VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Úvodní stránka Festivalu   NOVIN(k)Y Tiskové zprávy

VI. GRAND Festival smíchu 2006
HODNOCENÍ FESTIVALOVÉ POROTY

předseda poroty Zdeněk A. Tichý

 

Jan Dvořák

 

Radmila Hrdinová

 

Jan Kolář

 

Jiří P. Kříž

 

Jana Paterová

foto Michal Klíma

Porota pracovala ve složení:

Jan Dvořák, Radmila Hrdinová, Jan Kolář, Jiří P. Kříž, Jana Paterová, Zdeněk A. Tichý (předseda poroty)

Ceny

Mužský herecký výkon:

Jan Vondráček – Lelio v Goldoniho komedii Lhář, kterou v režii Hany Burešové uvedlo Divadlo v Dlouhé.

V kategorii mužského hereckého výkonu porota ocenila Jana Vondráčka v inscenaci Goldoniho komedie Lhář Divadla v Dlouhé za roli Lelia, který je ve Vondráčkově podání fascinujícím gejzírem improvizace, okouzlujícím básníkem okamžiku a přitom neztrácí cit pro kolektivní duch a humor.

Ženský herecký výkon:

Petra Janečková – Julie v komedii Robina Hawdona Úžasná svatba, kterou v režii Zdeňka Duška uvedlo Východočeské divadlo Pardubice.

V kategorii ženského hereckého výkonu porota ocenila Petru Janečkovou v inscenaci komedie Úžasná svatba Východočeského divadla Pardubice za roli Julie, kterou obdařila velkou dávkou vzácného ženského klaunství, groteskním nadhledem a pochopením pro absurdní rovinu frašky.

Komedie roku 2005:

Miloš Forman, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek / René von Ludowitz: Hoří, má panenko, Klicperovo divadlo, Hradec Králové

Porota ocenila na inscenaci Hoří, má panenko Klicperova divadla z Hradce Králové výsostně autorský přístup při zpracování filmové předlohy, díky němuž se zrodila hořká tragikomedie pohybující se s lehkostí mezi žánry i mezi smíchem a slzami.

Městské divadlo, Zlín: Figarova svatba aneb Figaro sem Figaro tam aneb Perný den

Režisér Zdeněk Dušek zvolil méně tradiční přístup již v přípravě komedie proslavené hlavně její hudební verzí W. A. Mozarta. Vsadil na kolektivní přínos každého aktéra do celku – na improvizaci. Vymezil „pouze“ téma a formu, vše ostatní je dílem invence herců, kteří se podíleli na tvorbě celku; tématem je příběh hraběcího sluhy a jeho nevěsty. S minimem netransparentních aktualizací se podařilo velice plasticky naznačit fakt, že pouhé choutky a móresy, jejichž pranýřování vyvolalo v době vzniku dílka nevoli aristokracie, zůstávají týmiž nezpůsoby, přetvařováním samolibě korumpující a korumpované doby naší. To je vyobrazeno na půdoryse komedie dell´arte s přesahy k frašce, a ještě modernější grotesce, crazy, a dokonce s nemalým dílem cirkusového klaunství. Vše je akcentováno barevností tvarově přesných kostýmů Pavlíny Zarodňanské a naplněním stylu divadla na divadle (scéna Milan Popelka), přinášejícího záměrný vklad některých výkonů do šarží. Nezřetelné rozlišení ironického odstupu od takového výkladu aktéry leckdy na jevišti zrazuje (divák šarže bezpečně nerozezná: Luděk Randár – hrabě Almaviva, Eva Daňková – hraběnka, Radovan Král – Figaro). Naopak k brilantním kreacím patří výkony Petry Hřebíčkové (Zuzanka), Terezy Helšusové (Tonička) nebo Zdeňka Juliny (Pablesque). Na závadu celku pak je délka představení – zkrácení některých sólových kreací a výstupů by inscenaci prospělo.

