VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Několik týdnů po úspěšné premiéře inscenace FREDERICK jsme se s představitelem titulní role LADISLAVEM ŠPINEREM sešli v divadelním klubu, abychom vás diváky a čtenáře nechali tak trochu nahlédnout pod pokličku. Samozřejmě, že jsme si povídali o procesu zkoušení neobvykle náročné role, ale narazili jsme třeba i na to, jak vzniká herecká emoce, anebo na to, co mají Láďa Špiner a Frédérick Lemaître společného…

Měl jsi s režisérem Fredericka několik individuálních zkoušek. Jak tě Radovan Lipus na roli připravoval?
S Radovanem jsme si o Frederickovi říkali spoustu věcí – že byl reálnou historickou postavou, bavili jsme se i o tom, jakým způsobem o něm psal autor hry Éric-Emmanuel Schmitt. Ale vlastně to nebylo nic, co by mě mělo nějak zásadně ovlivnit. Spíš pro mě byla zajímavá například skutečnost, že Schmitt psal hru v podstatě pro Belmonda. A já jsem jeho obrovský fanoušek, miluju všechny jeho filmy – Policajta nebo rošťáka, Muže z Acapulca… Takže jsem si zase pustil Zvíře, Profesionála a další filmy a koukal jsem na Belmonda. Pak jsme se taky bavili o tom, že Frederick se na českých jevištích objevil zatím jen jednou v Městských divadlech pražských, kde ho hrál Boris Rösner. Protože Borise Rösnera jsem ještě zažil hrát na jevišti, dokázal jsem si vybavit tu jeho živočišnost. A už bez Radovana Lipuse jsem si říkal, že bych mohl nějak propojit Belmonda, Rösnera a Špinera a zkusit, jestli by takhle Frederick mohl fungovat. Zároveň jsem si říkal, že to nesmím přehnat, že se musím snažit spíš trochu ubrat, protože o sobě vím, že umím být na jevišti někdy až moc energický a urputný. A tak jsem se do toho ponořil, Radovanovi se můj přístup – nejít do velké exprese – líbil. Samozřejmě, když jsem někam ulítnul, tak mi to řekl. Dramaturgyně Jana Pithartová k tomu taky měla co říct, což je velmi dobře, protože to viděla zase z jiné stránky.

Připravoval ses takhle teoreticky i sám – například zjišťováním a načítáním dalších informací o historické postavě Frédéricka Lemaîtra? Viděl jsi například film Děti ráje?
Ne, já se většinou na nic nedívám, i když mi to třeba během zkoušení někdo doporučí. Nechci to vidět, chci si na to přijít sám. Ani jsem si nic nedočítal, jen jsem sledoval… – to, co mi řekl Radovan, mi stačilo. Zjišťoval jsem si maximálně historické reálie, abych věděl, jak fungovalo Divadlo bulváru nebo Comédie-Française. Spíš mi šlo o to udělat si představu o té době.

A teď ta praktická stránka… Jak ses popasoval s množstvím textu?
Ano, řekl bych, že to pro mě bylo na začátku to nejdůležitější – naučit se text co nejdřív, abych získal na jevišti určitou svobodu. A poněvadž je to 83 stránek, kde vlastně pořád mluvím, tak jsem se hned na začátku pořádně lekl. Spočítal jsem si totiž, že bych se do generálek měl naučit 6 stránek denně. Takže jsem to do sebe cpal mnohem víc než kdy jindy a seděl jsem nad tím, kdy se dalo, i v noci. A když jsem při tom na něco přišel, hned jsem šel za Radovanem a rovnou jsme ty věci řešili.

Jednalo se o nějaké úpravy?
Ano, třeba škrty, řešili jsme i, že by situace mohla fungovat lépe, kdybychom jen změnili slovosled. Takhle jsme si s tím průběžně hráli a myslím, že to výsledku moc pomohlo.

Pro pardubickou inscenaci vznikl i nový překlad hry, jak hodnotíš jeho kvalitu, bylo podle tebe potřeba hru znovu přeložit?
Celkově bych řekl, že ten překlad je skvělý, rozhodně je bližší dnešnímu jazyku. Samozřejmě, jak už jsem říkal, nějakých úprav jsme se dopustili, ale kdybychom pracovali s tím starým, řekl bych archaickým, bylo by jich nesrovnatelně víc. Někdy šlo opravdu jen o slovíčka – když Martin Mejzlík říká: „Jak dlouho trvá vaše láska?“, má to sílu mnohem větší, než kdyby to řekl podle původního překladu: „Jak dlouho trvá ta vaše láska?“ Radovan je v tomhle pünktlich, a to je moc dobře, spíš pracuje s jazykem a obrazotvorností a zbytek nechává na hercích. Doufám, že jsem ho v tomhle ohledu nezklamal, protože jsem se každý den snažil přinést něco nového.

