Veselý podzim Jany Uherové

Jana Uherová, dramaturgyně festivalu

Už deset let je můj podzimní pracovní program stejný. Objíždím divadla a vybírám pro naše diváky ty nejvhodnější komedie na další ročník GRAND Festivalu smíchu. Mohlo by se zdát, že mám prostě báječné podzimy. Ano, je pravda, že se dost zasměju, ale zkuste se na to podívat z té druhé stránky. Sedím v přetopeném autě, podzimní déšť stéká po předním skle a monotónní zvuk stěračů je dost otravný. Konečně jsme se vymotali z města, obloukem jsme objeli centrum, abychom se vyhnuli obvyklé zácpě, avšak teď se pomalu šouráme v koloně za traktorem, kamionem a svátečním řidičem. Cesta třeba do Olomouce (můžete zaměnit za Ostravu, Cheb, Mladou Boleslav…) se zdá být nekonečná.

Jinak, načasování odjezdu a příjezdu na začátek představení je velmi důležité. Když přijedeme moc brzy, protože právě ten den není na cestě uzávěra, objížďka a vše šlape v pořádku, riskujeme, že v blízké kavárně vypijeme moc káv, minerálek, džusů či piv. Také je možné navštívit restauraci, která je poblíž divadla, ale podle názvu nezjistíme, že je to podnik nevalné pověsti. Běžná je i situace, že tak dlouho hledáme vhodné restaurační zařízení, až už není čas dát si něco kloudného. Ale ještě horší je, když přijedeme do města těsně před představením a v několika minutách musíme dát rychlou cigaretu, navštívit toaletu a vystát zamluvené vstupenky v pokladně. Říkáte si, co je horší? Všechny možnosti jsou otravné. Ano, když je to jen jednou a berete to jako výlet, prosím. Ale dvakrát, třikrát do týdne? To už je jiná, nemyslíte?

Tak, předpokládejme, že cesta proběhla krásně, počasí je laskavé a bageta na benzínové pumpě byla čerstvá. Tajemnice uměleckého souboru nás vyhlížela na vrátnici a měla pro nás lístky i divadelní program. Divadlo je plné diváků, což je dobrý signál, a my jsme plni očekávání. Ale to se prostě nemusí naplnit. Je to vlastně pochopitelné, ne každá komedie se zcela povede, ne všichni herci jsou špičkoví, ne každý titul je ten pravý na náš festival. Naučila jsem se nemít přehnaná očekávání. Vyplatí se to, nejsem tak často zklamaná.

Tentokrát probíhal výběr komedií trochu netradičně. Především, začala jsem s ním velmi brzy, prakticky hned po skončení předešlého ročníku festivalu. Věděla jsem totiž, že v srpnu půjdu na plánovanou operaci a že nějakou dobu budu připoutaná k domovu a na výjezdy budu „vysílat“ kolegy. Rekonvalescence je nakonec delší, než jsem předpokládala, proto jsem moc ráda, že ještě na konci minulé sezóny jsem viděla dostatek komedií. Byli jsme v Chebu i v Šumperku, v Jihlavě, Plzni, Mostě a mnoha dalších městech. Snad nejhorší cesta je do Zlína. A taky mám Zlín spojen s pokutou a policejní fotkou mě a řidiče, kterou určitě nebudeme ani jeden z nás vystavovat v rodinném albu. Úplně stejnou máme i z cesty do Uherského Hradiště.

Nejhorší zkušenosti máme ale letos s parkováním, především v Praze. Jednou jsme si dokonce připravili nepříjemné zakončení jinak pěkného večera – když jsme vyšli z klubu vinohradského divadla, na našem parkovacím místě stálo jiné auto. Museli jsme vypadat velmi překvapeně a zaskočeně, protože hned se nás ujali kolemjdoucí herci a pomáhali, jak se dalo. Auto nám odtáhli na odstavné parkoviště. Nejen, že nás čekala dlouhá cesta noční Prahou, ale jako bonus jsme museli zaplatit nemalou pokutu. Stáli jsme totiž v modré zóně, na místě, kde můžou parkovat pouze majitelé předplacených karet. V náš prospěch mluví jenom to, že modrý pruh byl už tak vybledlý, že by si ho všiml jen ten, kdo by ho pečlivě hledal.

Ale vás určitě zajímá, na co se můžete v únoru příštího roku těšit. Program není ještě kompletní, ale můžu vám říct o několika titulech, které mě zaujaly a o kterých uvažuji do soutěžního programu. Snad první opravdu povedená komedie, kterou jsme letos viděli, byla inscenace Pan Kaplan má třídu rád v Městských divadlech pražských. Pozval mě na ni můj spolužák Mirek Hanuš, který ji režíroval, celá řada dobrých recenzí ho k tomu také opravňovala. V Národním divadle v Brně nás velmi zaujal Lakomec. Toho jsme viděli i v Divadle Petra Bezruče v Ostravě a není lehké se rozhodnout, která z inscenací je lepší a zábavnější. Dalším titulem, který jsme viděli opakovaně, je nová hra Jasminy Rezy (autorky úspěšných titulů Obraz nebo Třikrát život, které jste už mohli vidět v předešlých ročnících festivalu) Bůh masakru. Uvádějí ji v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v Liberci i v Činoherním klubu v Praze. Moc se mi líbila komedie Cesta hořícího muže v Divadle Na zábradlí. Do Hradce Králové jsem jela s velkým očekáváním na komedii Ještěři autora a režiséra Davida Drábka a musím říct, že jsem byla příjemně překvapená. Na tuto nekonveční, moderní a zábavnou komedii se určitě přijďte podívat. Mou zvědavost vzbudil také titul Jaromír Jágr, Kladeňák. Je Jágr taková legenda, aby o něm Kladeňáci hráli hru? A co na tom bude legračního? Budou si z našeho velikána dělat legraci? Nikoliv, nedělají, ale legraci vám můžeme slíbit velikou. Je to stylově čistá, vyhraněná komedie, zajímavá a nevšední. Asi se nebude líbit úplně všem, ale zcela jistě je to jeden z nejzajímavějších počinů, nejen na poli komedií, ale současného divadla vůbec.

Jsou tituly, které se na náš festival vracejí, v rozpětí několika sezón vidíte ten samý titul ve zpracování různých souborů a režisérů. Tentokrát se nám nabízejí dokonce komedie, se kterými soutěžil náš soubor. Komedii Sugar hrají v Divadle pod Palmovkou a na Úžasnou svatbu nás pozvalo Moravské divadlo Olomouc, ale jestli některou z nich uvidíte v únoru, vám zatím slíbit nemůžu. A vůbec, kompletní program se teprve připravuje, proto opravdu nechci nic slibovat, raději se nechte překvapit. Často se totiž stane, že z mnoha důvodů se lecjaká komedie nemůže u nás hrát, ať už stojí proti prostorové nároky nebo organizační důvody. Na začátku prosince bude však už vše jasné, budeme vědět, která divadla mají tu čest soutěžit o titul Komedie roku 2009.

Od března jsme já a pár kolegů viděli třicet dva komedií, najeli jsme téměř sedm tisíc kilometrů. Nevím, kolik minut či dokonce hodin smíchu máme za sebou, ale zcela určitě jsme se pobavili dostatečně. A to přes všechna příkoří počasí, dopravní situace a dopravní policie. Mnohokrát jsme také zažili nepopsatelný vztah mezi jevištěm a hledištěm, kdy na obou stranách došlo k něčemu, co my divadelníci nazýváme malý zázrak. A právě pro tyto chvíle se jezdit za divadlem kilometry a kilometry skutečně vyplatí! 

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 12/2009