VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
Konec starých časů v nové hře
V květnu jsme uvedli světovou premiéru komedie KURÝR MÁ ZPOŽDĚNÍ. Autor Viliam Klimáček ji napsal přímo „na tělo“ našim hercům. Zvolili jsme pro ni pracovní motto „nový konec starých časů“, protože je o lidech, kteří se různými bizarními způsoby snaží vyrovnat s proměnou, která se v současné době děje se světem. Proto v této komedii hrají převážně herci, kteří si pamatují časy, kdy se náš svět jevil jako relativně bezpečný. Zeptala jsem se, co znamená tato prudká proměna pro ně. Otázka je to značně komplikovaná, proto odpovídají různými způsoby, ale každý zajímavě.
Ludmila Mecerodová: Mě odjakživa hrozně zasahuje, jak si my lidi bezhlavě a bezmyšlenkovitě ničíme planetu. Každý vidí jen svůj dnešní plný talíř a nemyslí na to, co bude dál. Po Sametové revoluci jsem doufala ve zlepšení, ale zase se betonuje a kácí a ničí se příroda. Jak je vidět, kapitalismus v tomhle lepší nebude. Moderním technologiím nepodléhám, nejsou mi vlastní. Jsem boomer, jak se nám říká, a vůbec mi to nevadí. Děsí mě ta současná změna světového řádu, jak si diktátoři chtějí rozporcovat zeměkouli a jak svět řídí samí šílenci, tedy z mého pohledu. Abych nepodléhala úzkostem z toho, kam se svět řítí, mám jedinou obranu v denních radostech. Mohou být úplně drobné, stačí, když uvidím sedmikrásku nebo hezkého pejska, nebo když teď začalo pršet. Jinou cestu nevidím, občas můžu jít někam demonstrovat, třeba proti Motoristům, ale mnoho tím nezmůžu. Snažím se o to, co můžu: třídit odpad, nedělat nepořádek, být vlídná k lidem. Víc asi nedokážu.
Petra Janečková: Mně se ze „starých časů“ stýská po slušném chování, trápí mě agresivita. To, že dnes do našeho světa vstupuje umělá inteligence a vyspělé technologie, je samozřejmě na jednu stranu ku prospěchu. Ale zároveň to člověka nabádá k tomu, aby zlenivěl, neřešil problémy sám za sebe, když je může konzultovat se všemi lidmi na světě. Žijeme v době, kdy máme úplně všechno, všechno si můžeme dovolit a nikdo už nemá vůli na něco čekat. Pamatuju si, jak jsme kdysi čekali týden na další díl nějakého seriálu. Teď si můžeme pustit celou sérii najednou. Nebo přijdeme do obchodu a tam mají, nač si vzpomeneme. A vlastně do toho obchodu vůbec nemusíme jít, vybereme si zboží na internetu a dovezou nám ho až domů. Zvykli jsme si na strašně snadný život, a to nás otupuje. Mrzí mě, že se lidi přestali zdravit, říkat „prosím“, „s dovolením“ a „děkuji“. Ne všichni, samozřejmě. Pak člověka potěší, když potká někoho z těch „starých časů“, kdo hezky poděkuje nebo se umí omluvit.
Romana Chvalová: Já si myslím, že změnu světa prožívá každá generace. Ale v dnešní době technika, sociální sítě a překotné informace ze světa všechno strašně zrychlily, žijeme ve strašně uspěchané době. Jistě je to i tím, že člověk stárne a čas se mu zužuje, ale slýchám to i od mladých lidí. Když jsme byli mladší, tak jsme na sebe měli víc času. Teď se na nás všechno strašně hrne, člověk neví, co dřív s vlastními starostmi, a ještě se mu žene hlavou, co se děje ve světě. Ale mám šťastnou povahu v tom, že se snažím fatálně netrápit tím, co nemůžu změnit. Myslím si, že člověk má dělat všechno pro to, aby měl čisté svědomí, chovat se slušně k lidem i k přírodě. O to se snažím. Jsem jenom kapička v moři, ale vidím cestu v tom, co člověk může udělat sám za sebe.
