VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Uschi i doktorka Bauerová, sestra Aloysius, Martha, Lízalka, Chůva, královna Alžběta, Raněvská i Duňaša, Arkadinová, paní Johnstonová, Pavla Krausová, Sonia Walsková nebo Margareta mají důvod k oslavě, protože jejich představitelka JINDRA JANOUŠKOVÁ slaví významné životní jubileum. Tento výčet postav je však jen namátkový. Jindra totiž od roku 1979, kdy přišla do pardubického angažmá, nastudovala přes 165 různorodých rolí – od operety přes komedie, muzikály až po velká dramata.

S Jindrou jsme se sešli v době, kdy se zrovna blížila k premiéře komedie Hotel Modrá hvězda, kde ztvárňuje roli paní Landové v režii Petra Novotného. Povídali jsme si o jejích hereckých začátcích, oblíbených rolích, ocenění, ale i o plánech na léto…

Jste v pardubickém angažmá od roku 1979. Vzpomenete si na vaši první roli?
Ano, jsem tu od sezóny 1979/80. Začínala jsem záskokem ve Slovácké princezce, což byla opereta. Bylo to velmi náročné, zpívání bylo hodně vysoko, ale prý to tehdy dopadlo dobře. Do souboru jsme nastupovali s Lídou Mecerodovou, Zdeňkem Rumpíkem a Pavlem Šromem. A Mecinka hrála hned činohru a hezký role. Já jsem měla „smůlu“, protože mě vzali spíš na komedie a ten lehčí žánr, takže mi to bylo vnitřně trochu líto. Ale rychle jsem se propracovala k „lepším“ rolím.

V prvních letech vašeho angažmá jste zde nazkoušela mnoho hezkých rolí: Alenu v Noci na Karlštejně (režie Petr Vosáhlo), Márinku v Panu Pickwickovi (režie Zdeněk Bittl), Toninu ve Zdravém a nemocném (režie Rudolf Vedral), robotku Helenu v Čapkově R. U. R. (režie Josef Henke), Krásku v Hrubínově hře Kráska a zvíře (režie Karol Skladan) nebo hlavní roli Evy v Gazdině robě (režie Ivan Balaďa). To jsou pro začínající herečku moc hezké příležitosti…
Ano. Hrozně hezkou rolí pro mě byla právě Helena v R. U. R. Překvapilo mě, když jsme později měli podnájemnici, která vzpomínala, jak na gymnáziu viděla právě tuto inscenaci – a o mém ztvárnění Heleny mluvila moc pěkně. Výborné bylo, že paní ředitelka divadla Květa Houdlová, která nastoupila po panu řediteli Zdeňku Bittlovi, angažovala do Pardubic režiséry, kteří v Praze nemohli příliš tvořit. Ivan Balaďa byl u nás takovým kmenovým režisérem a pan Vostrý dramaturgem, ale taky režíroval. A Ivan Balaďa nastudoval tu Gazdinu robu nádherně, vznikla z toho úchvatná inscenace. Měla zajímavou scénografii – čtyři klády, na kterých se hrálo. Zpívalo se tam hodně slováckých a moravských písniček, které si dodnes pamatuji a ráda si je zpívám.

S Ivanem Balaďou jste nazkoušela také roli Ofélie v Hamletovi…
V té době se dělalo hodně kolektivní divadlo, kdy všichni herci byli na jevišti… v Hamletovi jsme byli v kruhu a celý příběh se odehrával před kolegy a diváky. Byla to moc působivá inscenace.

