VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Režisér PETR NOVOTNÝ je další z osobností, bez níž si jen těžko představíme posledních zhruba 20 let existence našeho divadla. Proto byl i on u příležitosti oslav 110. výročí otevření Městského divadla v Pardubicích oceněn pamětní medailí.

Petr Novotný je spjatý s naším divadlem vlastně už od dětství. Jeho maminka vynikající herečka Jarmila Derková zde hrála nádherné role, jeho otec Jaroslav Novotný v našem divadle režíroval a otčím, výtvarník Jiří Fiala zde působil jako scénograf. Přesto chvíli trvalo, než si Petr Novotný našel cestu zpět. Do Pardubic to vzal totiž oklikou přes divadla v Karlových Varech a Plzni. V druhé půli 80. let se k nám geograficky přiblížil, když působil v Praze (Hudební divadlo Karlín, Divadlo na Vinohradech, Divadlo Spirála), kde uváděl špičkové světové muzikály. Jeho první režijní spolupráce s naším divadlem začátkem 90. let však byla ryze činoherní, k režii muzikálů ho VČD oslovilo po roce 2000. Petr Novotný se stával stále častějším a oblíbenějším hostem našeho divadla, až roku 2008 přijal nabídku ke stálému angažmá a ve funkci kmenového režiséra, a troufám si říct i dvorního dramatika, zde působí dodnes.


Petře, předtím než jste zakotvil v pardubickém divadle, jste poměrně dlouho jako režisér působil takzvaně na volné noze. Co vás tehdy přimělo po letech vstoupit do angažmá?
To bylo mnoho věcí dohromady, především mě strašně bavil herecký soubor a pánbůh dopustil tu krásnou věc, že mě baví dodnes. Baví mě společná práce, která nekončí jednou premiérou, ke které se můžeme společně vracet a dávat jí nový tvar a nové významy. A není to jenom soubor, těší mě dělat divadlo s každým člověkem, se kterým se při práci potkávám, to je velká vzácnost! Taky miluju to plné pardubické hlediště. Ani to není běžná věc. A pro mě má ještě jednu zvláštnost – já tam sedím mezi svými spolužáky, láskami a kamarády, protože Pardubice jsou městem mých školních let. Vrátil jsem se domů. V této nádherné budově hrávala moje maminka, můj otec tady režíroval, výpravy zde tvořili můj otčím a můj strýc… asi je to osud.

První inscenací, kterou jste v Pardubicích režíroval ještě jako host, byla, myslím, Goldoniho komedie Treperendy, je to tak? Mně ale, podobně jako spoustě dalších diváků, utkvěla v paměti hlavně česká premiéra Russellova muzikálu Pokrevní bratři. Jak na tuhle inscenaci vzpomínáte vy?
První inscenací, kterou jsem tady režíroval, nebyly Treperendy, ale dramatizace fantastického Pasternakova románu Doktor Živago. Bohužel těsně před premiérou zakázali noví majitelé práv veškerá divadelní provedení tohoto románu po celém světě, a tak tuhle moji milovanou práci nikdy nikdo neviděl. A vzpomínky na Pokrevní bratry? Jednoduché – s takovými herci se to panečku režíruje! To vůbec není lehký text, pro nikoho, kdo vyjde na jeviště, ale oni to zvládli s takovou bravurou, že k tomu prakticky nebylo co dodat. To byla velká radost!

Pokrevní bratři (2001) a o rok později Šumař na střeše odstartovali sérii vašich režií světoznámých muzikálů v Pardubicích. Jak se náš činoherní soubor v inscenování muzikálu posunul za těch 20 let?
V Pardubkách se dělaly krásné muzikály už dávno před mými Bratry a spol., já jsem jen navázal na tradici. Ale kam se právě v tomhle žánru soubor posunul, asi neumím posoudit. Mě vždycky baví ta poslední práce a vytěsňuju z paměti to, co bylo. Není s čím srovnávat. Spíš naše herce nikdy nepřestanu obdivovat. Oni nejsou specialisté, kteří prošli konkurzem komerční společnosti. Muzikál je pro ně jen jedním z mnoha uměleckých úkolů sezóny a musí zapnout velkou míru talentu, vůle a pracovitosti, aby na takové úrovni dostáli velmi výjimečným požadavkům tohoto žánru.

Kdy začal váš zájem o hudební divadlo? Vím na vás jen to, že režijně jste se s muzikálem poprvé setkal v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Ale pak už tápu – o jaký muzikál šlo, dostal jste úkol, nebo jste naopak uvedení muzikálu prosadil?
Já jsem chtěl dělat muzikály ještě dřív, než jsem šel na DAMU. Miluju muziku, miluju výtvarnej kumšt a miluju divadlo, v tomhle žánru se to vzácně sešlo. Ale, co se týká mých začátků, tápu taky, nic si nepíšu a nic si nepamatuju. Skutečné muzikály jsem opravdu asi začal dělat až v Divadle J. K. Tyla v Plzni, protože v tom angažmá jsem byl jednou nohou v souboru muzikálu a druhou v souboru činohry. A ta dvojkolejnost mi v podstatě zůstala celý život.

