VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Pepa Láska koncem sezóny odchází z angažmá ve Východočeském divadle na „volnou nohu“. Ještě se ale definitivně neloučíme, protože ho čeká dohrávání několika rolí, nebude však už stálým členem našeho hereckého souboru. Před představením Hotelu Modrá hvězda, což byla jeho poslední nastudovaná role v angažmá, jsme si povídali o tom, co bude dál. A také trochu vzpomínali…

Pepo, pořád se tomu nechce věřit, ale zdá se, že po dvanácti letech opouštíš angažmá v Pardubicích.
Je to tak. Když to člověk na začátku vysloví, že se loučí, je to celkem v pohodě… Ale čím víc se to blíží, tím víc je mi smutno. Když jsme zkoušeli Hotel Modrá hvězda, tak jsem na poslední zkoušce poděkoval Petru Novotnému za poslední inscenaci. Přijde mi to hezké, že se něco uzavřelo. Začínal jsem s ním v Kavkazském křídovém kruhu a také s ním končím. V tu chvíli mi bylo hodně smutno. A taky jsem poděkoval kolegům za všechny ty roky.

V poslední době máš hodně změn, i milníků. Oslavil jsi Kristovy roky, v březnu ti bylo třiatřicet. Stalo se něco, znamenalo to nějaký posun, přerod, cokoliv…?
Zatím to asi nepociťuji, neprožívám to. Ale myslím, že jsem prodělal nějaký svůj vnitřní převrat ani ne před rokem. Ano, v mém životě se teď dějí velké změny, ale nesouvisí to s věkem.

Do života ti vstoupily děti, jsi dvojnásobným otcem. Když srovnáš život před dětmi a s dětmi, v čem je nejzásadnější rozdíl?
Asi se ti změní priority. Už nejsi sám za sebe. Když jsme byli s Eliškou „jen“ manželé, byli jsme sami pro sebe, teď veškerá energie směřuje k dětem. A možná i to byl důvod toho mentálního kotrmelce. Dlouho jsem nemohl psychicky „zkousnout“, že jsem táta, pořád jsem před tím utíkal a dělal blbosti.

Možná teď ani tolik necestujete. S Eliškou jste viděli kus světa. Co byl pro tebe největší objev, nebo řekněme jiný svět?
Kdybych měl mluvit o jiném světě, tak určitě o Americe. To je asi fakt nejvíc. Dokud tam člověk není, nedokáže to pochopit. Tam je totiž všechno úplně jinak, než na co jsme zvyklí. Všechno je větší, hezčí, ale i odpornější. Všechno je maximální. Ale nejvíc nás s Eliškou oslovila Itálie, jejich styl života, ať už to bylo na severu, či na jihu. Také jsem hodně cestoval s tátou, když jsem byl mladší. Holandsko je úžasné, ale myslím spíš menší města než třeba Amsterdam. Několikrát jsme byli v Rumunsku, tam je nádherná nedotčená příroda, až je to někdy nebezpečné. Místy jsme se i ztratili. Táta mě vysílal dopředu hledat cestu – jsem prostřední, tedy asi nejvíc postradatelné dítě… (smích) Viděl jsem tam stopy medvědů a vlků, toho jsem se dost bál. Věřím, že nás s rodinou čeká ještě hodně cestování.

A děti vám, zdá se, nepřekážejí, i když jsou ještě malinké. Spousta lidí by si na to netroufla.
Byli jsme s Eliškou a Májou v Chorvatsku na lodi…

Ty jsi byl na lodi s malým dítětem? Doufám, že byla celou dobu připoutaná.
Nebyla. Ani jsme kolem neměli sítě. Ale myslím si, že plavba na lodi není pro tak malé děti, a těším se, až budou větší, aby si to užily. Veškerá starost o dceru padla na Elišku, já jsem řídil loď, ani jeden jsme si to pořádně neužili.

Pojďme ale zpátky k divadlu – odcházíš po dvanácti letech. Kdyby ses mohl vrátit do tří rolí, co jsi tu nazkoušel, které by to byly?
To je těžké. Ale asi nepřekvapím, když řeknu Christophera v Podivném případu se psem. To pro mě bylo zásadní, asi i proto že to vedlo k Thálii. (Pepa za tuto roli získal Cenu Thálie pro činoherního herce do 33 let – pozn. red.) Měl jsem moc rád věci, co jsme dělali s Filipem Nuckollsem, ať už to byly Lovecké scény z Dolního Bavorska, nebo Až ustane déšť, to mě moc bavilo. Ale obrovská zkušenost byl i Zamilovaný Shakespeare. Za mě to bylo poprvé, kdy jsem táhnul představení od začátku do konce bez jediné chvíle oddechu. Děkuji Petru Novotnému za důvěru, kterou do mě vložil, a doufám, že jsem ho nezklamal.