Zaujalo mě, jak jsi říkal, že ses snažil kontrolovat a neprojevovat v postavě Fredericka naplno svoji živelnost. Já, když jsem četla přibližně před rokem ten text, napadlo mě, že právě to je jedna z Frederickových typických vlastností – je vášnivec, rebel, bojovník. Zkrátka, že tahle postava potřebuje velkou dávku energie. Když pak Radovan Lipus navrhnul, že bys Fredericka měl hrát ty, říkala jsem si, že máš s Frederickem vlastně hodně společného.
Máš pravdu, jsem živočich a Frederick do jisté míry taky. Spíš jsem se hlídal v tom, abych nešel do nějakých zbytečných expresí a extrémů. Protože přece jenom, když jsem začínal hrát divadlo, a pak třeba ještě i ve třiceti, když jsem tu hrál Amadea, vystřelenýho do vesmíru, byly herecké prostředky zkrátka jiné. Příští rok je mi padesát, i Fredericka hrajeme v podstatě jako padesátníka. A neslušelo by se, aby se člověk v tomhle věku choval nějak přehnaně expresivně. Musí být vidět, že už to má v hlavě srovnané, protože je schopný během chvilky vymyslet lest na policii, na autora hry, kterou navíc bleskově upraví. Je zkrátka pořád a ve všem napřed – před ostatními. Stejně jako když pak dojde k té fatální promluvě s otcem Bereniky, v tu chvíli už také jedná předem a divák se dovtípí až později. Proto jsem se snažil k téhle roli přistoupit racionálně, protože Frederick takový zkrátka byl. A říkal jsem si, že když Frederick, tak i já bych měl být na tom jevišti konečně trochu rozumnější. (smích)

Mluvili jste s Radoven Lipusem i o tom, že ne vždy se autor hry v případě historické postavy Frédéricka Lemaîtra držel reality, že jeho obraz v některých aspektech (za účelem větší dramatičnosti, nebo možná i divadelní působivosti) neodpovídá skutečnosti?
Ano, takhle to je – nekažme historku pravdou, že? (smích) A myslím, že je to tak v pořádku, takhle to voní divadlem. Kdybychom šli jen po reáliích, asi by celý ten příběh nebyl tak zajímavý a působivý. Ani jsme se o tom, co je pravda a co není, detailně nebavili. Důležité je tomu příběhu uvěřit tak, jak je napsaný. Třeba v závěru hry přichází nemoc, která už potkala pár herců i v novodobé historii, a pro mě v tu chvíli není podstatné, jestli to tak opravdu bylo, ale jestli to je uvěřitelné a na divadle to funguje.

Ano, Frédérick skutečně onemocněl rakovinou jazyka, zemřel polozapomenutý a v chudobě, ale zatímco ten náš mluví až do konce, skutečný Frédérick už vlivem nemoci mluvit nemohl. Což tedy musí být pro herce strašné…
Vzpomínám si na pana Stanislava Fišera, českého Vinnetoua, který také díky rakovině přišel o hlas a musel pak mít „slavíka“. Když viděl tady v Pardubicích Mefista, řekl mi, že jsem takový mladý živočich, že znal ještě jednoho takového herce, a tím byl Boris Rösner. To mě opravdu moc potěšilo, i když samozřejmě vím, že nikdy nedosáhnu velikosti Borise Rösnera a jeho fenomenálního herectví. Ale právě u Fredericka, kterého Rösner hrál, na ta slova musím myslet, jaký je to vlastně dar, že tuhle roli můžu hrát taky. Pokaždé, když před představením sedím v šatně – chodím tak dvě hodiny předem, abych si v klidu prošel text – chvilku si s těmi dvěma povídám, s Rösnerem a Belmondem. (smích) Třeba jim říkám: „Chlapi, držte mi palečky, dneska nejsem úplně ve formě, moc se na to necítím…“ Prostě mám potřebu k někomu vzhlížet, a tihle dva pánové byli opravdu fantastičtí.

Když jsme se dotkli toho závěru hry – jaké je podle tebe její poselství?
Je tam jeden takový pro mě zásadní monolog o herectví a o nás hercích, který se vztahuje i k úplnému závěru. My jako herci jsme bez diváků úplně marní, ale na druhou stranu, pokud zbydou na světě dva šílenci a jedno jeviště, tak divadlo přežije. Teda v případě, že jeden šílenec je na jevišti a druhý se na to dívá. Na konci hry říkám, že Pán Bůh taky vytváří určité divadlo a že má své vlastní diváky, kdežto my hrajeme divadlo skutečně jen pro ty diváky. Což o nás hercích hodně vypovídá. Bez potlesku a bez diváků nejsme nic. Na druhou stranu divák přijde a každý večer nás vidí, jak se převlékáme do někoho jiného a jsme někdo jiný. To je zkrátka velká alchymie. Tenhle monolog opravdu miluju a moc se těším, až bude nějaká pátá šestá repríza a já si konečně začnu uvědomovat, co všechno tam opravdu říkám, a budu si ten proces užívat i u diváků. Herec a divák, to je láska, která je opravdu trvalá.