Čím si vás žánr muzikálu získal? Máte za sebou nesmírně úspěšné a průkopnické inscenace jako například Jesus Christ Superstar. Měnil nebo změnil se nějak váš postoj k žánru muzikálu během vašeho profesního života?
Hudba i výtvarné umění zasahují emoce člověka ještě hlouběji než slovo, a ve spojení s dobrým příběhem a dobrým herectvím je to prostě strašně zajímavé a lákavé. Pro tvůrce i pro diváky. Ale je to taky hodně těžké. Dobrých muzikálů je málo, zatímco těch nepovedených kousků je strašně moc. Všechna tři díla, která jste zatím jmenovala – včetně JChS – jsou díla mistrovská. Stejně jako třeba Fantom opery, Les Misérables, Evita, West Side Story, Řek Zorba, Chicago, Cabaret… Co dílo, to velký životní zážitek. A jak se změnil můj vztah k muzikálu za těch 40 let, co s ním žiju? Logicky – už to není posedlost, ale manželství po letech.

V roce 1995 jste uvedl svou první operu, byla jí Smetanova Libuše v pražském Národním divadle s Evou Urbanovou v titulní roli. Zajímalo by mě, bohužel se mi to nepodařilo dohledat, jestli jste v inscenování oper pokračoval.
Ano, v tom roce jsem skutečně v Národním uvedl svou první, ale současně i poslední operu. Byla to nádherná zkušenost, kus velmi zajímavě prožitého života, ale tudy dál moje cesta nevedla. Světová opera zcela jistě o nic nepřišla, i když se tahle inscenace hrála nakonec přes dvacet let.

Pardubický divák vás zná nejen jako režiséra, ale také jako autora dramatizací a dramatika. Která z her, jež jste pro VČD napsal, byla pro vás nejnáročnější a proč?
Nejvíc jsem se probolel Tančírnou. Snažil jsem se dívat na těch sto let našeho národa s odstupem, ale nešlo to. Ani vteřinu. Z každé historické události vystupovaly životní příběhy mé rodiny, mých přátel, známých i moje vlastní. Nikdy dřív jsem si tak jasně neuvědomil, že můj život nezačal až v okamžiku, kdy jsem se narodil. Že jeho kořeny jsou mnohem hlouběji. A nikdy dřív jsem si tak bolestně neuvědomil, jak je můj osud svázaný s osudem tohoto národa.

Nyní pracujete, jak je vaším zvykem, opět na několika hrách najednou. Můžete prozradit nějaké podrobnosti?
Na podzim jsme s Gábinkou Osvaldovou a Ondřejem Soukupem dokončili po téměř dvou letech adaptaci slavné Čapkovy hry Věc Makropulos pro naše divadlo, vzniklo dvanáct nádherných písní a příběh se posunul do vzrušující atmosféry moderní hudební scény počátku dvacátých let. Pak jsem si šel odpočinout na JIP Thomayerovy nemocnice s covidem-19, abych se k počítači zase na přelomu roku vrátil, tentokrát k vlastní fiktivní komedii ze smutné politické reality, které říkám MIMO ZÁZNAM, protože je o věcech, o nichž normálně čeští politici do nastavených mikrofonů nemluví.

Myslím, že všichni pardubičtí diváci už vědí, že pod pseudonymem Petr Abraham se autorsky skrývá Petr Novotný. Proč jste zvolil pseudonym a proč právě jméno Abraham?
Pseudonym na autorské texty používám jen z toho důvodu, že Petrů Novotných je jako psů a často se to plete. Jméno Abraham jsem si trochu nevážně přisvojil jako připomínku biblického „pseudonymu“, který, jak známo, přijal z nařízení Hospodina muž jménem Abram, posléze Otec národů mnohých. Mám rád věci předem vyzkoušené.

V jednom rozhovoru jste řekl, že psaní hry o 90 stranách vám zabere 6 týdnů. Nikdy víc, nikdy méně. Skoro se mi to nechtělo věřit. Je možné, aby psaní Rasputina, u něhož jste musel nastudovat tolik historie, zabralo stejně času jako například rodinná pohádka Tři veteráni?
Je to tak, ale proč to tak je, ví jenom moje hlava. 6 týdnů mi trvá sesmolit 80–90 stran první verze textu. Od jeho titulu po slovo „konec“. Kouzlo spočívá v tom, že přípravu podkladů do toho nepočítám, ta trvá mnohdy celá léta.

Ke spolupráci na pardubických inscenacích většinou zvete scénografa Ivo Žídka a kostýmního výtvarníka Romana Šolce. Osvědčený a sehraný tým. Kdybyste si ale pro jednu inscenaci mohl vybrat naprosto kohokoli i napříč historií, s kým by vás lákalo spolupracovat?
S Ivo Žídkem a Romanem Šolcem.

V dalším rozhovoru jsem se dočetla, že máte rád výzvy. Co pro vás v poslední době bylo největší výzvou? Profesní či neprofesní…
Covid-19.

Snad každý občas zapochybuje, jestli profese, kterou si vybral, je tou pravou. Pochyboval jste někdy? Co takové pochyby vyvolá a co vás naopak vždy přesvědčí, že jste tehdy, když jste se rozhodl jít studovat režii na DAMU, neudělal chybu?
Pochybuju denně, nejčastěji ve dvě ráno. Asi je to dobře. Pochyby se nás ptají, jestli náhodou nechybujeme. To je jistě zdravá otázka, pomáhá nám nedělat chyby, ale jakmile už si na ni jednou odpovědně odpovíme, je neméně zdravé na ni zapomenout a konat. Protože „tvůrčí je ten, kdo určí“, jak krásně říkal velký básník Vladimír Holan.