VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S Adamem Svozilem (nejen) o DORIANOVI
Dorian – tak zní název inscenace, kterou jsme pro vás spolu s režisérem ADAMEM SVOZILEM připravovali na naší Malé scéně od konce srpna a která bude mít svoji českou premiéru první říjnovou sobotu. S Adamem se ve stejném prostoru VČD pracovně setkáváme již potřetí. Naposledy se jednalo o českou premiéru nové německé hry Zřít do tmy [oidipus] a i nyní pracujeme na současné adaptaci evropské klasiky – Obrazu Doriana Graye legendárního britského spisovatele Oscara Wildea. Hra Dorian, jejímiž autory jsou dramatička Phoebe Eclair-Powell a režisér Owen Horsley, měla premiéru v Reading Rep Theatre nedaleko Londýna na podzim roku 2021. Před rokem a půl jsme měli možnost přečíst si ji v anglickém originále a následně jsme začali jednat o překladu do češtiny. V čem konkrétně je tato adaptace slavné předlohy tak zajímavá a jaká její témata rezonují i dnes si přečtete v následujícím rozhovoru, který vzniknul po prvním týdnu zkoušení s naší malou hereckou partičkou – Kájou Šafránkovou, Jirkou Hábou a našimi dvěma nováčky Honzou Augustinem a Mikim Matouškem.
Čím tě zaujala britská adaptace Obrazu Doriana Graye?
Líbilo se mi, jak zručně je v této adaptaci propleten děj románu s životními osudy autora, jak se tyhle dvě linie zrcadlí a vzájemně obohacují. A pak taky celkový tón díla, v němž se vážné, až tragické a niterné střihem láme do vtipného, ironického, nezúčastněného.
Některé knihy čteme víckrát za život. Zaujímáme k nim pak logicky i trošku jiný postoj, nebo v nich jen objevujeme něco, co nás při předchozím čtení nenapadlo. Měl jsi to tak i s Obrazem Doriana Graye? Kdy jsi ho četl poprvé? Dokázal bys ta čtení srovnat?
Poprvé jsem knihu četl na střední a jediné, co si pamatuji je, že se mi „líbila“, žádná fascinace se ovšem nekonala; měl jsem ji prostě zapsanou jako „docela zábavnou a dobře napsanou povinnou četbu“ s významným kulturním přesahem a kontextem. Přišlo mi, že je to taková víceméně přímočará moralita varující před hédonistickými excesy a ztrátou lidskosti. Což do jisté míry určitě je. Při nynějším čtení jsem byl ale naprosto uchvácen a vlastně i překvapen: Wilde se v lůně totalitně konzervativní společnosti odváží napsat téměř transparentně queer román a obracet se na své queer publikum. Samozřejmě zachovává jakés takés dekórum („plausible deniability“) a používá metodu sofistikovaných jinotajů a narážek, ale jde na samotnou hranu, a jak jeho soudní proces dokazuje, vlastně i za ni. Je to dílo obrovské odvahy: byl sice zvyklý svou tvorbou provokovat, ale podstatně neškodněji a v rámci své role baviče; tady ty provokace nabývají politické dimenze.
Jak moc jsi předtím znal osobnost Oscara Wildea? Já se musím přiznat, že asi víc než běžný divák, přesto celkem povrchně, a jak jsem začala načítat literaturu o jeho životě, úplně mě to pohltilo…
Měl jsem to dost podobně. Třeba průběh jeho procesu jsem neznal vůbec, a to je skutečně fascinující soudní drama ve více aktech. Nebo jsem si třeba neuvědomil, jak složitou a do jisté míry prekérní pozici jako Ir z vyšší střední třídy měl v bezmála kastovní anglické společnosti a jak tato pozice formovala – nebo si snad vynucovala – jeho veřejnou personu, kterou sehrával pro anglický salon, tedy takového toho „třídního šaška“ nebo, noblesněji řečeno, břitce provokativního glosátora. Tohle zjištění mě pak vedlo k úvahám o napětí mezi rolí (či snad obrazem, hehe), kterou si společnost vynucuje, versus „autentickým“ nitrem/identitou. Což je jedním z hlavních témat hry, takže se hodilo! A dobrý dojem na mě v neposlední řadě udělala Wildeova – vzhledem k témbru jeho děl – překvapivá levicová politická orientace. Kritizuje například dekadentní aristokracii, která jako upír žije jen tím, že saje živou práci, a žije tím víc, čím víc práce saje.