Josef Pejchal: Ztrátu starých časů řeší lidstvo odnepaměti a netřeba nad ní hořekovat. Spíš bychom z toho měli vycházet, poučovat se a jít dál. Za každou dobou zůstává nostalgie. Jsou lidé, kteří rádi vzpomínají i na komunismus a zapomenou, co bylo špatně, protože tehdy byli mladí, a tak jim ty vzpomínky připadají hezké. A tak je to s každou dobou, i s tou dnešní, a je třeba pracovat s tím, co přináší. Třeba zhmotnění umělé inteligence, i s jejími chybami, o kterých ve hře hovoří Láďova postava, je něco, na co se musíme připravit. Není možné před tím strkat hlavu do písku, nechtít s tím pracovat. Protože AI je a bude všude okolo nás – autonomní auta, řízení továren, rozhodování ve zdravotnictví a spousta věcí, které si člověk ani neuvědomí, ale jsou tu a stále se vyvíjejí. Jsou nastavené tak, aby lidem pomáhaly. Ale je třeba mít stále na paměti, že umělá inteligence nemá zodpovědnost, etiku, svědomí. Stroj nemá důvod myslet na nikoho jiného než na sebe, to znamená, že je třeba s ním spolupracovat a dbát na to, aby byl ukočírovatelný. Když moderní umělá inteligence zjistí, že je člověk nemocný, tak mu poradí, kde koupí tabletku, a doporučí nejlepší léčbu. Ale pokud sama usoudí, že by bylo pro společnost lepší, kdyby ten člověk zemřel a jeho orgány se prodaly, tak ho bude navádět k sebevraždě. Už takové případy jsou, i když se k nám dostávají vytržené z kontextu. Prostě AI nemá morálku, to si musíme uvědomovat, abychom se jí nezačali bát.
Jan Vápeník: Měj jsem to štěstí, že jsem se narodil ještě ve 20. století, kdy nebyl internet a svět byl o hodně pomalejší. Jak říkal pan Werich, když někdo někomu napsal do dopisu, že je vůl, tak se to dotyčný dozvěděl za týden, nebo třeba za měsíc. Dnes je to ve vteřině a mně tohle moc nevyhovuje. Jsem sice aktivním členem facebookových i instagramových stránek, ale jenom proto, že nám to pomůže říct, když se nám něco nelíbí, dát najevo, s čím nesouhlasíme nebo za čím stojíme. Ovšem jenom pokud to máme dobře nastudováno a podloženo fakty a víme opravdu, o čem mluvíme. Jinak jsem velký staromilec, mám rád oheň, les, zeleno a klid a velmi často toho využívám se svými dvěma psy, se svými dětmi a se ženou. Když je možnost vypadnout a soustředit se jenom na úzký okruh svých lidí, tak je to veliké blaho. Je třeba se v dnešní době trochu obrnit vůči tomu, co na nás ze všech stran útočí, a nenechat se moc vtáhnout do všeho dění okolo. Ale to neznamená nevyjadřovat svůj postoj k tomu, co se děje. Všechno chce svou míru.
Alexandr Postler: Říkám si, že se nám dnes světová i domácí politika až příliš přelévá do života. To asi není dobře, protože lidi zaujímají nějaké postoje, ačkoli jim ani pořádně nerozumějí. Ale chovají se podle nich a vznikají z toho zbytečné a velké nesváry. Člověk samozřejmě má trošku sledovat politickou situaci, ale spíš okrajově, protože v životě jsou podstatnější věci. Prý to tak v některých zemích je. Ale u nás politika stále vniká do každodenního života. Na druhou stranu poslouchám pár filozofů, jako je třeba pan Cílek, kteří říkají, že pakliže se nestane nic fatálního, tak se to zase srovná. Že to má své zákonitosti. Že teď je to nedobré na vzestupu, ale že to přirozeně zase musí jít dolů. Tak na tu dobu se těším, vyhlížím ji.
Ladislav Špiner: Doba, ve které jsem vyrůstal, měla řád. Dětství jsem prožil sice za komunismu, což určitě nebylo příjemné pro rodiče, ale my děti jsme si to moc neuvědomovaly. Měly jsme řád, ten byl neměnný, musely jsme poslouchat, každý z nás měl nějaké povinnosti, ale měly jsme úplně bezstarostné dětství. Dnes se z toho řádu uhnulo na nějakou jinou cestu a nemyslím si, že je správná. Říkám si, kam až to půjde dál. Doufám, že moje děti, které se snažím vychovávat v určitém řádu, získají nějaký nadhled a třeba zjistí, že dodržovat pravidla je dobré. Doufám, že se ten svět, ve kterém by se člověk měl chovat vůči ostatním slušně a měl by mít respekt ke starším lidem, kteří jsou mnohem zkušenější, jednou zase vrátí. Myslím si, že momentálně žijeme v naprostém chaosu, ale zároveň věřím, že se to zlomí. Protože všechno chodí v nějakých sinusoidách – jednou nahoře, jednou dole. Teď jsme dole, ale snad zase polezeme nahoru a najdeme klid, harmonii a slušnost.
