role jsou v kategorii pozitivní, nemám vzpomínku na roli, kterou bych neměla ráda.

Těšínským divadlem prošel také náš Lexa Postler. Stále ještě v Těšíně existuje inscenace Ferda mravenec? Pokud vím, Lexa v ní hrál v prvním obsazení někdy před dvaceti lety a ty před časem taky. Co je Ferda mravenec za zvláštní fenomén?
Ta inscenace je stará skoro stejně jako já, je asi jen o tři roky mladší, čímž ale nechci hanobit kolegu Postlera… (smích) Ale přijde mi pořád hodně vtipné, že se takhle setkáváme v Pardubicích. Ano, je to velký fenomén, krásná výprava, muzika, je to velmi hravé. V tom představení hraje jediný herec – Josef Bičiště, který hrál všechny reprízy. To je také unikum! Představit si, že hraješ jednu roli jednadvacet let! Ještě jsme oba hráli ve Sněhurce, ta je ještě starší, dvacet tři let. Taky je docela švanda, že když jsem začínala v Těšínském divadle hostovat jako malá holčička, hrála jsem ve Ferdovi mravencovi v malých rolích, jako jsou Plošťátka, Stonožky… a nikdy mě nenapadlo, že to dotáhnu dokonce až na Berušku! (smích)

Vím, že kromě divadla se ráda věnuješ zpěvu a muzice. V jaké zpíváš kapele?
Je to jazzové vokálně-instrumentální seskupení Voctail. Založil ho můj táta Vlastík Ondruška (což je mimochodem v Ostravě známé muzikantské jméno, takže jsem i ráda, že jsem tomu v Pardubicích trošku unikla) už na konzervatoři. Vydali jsme CD, hodně jsme koncertovali. Uvidíme, co dál, protože jsme se již celkem rozprchli po celé republice, ale zase je to známka toho, že jsme úspěšní ve svých oborech. I když se nám nyní hůře daří se vůbec sejít.

Je to obor, ve kterém by ses chtěla i nadále realizovat?
Určitě. Stále se učím zpívat, rozvíjet své schopnosti, vnímám zpěv jako jeden z prostředků, ve kterých se ráda vyjadřuju. Pocházím z muzikantské rodiny, moje maminka je klavíristka, a dá se říct, že napříč republikou máme nějakého příbuzného snad v každém hudebním souboru…

Jak se tedy stalo, že tebe to odválo více k divadlu, když jste tak velký muzikantský klan?
Samozřejmě jsem prošla povinnou docházkou do klavíru, ale trošku jsem trpěla na to, jak jsem maličko srovnávaná s tím, že mám rodiče muzikanty, i se svou sestrou, která byla vynikající na klavír. Těžce jsem to nesla, až jsem se v pubertě zablokovala a už se mi nechtělo dál cvičit. V té době jsem už začala flirtovat s divadlem, takže pak pro mě divadlo byla jasná volba. Ale když jsem doma nadnesla, že chci jít na konzervatoř, moji rodiče to totálně nezkousli a zatrhli mi to. Mamka mi přihlášku nepodepsala, taťka mi ji podepsal teprve ve chvíli, kdy byl mírně ovíněn. K tomu je ještě krásná historka: Když jsem vyhrála přijímačky, tak táta šel za vedoucí té komise, která sčítala hlasy, jestli by to nešlo nějak udělat, abych se nedostala. Takže mě pak docela bavilo, když se mě někdo ptal, jestli jsem se tam náhodou nedostala proto, že jsem měla přes tátu protekci, když je jeho jméno v Ostravě i na konzervatoři tak známé. To mi připadalo dost úsměvné. Ale také jsem v té době viděla taťku jedinkrát v životě plakat, když jsem se tam dostala.

Až takto těžce se to u vás neslo?
Já jsem byla v té době na gymnáziu, ve kterém jsem mohla pokračovat… A taky se mu už vůbec nedivím, já bych to už tak udělala u svých dětí taky. Měla jsem to i na maturitní stužce: „Moje dítě na konzervatoř? Nikdy!“ (smích) Taky mi táta řekl: „Ty toho jednou budeš litovat, to nebude za rok nebo za pět let, ale jednou přijdeš a řekneš: Tati, tys měl pravdu!“ A já se snažím, aby pravdu neměl!

Už si teď taky možná přeje, aby tenkrát tu pravdu neměl, ne?
Jasně, že chce, abych byla šťastná!

Ale je i zvláštní, že sám na konzervatoři učí, ale tobě ji zakazoval… Dvojí úhel pohledu na stejnou školu.
Vypadá to takové trošku pokrytecké, že? No, jak to říct… Chtěl, aby ze mě byla slušná holka asi…

Měla jsi naordinovaný jiný obor?
Ne, měla jsem akorát naordinované: „Máš dost času, zůstaň na gymnáziu a po maturitě se rozhodneš, ale teď jsi moc mladá na to, aby sis určila svou budoucnost, protože konzervatoř tě zkrátka určuje jen k tomu, že budeš herec.“

Ono je pak totiž někdy smutné, když se to nezdaří, že?
Ano, a takových případů znám plno. A toho mě chtěli jistě taky vyvarovat, ušetřit.

Nevěřili ti, že budeš herečka?
To asi věřili, ale já znám i dobré herce, kteří nedělají divadlo, protože nejsou místa. To je taky nevyzpytatelné, neboť dnes už ani talent, ani pracovitost prostě nestačí, aby se člověk uchytil. A někomu se to zas přihodí, ani neví jak.

Na závěr ještě k tvému osobnímu vztahu: Plánujete něco dalšího s tou tříhodinovou vzdáleností mezi Pardubicemi a Plzní?
Teď bych to zatím neřešila, protože Martin je v Plzni naprosto spokojený a já jsem naprosto spokojená tady, byť se teprve rozkoukávám. Ale líbí se mi tady opravdu moc, a myslím si, že ty tři hodinky už nejsou problém…

Takže společného času máte dostatek?
Ano. A ono to možná v něčem není ani zas tak špatné, když člověk má čas na svoje aktivity, potom se o to radši vidíme na víkend… Ale neručím za to, že mi to takto bude vyhovovat celý život, samozřejmě. Ale já jsem nikdy neřešila moc věci dopředu, nesnáším plánování, takže žiju spíš ze dne na den a uvidím, co se stane. (smích)

Děkuji za rozhovor a přeji ti, aby se ti v novém angažmá líbilo a dařilo se ti.
Zdeněk Janál

S M. Liškou jako Manon Lescaut v Těšínském divadle, foto K. Dzidková