Když jste končila DAMU, vybírala jste si z více možností, kam nastoupit?
Tenkrát o mě měli velký zájem v Liberci a v Pardubicích. A chtěli mě a mé dva spolužáky. Já jsem jela nejdřív do Pardubic a oni také, ale ještě přede mnou. No a udělali tady strašný průšvih, opili se a nebrali si servítky ani s tehdejšími velkými herci. Když se vrátili do Prahy, řekli mi: „Hele, Jindro, my do Pardubic nemůžeme.“ A tak šli do Liberce. (smích) Já jsem měla v Liberci tetu, tak jsem měla trochu strach, aby mě rodina moc nekontrolovala. (smích) Tak jsem jela do Pardubic, vystoupila jsem z vlaku a říkala si, kde asi je to divadlo, před nádražím jsem se zeptala první paní: „Prosím vás, kde je tady Východočeské divadlo?“ A paní odpověděla: „Jo, divadlo, to máme rádi. Teď pojedete rovně trolejbusem, přijedete na náměstí a tam po pravé straně uvidíte divadlo.“ Moc se mi tu líbil přístup lidí. A dodneška máme diváky, kteří mají naše divadlo moc rádi. A když jsem podepsala Pardubice, přišlo Kladno, to bych měla do Prahy k rodině blíž, ale jsem ráda, že jsem v Pardubicích.

Pocházíte z Prahy. Vracíte se tam ráda?
Hrozně ráda tam jezdím, ale už jsem si na Pardubice zvykla. Vlastně tady žiju delší část života než v Praze. Tam jsem bydlela do 29 let. Tady v Pardubicích je hrozně hezky. Jsou tu veškeré možnosti sportovního vyžití – což mě hrozně bavilo. Teď už je to se sportem horší. (smích)

Jste z divadelní rodiny, váš tatínek byl sólistou karlínské operety…
Ano, tatínek začínal jako herec v Ústí nad Labem, kam byl totálně nasazený. Byl ročník 1921. V té době by ho Hitler poslal do pracovního tábora, ale on byl konzervatorista – zpěvák, a tak dostal angažmá v Ústí nad Labem, což už byl tenkrát Reich. Vyprávěl, jaký tam měl hlad, že na tajňačku chodil pěšky za mamkou do Prahy. To si neumím vůbec představit. Po válce dostal angažmá v Karlíně a vydržel tam celý svůj profesní život. Já jsem tam za ním chodila a dodnes cítím tu nahořklou vůni šminek a toho divadla, který jsem měla od dětství prolezlý od střechy až po sklep. Měla jsem to tam hrozně ráda. Ale pak, když jsem přišla na DAMU, si ze mě spolužáci začali dělat srandu. A mně to začalo vadit, protože já jsem chtěla být činoherní herečka a ne operetní.

Měla jste odmala jasno v tom, že budete herečka? Nebo jste uvažovala i o jiném profesním ubírání?
Chtěla jsem sportovat, chtěla jsem být atletkou. Sport mě hrozně bavil, ale při basketu jsem si hodně ošklivě zlomila nohu, tak už to pak nešlo. Když jsem si v patnácti říkala, co teď budu dělat, rozhodla jsem se pro divadlo, protože to mě taky bavilo, ale na konzervatoř mě nevzali. Takže jsem se šla vyučit servírkou. Po vyučení jsem si říkala, co budu dělat teď… nemám maturitu…, ale chtěla jsem na DAMU. A v té době u mimořádných talentů (smích) udělali výjimku, takže mě na DAMU vzali bez maturity. To jsem teda dcerám zatajovala, teprve nedávno jsem jim přiznala, že jsem jediná z rodiny, kdo nemá maturitu, ale má vysokou školu. (smích) Ale na té vejšce jsem to měla o moc těžší než moji spolužáci, dělala jsem doplňující zkoušky z historie, literatury a ruštiny.

Máte dvě dcery – Elišku a Terezu. Potěšilo vás, když se Eliška rozhodla vydat také na hereckou dráhu?
Doufala jsem, že by mohla dělat třeba něco jinýho. Mým dalším snem, kdybych se nedostala na DAMU, bylo jít do zdravotnictví. Táhlo mě to starat se a pečovat o lidi. Jsem taková komunikativní a hodně citlivá. Hrozně ráda si povídám se starými lidmi. Takže jsem Elišku vnitřně připravovala na to zdravotnictví. Když pak nevyšly přijímačky na konzervatoř, vystudovala zdravotnickou školu. Ale pořád ji to táhlo k divadlu. Bylo mi to jasný. Na škole se zúčastnila mnoha recitačních soutěží, takže divadlo nakonec zvítězilo. A druhá dcera je taky moc šikovná. Terezka je velký extrovert, je spontánní, ale předvádět se před jinými lidmi nebyl její šálek kávy. Tak vystudovala peďák a na vejšce mediální studia. Takže teď je produkční u filmu.