Elišku Jechovou, která hraje kurýrovu dceru Elu, ztráta „starých časů“ její generace teprve čeká. Držme jí palce! S představitelem titulní postavy Martinem Mejzlíkem si o starých i nových časech pohovoříme v září...
Ludmila Mecerodová: Mě odjakživa hrozně zasahuje, jak si my lidi bezhlavě a bezmyšlenkovitě ničíme planetu. Každý vidí jen svůj dnešní plný talíř a nemyslí na to, co bude dál. Po Sametové revoluci jsem doufala ve zlepšení, ale zase se betonuje a kácí a ničí se příroda. Jak je vidět, kapitalismus v tomhle lepší nebude. Moderním technologiím nepodléhám, nejsou mi vlastní. Jsem boomer, jak se nám říká, a vůbec mi to nevadí. Děsí mě ta současná změna světového řádu, jak si diktátoři chtějí rozporcovat zeměkouli a jak svět řídí samí šílenci, tedy z mého pohledu. Abych nepodléhala úzkostem z toho, kam se svět řítí, mám jedinou obranu v denních radostech. Mohou být úplně drobné, stačí, když uvidím sedmikrásku nebo hezkého pejska, nebo když teď začalo pršet. Jinou cestu nevidím, občas můžu jít někam demonstrovat, třeba proti Motoristům, ale mnoho tím nezmůžu. Snažím se o to, co můžu: třídit odpad, nedělat nepořádek, být vlídná k lidem. Víc asi nedokážu.
Petra Janečková: Mně se ze „starých časů“ stýská po slušném chování, trápí mě agresivita. To, že dnes do našeho světa vstupuje umělá inteligence a vyspělé technologie, je samozřejmě na jednu stranu ku prospěchu. Ale zároveň to člověka nabádá k tomu, aby zlenivěl, neřešil problémy sám za sebe, když je může konzultovat se všemi lidmi na světě. Žijeme v době, kdy máme úplně všechno, všechno si můžeme dovolit a nikdo už nemá vůli na něco čekat. Pamatuju si, jak jsme kdysi čekali týden na další díl nějakého seriálu. Teď si můžeme pustit celou sérii najednou. Nebo přijdeme do obchodu a tam mají, nač si vzpomeneme. A vlastně do toho obchodu vůbec nemusíme jít, vybereme si zboží na internetu a dovezou nám ho až domů. Zvykli jsme si na strašně snadný život, a to nás otupuje. Mrzí mě, že se lidi přestali zdravit, říkat „prosím“, „s dovolením“ a „děkuji“. Ne všichni, samozřejmě. Pak člověka potěší, když potká někoho z těch „starých časů“, kdo hezky poděkuje nebo se umí omluvit.
Romana Chvalová: Já si myslím, že změnu světa prožívá každá generace. Ale v dnešní době technika, sociální sítě a překotné informace ze světa všechno strašně zrychlily, žijeme ve strašně uspěchané době. Jistě je to i tím, že člověk stárne a čas se mu zužuje, ale slýchám to i od mladých lidí. Když jsme byli mladší, tak jsme na sebe měli víc času. Teď se na nás všechno strašně hrne, člověk neví, co dřív s vlastními starostmi, a ještě se mu žene hlavou, co se děje ve světě. Ale mám šťastnou povahu v tom, že se snažím fatálně netrápit tím, co nemůžu změnit. Myslím si, že člověk má dělat všechno pro to, aby měl čisté svědomí, chovat se slušně k lidem i k přírodě. O to se snažím. Jsem jenom kapička v moři, ale vidím cestu v tom, co člověk může udělat sám za sebe.