Brzy budeš u nás v divadle 20 let…
Ano, vlastně za rok to bude 20 let.

Jak bys v rámci těch dvaceti let strávených v pardubickém angažmá tuhle roli zařadil?
Dostal jsem tady tolik krásných příležitostí – a doufám, že ještě dostanu…

Tak to byl opravdu „nenápadný“ významný pohled…
Jo, to byl. (smích) Neee… Je fakt těžké říct, jak si mezi všemi stojí Frederick. Každá role je něčím zajímavá. Ještě před Frederickem jsem dostal taky pěknou nálož – Igora ve Frankensteinovi, a z toho se fakt těším, protože to je doslova prdlá role a Gazdíček (režisér Petr Gazdík – pozn. red.) mi v ní dal možnost se trochu vyblbnout. Ale když zavzpomínám, tak samozřejmě Amadeus, Mefisto, Kabaretiér v muzikálu Cabaret, miloval jsem Živý obraz, který jsme dělali na Malé scéně s Davidem Šiktancem. Moc mě bavila i role v Kdo se bojí Beatles, kde jsem hrál člověka, kterému se všechno zvětšovalo, to byla naprostá bomba. Tuhle roli jsem si hodně užíval. Mám rád i toho Lucifera v pohádce S čerty nejsou žerty, miluju, když si můžu zařádit v komediích Roberta Bellana. Dokonce si i rád vzpomenu na to, jak jsem na sobě nosil pneumatiku a molitan a dělal jsem maškaru v Konci masopustu, protože to byla skvělá inscenace Břeti Rychlíka. A to, že jsem neměl jedinou větu a sloužil jsem tam, bylo pro mě poctou, protože všichni kluci, kteří tam hráli velké role – Péťa Borovec, Milan Němec i Pepa Pejchal jako husar – byli výborní. Zkrátka, je spousta báječných rolí, které mě potkaly, ale vážím si absolutně všech. Nicméně je pravda, že Frederick je spolu s Rasputinem na piedestalu. Rasputinovi jsem propadl asi ještě víc než Frederickovi, hlavně z hlediska té mystiky. Dokonce jsem si chvílemi myslel, že bych byl schopný uzdravit zvíře. (smích)

Čili ptát se na nějakou vysněnou roli, hru, žánr nebo režiséra je asi zbytečné… Ty si ve všem najdeš, co tě baví.
Jasně, to prostě musíš. Pokud má člověk hrát divadlo, tak si vždycky musí najít ten smysl. Neříkám, že občas nejsou nějaké inscenace nebo role, které nesednou, ale to neznamená, že bych je jako herec mohl nějak podceňovat. Já jsem prostě blázen a miluju divadlo, takže mě baví všechno.

„Může herec skutečně milovat, nebo jen hraje, že miluje?“ – Je na tomhle tvrzení kus pravdy? Nebo to jen tak hezky filozoficky zní a je to taková romantizující tendence Schmittovy hry spjatá s dobou, ve které se odehrává?
Tam je řečeno něco jako, že sám herec neví, co je, kdy lže, kdy mluví pravdu a tak dále. A vlastně je to tam i pojmenované – jestli vůbec herec může opravdu milovat, nebo ne. Myslím, že tohle je u každého herce jinak, že je to dost individuální. Já mám problém, jak ty role hodně prožívám, že se často zamiluju doopravdy. Protože si myslím, že pravda na jevišti je nutná. Neříkám, že bych tomu úplně propadl, odhodil v tu chvíli rodinu a šel za jinou ženou, to samozřejmě ne. Ale já ten cit, tu emoci prostě neumím zalhat, nebo ji možná neumím dobře zahrát. Potřebuju ji cítit. A když ji necítím, což se samozřejmě taky může stát, tak to nestojí za nic. Myslím, že Frederick to měl podobně jako já. On taky situace na jevišti prožíval tímhle způsobem. Proto je mi tak blízký. Když chci prožít třeba zlost, musím ji aspoň na chvilku cítit, abych si emoci v sobě nastartoval. Když jsem v Mefistovi na konci říkal, že jsem jenom herec, tak jsem tomu uvěřil, že mi vytryskly slzy. Musím sám uvěřit, abych to dokázal uvěřitelně předat divákům.