Eliška, nyní už Lásková, hraje také ve VČD. Jaké je to stát spolu na jednom jevišti?
S Eliškou se moc hezky hraje. Protože ona je na rozdíl ode mě taková klidná, dá se o ni pěkně opřít. Já jsem totiž hodně nervní a impulzivní. (smích)

Dáváte jí jako starší kolegyně rady, nebo raději ne?
Ne ne ne, vůbec se o tom nebavíme. To spíš radím jiným kolegyním, které mě někdy pošlou do háje. (smích)

Naše první větší spolupráce byla na inscenaci Bang. Jaké byly vaše pocity, když jste si přečetla Mayenburgovu hru?
Nejsem typ herce, který je jako režisér. Neumím moc číst divadelní hry. Ale přečetla jsem si to a začala spekulovat, co se s tím dá dělat. Bavila jsem se u toho, přišlo mi to vtipný. Teď, když to hrajeme, diváci se až tolik nesmějí, ale já se u čtení hodně bavila. Pořád jsem si říkala, jakým způsobem se to bude dělat. Ale ta hra se mi líbila a líbí doteď.

V inscenaci Bang hrajete dvě různé role – je vám jedna z nich bližší?
Mám ráda obě. Obě se mi hrají dobře. Doktorka je asi lepší v té druhé půlce. Naopak Uschi je takový truhlík. Je hrozné, že takové typy znám, vím, jak jsou tyto ženy zranitelné a jak s nimi lidi manipulují. (Postava Uschi je týranou ženou – pozn. red.)

Bang režírovala mladá režisérka Gabriela Gabašová, jak se vám s ní pracovalo?
S Gábinou se mi pracovalo moc hezky. Myslím, že jsme si to všichni užili.

Vaší poslední rolí je paní Landová v komedii Hotel Modrá hvězda, kterou režíroval Petr Novotný. Vy jste jeho stálou herečkou. Jaká je pro vás s Petrem spolupráce?
Já ho mám strašně ráda, protože je otevřený a řekne mi, co dělám špatně, co dobře. Některým hercům tento přístup nevyhovuje, ale mně ano.
Na škole jsem měla profesora Laurina, hodně jsem pak u něho hrála, když byl u nás v angažmá jako režisér. A to byl neústupný a přísný typ režiséra. A nebyl výjimkou. V osmdesátých letech bylo takových režisérů víc. Henke, Tarant, Deák dokázali odhadnout slabá místa a tnout do nich, chtěli docílit, abyste pracovali na sto procent, ale někdy se stalo, že spíš herce zablokovali. No, já jsem si kolikrát poplakala, ale nedala jsem se a vyšlo to. Ale právě u Petra Novotného oceňuji jemný, humorný přístup. Je s ním moc hezká spolupráce, ví přesně, co chce – a dokáže vás s humorem na jeho nápad navést. Mám ho profesně i lidsky ráda.

Dokážete se po tolika společných různorodých inscenací ještě něčím překvapit?
Pokaždý mě něčím překvapí. Naše spolupráce je pro mě pořád něčím inspirující, nevím, jak je to možné.

V roce 2015 jste byla v užší nominaci na Cenu Thálie za roli Marthy v inscenaci Kdo se bojí Virginie Woolfové?, kterou režíroval rovněž Petr Novotný. Pak jste měla i širší nominaci…
Ano, Milan Schejbal u nás režíroval inscenaci Třikrát život a za ni jsem dostala širší nominaci. Jo a pak ještě za minulého režimu jsem dostala Cenu Literárního fondu, dříve nebyly Ceny Thálie. A jedna z kategorií byla cena do třiceti let. Tak tu jsem získala za strašně krásnou inscenaci Padalo listí, padala jablíčka. To byla taková moje největší cena. Odměnou byla cesta do Moskvy.

