VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
POŘÁD JSEM TO JÁ očima KATEŘINY DUŠKOVÉ
Koncem února jsme začali zkoušet novou hru POŘÁD JSEM TO JÁ. Hlavní hrdinka Alice je respektovaná profesorka, má skvělou kariéru, šťastnou rodinu i milujícího muže. Je jí padesát, když zjistí, že zapomíná, ztrácí se, přestává se orientovat – lékaři jí diagnostikují ranou formu Alzheimerovy choroby. Alice společně se svou rodinou následně prochází tou nejnáročnější myslitelnou zkouškou. Její úsilí zůstat stále tím, kým kdysi byla, je děsivé, dojemné i inspirativní.
Předlohou ke hře se stal román Lisy Genovy, který byl posléze i zfilmován a představitelka hlavní role Julianne Moore za něj získala Oscara. U nás postavu Alice ztvární Petra Janečková, režie byla svěřena do rukou režisérky a umělecké šéfky činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci KATEŘINĚ DUŠKOVÉ. Náš rozhovor vznikal v době prvních čtených zkoušek…
Katko, téma hry je silné, bolavé nejen pro nás, kteří na tom pracujeme, ale asi bude i pro mnohé diváky. Přesto máme velkou potřebu hru realizovat. Jaká témata tebe osobně v textu zajímají?
Tahle hra víc než kterákoli jiná z těch, co jsem měla za poslední dobu na stole, mluví o tom, že nic v životě nelze brát jako samozřejmost. Naše situace se může měnit ze dne na den, ba co víc, z minuty na minutu, a nám pak nezbude nic víc než síla přítomného okamžiku. A jako se naše hrdinka Alice a celá její rodina učí žít mocí přítomného okamžiku, měli bychom se o to pokusit i my, kteří budeme jejich příběh sledovat z hlediště. A i když bývá život extrémně náročný, vždy se v něm najdou chvíle malých radostí a klidu a… LÁSKY.
Studovali jsme příběhy lidí trpících touto nemocí a také příběhy těch, kteří o ně pečují, a došli jsme k tomu, že lidé s Alzheimerem zapomínají na minulost, ztrácejí schopnost představovat si budoucnost a jediné, co jim zůstává, je izolovaný, ale o to intenzivnější prožitek přítomného okamžiku. A také často velmi zostřeně vnímají lásku, pokud jim ji jejich okolí dokáže poskytovat a projevovat.
Jaké bude poslání inscenace?
Alice v jednom okamžiku říká: „Kéž bych měla rakovinu. Měla bych něco, s čím bych mohla bojovat. Lidi by za mě mohli pořádat běhy na 5 kilometrů, charitativní večeře… Kdybych umírala na rakovinu, mohla bych se lidem aspoň podívat do očí… a než bych odešla, mohla bych se s nimi rozloučit…“ Kéž by se nám podařilo aspoň maličko proměnit pohled veřejnosti na lidi, kteří onemocní touhle nemocí. Kéž bychom za všemi těmi nemohoucími, Alzheimerem postiženými lidmi dokázali uvidět bývalé vědce, umělce, sportovce, učitele, rodiče… kdysi silné a cílevědomé osobnosti, kterým patřil svět tak, jak my si dnes myslíme, že patří nám…
Myslíš si, že se mají hrát hry s tak zásadními tématy, jako jsou vážné nemoci?
Myslím si, že se dnes lidé potřebují víc smát světu i sami sobě. Ale ano, o tomhle tématu je potřeba mluvit, a pokud budou naši diváci ochotni se do tohoto dialogu zapojit, prospěje to nám, jim i světu.
Americká herečka Christine Mary Dunford adaptovala román Lisy Genovy pro divadelní jeviště. Její dramatizace nabízí vedle vážných témat i jistou dávku humoru. Je to správně vybalancované?
