Jean Giraudoux (1889-1994)

Stručný životopis

Giraudoux se narodil roku 1882 v městečku Bellac. Jeho otec byl učitel a poskytl mu prvotřídní vzdělání na vysoké škole pro výchovu profesorů, kde Giraudoux promoval z literatury a němčiny, získal díky výbornému prospěchu nárok na další studia v Mnichově, kde studoval germanistiku do roku 1906 a poté odejel do USA učit na prestižní Harvardské universitě francouzštinu. Po návratu do Francie vstoupil roku 1910 do diplomatických služeb na ministerstvu zahraničí a pracoval zde na různých místech až do začátku Druhé světové války. Začínal na oddělení kulturních styků a později se stal inspektorem francouzských konzulátů ve světě, což – jak jistě uznáte – je post značně vysoký.Díky němu Giraudoux procestoval celý svět a dovedl se dobře v mezinárodních vztazích. Tyto zkušenosti mohl zúročit roku 1939, kdy se stal dokonce ministrem propagandy v Daladierově vládě a byl tedy protihráčem Goebelse (!).

Po porážce Francie se úplně stáhl z veřejného života. Jeho rozčarování muselo být strašlivé, protože k jeho legendárnímu výroku „Dovolávám se pro lidi práva být trochu sami sebou na této zemi.“, přibyl další: „Lidskost je nad lidské síly.“ Tíhu, se kterou musel žít, Giraudoux neunesl a zemřel roku 1944.

„Divák neočekává od divadla, že mu jako šašek dobrého krále bude říkat své pravdy – kritiku stejně jako opovrženíhodné lichocení – ale očekává, že mu – básník i herci – svěří své nejosobnější tajemství, které je uloženo jenom v nich. A že mu tímto tajemstvím pomohou uspořádat jeho myšlení, jeho citovost, které formuje doba.“

„Slovo rozumět v divadle neexistuje, skutečné publikum nerozumí, ale cítí. Divadlo není teoretická poučka, ale obraz. Má více vstupovat do naší fantasie, do našich smyslů, méně do našeho rozumu.“

Dílo Jeana Giraudouxe

Když uvážíme, že Giraudoux vlastně po celý život zastával funkce, které jsou schopny připravit člověka o veškerý čas, je s podivem, že vedle práce na ministerstvu vytvořil ještě rozsáhlé literární dílo.

Snad nejkřiklavějším příkladem toho je, že divadelní hru Ondina napsal Giraudoux roku 1939, kdy jako ministr propagandy musel čelit hrozivému tlaku ze strany Německa. Tou dobou byl nejenom jedním z čelních představitelů Francie, ale i nejhranějším francouzským autorem. A navíc autorem, který si zasazený přímo doprostřed politických praktik, které jsou asi pořád stejné, dokázal uchovat schopnost přivádět ve svých hrách diváky k touze po ideálech, k zamyšlení nad hlubším smyslem lidské existence, autorem her, ve kterých se prohánějí tak křehké bytosti jako je třeba Ondina.

Přestože je Giraudoux asi nejhranějším meziválečným francouzským autorem, nezačínal jako dramatik. Do literatury vstupuje po první světové válce jako prozaik především romány „Zuzanka a Tichý oceán“ (1921) a „Siegfried a Limuzínsko“ (1922). Druhý jmenovaný román se pokusil

Převést do jevištní podoby už jako uznávaný prozaik, ale na první pokus se mu to nepodařilo a jeho hra „Siegfried“ byla divadlem Comédie Francaise odmítnuta. Teprve když se Giraudoux seznámil s avantgardním režisérem Jouvetem, který mu s převedením do dramatické podoby pomohl, byla jeho snaha korunována úspěchem.

Kromě toho vznikl legendární tandem Giraudoux – Jouvet. Jouvet od té doby totiž uváděl ve svém divadle většinou jen hry, které napsal Giraudoux a ten zase psal výhradně pro Jouveta.

Celkem napsal Giraudoux během této plodné spolupráce deset her.

Mimochodem, hra „Siegfried“ – stejně jako její románová předloha „Siegfried a Limuzínsko“ – vypráví příběh francouzského vojáka, který byl raněn, ztratil paměť a zachránila ho Němka, takže se usadil v Německu a stal se dokonce zakladatelem obrody Německa. Když se mu ale paměť vrátila, musel se rozhodnout, kam vlastně patří. Pro francouzského autora, který studoval němčinu ve Francii a germanistiku v Německu je to příběh typický. Je na něm patrné, za jak tenké hranice hranice mezi sousedními národy Giraudoux považoval. A celý jeho život politický i literární není ničím jiným než snahou o sblížení lidí různých národností pomocí kultury. Proto muselo být pro autora tak strašné zklamání, že se to přes veškerou snahu nepodařilo.

Na „Siegfriedovi“ je také vidět, že úloha politická a literární šla u tohoto autora ruku v ruce, i když básníci a politikové mívají v očích řady lidí k sobě dost daleko.

Z dalších slavných her tandemu Giraudoux – Jouvet bych uvedl alespoň hry „Judita“ (1931), „Trojská válka nebude“ (1935) a po smrti uvedenou hru „Bláznivá ze Chaillot“ (1945).

Zvláště ta poslední jmenovaná se dodnes – kromě Ondiny samozřejmě – uvádí i na českých jevištích.

MaF 11/2003