VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Nejmladší člen souboru, herec JIŘÍ HÁBA, odstartoval svoji druhou sezónu ve Východočeském divadle černou komedií Bang. Malý tyran Ralf v jeho podání s vervou ovládl domácnost rodiny Bangových i prostor Malé scény. Z ní se rovnou přesunul na scénu hlavní. Od prosince totiž hraje, zpívá a tančí v komediálním muzikálu Mladý Frankenstein. Tento muzikál je Jirkovou sedmou inscenací v našem divadle.
Ještě jako host nazkoušel postavu Janka, čerta hodnosti Vraníka, v pohádkové inscenaci S čerty nejsou žerty. Následně si střihl několik rolí v komedii Atomová kočička, z nichž asi nejvýraznější byl zpěvák Miro Žbirka. V autorské inscenaci Zdeňka Duška Chyťte Chaplina! se představil jako nejmladší a nejbezstarostnější z Charlie Chaplinů. Letos na jaře se skvěle zhostil nelehké role pana Carpa, bývalého zastupitele městské rady, o kterém se celou dobu pouze mluví a který se objeví až v závěru hry Protokol. Myslím si, že Carpův monolog v divácích doznívá ještě po skončení představení. Pestrou hereckou sezónu zakončil temnou rolí Zvířete v inscenaci Volání rodu režisérky Elišky Říhové.
Jirka je velmi činorodý. V mezičase stihl nazkoušet mimo jiné INprojekt Spílání jevišti. Také pravidelně natáčí Vlogísek (aneb Měsíční aktuality z Východočeského divadla).
Přijměte pozvání k rozhovoru, ve kterém jsme si s Jirkou povídali nejen o jeho roli Ralfa Banga, ale i o tom, co rád dělá ve volném čase, jak se sžil s Pardubicemi i o jeho dalších plánech.

Jirko, byl jsi hodné dítě?
Já si myslím, že jsem byl hodné a docela nenáročné dítě. Nejspokojenější jsem byl, když jsem mohl jen sedět u televize a koukat na pohádky. Jediným problematickým momentem, na který si vzpomínám, bylo jídlo. Já strašně nerad jedl. Máme dokonce v rodinném archivu video, kde mi moje babička drží otevřenou pusu a mamka mi do ní dává lžičku s nějakou kaší – a já proti tomu silně protestuji. Vypadá to trochu jako hororová scéna, kde mě mučí, ale mně prostě jen vadilo, že musím jíst tehdy, když se mi zrovna nechce. A to se mi nechtělo téměř nikdy.

Tady bych rád tuto otázku o tvé hodnosti položil i tvé mamince…
Maminčina odpověď: Jirka byl skvělé a báječné dítě. Zlobil maximálně mladšího bratra. Jejich šarvátky občas skončily brekem – ne jejich, ale mým, protože jsem té bratrské rivalitě nerozuměla. Mám velké štěstí, synové se mi povedli.

Jaké jsi měl pocity, když sis poprvé přečetl Mayenburgův Bang?
Já jsem se docela bavil a zároveň si říkal, že je to děsivé. Ještě před prázdninami jsem si vyžádal hru bez jakýchkoli úprav a škrtů, abych o ní získal přehled. Pamatuju si, že mě moc bavila postava Dominika a jeho monology, ve kterých všechna, anebo alespoň drtivá většina slov začíná na stejné písmeno. Ty monology byly dlouhé, často třeba i na jednu celou stranu, a mě u nich zaujala ta hra se slovy. Do naší inscenace se dostal jen zlomek z těchto monologů, aby byla hra svižnější. Nicméně během čtení to byly pasáže, které jsem si užíval.

Viděl jsi nebo četl předtím nějakou jeho hru?
Ano, viděl. Dokonce, když jsem nastoupil na konzervatoř a bylo nám zadáno, abychom začali co nejvíce chodit do divadel a tím se obohacovali, byl jednou z mých prvních zhlédnutých inscenací Mayenburgův Mučedník v Národním divadle moravskoslezském. Tehdy mě to neuvěřitelně oslovilo a tu inscenaci jsem navštívil několikrát. O pár let později jsem tuto hru viděl i v podání studentů AST v Krakově.

Jaké téma je pro tebe ve hře nejsilnější?
Jak snadné je manipulovat s realitou.

