VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Anton Pavlovič Čechov je už velmi dlouho považován za průkopníka moderního dramatu, jenž výrazně ovlivnil světovou dramatiku celého 20. století. Dá se říct, že podobně jako Shakespeare je géniem, jehož dílo nepodléhá zubu času, což samozřejmě dokládá inscenační tradice jeho her, která čile pokračuje i v novém tisíciletí. Nad uvedením některé z Čechovových her už jsme spolu s režisérkou a autorkou KASHOU JANDÁČKOVOU uvažovaly dlouho. A konkrétně o Strýčku Váňovi jsme mluvily ještě dávno předtím, než londýnské Národní divadlo uvedlo jeho současnou adaptaci, ve které exceluje herec Andrew Scott. Tato inscenace, kterou jsme obě viděly, nám jen potvrdila, že Strýček Váňa dnes rozhodně není mrtvou hrou.
Podobně jako v případě Maryši (dramatu jen o pět let staršího) přistoupila Kasha k autorské úpravě textu hry, do inscenačního týmu přizvala scénografa a kostýmního návrháře Jána Terebu, s nímž opakovaně spolupracuje a který vytvořil dechberoucí scénografii Maryši, ale také nové umělce, jako je hudební skladatel David Hlaváč nebo choreograf a tanečník Jaro Viňarský. Inscenace nové úpravy hry s názvem VÁŇA, skvělým hereckým obsazením a tvůrčím týmem by podle mého mohla znamenat velice slibný návrat této Čechovovy „smutné komedie“ na pardubická prkna, kde se na rozdíl od jiných autorových vrcholných dramat, hrála naposledy přesně před šedesáti lety.

Když jsme si poprvé povídaly o tom, do čeho bychom se spolu rády po Maryše pustily, brzy padlo jméno A. P. Čechova. Už si teď nejsem jistá, jestli to bylo v době před nebo po tvé inscenaci Cherry Mana, která je adaptací Višňového sadu z pera současného ruského exilového dramatika Ivana Vyrypajeva. Je tam počátek tvého zájmu o Čechova?
Hodně mě zajímá práce se starší klasikou. Zkoumat, co je na těch hrách tak geniálního, že vydržely být populární přes sto let. Hru Cherry Man jsem ve Stavovském divadle režírovala před dvěma lety. Nebudu teď hodnotit, zda je hra povedená, nebo ne, ale rozhodně byla práce s touto předlohou hodně inspirativní a poučná. Vyrypajev pracuje s čechovovskou předlouhou úplně jinak než teď já. Nedoplňuje Čechova, Čechov doplňuje jeho. Hodně se vztahuje k ruskému kulturnímu odkazu a k jeho proměně. Používá témata a motivy v nečekaných kontextech. Ale myslím, že můj zájem o Čechova předcházel nabídce na režii Cherry Mana. Studovala jsem ho na škole a bavilo mě hrát jeho hry. Ten první pocit fascinace člověk nezapomene.

Strýčka Váňu napsal Čechov v roce 1899, čím je podle tebe tato hra dnes aktuální?
Postavy původní hry cítí, že je něco hlubokého špatně, vnímají postupný rozklad a ztrátu iluzí. To je pocit, který rezonuje současnou společností, obzvláště u mladé generace, která se ocitla uprostřed mnoha krizí – klimatu, identity, důvěry v instituce a systém, v období další vlny válek. Napadá mě také stav vyhoření, který dnes oproti čechovovské době dokážeme pojmenovat. Toxické rodinné vztahy, enviromentální úzkosti, hledání identity a v neposlední řadě krize patriarchální společnosti. Zkrátka většina témat, která Čechova tenkrát nenechávala klidným, mi přijde přenositelná do současnosti.