Jaké další zdroje kromě Wildeova románu jsi při přípravě textu hry používal? Sám sis britskou adaptaci výrazně upravil – proč? Řekni, v čem tvoje úprava spočívá…
Obecně hodně poslouchám podcasty, tady hrála nezastupitelnou roli epizoda podcastu Bad Gays o lordu Alfredu Douglasovi (Bosiem) a Byte Sized Biographies o Oscaru Wildeovi. Pak taky kniha Insult and the Making of the Gay Self Didiera Eribona obsahuje předmětné pasáže o vztahu jedince a většinové společnosti a také vyloženě o Wildeovi.
No a ta úprava text přibližuje mému pojetí divadla, které je většinou hodně kontaktní (ve smyslu: přímé oslovování diváků, tematizace samotné divadelní situace…) a protkané všemožnými komentáři, zcizováky, poznámkami, vtípky. V rámci úpravy proběhla také dvojí jazyková revize: na jednu stranu jsem hovorové pasáže přibližoval svému pojetí hovorovosti, jednak jsem do textu vnášel ještě víc přímých citací z nesmrtelného překladu Kateřiny Hilské (překladatelka románu Obraz Doriana Graye – pozn. red.). No a relativně velkou změnou také bylo rozvinutí postavy Constance Wildeové a obecná tematizace toho, jak misogynně Wilde v románu traktoval ženské postavy a jakou funkci tam vlastně plní.
V čem je podle tebe dnes příběh Doriana Graye a Oscara Wildea aktuální? Jak bude pro dnešní publikum fungovat?
Obraz Doriana Graye se zabývá tématy, která od doby napsání textu jen nabyla na palčivosti: ať je to nezdravá fascinace krásou, destruktivní zaměňování povrchu a podstaty, zmatení ohledně toho, co je štěstí a co rozkoš… Myslím, že každý si v tom najde své, tedy sebe. Ostatně proto je to nezpochybnitelně dílo ze zlatého fondu evropské literatury!
Co se týče linie Oscara Wildea a jeho soudního stíhání: v naší společnosti jsou síly většinové nesnášenlivosti a šikany na vzestupu a stejně jako ve viktoriánské Anglii (a od té doby ještě mnohokrát) se zaštiťují vágně pojatými a účelově definovanými „tradičními hodnotami“. Myslím si, že je nezbytné proti těmto silám vystupovat a vracet lidství a základní důstojnost těm, kterým je upíráno – ať už jsou to sexuální menšiny, jako v případě tohoto textu, nebo další skupiny – cizinci, ženy, sociálně znevýhodnění a další. Stejně tak je důležité si připomínat, jak krutý a zničující může být účinek státu v rukou konzervativních radikálů ve chvíli, kdy jako protiváha nestojí principy, jako jsou nezcizitelná lidská práva, osobní svoboda nebo alespoň elementární slušnost a empatie.
Na inscenaci se podílíš také jako kostýmní výtvarník, není to poprvé, už u Zřít do tmy jsi říkal, že tě tahle profese baví. Tentokrát s tebou na vizuální složce inscenace pracuje výtvarník Martin Šimek. Jde o vaši první spolupráci? Proč sis vybral právě jeho?
Je to skutečně naše první spolupráce a došlo k ní způsobem, jakým by se to opravdu dít nemělo. Znal jsem jedinou Martinovu scénografii ze studentských let v divadle DISK. Nicméně docela dlouho po škole jsme se skamarádili a v letenské hospůdce jsem mu rozveselen pivem nabídl spolupráci na základě toho, že se nám dobře vykládalo. Většinou se přátelské a pracovní sféry snažím držet oddělené, ale s výsledkem jsem zatím dost spokojený, takže možná to dobře dopadne, držte palce!
Jaký jste zvolili klíč k vizuální složce?