Pořád jsem to já nás provokuje k úsměvu nad námi samými. Je úsměvné, když si děláme životní plány, je úsměvné, jak si myslíme, že máme své životy pevně v rukou…
Hra má ještě takovou zvláštnost, která ti dává velký prostor ke kreativitě – postava Lisy má své alter ego, své druhé já. Prozradíš, jak s tím budeme pracovat?
No… začneme asi tím, že do té role obsadíme dvě herečky… (smích)
Alzheimerova nemoc, kterou trpí hlavní hrdinka naší hry, má velmi progresivní nástup a fatální následky. Ten proces se ovšem netýká jenom Alice, ale postihuje celou rodinu. Jak důležité jsou v tomto případě vztahy v rodině?
Tahle nemoc vztahy v rodině surově prověří a jen opravdu pevná jednotka v této zkoušce obstojí. A řešením je LÁSKA. Stranou musí jít kariéry, ega, ambice… vše se stáhne k jednomu jedinému bodu, a tím je láska.
Jak sama říkáš, hra je hodně o lásce. Bude divák z naší inscenace odcházet s nějakou nadějí?
Já nevím, ráda bych… Když si aspoň pro ten jeden večer, až se budeme vracet z divadla, uvědomíme, že žijeme dobře a šťastně, i když každý z nás má na zádech batoh plný starostí a trápení. Že vlastně to, že poznáváme své blízké, že se neztrácíme ve svém světě, že se milujeme a že milujeme, že to všechno je dar a my si ho aspoň pro tento večer dokážeme se svými blízkými nebo i sami se sebou užít a plně ho prožít… A když dramaturgyně – tedy ty – přidá do programu k inscenaci informaci o tom, že lék na Alzheimerovu chorobu je už na cestě a že za ním stojí tým českých vědců… myslím, že se nám všem bude líp usínat.
Když se ohlédnu za tvou prací v našem divadle, tak si nemůžu nevšimnout jistého výsadního postavení herečky Petry Janečkové. Obsadila jsi ji do dramat Žítkovské bohyně či Mikve, ale vzpomeňme i muzikál Kiss Me, Kate nebo komedii Mezi nebem a zemí. Čím tě Petra zajímá?
Nezapomeň na Donu Elvíru v Donu Juanovi – v mé vůbec první režii ve vašem divadle. S žádnou herečkou jsem za čtvrt století, co režíruji, nepracovala tak často jako s Petrou. Každé dva roky mám to štěstí se s ní potkat ve zkušebně VČD nad novým textem. Pro mě je to velmi silné divadelní partnerství. A posouvá se to… Na začátku jsme spolu o věcech hodně mluvily. Hodně jsme věci rozebíraly, vysvětlovaly si je… Jako bychom spolu ladily společný jazyk. A při posledních inscenacích spolu mluvíme čím dál míň. Stačí se nám na sebe podívat. Je to vlastně dost výjimečný vztah. Děkuju, že ses na to zeptala. Dík, že jsem si to mohla takhle veřejně uvědomit. Petra je neskonale poctivá a inspirativní, a taky odvážná, že mi takhle důvěřuje. Mám ji moc ráda. Prožily jsme spolu hodně příběhů.
Posuňme se ale v čase, prozraď, co tě čeká po premiéře v Pardubicích?
Chystám se na své domovské scéně v Liberci inscenovat pohádku pro dospělé Mezi nebem a zemí – pardubičtí diváci si třeba vzpomenou. Na začátku příští sezóny pak nazkoušíme, pokud divadelní Bohové dovolí, Shakespearova Romea a Julii. Ráda bych ještě s Jiřím Janků – pardubičtí si snad vzpomenou na naše společné Žítkovské bohyně – napsala jednu hru, kterou máme už tři roky v hlavě, a pak se uvidí…
Na co bys nás pozvala do svého mateřského Divadla F. X. Šaldy? Myslím samozřejmě tvou inscenaci…
Sedněte do vlaku, absolvujte tříhodinovou cestu do Liberce podhůřím Jizerských hor a usedněte do hlediště Malého divadla na inscenaci McDonagovy Krásky z Leenane s Veronikou Korytářovou v titulní roli.