Divadlo v Dlouhé, Praha: Lhář

Méně známou komedii Carla Goldoniho Lhář zaktualizovala režisérka Hana Burešová posunutím tradičního děje do současné karnevalové benátské noci. Typy komedie dell´arte propojila s typy dnešních turistů různých národností i sociálních vrstev, kteří magickou atmosféru noci tajemných masek banalizují. Nejde však o nějakou prvoplánovou satiru, ale o vědomě budovaný kontRadek Smetanat dvou světů – fantazijního, aktivního a konzumního, pasivního. Originálně řešené situace a neotřelé gagy jsou zde zdrojem čisté komiky, nikdy ne pouhé karikatury. Interpretační přesah, který vychází z výše zmíněného kontRadek Smetanatu klasické a soudobé roviny, je zvýrazněn i závěrečnou pointou – hlavní postava hry Lélio po odložení juanovského kostýmu splyne s turistickým davem, který ho pohltí. V souboru, který není zcela kvalitativně vyrovnaný, ale hraje energicky, s nasazením a smyslem pro kolektivní duch a humor, exceluje právě představitel Lélia Jan Vondráček. Jeho Lélio není obyčejným lhářem, ale člověkem nadaným mimořádnou tvůrčí fantazií, který z jeho lží nedělá podrazy, ale přímo mistrovské umělecké kousky, Vondráčkův výkon vrcholí po všech jeho eskapádách v připsaném monologu o Léliově dětské frustraci způsobené jeho ztracením v obchodním domě. Ve Lháří se Haně Burešové podařila další osobitá interpretace klasického textu, která je určena náročnému divákovi; stejně tak jako tomu, kdo se chce v divadle jen bavit.

Východočeské divadlo, Pardubice: Úžasná svatba.

Domácí pardubický soubor vsadil na riskantní žánr situační frašky, jakou představuje komedie Robina Hawdona Úžasná svatba. Bláznivý kolotoč neuvěřitelných a obratně sestavených záměn a lží, jež mají zastřít prohřešek předsvatební noci, roztočil režisér Zdeněk Dušek šťastnou rukou s vědomím toho, že v dobře vystavěné frašce je režisér plně ve službách autora. A má-li k ruce kvalitní obsazení, pak stačí, aby dobře promazal soukolí frašky a udržoval je v plynulém a svižném tempu. To se Duškovi v případě Úžasné svatby daří, jeho inscenace má patřičně hbitý temporytmus, přesně načasované gagy a graduje k závěrečné pointě, jíž je výměna partnerů při konečně realizované svatbě. Inscenace se až na výjimky (zbytnělé gagy s WC štětkou) vyhýbá podpásovému humoru, k němuž „lechtivé“ téma svádí.

Komorní herecké obsazení odráží různou měrou herecké zkušenosti s žánrem frašky. Milan Němec v roli Toma opět dokázal, že se v mechanismu crazy komedie pohybuje s hereckou jistotou, elegancí, pohybovou a gestickou obratností, citem pro přesný „timing“, střih a nelaciný humor.

Totéž platí o pokojské Julii Petry Janečkové, nejlepší herecké kreaci inscenace a jednom z vrcholů letošního GFS. Petra Janečková hraje tuto postavu s velkou dávkou vzácného ženského klaunství, s groteskním nadhledem a pochopením pro absurdní rovinu frašky.

Dosud malá zkušenost s tímto žánrem je patrná na hereckých výkonech Josefa Pejchala a Martiny Sikorové, slušný standard odvedly v menších rolích Lucie Štěpánková a Ludmila Mecerodová. Problematickou složkou inscenace je scénografie, která rozostřujue časové zařazení komedie quasifeydeauovským retro stylem výpravy i nepříliš slušivými kostýmy.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň: Prachy? Prachy!

Autobus, který se řítí ďábelským tempem z kopce, připomíná komedie Raye Cooneyho Prachy? Prachy!, s kterou se na pardubickém festivalu představilo plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Tady není čas na žádné „hrdinství“ v podobě rafinovaného psychologického vyhrávání charakterů – prostě musíte včas naskočit a v zatáčkách ještě přišlápnout místo brzdy na plyn. Jinak řečeno – tajemství úspěchu spočívá ve schopnosti účinkujících propůjčit svým postavám patřičnou míru nadsázky, která je nicméně nezbaví základů pravdivosti (hraje se přece příběh „ze života“), udržet tempo a přesně pointovat gagy a situace. Na inscenaci je znát, že režisér Jan Burian i jeho ansámbl tuhle základní divadelní abecedu ovládají a komediální řádění si patřičně užívají. Vedle ústředního páru – manželů Perkinsových v podání Pavla Pavlovského a Moniky Švábové (skvostně sehrála zejména groteskní proměnu abstinentky, která se poprvé opije) – vytvořil nejpůsobivější postavu rodinného přítele pana Johnsona Antonín Procházka; Zorka Kostková v roli jeho manželky zbytečně tlačí na pilu komické naivity. Na festivalovém představení však bylo překvapující, jak cooneyovské zmatení jmen a situací proniklo i do hereckých výkonů. Není tím ovšem myšlen secvičený výpadek, ale nikoliv ojedinělé chyby v dialozích, kdy se herci oslovovali jinak, než by měli, nebo si pletli kuchyň s jídelnou. Většina diváků však těmto nepřesnostem nevěnovala pozornost, natolik je tempo inscenace strhlo.

