Festivalová ohlédnutí Jany Uherové a Zdeňka Janála (12/2010)

Jana Uherová a Zdeněk Janál, foto archiv VČD

Září je velkým svátkem divadla. Nejen že začíná nová sezóna a vše je tedy jaksi nové a nadějné, ale i celá poprázdninová atmosféra v divadlech je přátelská až harmonická. Září navíc nabízí hned dva velké mezinárodní divadelní festivaly, kterých se pravidelně účastním, abych se nechala inspirovat na náš festival, získala či obnovila potřebné kontakty a samozřejmě i zhlédla nějakou tu komedii, která by se mohla objevit v dramaturgickém plánu GRAND Festivalu smíchu.

Nejdřív se divadelníci – režiséři, herci, dramaturgové, kritici a teoretici (ale samozřejmě i „normální“ diváci) potkávají v Plzni na Mezinárodním festivalu Divadlo, aby se za týden přesunuli, alespoň jejich část, na Slovensko na Divadelní Nitru. Letos jsem stihla navštívit obě centra podzimního divadelního dění a můžu tak srovnat uměleckou úroveň, nabídky i atmosféru obou festivalů.

XIX. ročník festivalu Divadelní Nitra 2010 se nesl pod heslem Out of Normal a vybočil z normálu i svojí délkou, netradičně se vměstnal do čtyř dní, ale i přesto nabídl kvalitní zahraniční i slovenské produkce, které vidělo přes 3000 diváků. V programu Divadelní Nitry bylo 21 představení v hlavním programu a 66 akcí doprovodných. První den festivalu se odevzdala prestižní ocenění v oblasti divadelního umění DOSKY 2010, což je slovenský ekvivalent českých Thálií.

XVIII. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo měl za cíl představit především mimořádné a pozoruhodné inscenace zahraniční a dále výběr českých inscenací, a to v široké škále tematické, stylové i žánrové (činohra, hudební, taneční, loutkové i pouliční divadlo). A také
měl přiblížit české divadelní i laické veřejnosti moderní divadelní trendy jakož i u nás neobvyklé divadelní styly a inscenační postupy evropského a světového divadla, a přispět tím k naší integraci do evropské kultury. Mě osobně zaujala tři představení. Slovenská inscenace Anny Kareniny přinesla velký divadelní zážitek, tematicky široký záběr podpořila mimořádně zajímavá scénografie a skvělé herecké zážitky. Brněnské Elementární částice byly vyzývavé režijním přístupem i sugestivním hereckým provedením, ale největší „pecka“ přišla z Národního divadla v Praze – inscenace Blackbird, to byl zážitek, na který jsem ještě dlouho vzpomínala.

Na oba festivaly mě doprovázel nový kolega, lektor dramaturgie ZDENĚK JANÁL. Zajímaly mě jeho zážitky a pocity a tak jsem se zeptala…

Zdeňku, cítil ses lépe v Plzni, nebo v Nitře?
Pokud jde o města, tak se v obou z nich cítím dobře. Ale Nitra pro mě byla příjemnější, má zvláštní atmosféru „ničeho a všeho“. Také jsem v ní byl poprvé a měl tedy co objevovat – ačkoli na to v nabitém festivalovém programu nikdy moc času není. Divadelní Nitra má tendenci oživovat divadlem celé město, o festivalu všichni vědí a navštěvují ho. Tento princip, který nutně musí počítat s širokým doprovodným programem, jsem již dříve poznal (v několikanásobné míře) na festivalu Schillertage v Mannheimu. Toto směřování považuji za šťastné! Divadelní festival by se neměl konat jen pro pár divadelních odborníků, ačkoli ti jezdí do Plzně i Nitry v hojném počtu. Nitra je festivalem veskrze odvážnějším, splňuje skvěle představu o evropském divadelním festivalu, který ukazuje významné aktuální proudy. Ne že by to na plzeňském festivalu nedělali, ale do Nitry se vozí „divadelní luxus“, kdežto v Plzni je kvalita představení až překvapivě kolísavá.

Myslíš si, že heslo nitranské přehlídky Out of Normal mělo své opodstatnění a v čem se nejvíce realizovalo?
V duchu tohoto hesla se nesl celý letošní ročník. Podobné vymezování programu považuji za vhodné – je pak zcela zřejmé, kam dramaturgie festivalu míří, festival získává jasnou tvář, která se samozřejmě může rok od roku proměňovat. Dramaturgie je pak viditelná, neomezuje se na výběr jakýchkoli zdařilých inscenací, ale musí mít svou jasnou skladbu. A to se v Nitře daří! Opravdu jsme v Nitře viděli inscenace, které nepatří k hlavnímu proudu a jsou svým inscenačním přístupem „hraniční“ – občas na hranici, občas již za ní, tedy Out of Normal. Pak můžeme také na představení pohlížet nejen jednotlivě, ale v daném kontextu, mají totiž evidentně leccos společného, byť se jedná o zcela jiné žánry. U všech inscenací byla nápadná „čistota“ divadelního tvaru – o žádné inscenaci se tak nedalo říct, že by byla špatná, přitom se nemusela každému líbit. To je samozřejmě riziko krajních mezí – a budu i nadále Nitře držet palce, aby se jich nebála. Byl to reprezentativní vzorek roztažený do všech směrů.