Katko, přeji ti Zlom vaz! k nastávající premiéře a spoustu další krásné práce v Liberci či jinde, a doufám, že v budoucnu znovu u nás.
Ať se pardubickému divadlu daří! Zlomte vaz!
Předlohou ke hře se stal román Lisy Genovy, který byl posléze i zfilmován a představitelka hlavní role Julianne Moore za něj získala Oscara. U nás postavu Alice ztvární Petra Janečková, režie byla svěřena do rukou režisérky a umělecké šéfky činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci KATEŘINĚ DUŠKOVÉ. Náš rozhovor vznikal v době prvních čtených zkoušek…
Katko, téma hry je silné, bolavé nejen pro nás, kteří na tom pracujeme, ale asi bude i pro mnohé diváky. Přesto máme velkou potřebu hru realizovat. Jaká témata tebe osobně v textu zajímají?
Tahle hra víc než kterákoli jiná z těch, co jsem měla za poslední dobu na stole, mluví o tom, že nic v životě nelze brát jako samozřejmost. Naše situace se může měnit ze dne na den, ba co víc, z minuty na minutu, a nám pak nezbude nic víc než síla přítomného okamžiku. A jako se naše hrdinka Alice a celá její rodina učí žít mocí přítomného okamžiku, měli bychom se o to pokusit i my, kteří budeme jejich příběh sledovat z hlediště. A i když bývá život extrémně náročný, vždy se v něm najdou chvíle malých radostí a klidu a… LÁSKY.
Studovali jsme příběhy lidí trpících touto nemocí a také příběhy těch, kteří o ně pečují, a došli jsme k tomu, že lidé s Alzheimerem zapomínají na minulost, ztrácejí schopnost představovat si budoucnost a jediné, co jim zůstává, je izolovaný, ale o to intenzivnější prožitek přítomného okamžiku. A také často velmi zostřeně vnímají lásku, pokud jim ji jejich okolí dokáže poskytovat a projevovat.
Jaké bude poslání inscenace?
Alice v jednom okamžiku říká: „Kéž bych měla rakovinu. Měla bych něco, s čím bych mohla bojovat. Lidi by za mě mohli pořádat běhy na 5 kilometrů, charitativní večeře… Kdybych umírala na rakovinu, mohla bych se lidem aspoň podívat do očí… a než bych odešla, mohla bych se s nimi rozloučit…“ Kéž by se nám podařilo aspoň maličko proměnit pohled veřejnosti na lidi, kteří onemocní touhle nemocí. Kéž bychom za všemi těmi nemohoucími, Alzheimerem postiženými lidmi dokázali uvidět bývalé vědce, umělce, sportovce, učitele, rodiče… kdysi silné a cílevědomé osobnosti, kterým patřil svět tak, jak my si dnes myslíme, že patří nám…
Myslíš si, že se mají hrát hry s tak zásadními tématy, jako jsou vážné nemoci?
Myslím si, že se dnes lidé potřebují víc smát světu i sami sobě. Ale ano, o tomhle tématu je potřeba mluvit, a pokud budou naši diváci ochotni se do tohoto dialogu zapojit, prospěje to nám, jim i světu.
Americká herečka Christine Mary Dunford adaptovala román Lisy Genovy pro divadelní jeviště. Její dramatizace nabízí vedle vážných témat i jistou dávku humoru. Je to správně vybalancované?
Pořád jsem to já nás provokuje k úsměvu nad námi samými. Je úsměvné, když si děláme životní plány, je úsměvné, jak si myslíme, že máme své životy pevně v rukou…
Hra má ještě takovou zvláštnost, která ti dává velký prostor ke kreativitě – postava Lisy má své alter ego, své druhé já. Prozradíš, jak s tím budeme pracovat?