Jak říkáš, Čechov si ve Strýčku Váňovi klade zcela nadčasové otázky o smyslu lidského života, rozkladu společnosti a nestabilitě současného světa, výrazně pracuje s tématem srážky životní iluze a reality, ale také se silným motivem ekologie. Jaká témata dramatické předlohy ses rozhodla podpořit?
Myslím, že nejvíc to je znát na tématu ekologie a rovnoprávnosti pohlaví. Tam jsem výrazně autorsky zasahovala, respektive jsem probarvovala to, co bylo už od Čechova načrtnuté. Zásadní je také zasazení do současnosti. Čechov vypráví příběh odehrávající se na území současné Ukrajiny, i když tenkrát to bylo Ruské impérium. Dnes je to ale Ukrajina, a to mi umožnilo využít úplně nový kontext.

Můžeš ještě trochu blíže popsat, v čem spočívají tvoje úpravy hry?
Náš Váňa se odehrává v současnosti, konkrétně děj začíná v roce 2021, v průběhu invaze do Donbasu a těsně před rozpoutáním války. Mimo to jsem výrazně posouvala jazyk k současné mluvě, upravovala různé reálie a podporovala některá témata, rozepisovala je. Duch hry ale zůstal zachován a myslím, že jsem k předloze přistupovala s úctou a spíš ji podpořila, než abych se vůči ní vymezila. Nutno také podotknout, že to je moje první adaptace, kdy přenáším děj do současnosti, nebývá to v mém případě pravidlem.

Zajímavé je, že Čechovův Strýček Váňa, přestože se zabývá vcelku vážnými tématy a vlastně všechny postavy této hry jsou nespokojené a svůj život vnímají jako nenaplněný, je velkým dílem také komedie. Postavy jsou vykreslené nejen s pochopením, ale také velkou dávkou ironie. Jak se ti líbí autorův smysl pro humor, rozumíš si s ním?
Ano, přijde mi, že je to Čechovova nejlépe vystavěná hra. Když jsem si hru po dlouhé době znovu přečetla, některé pasáže mi připomínaly hry a filmy Martina McDonagha nebo Quentina Tarantina. Samozřejmě je to úplně naopak, tito umělci se pravděpodobně inspirovali Čechovem. Navíc se mi líbí, jak pracuje s nenápadnými proměnami nálad. Chvíli se člověk baví, chvíli mu je úzko, chvíli cítí soucit, pak se zase baví. A člověk ani neví, kde jsou ty hranice.

Za výtvarným řešením tentokrát celé inscenace stojí Ján Tereba. Můžeš prozradit princip, nebo třeba i nějaké detaily scénografie a kostýmů?
Ján se v prvotní fázi výrazně podílel na úvahách o směřování adaptace. Vnímám tedy, že koncept je náš společný. Vizuál bude jako vždy originální, hodně výrazný, proměnlivý, překvapivý, funkční a krásný. Všechny hlavní rysy adaptace jsou od něho podpořeny ne prvoplánovým způsobem, to se mi na tom moc líbí. Skvěle se doplňujeme.

Do inscenačního týmu jsme přizvaly také autora hudby a choreografa, to by divákům mohlo napovědět, že se v inscenaci dočkají třeba i nějakých písní nebo tance – jak to bude ve skutečnosti?
Skladatel David Hlaváč se ujme celé hudební složky, máme v plánu pracovat s klavírem, kytarou, folklórem i s originální scénickou hudbou. Naše úvahy jsou zatím v počátku, zároveň se čeká, jakým směrem se ubere směřování inscenace v průběhu zkoušení. Choreograf Jaro Viňarský má na starost pohybovou složku. Tentokrát se bude pravděpodobně jednat spíše o fungování postav v prostoru, o bytí a strukturu pohybu než o tanec, jak tomu bylo při minulé spolupráci. Ale kdo ví, co se z toho nakonec vyvrbí. Moc se na další spolupráci těším.

