VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Divadelní tvůrkyně, autorka a režisérka ELIŠKA ŘÍHOVÁ je jedním z mladých talentů, které jsme pro naše divadlo objevili díky cyklu INprojekty. Před dvěma lety ve spolupráci s Kristýnou Hulcovou připravila scénické čtení Válka nemá ženskou tvář podle reportážní prózy Světlany Alexijevičové. Pro diváky i vzácného hosta, novináře a překladatele Libora Dvořáka to byl silný zážitek a zkoušení s Eliškou, v té době čerstvou absolventkou oboru režie na Katedře alternativního divadla DAMU, bylo velice příjemné. Navíc od té doby Eliška vytvořila mnoho pozoruhodných inscenací a divadelních projektů, které jsme sledovali. Nic tedy nebránilo tomu přizvat ji k další spolupráci, tentokrát na plnohodnotné inscenaci. Když vznikal tento rozhovor, měli jsme spolu s herci Josefem Láskou, Jiřím Hábou, Karolínou Šafránkovou, Ludmilou Mecerodovou a Štěpánem Pospíšilem za sebou první týden zkoušení autorské inscenace VOLÁNÍ RODU, kterou poprvé uvedeme 10. května na Malé scéně ve dvoře.

V posledních dvou letech jsi pracovala na několika pozoruhodných projektech, které se často odehrávaly jinde než v divadelním prostoru, vždy šlo o autorské divadlo s důrazem na výrazný vizuál. Co ti tyhle projekty jako tvůrkyni nabízí?
Smyslem těchto projektů, které se realizují pod nezávislými platformami, je často specifičnost, a tím pádem rozšiřují moje pole spolupracovníků o neherce, což ve zřizovaných divadlech není vždy možné. Jako příklad bych uvedla brněnský Terén, pod jejichž záštitou jsme se Šárkou Zahálkovou vytvořily vizuálně-pohybovou performance Na jeden nádech v bazénu TJ Tesla. Pracovaly jsme na celé události s několika místními návštěvníky bazénu, akvabelami z místního oddílu a dvěma herci.
Vždy je pro mě unikátní dostat se do nedivadelního prostoru a pokusit se dát místu nový rozměr, nebo jen poodhalit nějakou nečekanou souvislost. Podobným způsobem jsme pracovali také v pražském Vzletu, kde jsme s Alžbětou Novákovou inscenovaly Příchozí, což bylo představení s pěti performery na vozíku s těžkým fyzickým postižením. Jsou to lidé s úplně jinou jevištní kvalitou, než mají herci, a to mě fascinuje, protože se s nimi člověk jen tak nesetká a divadlo by mělo být o propojování zdánlivě nespojitelných světů.

Na druhou stranu jsi před nedávnem režírovala v divadelních prostorech, jako je Činoherní studio v Ústí nad Labem, a dokonce v Moravském divadle Olomouc, kde jsi s místním souborem nastudovala operu Engelberta Humperdincka Jeníček a Mařenka. Dají se takové zkušenosti vůbec srovnávat? Adaptace současné španělské hororové novelky Červotoč a německá opera z konce 19. století?
Obě ty zkušenosti pro mě byly nové, protože v Ústí jsem dělala moji první činoherní inscenaci mimo Prahu a v Olomouci moji první operu. Červotoče jsem si vybrala sama, opera Jeníček a Mařenka mi byla nabídnuta Veronikou Kos Loulovou. Zkoušení v Ústí pro mě bylo paradoxně náročnější, protože jsme začínali dvoufázovým zkoušením a hodně jsem dojížděla. V Olomouci bylo jasné, že musím bydlet, a to mi šetřilo síly. Největší rozdíl ve zkoušení pro mě byl asi v tom, že opera má svůj vlastní čas daný hudbou, který nelze měnit, a já se mu musím jako režisérka přizpůsobit – občas to bylo těžké. V činoherním divadle takové omezení neexistuje. Mohu dělat s časem, co chci, a v tom je velká síla.

Jak bys charakterizovala svůj režijní styl? Jakým způsobem nejraději pracuješ a co tě baví? Před dvěma a půl lety jsi v rozhovoru pro Divadelní noviny řekla, že ráda „zviditelňuješ, co není vidět“…
To je náročná otázka. Je dost možné, že žádný režijní styl nemám… V tuto chvíli se snažím zbavit veškerého realismu, protože divadlo má obrovský potenciál pro vytvoření úplně jiné reality, ve které z té naší každodenní, jak ji vizuálně známe, nemusí být téměř nic. Vedle toho si kladu otázku, jestli je možné vrátit se k mé milované spolupráci s neherci. Ne každé divadlo totiž umožňuje jejich přítomnost v projektu. Mám pocit, že jejich energie je nezastupitelná a rozšiřuje pole toho, co je v divadle možné. (Možné je všechno.) A s tím souvisí můj dlouhodobý plán, že bych ráda udělala celou inscenaci v cizím jazyce, s cizinci, protože čeština se stala pro naše divadlo jakousi automatickou volbou, a přitom každý jazyk má svou absolutní kvalitu a v divadelním díle může vytvořit úplně nový rozměr.