No… začneme asi tím, že do té role obsadíme dvě herečky… (smích)
Alzheimerova nemoc, kterou trpí hlavní hrdinka naší hry, má velmi progresivní nástup a fatální následky. Ten proces se ovšem netýká jenom Alice, ale postihuje celou rodinu. Jak důležité jsou v tomto případě vztahy v rodině?
Tahle nemoc vztahy v rodině surově prověří a jen opravdu pevná jednotka v této zkoušce obstojí. A řešením je LÁSKA. Stranou musí jít kariéry, ega, ambice… vše se stáhne k jednomu jedinému bodu, a tím je láska.
Jak sama říkáš, hra je hodně o lásce. Bude divák z naší inscenace odcházet s nějakou nadějí?
Já nevím, ráda bych… Když si aspoň pro ten jeden večer, až se budeme vracet z divadla, uvědomíme, že žijeme dobře a šťastně, i když každý z nás má na zádech batoh plný starostí a trápení. Že vlastně to, že poznáváme své blízké, že se neztrácíme ve svém světě, že se milujeme a že milujeme, že to všechno je dar a my si ho aspoň pro tento večer dokážeme se svými blízkými nebo i sami se sebou užít a plně ho prožít… A když dramaturgyně – tedy ty – přidá do programu k inscenaci informaci o tom, že lék na Alzheimerovu chorobu je už na cestě a že za ním stojí tým českých vědců… myslím, že se nám všem bude líp usínat.
Když se ohlédnu za tvou prací v našem divadle, tak si nemůžu nevšimnout jistého výsadního postavení herečky Petry Janečkové. Obsadila jsi ji do dramat Žítkovské bohyně či Mikve, ale vzpomeňme i muzikál Kiss Me, Kate nebo komedii Mezi nebem a zemí. Čím tě Petra zajímá?
Nezapomeň na Donu Elvíru v Donu Juanovi – v mé vůbec první režii ve vašem divadle. S žádnou herečkou jsem za čtvrt století, co režíruji, nepracovala tak často jako s Petrou. Každé dva roky mám to štěstí se s ní potkat ve zkušebně VČD nad novým textem. Pro mě je to velmi silné divadelní partnerství. A posouvá se to… Na začátku jsme spolu o věcech hodně mluvily. Hodně jsme věci rozebíraly, vysvětlovaly si je… Jako bychom spolu ladily společný jazyk. A při posledních inscenacích spolu mluvíme čím dál míň. Stačí se nám na sebe podívat. Je to vlastně dost výjimečný vztah. Děkuju, že ses na to zeptala. Dík, že jsem si to mohla takhle veřejně uvědomit. Petra je neskonale poctivá a inspirativní, a taky odvážná, že mi takhle důvěřuje. Mám ji moc ráda. Prožily jsme spolu hodně příběhů.
Posuňme se ale v čase, prozraď, co tě čeká po premiéře v Pardubicích?
Chystám se na své domovské scéně v Liberci inscenovat pohádku pro dospělé Mezi nebem a zemí – pardubičtí diváci si třeba vzpomenou. Na začátku příští sezóny pak nazkoušíme, pokud divadelní Bohové dovolí, Shakespearova Romea a Julii. Ráda bych ještě s Jiřím Janků – pardubičtí si snad vzpomenou na naše společné Žítkovské bohyně – napsala jednu hru, kterou máme už tři roky v hlavě, a pak se uvidí…
Na co bys nás pozvala do svého mateřského Divadla F. X. Šaldy? Myslím samozřejmě tvou inscenaci…
Sedněte do vlaku, absolvujte tříhodinovou cestu do Liberce podhůřím Jizerských hor a usedněte do hlediště Malého divadla na inscenaci McDonagovy Krásky z Leenane s Veronikou Korytářovou v titulní roli.
Katko, přeji ti Zlom vaz! k nastávající premiéře a spoustu další krásné práce v Liberci či jinde, a doufám, že v budoucnu znovu u nás.
Ať se pardubickému divadlu daří! Zlomte vaz!
Jana Uherová
