VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herec ALEXANDR POSTLER byl jedním z herců a hereček oceněných za významný přínos divadlu v rámci oslav 115. výročí otevření pardubického Městského divadla. A to je už důvod ke gratulaci i rozhovoru. Jednoho slunečného dne jsme si spolu sedli ke kávě a mátovému čaji a povídali si jen tak, o tom, co život přinesl i vzal, co máme rádi, o vzpomínkách na hezké věci, i o divadle. S Lexou jsme, troufám si říct, přátelé. Víme o sobě hodně, jsme si blízcí, rozumíme si někdy skoro beze slov, občas stačí naznačit a víme, co si myslíme. A smějeme se stejným věcem. Tady je záznam našeho, možná útržkového, povídání.

Lexo, jsi synem režiséra a herce Alexandra Postlera a herečky a hlasové poradkyně Jany Postlerové, tvojí sestrou byla nedávno zesnulá herečka Simona Postlerová. Herectví máš takříkajíc v genech. Sedával jsi jako dítě v herecké šatně nebo v zákulisí?
Když jsem byl s mámou a jinými herečkami v šatně, byl to sváteční pocit. Atmosféra, vůně šminek nebo vůně pudru byla fascinující. Je to tak konkrétní… Pořád jsem chodil do rekvizitárny, možná odtud pramení to moje kamarádství s rekvizitářem Láďou Chmelařem. Zajímaly mě tam fajfky, tabatěrky, staré lampy, telefony. Chodil jsem se dívat a osahávat je, až jsem tím štval starého rekvizitáře.

Ale ty máš pořád vztah ke starým věcem, nejen starožitnostem, ale i věcem sešlých časem.
Ano, máš pravdu, asi tam to pramení. Staré věci mají duši. Nemám rád nové věci, ani nábytek ne.

A co na to tvoje žena Markéta?
No, zvykla si… Ale věkem jsem se už naučil některé věci vyhazovat, sice mi to jde těžko, ale vyhazuji. Režisér Petr Novotný mi jednou řekl: „Lexi, když někdy věci vyhodíš, tak se osvobodíš a je ti líp.“ Pamatuji na tu radu a snažím se to dělat.

Jaká je tvoje první intenzivní vzpomínka na divadlo?
Moje první vzpomínka je asi z roku 1968-9, když jsem účinkoval v Divadle Petra Bezruče ve hře Fanfán Tulipán. V hlavní roli s Janem Filipem, můj otec hrál jeho kamaráda Gastona Fenarda. Shodou okolností jsem pak hrál stejnou roli po boku Milana Němce coby Fanfána (v režii Petra Svojtky, premiéra 10. 6. 1999 – pozn. red.). V Ostravě to inscenoval Saša Lichý, otec dnes už zesnulého herce Norberta Lichého. Já jsem se alternoval v dětské roli s dcerou Jana Filipa Alicí. Prostě jednou přichází na jeviště holka a jednou kluk… A pak jsem ještě hrál Viléma, Barunčina bratra v Babičce, také v režii Saši Lichého. Byl v tom obsazený i Tomáš Töpfer, se kterým jsme se spřátelili a máme to na celý život.

A pamatuješ si z dětství něco jako divák?
Jistěže jsem tam byl i jako divák, ale nijak zvlášť jsem to asi nevnímal. To moje sestra Simona, když viděla představení, ve kterém hrála naše matka hampejznici, tak z toho byla velmi nešťastná. Bylo to něco z veršů Francoise Villona…

Čím jsi chtěl být, když ti bylo dvanáct?
Strojvedoucím. Mám moc rád vlaky, opravdu, všechno, co s nimi souvisí. A shodou okolností jsem namluvil i ta hlášení pro České dráhy. (na většině nádraží je slyšet Lexův hlas, když dráhy cokoliv oznamují cestujícím – pozn. red.) Byla to taková chlapecko-dětská touha. Později se mi líbilo být zvěrolékařem nebo dětským lékařem, ale na to bych asi neměl kapacitu. Hercem jsem se stal ani ne z nějaké touhy, jenom jsem si nedovedl představit, že bych dělal něco jiného. Rodiče byli herci, tak to bylo jaksi automatické.