Kostýmy jsem si vzal do parády já a jsou do značné míry sestaveny z archivních kousků – v divadelních podmínkách tomuto archivu říkáme „fundus“. Je to jednak pocta dlouhodobě výborné řemeslné úrovni pardubické krejčovny, jednak tento přístup umožňuje velké množství převleků, z čehož pro mě čiší divadelní hravost; vzniká něco jako módní přehlídka, která mi tematicky ke hře sedí. Ve skládku jsme našli několik skutečně opulentních kousků a jsem moc rád, že opět spatří světlo ramp. Toto řešení je navíc ekonomické i ekologické – upřímně řečeno mě dlouhodobě popouzí, jak nehospodárný je divadelní provoz a jak se divadla a tvůrci málokdy snaží hledat možnosti recyklace toho, co už v divadlech je. Naopak se fundusy hodně rozprodávají a ruší, což je podle mě velká škoda; Východočeské divadlo si naštěstí tento cenný zdroj příkladně opatruje.
Co se scény týče, Martin v ní vyšel z principu zrcadlení dvou polovin – starého/nového, reprezentativního/zraku unikajícího atd. Navíc má scéna evokovat otevřenou knihu – divák si jistě domyslí, jakou…
A kdy se tedy náš Dorian odehrává – v současnosti, nebo ve viktoriánské Anglii?
Děj jako takový se odehrává ve viktoriánské Anglii, ale herectvo jej rozsáhle komentuje, problematizuje a ironizuje a činí tak z pozice našich současníků. Myslím, že se tak lépe (a většinou dost vtipně) daří ten trochu vzdálený viktoriánský kontext přiblížit současnosti – díky, herectvo!
Máme za sebou první týden čtených zkoušek s herci a herečkou, s nimiž pracuješ poprvé. Jaký z toho máš teď pocit?
Moc dobrý! :) Ještě musím vybrat ty písničky.
V poslední době jsi pracoval s klasickými texty nebo adaptacemi klasiky (Cyrano z Bergeracu, Milenci z kiosku), ale i s aktuálními tématy, často jsi autorem her nebo adaptací. Je něco, co by sis ještě jako režisér chtěl vyzkoušet? Nějaký konkrétní text, téma, žánr?
Už jsem dělal něco-jako-muzikály a dost mě to bavilo, rád bych si proto vyzkoušel autorsky pojmout a dekonstruovat nějakou muzikálovou klasiku. Mám slabé místo pro devadesátkové české muzikály v čele s Krysařem a Johankou z Arku, takže asi to? Ale představuji si, že režie je dost omezená licencovanou „režijní knihou“ (production book), která autorský vklad a nějaké zkoumavější, neřkuli kritičtější čtení asi omezuje. Nicméně nikdy jsem si to neměl důvod zjišťovat, takže se možná pletu. No a potom bych si přál někdy pracovat s točnou a další divadelní mašinérií, sbory, neomezeným rozpočtem – což zní jako opera, ale zároveň bych chtěl, aby tam lidé uměli hrát a bylo to hudební dílo mému srdci milé, takže… A pak mám v hlavě projekt na míru šitý pro olomoucké divadlo Nacucky, ale člověk na některé telefonáty čeká celý život…
V minulosti jsi jako režisér opakovaně spolupracoval s ČRo. Baví tě práce pro rozhlas? Proč myslíš, že se jí v poslední době mladí tvůrci věnují, co jim přináší?
Hm, podle mě je to dáno existenčními a finančními podmínkami panujícími v českém divadle – pokud je člověk na volné noze, v podstatě se režií neuživí, a zároveň kombinace časové náročnosti a poměrně úzké specializace neumožňuje snadno kombinovat s dalšími zdroji příjmu. Rozhlas je jedním z těch nemnoha dostupných. Ale nebylo to pro mě jen o penězích, rozhlasová práce mě skutečně bavila a těšila, je hodně imaginativní a zároveň mnohem trvanlivější než v divadle – jakmile se něco nahraje, je to už navždy stejné. Naopak divadlo je neustálý boj proti zapomínání, nepřesnosti, poryvům energií a nálad…
Jaká režijní práce tě v nadcházející sezóně čeká, na co se těšíš?
