VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Závěr května byl v divadle ve znamení intenzívních finálních příprav CIZINCE – poslední premiéry této divadelní sezóny. Režisérem a zároveň autorem dramatického textu je DAVID ŠIKTANC, umělecký šéf Činoherního studia Ústí nad Labem, který s naším divadlem spolupracoval v minulosti už dvakrát. Poprvé když na Malé scéně v české premiéře uvedl text německého dramatika Mariuse von Mayenburga Živý obraz, podruhé režíroval v Městském divadle Ibsenovo drama Opory společnosti. V poslední době se věnuje především autorským inscenacím. Ve zmíněném ústeckém Činohernímu studiu z těchto jmenujme alespoň pardubickému publiku známý Jídelní vůz, který získal titul Komedie roku 2023 na 24. ročníku GRAND Festivalu smíchu. Divadelní adaptace světoznámé novely Cizinec Alberta Camuse pochopitelně nepatří do žánru komedie, divákům však jistou dávku humoru nabídne. Především se však pomocí divadelních prostředků pokusí zpřítomnit atmosféru existenciálního textu a zcela jistě bude silným vizuálním zážitkem.

Naše úvahy o titulu byly od začátku ovlivněné zacílením na diváky z řad středoškoláků, a tak jsme se vrhli na četbu k maturitě. Probírali jsme se klasikou – chvíli tou dramatickou, déle prozaickou – zastavili jsme se i nad dílem Franze Kafky, až jsme došli k Albertu Camusovi a jeho novele Cizinec. Čím tě tohle dílo zaujalo natolik, že ses ho rozhodl zdramatizovat?
Těch věcí bylo víc: jednak některé konkrétní scény a motivy, například sugestivní a výrazné motivy světla. Ale především skutečnost, že se dokážu ztotožnit s hlavním hrdinou Meursaultem, že jsem se ocitl v životní situaci, kdy je mi jeho zvláštně odcizený postoj vůči realitě velmi blízký.

Meursaultovi najednou celý svět zevšední, nechá se úplně otupit každodenností a pocítí absurditu své vlastní existence. Je tohle ten často skloňovaný pocit vyhoření? Nebo jde ještě o něco jiného?
Ono odcizení bych s pocitem vyhoření neztotožňoval. V Mýtu o Sisyfovi Camus píše: „Absurdno se rodí z tohoto rozporu mezi lidským voláním a nerozumným mlčením světa.“ Sám to chápu tak, že pokud člověk nahlédne absurditu vlastní existence, jde o osvobozující, ale zároveň nevratný proces. Trochu to připomíná situaci z prvního dílu Matrixu…

Uvažování o budoucí divadelní hře nás logicky vedlo k dalším Camusovým dílům, esejím a filozofickým úvahám, které se někdy doslova, někdy zprostředkovaně do dramatizace Cizince dostaly. O jaká díla se jedná, jaká témata v nich obsažená byla pro tebe stěžejní?
Zejména jsem pročítal Mýtus o Sisyfovi, což je filozofický pendant k novele Cizinec. Při jeho čtení se některá místa z Cizince zásadním způsobem konkretizují. Například ve chvíli, kdy čteme, že „mým jediným pojetím svobody může být pojetí vězně“, pochopíme přesněji, jak Camus vnímá Meursaultův pobyt ve vězení. Také jsme společně procházeli do češtiny nepřeložený text Réflexions sur la guillotine (kde se silně projevuje Camusova humanita v boji za zrušení trestu smrti – pozn. red.).

V dramatizaci dochází k jistým posunům oproti novele, leccos bylo potřeba zjednodušit, vymyslet jinak. Co pro tebe jako pro autora bylo v tomhle smyslu největším oříškem?
Především jsem se pokoušel děj v některých místech trochu zhustit tak, aby se některé situace mohly odehrát v paralelním čase. Forma samotná by měla odrážet téma Camusovy novely, a to mě postavilo před mnoho různých otázek a problémů.

V čem je podle tebe dnes Camusova humanistická existencialistická filozofie aktuální?
Osobně mi přijde nesmírně důležité, že mluví o tom, jak akceptace násilí dehumanizuje celou společnost. A bohužel v posledních měsících a letech pozorujeme, že některé vojenské konflikty zaslouženě odsuzujeme, zatímco jiné relativizujeme – podle toho, kdo je právě vede, zda se jedná o spojence, nebo nepřítele. Ale akceptace násilí se vždycky promítá i do nás samotných. V tomto kontextu je nutné připomínat, že lidská práva jsou pro všechny stejná, nedělitelná a nezcizitelná.

Jaký inscenační klíč jsi zvolil pro zobrazení reality a odcizení hlavního hrdiny?
Šlo nám o to zobrazit každodennost jako cosi plynulého a repetitivního – odcizení se pak projevuje zpochybněním těchto dvou „kvalit“.

Hlavní roli, opravdu velký úkol, jsi svěřil Petru Borovcovi, herci, kterého pardubické publikum vnímá jako velkého komika. Proč jemu?
Zřejmě ho vnímám trochu jinak než pardubické publikum. Tím nechci říct, že nemá komediální talent, ale disponuje nejen jím, má v sobě zvláštní, nejasnou citovost. Ale je pravda, že zpravidla bývá obsazován do rolí, kde ji jen složitě prosadí.

Několik úvodních scén hry, nazvaných Každodennost, vzniklo na bázi částečné improvizace herců. Velmi jsme se u nich bavili a myslím, že se zasmějí i diváci. V čem je pro tebe i při zkoumání vážných témat důležitý humor?
Jsem přesvědčený o tom, že ty nejzávažnější momenty našich životů – kontakt se smrtí blízkého, pobyt v nemocnici atp. – jsou často velmi groteskní. Jedno od druhého nelze odlišit a nemá smysl se o to pokoušet.

V poslední době jsi režíroval především svoje autorské texty. Přitom máš rád současnou německou dramatiku a inscenoval jsi mnohá klasická dramata. Je to přirozený vývoj i v souladu s poetikou Činoherního studia? Nebo jsi zkrátka v určité době jako režisér začal inklinovat spíše k autorskému divadlu?
Cesta k autorskému divadlu pro mě byla cestou ke svobodě a zároveň k větší odpovědnosti. V Insomnii, autorské inscenaci, která reflektuje můj vztah k profesi divadelního režiséra, říkám – ústy kolegy Jana Huška, že se za témata inscenovaných textů skrývám, abych sám nemusel říkat vůbec nic. A ono to tak místy bylo. Ale ve chvíli, kdy jsem se začal pohybovat na hranici autofikce, už nebylo za co se skrýt. Navíc je pro mě stále důležitější kolektivní přístup k práci: společný průzkum jednotlivých témat i formování inscenačního tvaru.

Netajíš se tím, že končíš svoji (já si troufám říct velmi úspěšnou) kariéru divadelního režiséra. Nedávno měla v ústeckém Činoheráku premiéru tvoje inscenace Líbesbríf, kterou se jako režisér a umělecký šéf loučíš s tímto divadlem. Co je tím hlavním důvodem? Opravdu je pardubický Cizinec tvojí poslední režií?
Ano, v tuto chvíli skutečně nemám žádné další divadelní plány. Důvodů, které mě k tomuto rozhodnutí přivedly, je víc, ale svým způsobem to bylo snadné: ekonomická a provozní realita tuzemského divadla je natolik žalostná, že na volné noze není šance se v něm důstojně uživit.

Může být příznačné končit kariéru Cizincem?
Pro mě je to víc než příznačné. Konec inscenace má pro mě v tomto směru naprosto symbolický charakter.