V jednom rozhovoru odpovídáš na otázku ohledně sžívání se s rolí, že se vždy snažíš najít něco, co máte s konkrétní postavou společného. V našem případě to asi nebylo úplně jednoduché (aspoň doufám). Co bylo pro tebe nejtěžší při ztvárnění Ralfa?
Celá hra je hodně postavená na střizích a pro mě bylo náročné si je vystavět v rámci své postavy. Nebylo vždy snadné se orientovat v tom, kdy Ralf jedná v rámci nějaké situace a kdy mluví z pozice komentátora nebo konfrontuje přímo diváka. A pak je pro mě ještě docela náročné fungovat s brýlemi a okluzorem. Kvůli oslňujícímu divadelnímu svícení a přítmí v zákulisí se občas cítím úplně slepý a někdy i do něčeho narazím. Avšak každou reprízu je to jistější.

Měl jsi nějakou, nejen dětskou inspiraci?
Není tajemstvím, že autor měl pro postavu Ralfa jako předlohu Donalda Trumpa, takže i já jsem si z něho bral nějakou inspiraci. A pak taky trochu z postavy Alexe z Mechanického pomeranče. Na Instagramu jsem si vytvořil složku, kam jsem si ukládal různá videa, která mi k postavě Ralfa přišla tematická, mám tam uloženo dost videí od slovenské influencerky @lyggo, která má přímo videa o tom, jak by vypadala tisková konference dvouletého dítěte.

Ralf je ukázkovým příkladem malého tyrana, našel bys u něho alespoň jednu pozitivní vlastnost?
Ralf je velmi pohotový a má dobré argumentační schopnosti.

Ralf mluví o tom, že sám je obětí svého prostředí. Jak se na tento konkrétní monolog díváš ty? Bereš Ralfa jako oběť, nebo jen jako manipulátora, který chce získat body u svých voličů?
Myslím si, že Ralfovi jde vždycky hlavně o to získat body u svých voličů. Alespoň do té doby, dokud na těch bodech od voličů záleží. To však neznamená, že není oběť svého prostředí – to je koneckonců svým způsobem každý. On je podle mě stoprocentně přesvědčený o tom, že ta oběť je, a proto jedná tak, jak jedná.

Přijde ti v inscenaci nějaká postava „normální“?
To záleží na úhlu pohledu. Docela „normální“ mi připadá Gwen a dost „normální“ a správná postava je podle mě sestra Mechtilda. Ale… dá se považovat Mechtilda za „normální“ postavu, když ji ztvárňuje Lexa Postler?

Jedním z témat je také dobrovolná ztráta soukromí – čím více sledujících, tím lépe. Máš rád jako divák reality show?
Já jsem nikdy dřív reality show úplně nesledoval, ale dal jsem šanci poslední řadě Survivoru –a to mě bavilo. A teď jsem dal šanci i druhé řadě Zrádců – a to mě teda přímo pohltilo. Nejvíc mě na tom baví, že v obou případech jde o soutěž, ve které nevyhráváte úplně díky tomu, že plníte úkoly, souboje nebo mise, ale díky tomu, že hrajete sociální hru. Baví mě na tom to, že jako divák víte, kdo má jaké role a jaké plány, ale přitom své spoluhráče přesvědčuje úplně o něčem jiném. A pak mě samozřejmě baví momenty, kdy je jejich lži začnou dohánět – a obdivuji, když z toho dokáží vybruslit.

Umíš si představit, že by ses sám zúčastnil nějaké populární reality show?
Není to nějaký můj sen, ale ty Zrádce bych si možná i vyzkoušel.

V Bangu se řeší řada palčivých témat. Myslíš si, že je potřeba, aby divadlo nepůsobilo na diváky vždy úplně komfortně?
Rozhodně ano! Od toho divadlo také je. Chápu, že každému je příjemnější zajít si na představení, u kterého může trochu vydechnout, na chvíli zapomenout na své starosti a jen se nechat unášet tím divadelním kouzlem. Nicméně občas je dobře, když nás (diváky) divadlo svými tématy a někdy i prostředky konfrontuje a nám z toho není úplně komfortně. Důležité je, abychom se pak zamysleli nad tím, proč přesně nám z toho není komfortně a co to o nás vypovídá.

Máš rád černý humor?
Ano.

S režisérkou Gabrielou Gabašovou jsi spolupracoval již podruhé. Jak se ti s ní pracovalo?
Perfektně! Myslím si, že jsme si spolu moc hezky sedli nejen pracovně, ale i lidsky. To zkoušení s ní by klidně mohlo trvat o něco déle. Doufám, že se někdy při nějaké práci zase potkáme.