Je pro vás odborné ocenění důležité? Nebo jste spíše ten typ, kterého nejvíce potěší ocenění diváků?
Ocenění mám ráda. Ale mám raději ocenění od diváků než od kritiky. Diváci to dokáží říct tak hezky. Když jsem ještě měla cukrárnu, tak mi tam chodily babičky a vyprávěly, co se jim líbilo. To bylo moc příjemný.

Když jsem vzpomínal, v jaké roli jsem vás viděl poprvé, tak jsem dospěl k závěru, že to pravděpodobně byla role Matky představené v komediálním muzikálu Jeptišky. Máte tento žánr ráda?
Já mám muzikál velmi ráda, i proto že jsem zažila také tu operetu. Můj otec hrál svou poslední roli u Petra Novotného v muzikálu Cikáni jdou do nebe. A tenkrát jsem moc záviděla Janě Paulové, ale já jsem byla začínající herečka, a tak bych to asi nezvládla. Ale role Matky v Pokrevních bratrech mě neminula a tu jsem si užila.

Muzikál Pokrevní bratři je oproti Jeptiškám velkým dramatem. Role paní Johnstonové musela být krásná, i když asi těžká příležitost, že?
Bylo to náročné. Pěvecky jsem se s tím hodně natrápila, ale měla jsem dobré vedení. Takže to nakonec dobře dopadlo. Zkoušeli jsme přes Vánoce, holky byly ještě malé, tak je Petr (manžel Petr Dohnal – pozn. red.) vzal na hory a já se vše stihla naučit. Měla jsem to strašně ráda. A nikdy nezapomenu na poslední reprízu, kdy diváci v hledišti stáli a takový starý pán s námi tancoval a plakal. Byl to úžasný zážitek. Pak jsem hrála třeba Maďarku v Chicagu, to byla taky moc hezká role i inscenace. Účinkovala jsem také v muzikálu Každý má svého Leona, který režíroval pan Jiří Suchý. Hrála jsem tam jenom s Pavlem Novotným. To byla taky moc pěkná zkušenost a příjemná práce s panem Suchým.

V databázi Divadelního ústavu máte ve vašem hereckém rejstříku asi 165 záznamů. Na které role nejraději vzpomínáte?
Určitě to byla již zmíněná inscenace Padalo listí, padala jablíčka, pak R. U. R. Čapka mám moc ráda. Muzikály. Fůra hezkých rolí. A milovala jsem Kočku na rozpálené plechové střeše. V té hře umírá otec, kterého hrál pan Sandhaus. Doma mě v té době potkalo to samé, bylo pro mě moc těžké to znova a znova prožívat, ale paradoxně mně to pomohlo. Ten velký žal a smutek se dal snáze snášet

Býváte dost často v INprojektech. Jak zvládáte to zkrácené zkoušení? Je to pro vás výzva, nebo stres?
Stres to je, ale ta práce je zajímavá, moc mě baví. Hrozně důležité u těchto projektů je to, s kým na něm spolupracujete, nemyslím režiséra, ale kolegy. Hlavní je, abychom všichni přistoupili na ten specifický způsob práce.

Pracujete ráda s mladými tvůrci?
Ano, ráda dělám s mladými lidmi. Baví mě. Je to obohacení a je to jiný pohled. Já už to často vidím úplně jinýma očima a ten mladý člověk do toho vnese zase něco úplně nového. A to mě baví.

Proměnil se za vaši kariéru typ rolí?
Ono se to mění s věkem. Když je člověk mladý, pořád hraje ty naivky. Všichni říkají, počkej, ty jsi typická naivka, ty budeš mít problém se přehrát do starých. Prvně jsem hrála naivky, pak „lehké ženy“ a nakonec matky. To je tak vždycky. Ty „lehké ženy“ mi šly dobře. (smích) Pak jsem přešla na matky. A první matku jsem hrála, když se mi narodila Eliška, to mi bylo 35. To jsem měla velký strach. Bylo to ve hře Naše městečko a měla jsem tam dospívajícího syna. Byl to nelehký úkol.