Těším se na projekt, kterého se zároveň trochu děsím – je to adaptace dalšího ikonického viktoriánského románu na D, kterou budu režírovat v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Je to hodně vrstevnatý text a jsem ve fázi rešerší: chtěl bych pracovat nejen s textem samotným, ale také s archivem všech jeho filmových adaptací i akademických interpretací, takže je to hodně materiálu, což je sice inspirativní, jenže pak to musím nějak dát dohromady – a z toho mi jde hlava kolem.
To by mě zajímalo, jestli čtenářům taková indicie stačí, ale chápu, že titul třeba ještě nemůžeš prozradit. Já se už dovtípila, tak ti přeju hodně štěstí a těším se na výsledek! :) Ale nejdřív ti – nám sobecky popřeju: s Dorianem ZLOM VAZ!
Čím tě zaujala britská adaptace Obrazu Doriana Graye?
Líbilo se mi, jak zručně je v této adaptaci propleten děj románu s životními osudy autora, jak se tyhle dvě linie zrcadlí a vzájemně obohacují. A pak taky celkový tón díla, v němž se vážné, až tragické a niterné střihem láme do vtipného, ironického, nezúčastněného.
Některé knihy čteme víckrát za život. Zaujímáme k nim pak logicky i trošku jiný postoj, nebo v nich jen objevujeme něco, co nás při předchozím čtení nenapadlo. Měl jsi to tak i s Obrazem Doriana Graye? Kdy jsi ho četl poprvé? Dokázal bys ta čtení srovnat?
Poprvé jsem knihu četl na střední a jediné, co si pamatuji je, že se mi „líbila“, žádná fascinace se ovšem nekonala; měl jsem ji prostě zapsanou jako „docela zábavnou a dobře napsanou povinnou četbu“ s významným kulturním přesahem a kontextem. Přišlo mi, že je to taková víceméně přímočará moralita varující před hédonistickými excesy a ztrátou lidskosti. Což do jisté míry určitě je. Při nynějším čtení jsem byl ale naprosto uchvácen a vlastně i překvapen: Wilde se v lůně totalitně konzervativní společnosti odváží napsat téměř transparentně queer román a obracet se na své queer publikum. Samozřejmě zachovává jakés takés dekórum („plausible deniability“) a používá metodu sofistikovaných jinotajů a narážek, ale jde na samotnou hranu, a jak jeho soudní proces dokazuje, vlastně i za ni. Je to dílo obrovské odvahy: byl sice zvyklý svou tvorbou provokovat, ale podstatně neškodněji a v rámci své role baviče; tady ty provokace nabývají politické dimenze.
Jak moc jsi předtím znal osobnost Oscara Wildea? Já se musím přiznat, že asi víc než běžný divák, přesto celkem povrchně, a jak jsem začala načítat literaturu o jeho životě, úplně mě to pohltilo…
Měl jsem to dost podobně. Třeba průběh jeho procesu jsem neznal vůbec, a to je skutečně fascinující soudní drama ve více aktech. Nebo jsem si třeba neuvědomil, jak složitou a do jisté míry prekérní pozici jako Ir z vyšší střední třídy měl v bezmála kastovní anglické společnosti a jak tato pozice formovala – nebo si snad vynucovala – jeho veřejnou personu, kterou sehrával pro anglický salon, tedy takového toho „třídního šaška“ nebo, noblesněji řečeno, břitce provokativního glosátora. Tohle zjištění mě pak vedlo k úvahám o napětí mezi rolí (či snad obrazem, hehe), kterou si společnost vynucuje, versus „autentickým“ nitrem/identitou. Což je jedním z hlavních témat hry, takže se hodilo! A dobrý dojem na mě v neposlední řadě udělala Wildeova – vzhledem k témbru jeho děl – překvapivá levicová politická orientace. Kritizuje například dekadentní aristokracii, která jako upír žije jen tím, že saje živou práci, a žije tím víc, čím víc práce saje.
Jaké další zdroje kromě Wildeova románu jsi při přípravě textu hry používal? Sám sis britskou adaptaci výrazně upravil – proč? Řekni, v čem tvoje úprava spočívá…
Obecně hodně poslouchám podcasty, tady hrála nezastupitelnou roli epizoda podcastu Bad Gays o lordu Alfredu Douglasovi (Bosiem) a Byte Sized Biographies o Oscaru Wildeovi. Pak taky kniha Insult and the Making of the Gay Self Didiera Eribona obsahuje předmětné pasáže o vztahu jedince a většinové společnosti a také vyloženě o Wildeovi.