Na první čtené zkoušce jsi už téměř uměl většinu monologů, které nejsou nejjednodušší a nejkratší. Byl jsi i ve škole takhle svědomitý? Jsi studijní typ?
Já teda rozhodně nemám pocit, že bych na první čtené zkoušce už něco uměl. Nevím, jestli jsem přímo studijní typ, i když ke studiu jsem se snažil přistupovat svědomitě, stejně jako k práci v divadle. Je pravda, že od maturity i od absolutoria jsem odešel se samými jedničkami, a to je věc, kterou velmi rád připomínám svým bývalým spolužákům, především těm, kteří studijní typy rozhodně jsou. Ale podle mě jsem měl hlavně velké štěstí. U obou těchto zkoušek jsem si vytáhl otázky, které jsem dobře uměl, byly „jednoduché“ a chtěli si je vytáhnout všichni. Ale byla spousta otázek, možná i víc než polovina, u kterých bych se zpotil nejen já, ale i komise.

Na druhou premiéru přijel také tvůj profesor z Janáčkovy konzervatoře Peter Gábor, je to tak?
Ano. Jen doplním, že přijeli oba pedagogové herectví. Peter Gábor a Alena Sasínová-Polarczyk. Osvědčený tandem, tzv. Duo PeGAS.

Je pro tebe i po škole stále důležitý pohled pedagogů?
Ano, je. Já si jich obou neuvěřitelně vážím a moc mě potěšilo, že absolvovali tu cestu z Ostravy, aby mě podpořili a podívali se, jak se mi daří. Úzký kontakt spolu sice udržujeme i tak, ale zatím jsme se vždy scházeli jen na Ostravsku. A taky si hodně píšeme přes WhatsApp. Samotného mě nakonec překvapilo, jak moc jsem byl z té druhé premiéry nervózní.

Když se vrátím k monologům, mrzelo tě, že jsme nejen Ralfovy monology oproti originálu zkrátili?
Jsou tam možná některá místa, u kterých mě trošku mrzí, že zmizela. Ale vše potřebné tam je. A nejen mně se tím usnadnila už tak náročná práce.

Toto je tvá druhá sezóna ve Východočeském divadle. Nyní zkoušíš už osmou roli, což je docela dost za tak krátkou dobu. Na svém pardubickém repertoáru máš: pohádku, komedii, životopisné drama, experimentální divadlo, černou komedii i muzikál. To je hodně pestrá paleta. Máš nějaký žánr, který je ti nejbližší?
Z pozice diváka mám velkou zálibu v muzikálech. Jsem trochu muzikálový nerd. A z pozice herce mám zase rád pohádky, nebo obecně představení pro děti. Já mám moc rád dětského diváka a jeho bezprostřední a upřímné reakce. Vždycky si vybavím, jak jsem divadlo jako malý takto prožíval i já – a tím se ve mně začala budovat láska k divadlu. Nicméně dělat divadlo jen pro děti by mě asi nenaplňovalo. Je fajn, když je ta paleta pestřejší.

V rozhovoru s Janou Uherovou, který vznikl před rokem, říkáš, že se teprve v divadle rozkoukáváš a nemáš ještě vytvořené pevné vazby. Předpokládám, že to se už změnilo, viď?
Určitě ano. Už nějak rozkoukaný jsem a vazby jsem si taky vytvořil. Například se Štěpánem Pospíšilem nebo panem Postlerem. Když Štěpán neodjíždí do Prahy, trávím s ním tady téměř veškerý čas mezi zkouškami a představeními. Oba jsme ogaři ze Vsetína (Štěpán teda z přilehlé vesnice), takže máme nějaké společné pozadí, i když každý jsme chodili do jiného dramaťáku, mezi kterými (alespoň já to tak tehdy vnímal) panovala mírná rivalita. Pak jsme se ještě potkali při natáčení seriálu Pan profesor, kdy jsme před natáčením měli takový třídenní adapťák, abychom se jako třída sžili. A se Štěpánen jsme dokonce sdíleli pokoj. Ale ani tehdy jsme se téměř vůbec nebavili. Pořádně jsme se poznali až tady v Pardubicích a vybudovali si pevné přátelství. Každý jsme hodně jiný a myslím si, že by ani jednoho z nás nenapadlo, že zrovna my dva budeme mít takovou bromance. (výraz typický pro mileniály a Gen Z označující velmi blízké přátelství mezi dvěma muži, které je emočně silné, upřímné, ale není romantické ani sexuální – pozn. red.) Pan Postler mi zase občas posílá vtipná videa kočiček nebo zajímavosti o Ostravě. Někdy mi ty zajímavosti i sám vypráví. A dokonce mě už vzal i na svou pověstnou chalupu!

