VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V druhé polovině června bylo v divadle už po všech premiérách, sezóna se pomalu chýlila ke konci, část uměleckého souboru absolvovala studijní cestu do New Yorku, čekala nás většina představení na Kunětické hoře, dílny začaly pracovat na scénografiích a kostýmech prvních dvou titulů následující sezóny. V této době, dva týdny po premiéře inscenace Cizinec jsem si povídala s PETREM BOROVCEM, představitelem hlavní role této hry, kterou pro naše divadlo napsal autor a režisér David Šiktanc. Jak se Petrovi spolupracovalo s bývalým spolužákem nebo jaká byla jeho cesta k jedné z největších rolí, která ho zatím v divadle potkala, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Peťo, co tě napadlo, když jsi přečetl Camusovu novelu? Předpokládám, že sis ji přečetl dřív než Davidův text…
(smích) Ano, přečetl. I když mi to David pořád nevěří. Ale opravdu jsem ji přečetl, a dokonce dvakrát. A nedokázal jsem si představit, jak je možné něco takového převést na jeviště, ale o to víc jsem se těšil a Davidovi jsem samozřejmě věřil. Skrze moji postavu jsem si říkal, že nějaká cesta je, ale vůbec jsem netušil, jak lze rozepsat ty další postavy… Pak jsme se s Davidem ještě před začátkem zkoušení začali setkávat, a to už jsem věděl, že má David vše promyšlené a že to dává smysl.

David je tvůj spolužák z DAMU, ani tady v divadle spolu nezkoušíte poprvé. Jak se ti s ním pracovalo tentokrát?
S Davidem si rozumíme nejen pracovně, ale hlavně lidsky – v osobním životě, což se nám pochopitelně promítá i do naší profesní spolupráce. Zkoušení s ním mě vždycky bavilo a užíval jsem si ho i tentokrát.

Dalo by se u takového zvláštního hrdiny, jakým Meursault beze sporu je, říct, že je ti něčím blízký? Kdo novelu zná, dá mi nejspíš za pravdu, že jde o komplikovanou postavu, jejíž motivace není snadné pochopit.
Možná je mi Meursault blízký tím, že jsme oba samotáři… Pokud bych to měl nějak zobecnit, tak si myslím, že Davidovi se velmi dobře podařilo Meursaultův příběh jevištně zkonkretizovat, a to způsobem, jakým jsem ho vlastně já sám při čtení pochopil. V tomhle jsme se shodli už od začátku. Někdo říká, že hlavní postavě nerozumí, že s ní takzvaně moc nejde. Já jsem tenhle problém ani při čtení novely neměl. A díky Davidovu výkladu – měli jsme spolu také individuální zkoušky – jsem do toho vplul hodně rychle. Všechny motivace mi byly jasné, v tom jsem byl poměrně rychle připravený. Co se textu týče, to už je další věc… (smích) Myslím, že David je v tomhle skvělý. Mluvil jsem s pár lidmi, kteří už naši inscenaci viděli a kteří zároveň znají i novelu, a ti říkali, že díky Davidovu výkladu pochopili Cizince ještě lépe. Výkladů té novely může být samozřejmě víc, ale myslím, že ten Davidův je velmi srozumitelný a divácky přístupný. Já osobně jsem měl během zkoušení strach z projekcí a různých dalších technických výzev, to bylo samozřejmě náročné, hlavně v předpremiérovém týdnu, ale myslím, že už se to všechno usazuje a v rámci celku to funguje skvěle. Někdo může namítat, že je pro něj nesrozumitelná scéna vraždy včetně Meursaultovy motivace. Na to bych samozřejmě měl odpověď, ale vlastně mě moc baví, když si divák interpretuje sám, co k tomu tu postavu vedlo, proč to udělala. Už jsem se třeba setkal s názorem, že Meursault je jednoduše v nesprávný čas na nesprávném místě. To se mi vlastně zdá docela trefné.

Řekl bys tedy, že ačkoli jde o 80 let starou novelu, může být Meursaultův příběh aktuální?
Určitě ano. Náš Cizinec není nijak časově ukotvený v konkrétní době a myslím, že ten příběh bude vždycky zajímavý. A můžu to potvrdit i podle ohlasů, které se ke mně dostaly. Ale musím říct, že se velmi těším, až budeme hrát pro středoškoláky, to by mě pak velmi zajímalo, co tomu řeknou. Protože když pominu premiéry, zatím jsme hráli hlavně pro starší publikum.