No a ta úprava text přibližuje mému pojetí divadla, které je většinou hodně kontaktní (ve smyslu: přímé oslovování diváků, tematizace samotné divadelní situace…) a protkané všemožnými komentáři, zcizováky, poznámkami, vtípky. V rámci úpravy proběhla také dvojí jazyková revize: na jednu stranu jsem hovorové pasáže přibližoval svému pojetí hovorovosti, jednak jsem do textu vnášel ještě víc přímých citací z nesmrtelného překladu Kateřiny Hilské (překladatelka románu Obraz Doriana Graye – pozn. red.). No a relativně velkou změnou také bylo rozvinutí postavy Constance Wildeové a obecná tematizace toho, jak misogynně Wilde v románu traktoval ženské postavy a jakou funkci tam vlastně plní.
V čem je podle tebe dnes příběh Doriana Graye a Oscara Wildea aktuální? Jak bude pro dnešní publikum fungovat?
Obraz Doriana Graye se zabývá tématy, která od doby napsání textu jen nabyla na palčivosti: ať je to nezdravá fascinace krásou, destruktivní zaměňování povrchu a podstaty, zmatení ohledně toho, co je štěstí a co rozkoš… Myslím, že každý si v tom najde své, tedy sebe. Ostatně proto je to nezpochybnitelně dílo ze zlatého fondu evropské literatury!
Co se týče linie Oscara Wildea a jeho soudního stíhání: v naší společnosti jsou síly většinové nesnášenlivosti a šikany na vzestupu a stejně jako ve viktoriánské Anglii (a od té doby ještě mnohokrát) se zaštiťují vágně pojatými a účelově definovanými „tradičními hodnotami“. Myslím si, že je nezbytné proti těmto silám vystupovat a vracet lidství a základní důstojnost těm, kterým je upíráno – ať už jsou to sexuální menšiny, jako v případě tohoto textu, nebo další skupiny – cizinci, ženy, sociálně znevýhodnění a další. Stejně tak je důležité si připomínat, jak krutý a zničující může být účinek státu v rukou konzervativních radikálů ve chvíli, kdy jako protiváha nestojí principy, jako jsou nezcizitelná lidská práva, osobní svoboda nebo alespoň elementární slušnost a empatie.
Na inscenaci se podílíš také jako kostýmní výtvarník, není to poprvé, už u Zřít do tmy jsi říkal, že tě tahle profese baví. Tentokrát s tebou na vizuální složce inscenace pracuje výtvarník Martin Šimek. Jde o vaši první spolupráci? Proč sis vybral právě jeho?
Je to skutečně naše první spolupráce a došlo k ní způsobem, jakým by se to opravdu dít nemělo. Znal jsem jedinou Martinovu scénografii ze studentských let v divadle DISK. Nicméně docela dlouho po škole jsme se skamarádili a v letenské hospůdce jsem mu rozveselen pivem nabídl spolupráci na základě toho, že se nám dobře vykládalo. Většinou se přátelské a pracovní sféry snažím držet oddělené, ale s výsledkem jsem zatím dost spokojený, takže možná to dobře dopadne, držte palce!
Jaký jste zvolili klíč k vizuální složce?
Kostýmy jsem si vzal do parády já a jsou do značné míry sestaveny z archivních kousků – v divadelních podmínkách tomuto archivu říkáme „fundus“. Je to jednak pocta dlouhodobě výborné řemeslné úrovni pardubické krejčovny, jednak tento přístup umožňuje velké množství převleků, z čehož pro mě čiší divadelní hravost; vzniká něco jako módní přehlídka, která mi tematicky ke hře sedí. Ve skládku jsme našli několik skutečně opulentních kousků a jsem moc rád, že opět spatří světlo ramp. Toto řešení je navíc ekonomické i ekologické – upřímně řečeno mě dlouhodobě popouzí, jak nehospodárný je divadelní provoz a jak se divadla a tvůrci málokdy snaží hledat možnosti recyklace toho, co už v divadlech je. Naopak se fundusy hodně rozprodávají a ruší, což je podle mě velká škoda; Východočeské divadlo si naštěstí tento cenný zdroj příkladně opatruje.
