VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

S JANEM VÁPENÍKEM jsem se poprvé setkal před osmi lety při mém ročním zastavení v Klicperově divadle Hradec Králové. Jeho přátelské přijetí a pevný stisk ruky si pamatuji dodnes. Honza byl v hradeckém divadle dlouhých třináct let. Od začátku této sezóny se stává novou posilou pánské herecké šatny Východočeského divadla.
Ještě před prázdninami jsme se sešli v jeho oblíbeném lokále U Čížků a povídali si nejen o Honzově divadelní cestě, o začátcích v Západočeském divadle v Chebu, o působení v Divadle Petra Bezruče, ale i o jeho nové kapele a o tom, proč se rozhodl změnit angažmá.
Jana Vápeníka uvidíte poprvé v našem divadle jako Tělegina v inscenaci Váňa. Tato Čechovova hra bude mít v říjnu premiéru v úpravě a režii Kashy Jandáčkové. Chcete-li se o tomto veselém, akčním, bodrém herci a hudebníkovi dozvědět více, vraťte se s námi do slunečného červnového dne a přijměte pozvání k našemu stolu…

Honzo, jak ses dostal k herectví?
K herectví mě přivedly holky. Na základce mi spolužačka řekla, že shánějí chlapce do dramatického kroužku Racek v Otrokovicích. A protože se mi líbila, a nejen ona, ale i ostatní holky, tak jsem se tam zašel podívat a už jsem neodešel. Ten borec, co to vedl, Milan Neoral, jeden z nejlepších kantorů, to dělal strašně dobře. On nás nasál a už nás od divadla a od kultury nepustil. Ukázal nám spoustu dalších věcí – divadlo, muziku, filmy, knížky.

Vzpomeneš si, v čem sis zahrál poprvé?
V Broučcích. Tatínka v Broučcích. Už tehdy jsem byl obsazovaný do rolí starších. (smích)

Vyrůstal jsi v Otrokovicích, ale narodil ses ve Zlíně, tedy ve městě, kde má dlouhou tradici mezinárodní filmový festival zaměřený na děti a mládež. Navštěvoval jsi ho jako dítě?
V těch devadesátkách, kdy jsem vyrůstal a začínal vnímat tyhle věci, se o tom festivalu moc nevědělo. Mám pocit, že jeho boom nastal teprve tak před patnácti lety.

Jsi absolventem oboru hudebně-dramatického oddělení na Vyšší odborné herecké škole ve Zlíně. Měl jsi vybranou jinou alternativu, kdyby tenkrát přijímačky nevyšly?
Po základní škole jsem se chtěl hlásit na konzervatoř, protože jsem dělal hlavně muziku. Ale maminka s tatínkem mi řekli, že si musím najít nějaké slušné občanské povolání, které mě zaopatří. A jelikož jsem na tom nebyl prospěchově nejlépe, tak jsem se přihlásil na obor uzenář-zelinář, ze kterého mám výuční list. Potom mám nástavbu na maturitním oboru obchodník-podnikatel. Tehdy otevřeli jeden jediný ročník, následně zjistili, že je to úplně k ničemu a rovnou ho zavřeli.

Takže kdybys nebyl hercem, tak jsi byl možná zelinářem…
Tak bych byl asi spíš uzenářem. Anebo… tatínek si otevřel pneuservis, tak bych byl možná u něho v pneuservisu. Ale já mám volšový ruce. Tak si říkám, že v herectví asi škodím nejmíň. (smích)

Vzpomínáš rád na pedagogy, kteří tě vedli?
Rád vzpomínám na kantory, které jsem potkal ve škole, od základky až po tu vošku. Měl jsem pocit, že je to nejen baví, ale že se nám snaží nastavit nějaká pravidla a meze, ve kterých se máme celoživotně pohybovat.

Na Československé filmové databázi (ČSFD) máš vytvořený takový vtipný medailonek, kde se mimo jiné píše, že ses stal hercem proto, abys nemusel brzy vstávat. Je to pravda?
Ano. To byl jeden z prvních rozhovorů, který jsem dával ještě v Chebu. Dříve jsem hrozně nerad vstával brzy. Při představě, že lidi chodí do fabriky na pátou, jsem uvažoval nad tím, že to nemůžu nikdy dát. Ale jelikož jsem byl zakousnutý do muziky a divadla, tak jsem si řekl, že tam se hraje večer. Jenže pak jsem přišel do Chebu, a to byl první náraz. Když se jelo na zájezd s ranní pohádkou, odjížděli jsme o půl šesté a já musel vstávat o půl páté. To bylo perných osm let.