Ano, to zajímá i mě a můžu slíbit, že zpětnou vazbu získáme od gymnázií, s nimiž už jednáme o jednotlivých představeních ve školním roce 2025/26. Tento titul jsme s Davidem vybírali právě s ohledem na seznam četby k maturitě.
To je super, protože si myslím, že David, jak sleduji jeho tvorbu, umí pracovat s mladým publikem. I těmi prostředky, které používá – projekce, lightdesign, hudba a tak dále.

Mě třeba mile překvapilo, že v Cizinci je tolik prostoru pro humor, to mě při čtení předlohy nenapadlo, ale během zkoušek jsme k tomu společně přirozeně došli.
Přesně to mi říkal jeden náš kolega, že byl až překvapený, kolik humoru jsme do Camuse dostali. Na druhou stranu, on tam ten humor vlastně trochu je – zakódovaný v absurditě lidské existence. A je pravda, že David má na tohle čich a umí takové náznaky podpořit, aniž by byl podbízivý. I když nikdy jako režisér ani jako autor nedělal komedie – „řachandy“, má velký smysl pro humor, který mně osobně naprosto vyhovuje.

Máš nějakou oblíbenou scénu nebo situaci?
Víš co, já to řeknu takhle. Jak jsme se Cizincem soustředěně měsíc a půl zabývali a já jsem si zrovna procházel takovou těžší situací v soukromém životě, nebylo to pro mě jednoduché zkoušení. Ale po týdnu volna, které bylo po premiéře, když vyšuměl stres a všechen ten adrenalin, začal jsem se v tom cítit extrémně lehce. Najednou jsem text říkal tak, jak má být, dokonce všechen, co tam má být. (smích) Najednou to pro mě bylo úplně o něčem jiném – jak jsem si na premiéře neužil ani minutu z celého představení, teď jsem si ho užil kompletně celé. Asi nejvíc mě baví konec – už od scény vězení, tam se hodně věcí spojí, herecky už se v tu chvíli cítím úplně uvolněně a svobodně. Takže je fajn, že teď budeme mít dva měsíce volno. (smích)

Říkal jsi, že nejvíc si teď užíváš závěr inscenace, kde máš ale na druhou stranu nejvíce textu a nejdelší monology. Už jsme na tu otázku dneska trochu narazili – jak ses popral s tím množstvím písmenek?
Není to poprvé, co mám v nějaké hře opravdu hodně textu. Třeba Havlova Zahradní slavnost byl oříšek, jenomže tam, i když ten text byl skutečně složitý, šlo alespoň o dialogy. V Cizinci mám v podstatě jeden dlouhý monolog, a to se neučí nijak snadno. Vlastně text jako takový jsem uměl, ale jak ho bylo moc, tak jsem si ho v té hlavě už nestihl správně poskládat. Což mi došlo teď po týdnu volna, kdy jsem se na text nepodíval, a přesto jsem ho nezapomněl, naopak se mi vše hezky utřídilo.

Právě sedíme po představení komedie Atomová kočička. Ty jsi výborný komediální herec, postupem času ale získáváš více příležitostí zahrát si dramatické postavy. Co tobě osobně víc sedí? Nebo ti vyhovuje taková pestrost?
Pestré to musí být. Dělat jen jeden žánr by mě nebavilo, ale to snad nikoho. Je pravda, že jsem se tady v Pardubicích takhle zapsal – jako komik. A je pravda, že asi jak nemám těch dramatických rolí až tolik, víc si je užívám. Je to pro mě většinou větší výzva. A i jako divák mám raději dramatické kusy, což ale neznamená, že se rád dobře nepobavím na komedii nebo muzikálu.

Otázka na závěr – jaký z citátů Alberta Camuse, který jsme použili v textu, máš nejradši? Který se ti zdá nepřiléhavější pro dnešní dobu?
Na tom si vždycky dávám záležet, i pauzu si před ním udělám. Je to úžasná pointa předešlé scény s názvem Absurdno: „Předtím šlo o to zjistit, zda život musí mít smysl, aby bylo možné ho žít. Teď se spíš ukazuje, že jej lze mnohem lépe žít, když žádný smysl nemá.“