Co se scény týče, Martin v ní vyšel z principu zrcadlení dvou polovin – starého/nového, reprezentativního/zraku unikajícího atd. Navíc má scéna evokovat otevřenou knihu – divák si jistě domyslí, jakou…
A kdy se tedy náš Dorian odehrává – v současnosti, nebo ve viktoriánské Anglii?
Děj jako takový se odehrává ve viktoriánské Anglii, ale herectvo jej rozsáhle komentuje, problematizuje a ironizuje a činí tak z pozice našich současníků. Myslím, že se tak lépe (a většinou dost vtipně) daří ten trochu vzdálený viktoriánský kontext přiblížit současnosti – díky, herectvo!
Máme za sebou první týden čtených zkoušek s herci a herečkou, s nimiž pracuješ poprvé. Jaký z toho máš teď pocit?
Moc dobrý! :) Ještě musím vybrat ty písničky.
V poslední době jsi pracoval s klasickými texty nebo adaptacemi klasiky (Cyrano z Bergeracu, Milenci z kiosku), ale i s aktuálními tématy, často jsi autorem her nebo adaptací. Je něco, co by sis ještě jako režisér chtěl vyzkoušet? Nějaký konkrétní text, téma, žánr?
Už jsem dělal něco-jako-muzikály a dost mě to bavilo, rád bych si proto vyzkoušel autorsky pojmout a dekonstruovat nějakou muzikálovou klasiku. Mám slabé místo pro devadesátkové české muzikály v čele s Krysařem a Johankou z Arku, takže asi to? Ale představuji si, že režie je dost omezená licencovanou „režijní knihou“ (production book), která autorský vklad a nějaké zkoumavější, neřkuli kritičtější čtení asi omezuje. Nicméně nikdy jsem si to neměl důvod zjišťovat, takže se možná pletu. No a potom bych si přál někdy pracovat s točnou a další divadelní mašinérií, sbory, neomezeným rozpočtem – což zní jako opera, ale zároveň bych chtěl, aby tam lidé uměli hrát a bylo to hudební dílo mému srdci milé, takže… A pak mám v hlavě projekt na míru šitý pro olomoucké divadlo Nacucky, ale člověk na některé telefonáty čeká celý život…
V minulosti jsi jako režisér opakovaně spolupracoval s ČRo. Baví tě práce pro rozhlas? Proč myslíš, že se jí v poslední době mladí tvůrci věnují, co jim přináší?
Hm, podle mě je to dáno existenčními a finančními podmínkami panujícími v českém divadle – pokud je člověk na volné noze, v podstatě se režií neuživí, a zároveň kombinace časové náročnosti a poměrně úzké specializace neumožňuje snadno kombinovat s dalšími zdroji příjmu. Rozhlas je jedním z těch nemnoha dostupných. Ale nebylo to pro mě jen o penězích, rozhlasová práce mě skutečně bavila a těšila, je hodně imaginativní a zároveň mnohem trvanlivější než v divadle – jakmile se něco nahraje, je to už navždy stejné. Naopak divadlo je neustálý boj proti zapomínání, nepřesnosti, poryvům energií a nálad…
Jaká režijní práce tě v nadcházející sezóně čeká, na co se těšíš?
Těším se na projekt, kterého se zároveň trochu děsím – je to adaptace dalšího ikonického viktoriánského románu na D, kterou budu režírovat v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Je to hodně vrstevnatý text a jsem ve fázi rešerší: chtěl bych pracovat nejen s textem samotným, ale také s archivem všech jeho filmových adaptací i akademických interpretací, takže je to hodně materiálu, což je sice inspirativní, jenže pak to musím nějak dát dohromady – a z toho mi jde hlava kolem.
To by mě zajímalo, jestli čtenářům taková indicie stačí, ale chápu, že titul třeba ještě nemůžeš prozradit. Já se už dovtípila, tak ti přeju hodně štěstí a těším se na výsledek! :) Ale nejdřív ti – nám sobecky popřeju: s Dorianem ZLOM VAZ!
Anna Zindulková Hlaváčková