Máš pořád problémy se vstáváním?
Teď je to naopak. V šest hodin jsem vzhůru, jdu se psem, udělám snídani. A je to dobrý.

V roce 2001, tedy hned po škole, jsi nastoupil do angažmá Západočeského divadla v Chebu. Na již zmíněné databázi se píše, že tvoje první role v tamějším divadle byl kocourek PižliVižli. Co to bylo, prosím tě, za inscenaci?
Prvně jsem hrál záskok ve Zkrocení zlé ženy a první role v angažmá byl Karel v Divotvorném hrnci. Tahle pohádka se jmenovala O bílé kočičí princezně.

To nebylo tvé jediné zvířátko. Moc dobře si tě pamatuji v roli ruského medvěda ve hře Davida Drábka Český les a v jeho adaptaci Richarda III., kde sis zahrál žabáka.
Ano, těch bylo.

Máš ještě nějakého dalšího živočicha ve svém repertoáru?
Na škole jsem hrál kocoura Modroočka.

Jak se na tyto role jako herec díváš? Baví tě to?
Dívám se na to s láskou. Miluju to. Když jsem hrál tyhle pohádky, tak jsem měl malé děti. A když se přišly podívat, tak se třeba stalo to, že jsem vlezl na jeviště jako kocour a malý Honza (syn Jana Vápeníka – pozn. red.) se postavil v první řadě a řekl: „To je můj tatínek!“
Zvířátka jsou super, ve zvířátkách si toho můžeš hodně dovolit.

V Chebu jsi měl mnoho hezkých rolí. Od hudební komedie Někdo to rád horké přes hry Martina McDonagha k Shakespearovi. V čem bylo pro tebe toto angažmá důležité?
Bylo to první angažmá. A já to doporučuju každému, kdo vyjde ze školy. Jakási iniciace a nástup do prvního angažmá je velmi podstatný. V Západočeském divadle to bylo velmi sevřené, co se týče souboru. Vznikla tam celoživotní přátelství. Ale hlavně jsem si tam zahrál to, co bych si v letech po škole jinde nezahrál. To byly velké úkoly – od mlynáře v Lucerně přes pátera v Romeovi a Julii a další a další hezké role. Pro mě bylo důležité, že jsem si mohl všechno osahat a vyzkoušet. Naučit se pracovat nejen s textem, ale také si osahat provoz v kamenném divadle, který na škole nepoznáš.

Ze Zlína do Chebu to byla dlouhá cesta, v roce 2008 tě čekala ještě delší. Z Chebu do Ostravy, kde jsi strávil čtyři roky u Bezručů. V čem se toto angažmá lišilo od předchozího?
Bezruči jsou studiovka, to divadlo je malý. Ostrava je přímá. Buď tě vezmou, nebo tě kopnou do zadku. Tam není nic mezitím. Mě tam vzal můj kamarád Martin Františák. První role byl Američan Mac ve hře Arnošta Goldflama Job. S Bertíkem (Norbert Lichý – pozn. red.) jsme na první zkoušce stáli na jevišti a začali jsme aranžovat. Francin (režisér Martin Františák – pozn. red.) byl v hledišti. Já byl z Chebu zvyklý na ten velký prostor, takže jsem vlezl na jeviště a začal jsem povídat. Vedle seděl Bert, který jen sípal a nevěřícně pokyvoval hlavou nad tím, jak deklamuju. Francin se sbalil a řekl, ať si to spolu vyřešíme. (smích) Bertík byl tak zlatej, že mi ukázal jiný herecký styl. Celkově nás mlaďáky, kterých tam v té době byla spousta, stmeloval.

Nastoupil jsi po odchodu uměleckého šéfa Jana Mikuláška…
Ano, v té době už tam byl jako hostující režisér. Dělal jsem s ním Ibsenovu Divokou kachnu a Orwellovo 1984. To byl zase jiný styl práce, který mně velmi vyhovoval. Jeho chápání textu a dívání se na situace je prostě obdivuhodné. A spojení Honza Mikulášek a Marek Cpin je zásadní a jedno z nejlepších, které jsem mohl zažít.