Divadelní režisérky a režiséři to dnes nemají jednoduché, aby se uživili, musí mít většinou ještě nějakou další práci. Jak to máš ty?
Já mám štěstí, že mě divadelní režie živí, ale to je tím, že nemám rodinu. Ve chvíli, kdy se člověk musí postarat o více lidí, honoráře za divadelní režii nemohou stačit, což je absurdní. Režie je vrcholný způsob tvorby, který vyžaduje celého člověka, pokud chcete vytvořit něco výjimečného, a neumím si představit, že u toho lze dělat jiné povolání tak, aby to nebylo vyčerpávající a aby to nemělo dopad na kvalitu samotné tvorby.

Volání rodu je text, který jsi napsala a který je jakýmsi kompilátem různých prozaických děl, literatury faktu, i tvého vlastního textu. Řekni prosím, jak text vznikal, čím tě která díla inspirovala, jaké jsou hlavní výchozí body, úvahy a témata.
Na začátku bylo přemýšlení o obsahu a obalu. Co to znamená, když se tyhle dvě složky od sebe oddělí a jak se s nimi dál nakládá. To mě přirozeně přivedlo k taxidermii, vycpávání zvířat, což je dost hraniční činnost. Na jedné straně jde o záchranu podoby zvířete, které třeba už nikdy nebude k vidění, a na stranu druhou je to nechutná manipulace s tělem, které není naše. Na základě toho jsem si uvědomila, že vysoce postavení státníci jsou často nazýváni jako velká zvířata, a tím pádem by mohl vzniknout metaforický spoj mezi vycpávaným živočichem a prezidentem – velkou rybou. Dlouho jsem pak hledala nějaký základní děj, na kterém by se právě tohle dalo ukázat. Procházela jsem různé knihy: Zvíře nadzvíře Franka Westermana, Metafyzický kurník Xaviera Galmiche, knihu o preparaci z 19. století, až nakonec se mi jako nejvíc inspirativní zdála kniha Gabriela Garcíi Márqueze Podzim patriarchy. Kniha o donekonečna umírajícím diktátorovi, který je po smrti balzamován a má kolem sebe spousty lidí, kteří jeho smrt očekávají a zároveň se ho bojí. Náš příběh Volání rodu je o umírajícím prezidentovi – zvířeti, které nemůže odejít, protože vždycky bude někdo, kdo ho bude chtít ukázat v muzeu nebo ho mít vycpaného na parapetu a občas ho pohladit. Ale po čase v něm začnou žít brouci, takže nakonec se ho stejně musí zbavit.

Pro jaké diváky je inscenace Volání rodu určena?
Určitě je pro diváky, kteří se nebojí v divadle přemýšlet. Inscenace je ze své podstaty filosofická, ohledává téma lidské moci skrze zvířecí metafory a zároveň se ptá, zda je v pořádku udržovat kult moci diktátora (velkého zvířete) i po jeho smrti. Zároveň by představení mělo být výrazně vizuální a nezahlcené mluvením, což by mohlo zaujmout i mladší publikum, které v současnosti konzumuje především vizuální obsah.

Můžeš prozradit něco k výtvarnému řešení a představit svoje kolegyně v týmu?
Podobu scény má na starosti Berta Doubková, letos divadelní kritikou oceněná tvůrkyně, která se primárně zabývá objektovým a loutkovým divadlem. Právě s Bertou jsme dělaly scénické čtení na Malé scéně, a teď se vracíme s plnohodnotnou inscenací. Prostor, který z blackboxu vytváříme, by měl být abstraktní, vrstevnatý a proměnlivý. Základním principem jsou tři zavěšené voály, které by měly být propustné, což znamená, že velkým dílem scénografie bude i light design námi přizvaného Vojtěcha Tomáška. V textu inscenace se často mluví o kůži (srsti) a jejím vycpávání, proto jsme zvolily jako základ scénografie látku, zároveň jde o prostor zásvětí. Mrtvý diktátor, který čeká, co bude po jeho smrti. Prostor je tedy laděn do průsvitně bílé, k čemuž jsou kontrastně koncipovány kostýmy Ellen Pávkové. Skrze jednotlivé modely se snažíme zachytit vývoj postav, například manželka je nejdřív kořistí a pak pečovatelkou. Diktátor má své vnitřní zvíře, které si celý život pěstoval, a my jej zviditelňujeme skrze stejnou barvu kostýmu Josefa Lásky a Jiřího Háby. To je aspoň drobný nástin toho, co diváci mohou čekat. Naše výtvarné řešení je minimalistické.

Jak si vybíráš tituly, témata pro svoji režijní práci? Jaká práce tě v nejbližší době čeká? A s kterým divadlem bys v budoucnu ještě ráda spolupracovala?
V příští sezóně budu dělat inscenaci, která se zabývá komunikací zvířat v divadle Husa na provázku, na což se moc těším. Mám ráda tamní herecký soubor a směřování divadla. Pak mě čeká dlouho plánované zkoušení v A studiu Rubín v Praze, kde budeme inscenovat poezii Marcely Mikuláškové.
Ráda bych spolupracovala s divadlem, které by mi povolilo herecké a pěvecké hosty, neherce, zvířata, oheň, vodu a orchestr. To je můj ideální svět.

Vidíš, a já si vždycky říkala, že jsi taková skromná, tichá žena! Děkuji za rozhovor a přeji ti splnění i těch nejdivočejších režijních snů!