Kdybys až do konce života měl hrát srdcerváče, nebo komedianta, co by sis vybral? Srdcerváčem myslím postavu, do které se zamilujeme a zlomí nám srdce, nebo nás rozpláče.
Role srdcerváčů, jak tomu říkáš, jsou moc hezké. A je to vlastně jednoduché, když se s režisérem domluvíš, jak na to. On tě k tomu vede hereckým způsobem, pak se to nějak nasvítí, pustí se hudba a emoce u diváků jsou jisté. Dělat komedie je strašně těžké – fyzicky, ale i psychicky. Důležité je najít míru, aby byl člověk vtipnej a ne trapnej. Ale když jsme dělali Kdo je tady ředitel?, tak to bylo naopak založené na tom, že jsem měl být trapný, tedy ta postava, ale to je jen jiný druh komedie. Nevím, jestli bych si vybral jenom jeden druh rolí. Nechci se chlubit, ale myslím, že oboje mi tak trochu jde.

Co bude dál ve tvém životě? Jak se říká, jedny dveře se zavřou – jiné se otevírají. Ještě neodcházíš definitivně, budeš dohrávat představení. A co Čerti, kde máš alternaci s Josefem Pejchalem?
Uvidíme, jak to bude. Nebráním se tomu, ale záleží na divadle, jak se rozhodne. Jinak ostatní role budu dohrávat. Kdyby přišla nějaká nabídka na hostování, tak se vůbec nebráním. Teď se mimo Pardubice divadelně nic nerýsuje, až na přespříští sezónu. Myslel jsem, že jsem to začal řešit včas, ale řeším to pozdě.

S manželkou Eliškou jste spolu několikrát hráli, například v už zmiňovaném Podivném případu se psem. V Žítkovských bohyních jste dokonce měli milostnou scénu. Jak se hraje s životní partnerkou? Je výhoda, že ji znáš, nebo máš ostych, větší zodpovědnost?
V Elišce mám největšího kritika, kterého můžu mít. Když se na mě byl Petr Dohnal podívat v Mostě, tak Eliška, která mě taky viděla, byla proti tomu, aby mě vzal do angažmá, tvrdila, že jsem byl strašný… Ne, že by to přetrvávalo, ale dostávám od ní tu největší a nejčistší kritiku a moc rád ji přijímám. Ať už mi řekne cokoliv, beru to. Takže se s ní trochu bojím hrát, protože mám proti sobě silného partnera, hereckého i životního. Je to těžké, ale někdy si to dost užívám. Například tu milostnou scénu v Bohyních. Mám velký ostych, když hraju osobní nebo intimní scény s kolegyněmi. Není mi to moc příjemné, musím nahodit nějakou masku a připadám si strašně blbě. Ale s Eliškou ostych nemám. Moc nás bavilo spolu zkoušet v Noci na Karlštejně, protože jsme si to udělali po svém. Jistěže jsme byli svázaní předlohou, ale protože Pešek s Alenou jsou úplně mimo ten hlavní děj, měli jsme větší svobodu. A i když to pak se mnou hrály i jiné herečky, kterým se tímto moc omlouvám, protože byly moc dobré, ale mě to stejně nejvíc bavilo a baví s Eliškou.

Co od budoucnosti čekáš? Větší klid, nebo naopak více práce? Chceš chytit nový vítr, nebo trochu zvolnit?
Nejdřív jsem byl strašně vyděšený z té přechodové fáze, ale teď se už na ten nový život velmi těším. Teď mám někdy takový klid, dopoledne jsem s dětmi. Ještě dost hraju, ale už vidím trochu dopředu a vím, že to nebude špatné. Vidím tam prostor na nějakou svou práci. Budu dělat v dabingu a těším se i na nějaké natáčení, to může být ze dne na den. Moc mě baví, že jsem teď donucený k aktivitě, že musím něco dělat, nebýt pasivní.

Ano, doteď o tobě rozhodovali režisér, dramaturgové, ferman…, co a kdy budeš hrát a zkoušet.
Ta nezávislost mě i trochu děsila, ale teď mi to přijde dost zábavné, že musím aktivně vyhledávat, co budu dělat. Našel jsem si i jinou práci, abych domů přinesl také peníze. (smích) Rád bych víc točil, nemám moc zkušeností, ale chtěl bych se v tom najít. A těším se i na fázi klidu.

Pepo, přeju ti, aby ti vyšly všechny plány, a především, abys byl šťastný.
Děkuji. A děkuji i za těch dvanáct let. Opravdu si toho nesmírně vážím.