Proč ses rozhodl přejít z Ostravy do Hradce?
Naše děti měly velké laryngitidy. A to ostravské ovzduší není nejlepší, i když se to dost zlepšilo. Já si nedovedl představit, že bych šel jinam. Ale přijela Jana Slouková (tehdejší dramaturgyně Klicperova divadla – pozn. red.), která s Honzou Fričem zkoušela u Bezručů inscenaci Tvrdě/Měkce. Nějak jsme si sedli a za měsíc mi Janina psala, jestli bych nechtěl do Hradce. Řekl jsem to své tehdejší ženě, ona řekla, že jo. Během patnácti minut bylo rozhodnuto.

V té době byla na toto divadlo upírána diváky i kritiky velká pozornost. Vnímal jsi to také tak?
To byl David Drábek ve velmi dobré formě. Pro mě to byla velká proměna z tý tvrdý, tmavý Ostravy, města oceláren a dolů. Přijel jsem do Hradce Králové, kde je nebe modrý a všechno je čistý. Nechci, aby to vyznělo tak, že je Ostrava špinavá nebo zlá. Ne. Je to industriál a Hradec je historie. Dvě zásadně rozdílný města.

V Klicperově divadle jsi od roku 2012, pokud jsem to správně spočítal, nastudoval 45 různorodých rolí. Na kterou nejraději vzpomínáš?
Já v tomhle nejsem příliš sentimentální. Bavil mě třeba Vincenc, kterého jsme dělali s Petrem Štindlem, Kamčou Sedlárovou, Jirkou Zapletalem a Natálkou Řehořovou.

Jedlíci čokolády, Velká mořská víla a nyní Brokolice na Marsu je trilogie Davida Drábka, ve které hraješ roli Jana. Jak se tato postava během té dekády vyvinula?
Honza byl v Jedlících čokolády víc telecí, byl zamilovaný, nevěděl moc, co se sebou. Ne, že teď už by věděl. Podle mě je to jediná postava z té trilogie, která zůstala na začátku i na konci stejná. On je tak trochu lůzr, avšak má dobré srdce. Holt mu nějaké věci nevyšly, tak se s tím pere a snaží se přežít svůj život.

V jednom rozhovoru říkáš, že nepotřebuješ dělat progresivní alternu. Baví tě teď víc práce s klasickým textem?
Nepotřebuju na sebe lít krev. Nepotřebuju, pokud se dělá třeba Shakespeare, aby byl vyškrtaný úplně do mrtě. Časem jsem si přišel na to, že pro mě není úplně výhodný, když forma vítězí nad obsahem.

Určitě jsou režiséři, se kterými jsi umělecky spřízněný. S kým rád tvoříš? Umělecky i lidsky.
S Francinem, Davidem Drábkem, Peťou Štindlem, Jankou Ryšánek Schmiedtovou, Pavlem Khekem, Zdeňkem Bartošem, Zdeňkem Duškem. A miloval jsem tvoření s Karlem Brožkem. To byl můj zásadní člověk, mentor a kamarád, kterého zdravím tam nahoru.

Naposledy jsem tě viděl v inscenaci Prašina 2 ještě v Klicperově divadle, kde nehraješ úplného klaďase. Máš rád role záporáků?
Obecně mám rád role záporáků. A asi na to mám ksicht, protože v 99 procentech jsem obsazovaný do těchto zlounů. Ono se s tím lépe pracuje. V Prašině 2 hraju ve svých 47 letech akčního rozpolcenýho zlouna. Kdo z kluků si může říct, že si toto vyzkouší. Je to fajn, zahrát si takovýho akčňáka, který zdrhá před policajtama a střílí z pistole.

Oba díly Prašiny v režii Pavla Kheka jsou zaměřeny na mladší publikum. Myslíš si, že děti jsou náročnější diváci?
Děti ti nic neodpustí.

A dají i víc najevo, že se jim to líbí?
Jasně. Ale svým způsobem. Není to o potlesku, ale o reakci mezi nimi. Jezdili jsme v Chebu s kolegou Jindrou Skopcem osm let po školkách a hráli jsme pohádky. A to byla taky nezapomenutelná škola. Jakmile je to nebaví, tak to nedohraješ. Musíš si je urvat.