V patnácti jsi začal studovat na ostravské Janáčkově konzervatoři. Absolvoval a stal se hercem. Nikdy jsi nelitoval?
Ne… no, někdy… možná jsou chvíle, ale v zásadě ne.

Sestra také vyrůstala v divadle, byla její životní dráha zpečetěna stejným způsobem?
Chtěla jít na operní zpěv, moc hezky zpívala. Tam ji nevzali, na konzervatoři herectví neotevírali, tak šla na gymnázium a poté na DAMU.

Měl jsi pocit, že byste někdy soutěžili?
Ne, nikdy!

Ale nehráli jste spolu?
Ne, jenom jsme spolu stáli na jevišti, když jsem ji uváděl jako hosta na GRAND Festivalu smíchu.

Jaké byly tvoje herecké začátky?
Byl jsem vnitřně plachej. (smích) Začínal jsem v Českém Těšíně. Po dvou letech jsem odešel do Opavy, kde byl táta šéfem. Přišel rok 1989, s ním revoluce, a to se v souboru neděly zrovna hezké věci, kulantně řečeno… A k tomu mládí nevybouřené, tak jsem se vrátil do Těšína. V Opavě se v rámci revolučního kvasu některé lidské charaktery tak profilovaly, že jsem tam už nechtěl zůstat.

Na které role z těchto let rád vzpomínáš?
Jedna taková je z Těšína a dostal jsem ji jako druhý. Ale to je běžné i u hvězd, že to měl hrát někdo a pak to hrála jiná hvězda a už to nikdy nikdo nezpochybňoval… (smích) Režisér Karol Suszka se nepohodl s jedním kolegou, když se začaly zkoušet Bosé nohy v parku. Sice jsem nebyl ideální typově, ale to nevadilo. Převzal jsem roli a myslím, že to i dobře dopadlo. Pan režisér mě měl rád hlavně lidsky, což je pro mě u divadla to podstatné – když je mezi hercem a režisérem dobrý vztah. Lépe se pak plní všechny připomínky a člověk se nezlobí, sama se potlačuje ta mužsko-herecká ješitnost. Právě Suszka mi říkal: „Lexo, křičíš, takže nevíš. Herec, který křičí na jevišti, neví.“ Je to velká pravda. Hlavní ženskou roli hrála Ivana Wojtylová, moc dobrá herečka, celoživotní kamarádka, a bylo to skvělé partneření. A pak další role, kterou jsem měl rád, byl mladý farář v Noci pastýřů v Opavě – prý mi to sedlo i fyziognomicky. Režíroval to můj táta. Je to pěkná hra, a zrovna ta moje postava ukazuje, že i mezi faráři může být rozkol v pohledu na svět a na církevní i světské záležitosti.

Dělal jsi s tátou rád?
Byl jsem s ním rád. Byl dobrý herec a jako režisér dokázal herci poradit jak na to z té herecké stránky.

Radil ti i v jiných rolích, když tě pozoroval?
Jo, ale věděl, že divadlo je běh na dlouhou trať a něco musí žít svým vlastním životem.

Četla jsem, že jako divák máš raději věci na přemýšlení. Je to tak pořád?
S věkem se to změnilo, líbí se mi prostě všechno. Svět je rozmanitý a jedno doplňuje druhé – sranda vážno a vážno sranda. Takový je život.

Lexo, ví se o tobě, že jsi kočičí táta. Říká se, že člověk žije u kočky, ne kočka u něj. Takže u kolika koček teď zrovna s manželkou bydlíte?
Momentálně máme Ťutínka a Puntíčka. A jenom pro zopakování, jak začal ten vztah ke kočkám – táta měl v dětství kočky, a když se s mojí mámou jako mladí vraceli nad ránem z nějakého flámu, našli koťátko, siamského kocourka, a měli jsme ho dvacet pět let. Chodil na toaletu jako lidi. Je to láska na celý život. „Stáváš se navždy zodpovědným za to, co jsi k sobě připoutal“ – tak nějak to říká Antoine de Saint-Exupéry. Doma moc rád spím s kočkami. Třeba si lehnu a čekám, až si přijde ke mně lehnout některý kocourek. S kočkou je to prostě nějak lepší. (smích)

A tvoje žena Markéta na to přistoupila…
Má je strašně moc ráda. Už jako dítě chtěla mít kočičku, ale nikdy ji neměla, tak si to teď užívá.

