VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V dubnu má ve VČD premiéru HOTEL MODRÁ HVĚZDA, komedie podle stejnojmenného filmu Václava Wassermanna a Martina Friče. Divadelní hru podle filmového scénáře napsal Petr Abraham s Martinou Mejzlíkovou. Režíruje ji PETR NOVOTNÝ, který si po zkoušce udělal čas na pár mých otázek.

Pane režisére, máte rád staré české filmy?
Staré české filmy miluju. Dvakrát jsem si strašně silně uvědomil jejich význam. Poprvé, když jsem četl, za jakých okolností ty filmy vznikaly, jaké hrozné situace tehdy český národ zažíval. Ti filmaři mu pomáhali přežít, umožnili, aby někde v hloubi duše zůstal svobodný, veselý, i když bylo všechno okolo špatně. A podruhé jsem si to živě uvědomoval, když jsme se na staré české filmy dívali za „socialismusu“. Měli jsme pocit, že se díváme na normální život, na rozdíl od toho, který jsme museli žít. V těch filmech jsme třeba viděli firemní štíty, na kterých bylo napsáno, komu ten obchod nebo firma patří, a ne že je to socialistický národní podnik. A lidé se tam chovali jinak, než jsme byli zvyklí. Samozřejmě to byly pohádky, ne realita první republiky. Byl to svět vytvořený k tomu, aby do něj lidé mohli na chvíli utéct. Ale pro nás byl strašně cenný. Utíkali jsme do něj od reality normalizace, od té husákovské nenormality, úplně stejně jako naši předchůdci za okupace.

Proč jste si k inscenování vybral zrovna Hotel Modrá hvězda?
Asi kvůli paní Nataše Gollové, abych řekl pravdu. Díky ní jsem se na ten film hodně díval. Miluju stejně i jiné filmy z té doby, ale měl jsem to obrovské štěstí, že jsem zažil paní Natašu, když natáčela film Drahé tety a já. Tam jsem ji poznal jako živou, pravdivou, nezlomenou, nádhernou bytost, která mě úplně nadchla. A to už byla paní v letech. Takže jsem se pak s velkou chutí díval na její filmy z mládí, abych se dověděl, kde to začalo. Hotel Modrá hvězda jsem si tedy vybral kvůli ní. Ale samozřejmě i proto, že je to dobře napsaná komedie. Když jsem se díval čistě divadelnickýma očima, co je v ní hodně dobré a co míň, dopadlo to skóre velmi dobře.

Už v minulosti jste pár filmových látek režíroval. Jejich inscenování má určitě svá úskalí. Narazil jste někdy na nějaká?
Člověk se musí stále prát s tím, že divadlo užívá jiné prostředky než film, byť jde v obou případech o herce. Ale i ti herci hrají jinak v divadle než ve filmu, takže ani to není stejné. Narážíme na to, co máme ve filmu rádi – například, že je velmi dynamický, umožňuje rychlé změny prostředí. Taky někdy závidím filmu, že má k dispozici detail, že tak jednoduše vede diváka k tomu, aby se právě teď podíval herci do očí. To divadlo nedokáže. Našlo by se toho víc, s čím člověk zápasí, když chce film převést na jeviště. Ale já jsem hluboce přesvědčený, že je na světě jenom velice málo dobrých příběhů, a proto je pořád opakujeme. A když se objeví něco nového, autentického, nový pohled na člověka, na jeho duši, na svět, ať už je to v knize, ve filmu, nebo v divadle, naprosto zákonitě po tom sáhnou ti ostatní a vykradou to. V tom lepším případě zveřejní jméno původního autora a třeba mu dají i nějaké peníze. V horším případě to nazvou nějak jinak, jinak pojmenují postavy, tváří se, že ten původní příběh neznají a tenhle vymysleli sami. Takže není nic divného, když se v divadle sahá po filmových scénářích. Stejně tak jako dobré divadelní hry nebo knihy dostanou časem i filmovou podobu. Přijde mi zajímavé vidět jeden příběh různýma očima a různými vyjadřovacími prostředky.

Víte o nějakém filmu, který byste rád inscenoval, ale nejde to?
Já neřeknu film, ale knihu. Celý život jsem strašně chtěl dělat Cizince a byl jsem přesvědčený, že to nejde. A teď se přesvědčuju, že to jde, a vadí mi, že jsem neměl dost odvahy. Prostě jsem si myslel, že to divadlo neutáhne. Filmů by se našlo víc. Třeba takových, které pracují s mnoha prostředími, která by se na jevišti střídala krkolomně. Ne úplně všechno dokáže herecký výraz, někdy je potřeba, aby vzadu běhali i koně, bez kterých to zkrátka není ono.

Před pár lety jste v Olomouci režíroval Starce na chmelu a dělali je i jiní režiséři jinde. Překvapilo mě, že nikde není uveden žádný autor divadelní adaptace. Znamená to, že se scénář dá hrát tak, jak je napsán pro film?
Je to neuvěřitelné, ale dá. Strojopis scénáře jsem vlastně nikdy neviděl, mám jen knižní vydání, možná je text trochu upravený, ale samozřejmě ne do divadelní podoby. Je prostě tak dobře napsaný. Mimochodem, u téhle inscenace jsem zažil jednu úplně novou zkušenost. Olomoučtí vymysleli, že toho gymnazistu, kterého hrál ve filmu Vladimír Pucholt, bude hrát asi pětatřicetiletý herec. Dost jsem se tomu vnitřně bránil, myslel jsem si, že to nemůže fungovat. Ale divadlo to sneslo! Nikomu to nevadilo, ve výsledku ani mně ne. Byla to skutečně plnohodnotná inscenace o mladých lidech. To je zase zvláštní kouzlo divadla. Vzpomínám si, jak jsem kdysi říkal, že není možné, aby Péťa Janečková hrála Marilyn Monroe. Pak jsem šel na představení, sedl jsem si do druhé řady, a když to skončilo, tak jsem si Petru chtěl odnést domů. Jako svoji milovanou Marilyn Monroe. A nebyla to žádná povrchní Marilyn, Petra hrála vnitřek, podstatu jejího myšlení, jejího způsobu koukání na svět. Neuvěřitelné!