Honzo, již nějakou dobu bydlíš v Pardubicích, máš zde oblíbená místa?
Třeba tohle. Čížkovi (Restaurace u Čížků – pozn. red.) jsou boží! Pak mám rád ten prostor kolem sochy bratranců Veverkových.

A co pověstná hradecko-pardubická rivalita? Vnímáš ji?
Vůbec. Vždycky říkám, že jsem o tom slyšel, ale nezažil jsem to. (smích)

Prozradíš, proč ses rozhodl pro změnu angažmá?
Důvodů bylo víc. Myslím si, že můj čas v Klicperáku se opravdu naplnil, že už to stačilo. Se vší úctou a díkem za všechno, co jsem tam zažil. I za to, koho jsem tam potkal. A ty lidi pořád miluju. Druhým důvodem byla moje žena, která bydlí v Pardubicích. Občas se mi to stane, že mě něco vnitřně pudí udělat nějakou změnu, a nemusí to být jenom pracovní nebo vztahová.

První role, která tě ve Východočeském divadle čeká, je role Tělegina ve Váňovi. Je to tvůj první Čechov?
Myslím, že asi ano.

Baví tě Čechovovy hry?
Mám rád Čechova, kterého dělal Honza Mikulášek. Nebo jak to dělal Petr Lébl. Jistý nadhled, jistá možnost posunu a spojení s dneškem, což si on jako autor podle mě vyžaduje. Pokud je ten přístup osvícený a vnitřně zdůvodněný, tak je to super. A samozřejmě je to skvěle napsaná hra.

Ty jsi nejen herec, ale také skvělý hudebník, potěšila tě i druhá role v komediálním muzikálu Mladý Frankenstein, který bude mít premiéru v prosinci?
To mě potěšilo moc.

V Klicperově divadle nyní hraješ v inscenaci A pak usnu a vstanu, která vznikla k poctě Zuzany Navarové. Máš rád hudební divadlo?
Je to pro mě ideální spojení. A je to zároveň velká dřina, což mi nevadí. A ač na to nevypadám, tak mně nevadí se na jevišti hejbat. I když zase paradoxně nemám rád úplně potivé role, což, myslím, právě tato role bude. Nicméně s láskou propotím kostým i trika na zkouškách. (smích)

Nemohu nezmínit v Hradci velmi oblíbené hudební uskupení Mastix, které se skládá z herců a zaměstnanců Klicperova divadla. I když větší část skupiny jsou již bývalí herci KD, kteří dnes působí v různých částech České republiky, viď?
Jasně. Tam už zůstal jen Sedlis (PR manažer Klicperova divadla – pozn. red.) a Magda (rekvizitářka Klicperova divadla – pozn. red.).

Baví vás se pořád scházet a dělat show?
My nehrajeme moc často, ale když ano, tak je to obrovský ohňostroj přátelství a lásky.

Máš svoji kapelu Č. p. 01. Pověz nám o ní něco.
Tahle kapela hraje moje věci. Teď dokončujeme placku, kterou jsme nahráli vloni v Sonu, ale protože produkce a postprodukce stojí těžký prachy, tak se nám to trochu prodloužilo. Už se to ale blíží ke zdárnému konci. A mám velkou radost, že se mi podařilo do té kapely získat moc dobré muzikanty. Kluky, kteří jsou kovaní nejenom ve swingu, ale i v rockových a bluesových věcech. Jsou šikovní a vyhraní. Je to taková nová kapela starejch muzikantů. A já konečně na nic nehraju a jenom zpívám, což jsem si vždycky přál a teď se mi to podařilo. Když si nás budete chtít přijít poslechnout, tak 19. září budeme hrát v pardubickém Divadle Exil, kam všechny srdečně zvu!

Je pro tebe hudba relax?
Je to taková odbočka, když už mám plnou hlavu a potřebuju upustit. Ale nedávno jsem se ještě pustil do poezie, to mě nyní láká a naplňuje. Snažím se psát třeba haiku, to je super relax.