Jsme právě na úplném začátku zkoušení – jaké to je, když herci poprvé přečtou text, jehož jsi (spolu)autorkou? Která etapa zkoušení inscenace tě nejvíc baví?
Já si to mnohokrát čtu nahlas, než text zašlu k tisku. A jelikož jsem původně také herečka, myslím, že si dokážu docela dobře ověřit, jestli repliky fungují. Ale samozřejmě mám vždy trému, jestli na to budou mít i herci stejný názor. Jestli budou v pohodě s jazykovou úpravou, a tak vůbec. Zatím jsem se ale vždy záhy uklidnila, když jsem na první čtené zkoušce slyšela, jak přirozeně jim text padne. Hodně mě baví první dny objevování motivací, podtextů a zkoumání situací. Trochu nepříjemná část pro všechny je, když se čerstvě objevíme na jevišti, ještě bez scény a rekvizit, pouze v náznacích, a máme aranžovat situace. Většinou se ale za chvíli otrkáme. Mám ráda, když se připojí scénografie a světla, to všechno dostane jasnější obrysy. Také hudba je pro mě velmi důležitá, jako nositel emoce. A pak mám ráda tu část generálkového týdne, kdy se začne pilovat a všichni tušíme, že to může dobře fungovat.

Dřív ses jako režisérka věnovala především současné dramatice, často vlastním autorským hrám. Poslední dobou je začínáš „vyvažovat“ klasikou – Maryša u nás, Gazda a roba ve Švandově divadle, teď Váňa. Vždy však do textů autorsky zasáhneš, jak už napovídají pozměněné názvy. Dá se říct, že je to těžší práce, než když člověk píše svůj vlastní text „od nuly“, nebo naopak? Nevnímáš například úpravu klasiky jako větší zodpovědnost?
Určitě je náročnější napsat autorskou hru. Člověk musí najít téma, pak o něm dlouho přemýšlet, z jakého úhlu se na něj vrhne. Napsat takovou hru trvá o mnoho déle a vyžaduje to ještě hlubší soustředění a napojení. Je to opravdu náročné a finanční ohodnocení většinou absolutně neodpovídá vynaloženému času a energii. Dneska už je pro mě složité takové věci tvořit. Adaptace s autorským vkladem je takový kompromis. Téma a děj bývají dané, ale stejně se na tom dá spousty věcí ovlivnit, podpořit. Člověk může tvořit, ale můj názor je, že by měl být zároveň pokorný vůči předloze. Ne ji slepě ctít, ale taky ji nevybrakovat pro svůj egoistický výplod.

Většinou připravuješ dvě režie do roka, nejčastěji spolupracuješ s pražským divadlem Letí, Jihočeským divadlem České Budějovice a, teď už můžu říct, s naším divadlem. Máš zkušenost ale i s dalšími pražským scénami, jako je Národní divadlo, Švandovo divadlo na Smíchově nebo například Divadlem v Dlouhé. Jak si naše pardubické divadlo stojí v konkurenci všech těchto divadel?
Zkouším v pardubickém divadle ráda. Dokazuje to i fakt, že tohle je tady má třetí inscenace v mé zatím poměrně krátké kariéře. Vlastně čtvrtá, když počítám inscenované čtení. V tomto divadle jsem si jako první vyzkoušela svou laboratoř, kde zkoumám propojení svébytného uměleckého vyjádření současně s komunikací s běžným divákem. Taky si tu osahávám nové formy a žánry. Je to první divadlo, které mi nabídlo režii na velké scéně. Mám ráda zdejší soubor i celý divadelní ansámbl a vedení. Také mám dojem, že divadlo má „vychované“ otevřené a správně náročné diváky, to je pro režiséra vždy výhra.

Jaké další tituly tě čekají v nadcházející divadelní sezóně?
Na jaře mě čeká taková praštěná současná komedie, která se jmenuje Zářivá verbež britského umělce Philipa Ridleyho, kterou budu režírovat v Národním divadle Brno na scéně Reduta. Potom se začnu připravovat na Divadlo Letí a na Divadlo pod Palmovkou.