Pod čarou tak zbývá jen drobné dramaturgicko-kritické postesknutí: jeden z účinkujících, Antonín Procházka, je přeci jen dramatikem, který dokáže napsat zajímavější a rafinovanější komedie než ve světě známější Ray Cooney.

Jihočeské divadlo, České Budějovice: Muž sedmi sester..

Činohra Jihočeského divadla byla na Grand Festivalu smíchu nedávno oceněna za uvedení hry Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství a za výkon Bibiany Šimonové v roli Matky. Týž soubor zaujal asi nejvýraznějším autorsko-dramaturgickým gestem na letošním ročníku přehlídky: jako jediný uvedl původní českou divadelní komedii Muž sedmi sester, jejíž záminkou byla raná próza Jaroslava Havlíčka. Ta vyprovokovala autorskou dvojici k dílu bohatému na vděčné situace a dobře reflektujícímu současnost manipulace a animace osob, zlomyslné „hravosti“ a „realitismu“ (z bezskrupulózních reality-show). Dramaturgická odvaha a autorské hodnoty byly adekvátně zpředmětněny ve velmi progresivním inscenačním tvaru působivého vizuálního i zvukového designu. I vyrovnaný přístup omlazeného hereckého ansámblu potvrdil, že situace určité letité izolovanosti jihočeské metropole se pod taktovkou Martina Glasera začíná prolamovat a jihočeským divadelníkům musíme věnovat větší pozornost.

Národní divadlo v Brně: Škola žen.

Režisér Ivan Rajmont vsadil ve své inscenaci Molierovy komedie na maximální oproštěnost a pozornost soustředil na účinek slova a samotné herce, jejich mimiku, gesta a akci. Někdy ovšem bývá tento přístup zrádný a Molierova hra se stává nudnou přehlídkou deklamačního umění bez špetky humoru. Naštěstí to ale neplatí o brněnském nastudování Školy žen, které strohostí svého scénografického pojetí připomíná klasickou školu francouzského divadla, kde bývá zvykem respektovat autoritu dramatika a jeho díla. Na inscenaci je vidět pečlivost, s jakou režisér se souborem rozebral text a připravil jednotlivé situace. Zároveň je ale z hereckých výkonů cítit, že Rajmont svým interpretům důvěřoval. Nejsou to žádní mechaničtí panáčci řízení božským Režisérem, ale sebevědomí herci dávající svým hrdinům prožít naplno jejich sny, chyby i vášně. Nejpozoruhodnější kreaci předvedla Kateřina Holánová, jejíž Anežka je kombinací odzbrojující naivity, grotesknosti, něhy i touhy po životě..

Klicperovo divadlo, Hradec Králové: Hoří, má panenko.

Hradecká divadelní adaptace proslulého filmu Miloše Formana zaujala především svobodným, nepietním přístupem k předloze a emotivností a nadčasovostí výpovědi. Odehrává se sice také v šedesátých letech a „ikony“ té doby rozpoznáváme v kostýmech, v dobově rekonstruovaných „plesových“ číslech a zejména v písničkách – tehdejších hitech. Studie zvláštní odrůdy české trapnosti a trapasů vůbec tu však má možná ještě obecnější přesah než u Formana. A paradoxně je v ní i víc tragiky a patosu.

Složitě strukturovaná inscenace, skládaná z mnoha střípků a žánrových plošek, se odvíjí v prudkých, chtělo by se říct „filmových“, střizích, jednotlivé, zvláště pak „estrádní“ výstupy jsou jakoby zahazovány, žádnému herci není dovoleno takzvaně sólovat, všichni slouží celku.

Jde o výsostně autorské divadlo, jež ve festivalovém programu nabídlo „jiný druh“ komedie, pohybující se s lehkostí stejně tak mezi žánry jako mezi smíchem a slzami.

porota



 Copyright © 2000-2019, VČD Pardubice.  Všechna práva vyhrazena.
 Východočeské divadlo Pardubice, U Divadla 50, 531 62 Pardubice, tel: 466 616 411
 e-mail: vcd@vcd.cz  •  další kontakty  •  správce webu

 Obchodní oddělení, vstupenky, předplatné - tel. 466 616 432, večerní pokladna - 466 616 430, e-mail: obchod@vcd.cz

 
FERMANLOGIN