Léto má většina herců odpočinkové, ty ovšem účinkuješ v zajímavém projektu Werich na Letní scéně muzea Kampa v Praze. Čím tě tato inscenace oslovila, že ses rozhodl vzdát volných dní?
Je to pátá sezóna (poslední) a já jsem hrozně vděčný, že mě tam Adéla Laštovková Stodolová vzala, jako „no name“ chlapce z Hradce, kterého nikdo nezná, a měla tu odvahu narvat mě po bok Vaška Kopty, kterého alternuji, Vojty Kotka, Dana Švába, Bereniky Kohoutové a Pavly Beretové a samozřejmě Jeníčka Vlase, se kterým jsem společně prošel všechna divadla.
Ten projekt je zajímavý také v tom, že se na Wericha nedívá očima ovlivněnýma jeho bodrým moudrým klaunstvím, jako na takovou hlásnou troubu národa. On nebyl ve stáří příliš hodný člověk, byl naštvanej a mrzelo ho, že nemůže pracovat. A odráželo se to nejen na jeho dceři Janě, ale i na jeho ženě Zdeně, která propadla neskutečným způsobem komunismu. On byl prostě zlomený.
V první chvíli, když sleduješ ten špíl, tak máš pocit, jako když piješ šampaňský, je to perlivý, bublavý, pěnivý, chladivý, hladí tě to po srsti. A postupně se utahujou šrouby, dojde na druhou světovou, komunistický převrat, stárnutí…
A já jsem vděčný za ten pohled Adély, protože je čistý a rovný. Těch bust byla postavena spousta a Werich s Voskovcem a Ježkem se tomu tatíkovství vždycky smáli. Tak jsme to zkusili jinak a já pevně věřím, že to aspoň trošičku vyšlo.

Vnímáš rozdíl mezi hraním v divadle a v plenéru?
Venkovní hraní je velký, ještě větší než na velkém jevišti v kamenném divadle. Těch okolních vjemů je tam tolik, tudíž urvat lidi na to, co se na jevišti děje, je těžší. Na nebi je mrak, spadne kapka, tady letí moucha, au komár… V kamenném divadle se diváci více soustředí na děj odehrávající se na jevišti.

Je nějaká inscenace, která tě v poslední době divácky zaujala?
Pardubická inscenace Pořád jsem to já. Je to velmi jemná, drobnokresebně propracovaná inscenace. A čeho si velmi cením, je to, že se vše dohrává až kilometr za portál. I když se zhasne, i když jsou tam jenom siluety, tak všichni, kdo jsou na jevišti, dohrávají tu atmosféru. Je to moc hezký, citlivý i silný.

Jsi nejen divadelní, ale i filmový a televizní herec. Je pro tebe práce před kamerou hodně odlišná od divadelní práce?
Je to úplně jiný styl práce. Ty divadelní texty mi v hlavě zůstanou léta, ty televizní už po hodině nevím. Taky si musím hlídat návaznost, protože se netočí obrazy chronologicky. Točím třeba scénu, která následuje po té, kterou budu točit teprve zítra. I výrazový prostředky jsou značně omezený.

Máš po tolika letech u divadla ještě trému?
Jistá nervozita tam samozřejmě je. Většinou před premiérou. V devadesáti procentech zmizí překročením hranice portálu a jeviště. Nejhorší je to dvacet minut před začátkem.

Jsi hodně tvůrčí člověk. Láká tě i režijní práce?
Jo, to bych si rád zkusil.

Jaké téma by tě zajímalo?
Měl jsem dělat s Jeslema (Divadlo Jesličky Josefa Tejkla – pozn. red.) v Hradci text Petera Hönnera, který miluju. Jmenuje se to Albert a Albert. Nejsou tam postavy, je to jenom text o kulturním střetu Němce, který si z Afriky doveze ženu. Je to moc dobře napsaný, mám to rád. Ale vletěl nám do toho covid, takže už jsme to nedozkoušeli, potom už na to nebyla síla. Napsal jsem také text o Vladimíru Boudníkovi a o Osvobozeném divadle. Je toho víc.

Vladimír Boudník je Hrabalův Něžný barbar, viď?
Ano, to je on. Grafik, malíř a pozoruhodná osobnost.

Prozradíš nám závěrem, jestli máš nějaký herecký sen?
Mám, ale o tom nemůžu mluvit, to se pak nesplní. Ale už je to na spadnutí. Myslím, že ještě mám tak čtyři pět let a pak už to bude v prachu. Ale kdyby to teď někdo vytáhl. Je to teda velká klasika.

Honzo, děkuji ti za příjemné povídání a přeji, ať se ti u nás v divadle líbí! Zlom vaz!