Objevil jsi v Pardubicích nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš?
Byt, ve kterém bydlím. Tam se vracím úplně nejradši. Jinak mám rád některé místní kavárny a podniky – Trouba, Kafe, víno, kokino, Tymián, Klub 29 a úplně nejlepší je samozřejmě Divadelní klub, moc se mi líbí Automatické mlýny a rád se vracím na Kunětickou horu.

Jak už jsme říkali, hodně zkoušíš, a ještě víc hraješ. Když máš volno, co rád děláš?
Já docela rád lenoším. Nejraději jsem, když mám celý den volno, venku je hnusně a já zůstanu hezky doma v posteli a dívám se na seriály, filmy a pohádky. Říkám tomu pyžamkový den. To je má oblíbená aktivita už od dětství. Pokud mám náladu, tak rád vařím, ale nerad pak umývám nádobí. Moc rád jezdím navštěvovat divadelní představení do jiných divadel. Rád chodím do sauny, ale to jen za chladnějšího počasí. A letos bych si chtěl vyjet někam zalyžovat. Už je to pár let, co jsem stál na lyžích, a tahle aktivita mi docela chybí.

Tipoval bych tě i na čtenáře. Jaká je tvá oblíbená kniha? Nebo kniha, která tě v poslední době nejvíce zaujala?
Ha! Tak to tipuješ špatně. Já rozhodně čtenář nejsem. Málokdy se přinutím k tomu něco si přečíst. Ale před prázdninami jsem dostal od své kamarádky knihu Jak se stát jiným, kterou napsal Édouard Louis. Prvně mě zarazil název knihy a přemýšlel jsem, co mi tím kamarádka chtěla naznačit. Nicméně jde o autobiografii a její čtení mě moc bavilo.

Na Spotify je tvůj podcast (ne)herci, který vznikl v době karantény v roce 2022. Nyní jste s Marií Annou Kupcovou po třech letech natočili další díl. Plánujete v něm pokračovat?
Vidím, že tady proběhla vážně důkladná příprava. Mája se teď nedávno přestěhovala do Prahy, a tak jsme si zase o něco blíž. Oba bychom rádi pokračovali, ale dospěli jsme k tomu, že v (ne)hercích už to nebude. K těm bychom se rádi vrátili jen občas, jednou za 3–4 roky, a shrnuli v nich, kam se naše životy posunuly. Stane se z toho nejspíš takový časosběrný podcast. Ale už se rozbíhá nový koncept, který bychom rádi vydávali v pravidelných intervalech. Nakoupili jsme i nějakou základní techniku, takže teď už jen stačí, abychom si na sebe pravidelně udělali čas. První díl našeho nového podcastu (NE)DRBEME je již k poslechu na Spotify.

Říkáš, že rád jezdíš jako divák i do jiných divadel. Máš za poslední dobu nějaký silný divácký zážitek?
Když pominu Sunset blvd. a Evitu, které jsem viděl v létě v zahraničí – a jejichž soundtracky mi neustále hrají na Spotify, tak silný divadelní zážitek jsem měl v poslední době z inscenace Odpočívej ve svém pokoji ve Slezském divadle Opava. Je plná černého humoru, ale přitom velmi citlivě zpracovává téma stárnutí a smrti. Bavil jsem se, i upřímně dojal.

Na závěr nám pověz, jaké máš v této sezóně další plány – i mimodivadelní?
Po premiéře Fredericka mě určitě čeká ještě role v Hotelu Modrá hvězda. Zároveň diváky můžu pozvat na Grand festival komedie, především na slavnostní galavečer k jeho zakončení, který tentokrát budu spolumoderovat. A co se týká mimodivadelních plánů, tak, jak už jsem se zmínil, opět bych rád pokračoval v pravidelné podcastové tvorbě a pak bych rád někdy na jaře navštívil, alespoň na dva dny, svou sestřenku, která bude na Erasmu ve Španělsku.