Nakolik je při inscenování filmových látek svazující podoba původního filmu, aby se divák necítil oklamán nebo ošizen?
Já tu původní podobu ctím. Nesahám po filmovém příběhu, abych do něho vkládal své autorské potřeby. Přistupuju k němu jako velmi submisivní spoluautor, který ho pitvá, aby se dostal co nejblíž k tomu, co měl na mysli autor předlohy. Mohu se samozřejmě mýlit, ale pokud se mýlím, tak se mýlím poctivě. Moje ctižádost je, aby divák zapomněl, že není v kině. Aby byl stejnou měrou zaujat a odcházel se stejnými informacemi, jaké získal z filmového plátna.

Moc mě bavila vaše Tančírna – a to je takový specifický případ divadelní adaptace: z původního filmu se užije jen rámec a princip a všechno ostatní se musí vymyslet. To je velká výzva a dobrodružná práce. Šel byste do ní znovu, kdyby od vás v nějakém divadle chtěli další Tančírnu?
Tady jsem šel do Tančírny s představou, že uděláme její českou podobu, Tančírnu o století našeho samostatného státu. Ale česká historie mě doběhla, trošku jsem si prošel peklem. Protože jsem zjistil něco, co jsem do té doby neuměl pojmenovat – že můj život nezačal v okamžiku, kdy jsem se narodil. Můj dědeček, jako legionář, zahynul rukou bolševika na Urale. Vím toho spoustu od rodičů. Dost jsem o naší historii četl nebo viděl ve filmech. Ale to vůbec nestačilo. Teprve v okamžiku, kdy jsem byl donucen z těch pěti šesti knih, které jsem měl k dispozici, vytahovat kapitoly z československých dějin, tak jsem musel domýšlet, o čem ty kapitoly byly v lidských životech, co konkrétně znamenaly. Z tohohle studia vzniklo všechno ostatní, celá struktura inscenace. Ta forma byla vedlejší, vzali jsme si ten základní kadlub, že v jednom prostoru tancem prostupují dějiny člověka, každého lidského osudu. Pak jsem měl jednou v hledišti strašně silný zážitek. Seděly přede mnou dvě dámy, když představení skončilo, tak vstaly a byly úplně bledé. A jedna řekla druhé: „Já jsem vůbec netušila, že to bylo tak strašný.“ Na to nezapomenu. Ty dámy pak odcházely domů a měly v sobě něco nového. Přitom v tom scénáři není ani slovo, které bych si vymyslel, všechno bych mohl doložit zdrojem, ze kterého jsem se to dověděl. Jen jsem ty informace převedl do divadelních obrazů, protože divadlo nevypráví, divadlo vyjevuje. Taky pro mě bylo úžasné, jak to chytlo herce. Měli tam hroznou dřinu, ani na chvilku se nezastavili, převlíkali se k smrti, utancovali se k smrti… a neslyšel jsem ani jednou „už nám s tím dej pokoj!“ Uchvátily je dějiny. Znova opakuju: Náš život nezačal naším narozením. Kořeny jsou někde hlouběji a cítíme je, ať chceme, nebo nechceme. A Tančírna je obnažila. Všechny nás strhla.
Potěšila jste mě, že jste si na ni vzpomněla. Ale vlastně si nejsem jistý, jestli bych do ní šel znovu. Z jediného důvodu: Nevím, jestli by se mi chtělo znovu se krok za krokem prodírat těmi peripetiemi národního znásilňování, lidské hlouposti…

A za šest let od naší Tančírny toho všeho dost přibylo.
Tak to už vůbec nechci. Mám pořád v hlavě filosofa Jana Sokola, dej mu Pán Bůh nebe, moc chytrý pán to byl. Jedna paní se ho ptala, jak to udělat, aby prožila hezký život. A on jí řekl, že kdyby tohle věděl, jistě by za to dostal Nobelovu cenu, ale jednu věc že jí poradit může: „Vypněte televizi a z denního tisku si udělejte na zahradě ohníček.“ Já jsem to udělal taky. Smazal jsem všechny sociální sítě, nedívám se na Televizní noviny, nečtu noviny.

Mám ještě otázku z druhé strany: Režíroval jste někdy film?
Režíroval jsem dva kratinké televizní filmy, oba v Ostravě. A ani jeden se mi moc nepovedl. Tedy o tom prvním jsem si myslel, že se povedl, tak jsem zkusil ještě jeden, a ten už jsem zkazil úplně. Není mi to blízké. Můj tatínek byl televizní režisér, jako malý kluk jsem sedával u něho v režii pod monitory, ale nic jsem nepochytil. Jediné, co jsem dělal docela slušně, byly krátké pořady, třeba Posezení s Janem Burianem. To bylo příjemné, protože přišli kameramani, já jsem jim řekl, že nemám FAMU, nic neumím, a oni si mě vzali na starost. Celou režii jsem strávil tím, že jsem si povídal s Honzíkem Burianem, a oni to natočili. Mě by točení ani nebavilo. Herec, ten mě baví, a pořád.

Tak budeme dělat dívadlo. Premiéra Hotelu Modrá hvězda se blíží, zlomte vaz!