Pravidelně také dabujete a hrajete i před kamerou. Vybíráte si projekty, které vás něčím zaujmou? Nebo to berete tak, jak to přijde?
Já beru všechno, co přijde. (smích) Točím už asi patnáct let postavu paní Neumannové v Ordinaci v růžové zahradě – to je sociální pracovnice, taková strašná potvora. Dokonce mi jeden pán napsal dopis, jestli jsem ve skutečnosti taky taková, že to v životě nezažil. Takže to beru tak, jak to přichází, ale nemám to moc ráda. Mám raději, když se text nazkouší. Mám větší jistotu. Takhle přijedu na plac, herce neznám, režiséra taky ne, jediná jistota je naučený text a improvizace. Prostě tě hodí do vody a plav. Rychlonatáčení nesnáším. Raději divadlo.

Nedávno jste dabovala v dokumentu Dahmer: Zpověď sériového vraha Dahmerovu nevlastní matku Shari. To asi musí být zvláštní pocit, když víte, že je to skutečná osoba, která mluví o skutečných hrůzách…
Beru to jako text. Ale lidsky mě to šokuje. Nedávno jsme se o tom bavili doma, jak hrozné to pro matku, i když nevlastní, musí být. Vůbec si to nedovedu představit. Ty dabingy jsou celkově moc zajímavý. Ted jsem třeba dabovala postavu černošky, která si vybírala chlapy z ulice, posílala je do klece na souboje a bylo jí jedno, jak dopadnou. Na dabingu mě baví to, jak člověk musí hlasem postihnout konkrétní postavu, nemůžu hrát sám za sebe, ale musím se do té postavy rychle dostat a vcítit.

Naposledy jste se objevila ve filmu Ovce žerou první, který napsal a zrežíroval váš bývalý kolega Jan Musil. Koho ve filmu hrajete?
Takovou paní z hlediště, která se ptá hlavního představitele na takové úplně absurdní věci.

Poslední vaší letošní premiérou bude inscenace Kytice na Kunětické hoře. Těšíte se na zkoušení v plenéru?
Baví mě to. Akorát je hrozně hloupé, že mě už omezují moje končetiny, protože venkovní zkoušení je náročnější – mokrá tráva, mokrá prkna, rychlejší pohyb. Ale těším se na to. Jsem v básni Poklad, která se běžně moc nedává. V téhle baladě jsme s Eliškou a Romanou Chvalovou, vzájemně si moc hezky rozumíme, tak i na to se těším. Zároveň jsem i hrozně zvědavá, jak to bude udělané. S paní režisérkou jsem už pracovala a byla s ní moc hezká práce. Těším se také na to, že tam budeme i zpívat.

A po Kytici, kterou hrajeme na Kunětické hoře do 4. července, vás čeká zasloužené volno. Máte už nějaké plány na prázdniny?
Plánů jsou mraky. Ale hlavně se těším, až budeme na chatě s dětmi a vnoučaty. A to je to nejlepší. Těším se i na to, že nám tam pak vnoučata nechají a my je budeme s Petrem hlídat. Oba máme tyhle chvíle moc rádi.

Kde máte chatu?
Na Slapech. Je to tam strašně krásný. My jsme pod lesem. Pod námi je jezero. Voda je krásně čistá, chodíme se koupat, pěstujeme rajčata, okurky… Máme ovoce, dokonce fíky. Tak co bych chtěla víc, oproti Pardubicím je to úplná změna prostředí.

Kdybyste měla shrnout váš vztah k divadlu do jedné věty, jak by zněla?
Láska na celý život. Je to jako vztah s mým manželem – to je taky láska na celý život. Mám velký štěstí, že ho mám.

Jindro, moc vám děkuji za rozhovor. A k vašemu kulatému výročí vám přeji hlavně zdraví, štěstí a ať máte ve všech směrech pořád tolik energie a nadšení.