Vím o ní, že je tvůj vděčný divák, chodí na premiéry a myslím si, že na jevišti tě má moc ráda. Ty jsi také její věrný posluchač, že? (Markéta hraje na hoboj ve Filharmonii Hradec Králové a učí na pardubické konzervatoři – pozn. red.)
Jsem. Ano, někdy zajdu i na koncert, ale mnohem raději poslouchám, když cvičí. Ona si myslí, že mě to obtěžuje, ale to rozhodně ne, mám to naopak moc rád. Možná se tím vracím do mládí na konzervatoř. Když jsem tam začal chodit, tak na mě tak zvláštně působilo, že někam patřím. Když jsem šel kolem budovy a z každého okna se linul jiný nástroj, byla to příjemná záležitost. Támhle se troubí, támhle se hraje na harfu, ze sklepa se ozývá dunění bicích…

Máš vyhraněný hudební vkus? Co moderní vážná hudba?
Moje žena mě učí mít ji rád. Díky ní jsem našel schopnost hudbu vnímat. A jinak jsem tak trochu „depešák“. No, takový ten v penzijním věku… (smích)

Kolik let jsi v pardubickém divadle?
Třicet let. Ať je to, jak chce, odevzdal jsem tomuto divadlu třicet let.

Do kterých rolí by ses rád vrátil, kdyby to šlo?
Rád bych se vrátil do všech, ale to nejde. Herec někdy přemýšlí, co by udělal jinak… Možná je tady jedna hra – Zojčin byt. Režíroval to Janusz Klimsza a byla tam moc fajn „Klimša atmosféra“. Zpětně se mi zdá, že jsem některé věci nedocenil. Třeba by to člověk dnes hrál jinak, kdo ví… Blbce k večeři s Martinem Mejzlíkem jsem měl moc rád. S Filipem Nuckollsem Až ustane déšť. A Kalifornskou mlhu, kde jsme partneřili s Martinkou Sikorovou. Tam jsem prostě věděl, co hraju. Taky hodně vzpomínám na Racka v režii Zdeňka Duška. Možná je to jedna z nejlepších her na světě. A byla to inscenace, kde jsme byli výborní všichni.

Jaký je tvůj ideální den?
Když můžu řídit práce na chalupě, když mi sousedi přijdou pomoct. Já jsem strašně nešikovný a vždycky koukám, jak jsou někteří zruční. Krásně si můžu režírovat opravy. A večer pivo. Mám rád, když je něco dobrého na stole, když je dobrá nálada s fajn lidmi, to si užívám.

Jsi ambiciózní?
Říkám, že ne, ale vlastně ano. (smích)

Je něco nesplněného, po čem toužíš?
To jsou spíš smutné věci. Dát si poslední dialog s lidmi, kteří odešli. A není to jenom sestra a otec. Je jich víc. Jenže život běží, jak běží.

Bavili jste se se sestrou o divadle?
Moc ne. Sestra byla velmi dobrá herečka, měl jsem ji rád na jevišti. Takových je sice spousta, ale ona měla ještě něco navíc z vesmíru, od Boha, nevím… Měla jistou přirozenost a ještě něco… Ano, na divadle by měl být herec přirozený, ale herec Honza Filip říkal: „Buď přirozený a nikdo si tě nevšimne.“ Herecká přirozenost je vlastně svým způsobem nepřirozenost…

Jsi u divadla přes čtyřicet let. Vnímáš, že se divadlo za tu dobu proměnilo?
Chodím se dívat na představení a vlastně si myslím, že v něčem ne. Dobré divadlo je dobré. Objevily se nové styly, jiné kostýmy, scénografie… Ale hra a herec musí něco sdělit. A já jako divák bych to měl pochopit, tak jak hra jde, tomu základu musím porozumět hned.

Lexo, děkuji za rozhovor a přeji ti ještě hodně pěkných divadelních zážitků, ať už v roli diváka, či při práci s inspirativními režiséry, se kterými si lidsky porozumíš.