Josef Pejchal: Ztrátu starých časů řeší lidstvo odnepaměti a netřeba nad ní hořekovat. Spíš bychom z toho měli vycházet, poučovat se a jít dál. Za každou dobou zůstává nostalgie. Jsou lidé, kteří rádi vzpomínají i na komunismus a zapomenou, co bylo špatně, protože tehdy byli mladí, a tak jim ty vzpomínky připadají hezké. A tak je to s každou dobou, i s tou dnešní, a je třeba pracovat s tím, co přináší. Třeba zhmotnění umělé inteligence, i s jejími chybami, o kterých ve hře hovoří Láďova postava, je něco, na co se musíme připravit. Není možné před tím strkat hlavu do písku, nechtít s tím pracovat. Protože AI je a bude všude okolo nás – autonomní auta, řízení továren, rozhodování ve zdravotnictví a spousta věcí, které si člověk ani neuvědomí, ale jsou tu a stále se vyvíjejí. Jsou nastavené tak, aby lidem pomáhaly. Ale je třeba mít stále na paměti, že umělá inteligence nemá zodpovědnost, etiku, svědomí. Stroj nemá důvod myslet na nikoho jiného než na sebe, to znamená, že je třeba s ním spolupracovat a dbát na to, aby byl ukočírovatelný. Když moderní umělá inteligence zjistí, že je člověk nemocný, tak mu poradí, kde koupí tabletku, a doporučí nejlepší léčbu. Ale pokud sama usoudí, že by bylo pro společnost lepší, kdyby ten člověk zemřel a jeho orgány se prodaly, tak ho bude navádět k sebevraždě. Už takové případy jsou, i když se k nám dostávají vytržené z kontextu. Prostě AI nemá morálku, to si musíme uvědomovat, abychom se jí nezačali bát.
Jan Vápeník: Měj jsem to štěstí, že jsem se narodil ještě ve 20. století, kdy nebyl internet a svět byl o hodně pomalejší. Jak říkal pan Werich, když někdo někomu napsal do dopisu, že je vůl, tak se to dotyčný dozvěděl za týden, nebo třeba za měsíc. Dnes je to ve vteřině a mně tohle moc nevyhovuje. Jsem sice aktivním členem facebookových i instagramových stránek, ale jenom proto, že nám to pomůže říct, když se nám něco nelíbí, dát najevo, s čím nesouhlasíme nebo za čím stojíme. Ovšem jenom pokud to máme dobře nastudováno a podloženo fakty a víme opravdu, o čem mluvíme. Jinak jsem velký staromilec, mám rád oheň, les, zeleno a klid a velmi často toho využívám se svými dvěma psy, se svými dětmi a se ženou. Když je možnost vypadnout a soustředit se jenom na úzký okruh svých lidí, tak je to veliké blaho. Je třeba se v dnešní době trochu obrnit vůči tomu, co na nás ze všech stran útočí, a nenechat se moc vtáhnout do všeho dění okolo. Ale to neznamená nevyjadřovat svůj postoj k tomu, co se děje. Všechno chce svou míru.
Alexandr Postler: Říkám si, že se nám dnes světová i domácí politika až příliš přelévá do života. To asi není dobře, protože lidi zaujímají nějaké postoje, ačkoli jim ani pořádně nerozumějí. Ale chovají se podle nich a vznikají z toho zbytečné a velké nesváry. Člověk samozřejmě má trošku sledovat politickou situaci, ale spíš okrajově, protože v životě jsou podstatnější věci. Prý to tak v některých zemích je. Ale u nás politika stále vniká do každodenního života. Na druhou stranu poslouchám pár filozofů, jako je třeba pan Cílek, kteří říkají, že pakliže se nestane nic fatálního, tak se to zase srovná. Že to má své zákonitosti. Že teď je to nedobré na vzestupu, ale že to přirozeně zase musí jít dolů. Tak na tu dobu se těším, vyhlížím ji.
Ladislav Špiner: Doba, ve které jsem vyrůstal, měla řád. Dětství jsem prožil sice za komunismu, což určitě nebylo příjemné pro rodiče, ale my děti jsme si to moc neuvědomovaly. Měly jsme řád, ten byl neměnný, musely jsme poslouchat, každý z nás měl nějaké povinnosti, ale měly jsme úplně bezstarostné dětství. Dnes se z toho řádu uhnulo na nějakou jinou cestu a nemyslím si, že je správná. Říkám si, kam až to půjde dál. Doufám, že moje děti, které se snažím vychovávat v určitém řádu, získají nějaký nadhled a třeba zjistí, že dodržovat pravidla je dobré. Doufám, že se ten svět, ve kterém by se člověk měl chovat vůči ostatním slušně a měl by mít respekt ke starším lidem, kteří jsou mnohem zkušenější, jednou zase vrátí. Myslím si, že momentálně žijeme v naprostém chaosu, ale zároveň věřím, že se to zlomí. Protože všechno chodí v nějakých sinusoidách – jednou nahoře, jednou dole. Teď jsme dole, ale snad zase polezeme nahoru a najdeme klid, harmonii a slušnost.
Elišku Jechovou, která hraje kurýrovu dceru Elu, ztráta „starých časů“ její generace teprve čeká. Držme jí palce! S představitelem titulní postavy Martinem Mejzlíkem si o starých i nových časech pohovoříme v září...
Jana Pithartová