Byl výběr českých inscenací v Plzni dostatečně reprezentativní, nebo ti nějaká kvalitní inscenace, kterou znáš, chyběla, či jiná přebývala?
Plzeňský festival letos uvedl množství kvalitních českých inscenací, ale nejsem si jist, jestli se o většině z nich dá hovořit jako o inscenacích skutečně mimořádných. Vzniká u nás spousta velmi dobrých inscenací, ale jen málo těch skutečně „top“. Ale průřez současným českým divadlem to byl, otázka pak je, co to o něm vypovídá. V tomto širokém rozkročení mi však chybělo zařazení alespoň jedné inscenace regionálního divadla, neboť i v nich velmi dobré inscenace vznikají, jistě rovnocenné mnohým, které na festivalu k vidění byly. Dále postrádám více inscenací zahraničních, byť se na festivalu objevily. Byla by totiž velká škoda, kdyby se tento významný mezinárodní festival měl transformovat na téměř českou přehlídku.

Která představení v Plzni a v Nitře na tebe nejvíce zapůsobila?
V Plzni jistě nejvíce lotyšská inscenace Alvise Hermanise „The Sound of Silence“. Více než tříhodinová inscenace pracující se zvukem, hudbou Simona a Garfunkela o generaci 60. let. Perfektní práce s detaily, timingem a herci, kteří se umějí převtělovat a nemusí promluvit jediné slovo, abychom se mohli vžít do jejich světa. Z českých inscenací pak určitě „Muž bez minulosti“ Dejvického divadla v režii Miroslava Krobota, který inscenoval filmovou předlohu ryze divadelními prostředky, což je spíše vzácnost. Dále také Havlovo-Morávkovo „prase“ a Mikuláškovy „Elementární částice“ podle Houellebecqovy předlohy z brněnské Reduty. K odvážným inscenacím patřil polský „Platonov“ od mladé režisérky Maji Kleczewské, která je dnes řazena k nejvýznamnějším osobnostem polské režie. Docela nefér mi přišlo její radikální odmítnutí většinou českých divadelníků a kritiků. Chápal bych náročnou polemiku, také mám k této inscenaci řadu výhrad, ale takový okamžitý „odpis“? A nemyslím si, že by to vypovídalo o krizi polského divadla…

V Nitře byla pro mě nejvýraznější ruská inscenace Dimitrije Krymova „Opus č. 7“ – bylo to velkolepé vizuální divadlo, které jsem ještě neměl možnost vidět, rozhodně ne v takovém rozsahu dokonalosti. Velkým překvapením pro mě byla maďarská inscenace „Špína“ souboru Bély Pintéra – je pro mě spásnou vzpruhou, že současný příběh jakoby téměř vytržený z černé kroniky lze inscenovat s výraznou stylizací s až mýtickými prvky. Projekt Slávy Daubnerové „M. H. L.“ o režisérce Magdě Husákové-Lokvencové u mě obhájil formu doku-dramatu, byl jsem pozitivně překvapen.

Myslíš si, že můžeme některé zkušenosti z obou akcí využít na našem připravovaném GRAND Festivalu smíchu? Zaujalo tě nějaké představení s ohledem na to, že bychom ho mohli nabídnout pardubickému publiku?

Já právě doufám, že zkušenosti zužitkujeme. Pokud jde o vymezení festivalu heslem – to se nás netýká, neboť GRAND Festival smíchu již své jasné vymezení či specializaci má, je jím žánr divadelní komedie. Ale například z Nitry bychom se mohli inspirovat jednotným a moderním designem v oblasti propagačních materiálů nebo velkou šíří doprovodného programu, který může být do velké míry interaktivní a zacílený na všechny věkové skupiny, také workshopy a podobně.

V rámci našeho žánru mě několik titulů zaujalo, například „Muž bez minulosti“, ovšem nejsem si jist, jestli je to v pravém slova smyslu komedie, dále variace na nový cirkus „La Putyka“ od Rostislava Nováka a režisérského dua SKUTR. V Nitře jsme byli navíc při předávání divadelních cen DOSKY upozorněni na výjimečnou inscenaci Molièrova „Misantropa“ Komorného divadla Martin, která letos získala nejvíce nominací, z nichž několik proměnila, mimo jiné za režii Romana Poláka. Jsem si jist, že o takto vysoce ceněné inscenace musíme pro náš festival usilovat.

Jana Uherová, Divadelní zpravodaj 12/2010