VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
S RADOVANEM LIPUSEM o důležitosti cikád
Divadelního, televizního a rozhlasového režiséra RADOVANA LIPUSE vítáme v našem divadle počtvrté. Poprvé zde inscenoval tragikomedii rakouského dramatika Arthura Schnitzlera (1862–1931) Duše – krajina širá, podruhé komorněji laděné drama současného anglického autora Richarda Beana (* 1956) Až na věky a naposled novou hru Lenky Lagronové (* 1963) Jako břitva. Nyní ve VČD připravuje inscenaci Frederick, dramatický obraz na motivy života a díla ikony francouzského romantického herectví Frédericka Lemaîtrea. Autor hry, žijící francouzsko-belgický spisovatel Éric-Emmanuel Schmitt (* 1960), napsal Fredericka pro Jeana Paula Belmonda. V inscenaci Městských divadel pražských, kterou v roce 2004 režíroval Milan Schejbal, hrál titulní postavu Boris Rösner. Od jeho smrti se hra na české scéně neobjevila. K uvedení ve VČD ji navrhl Radovan Lipus a do titulní role obsadil Ladislava Špinera. Nápad ovšem nespadl z nebe, předcházelo mu hledání s úvahami o řadě jiných dramatických titulů.
Radovane, v jisté fázi našich dramaturgických debat, ses zmínil o tom, že se z českých divadel vytrácí francouzská dramatika. Napadá tě proč?
Nejen dramatika z divadel, vytrácejí se i francouzské filmy z kin a televize, stejně jako se vytrácejí italské filmy, které významně utvářely náš kulturní obzor. Vytrácí se i francouzská literatura, v knihkupectvích je mnohem více knih amerických nebo skandinávských. Souvisí to s dobou, s proměnou společenské situace a s ústupem francouzského jazyka z veřejného prostoru. Francouzština dnes nemá zdaleka to postavení, jaké mívala. Svět se zjednodušuje, zrychluje, možná hrubne. Čas na francouzský esprit, perlivost, na francouzské bonmoty bohužel pomíjí ve prospěch drsné, rychlé akce, úderu, expresivních výrazů. Stálo by to za obecnější zamyšlení, za diplomovou práci, ale je to prostě tak.
Mám dojem, že i dříve tak oblíbené komedie Georgese Feydeaua nebo Eugèna Labiche už jsou méně vyhledávané. Je to tím, že život dnes je už natolik jiný a žitý v jiných reáliích?
Souvisí to s proměnou vnímání, ale i s určitou proměnou vizuality. Francouzské komedie vždycky měly vizuální šarm, souvisely s kostýmovou elegancí, s tím, jak člověk vypadá. Jak se jeví a kým se chce jevit. V době, která velkou část národa unifikovala do tepláků na dvacet čtyři hodiny denně, bez rozlišení, jestli jdu do města, nebo běhat do parku, ztrácíme smysl pro vějíře a vnímáme už jenom údery a kopance. Ztrácíme smysl pro jemnost, půvab, poezii, drobný vtip. Nemáme cit pro náznak, všechno musí být explicitní, doslovené. Ale samozřejmě to souvisí i s tím, co jsem řekl před tím. Francouzština jako jazyk je teď na ústupu, válcuje ji angličtina. Vnímáno v širším kontextu, i německá dramatika se na našich jevištích objevovala málo ještě dlouho po válce. Teď se něco podobného děje ruské kultuře. Protože z logických důvodů nechceme slyšet ruštinu. Je nám protivná, protože je to jazyk agresora, okupanta. Vždycky to má nějaký kontext historicko-společensko-kulturní. Je to téma na esej.
Ve tvém režijním repertoáru se francouzská dramatika objevuje poměrně často. Máš k ní specifický vztah?
Jsem frankofil. K Francii a francouzské kultuře jsem měl vztah odmala. Na gymnáziu jsem si ke studiu vybral francouzštinu a potom už se mnou šla životem a otvírala mi dveře. K francouzským autorům jsem měl vždycky blízko a inscenování jejich textů se věnuji docela soustavně. Ať je to klasika, jako jsou Molière, Musset, Marivaux, Lesage, nebo moderní dramatika – Georges Neveux, žijící autoři Cyril Gély, Éric-Emmanuel Schmitt, je mi to blízké. Samozřejmě každá jazyková kultura má v sobě něco specifického, co jiná kultura nemá. Proto je dobré mít široké spektrum a uvědomovat si to. Z každé kultury se něco dozvíme, pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu a s důrazem na něco jiného. Je dobré vnímat to v té šíři a nezavírat si žádná vrátka. A jak říkám, frankofonní kultura ustupuje ve světovém kontextu do pozadí, a proto chci být tak trochu jejím advokátem. Je třeba si uvědomit, že to není zdaleka jen kultura francouzská. Patří tam Afrika, Kanada, Belgie, Nová Kaledonie… je to veliká světová záležitost.
Titul k inscenování jsme hledali docela dlouho a pročetli jsme dost textů. Jak tě nakonec napadl právě Frederick a čím tě láká?
Hledali jsme spolu hru s velkým obsazením, protože máme k dispozici celý soubor, a chtěli jsme, aby to byla hra divácky přitažlivá. Kolem toho jsme kroužili a mně se tam promítla Francie a vzpomněl jsem si na Fredericka. Je to hra, která tematizuje divadlo a herectví, také umění a smysl umění jako takového. Ve hře se cituje La Fontainova bajka o pracovitém mravenci a cikádě, která „jenom“ zpívá. My jsme ty cikády, které dělají zdánlivě neužitečnou práci, a podle mravence bychom měli v zimě zmrznout, protože jsme nebudovali, nelovili, nesbírali zrníčka. Ale ti lidé, kteří pracují v potu tváře jako mravenec, stavějí domy a železnice, vyrábějí užitečné věci pro nás všechny, si ke svému odpočinku po práci pustí film nebo jdou na koncert. Anebo třeba hrají počítačové hry, které taky musel někdo vymyslet a animovat. A když jdou na fotbal a fandí sportovcům, tak se taky těší ze šoubyznysu. Myslím si, že koexistence mravenců a cikád je tu odnepaměti. Svět nemůže být bez mravenců. Bez cikád být může, ale zcela jistě by to byl svět velice smutný.
Tvá poslední inscenace, kterou uvádí Národní divadlo v Brně, se jmenuje Lidovky jdou do řiti a je to, cituji z anotace, „scénická koláž o zanikání tištěného světa, vytrácení jisté části kultury a přerušování tradic“. Jak ty osobně prožíváš zanikání nejen tištěného, ale všeho toho pro nás tradičního světa?
S nostalgií, tesknotou a lítostí. Jsem člověk papíru a textu, miluju knihy, dopisy, pohlednice, noviny a papírové mapy, nemám mobilní telefon. Samozřejmě respektuji internet a využívám ho, mám rád maily a chápu jejich smysl. Ale když se úplně všechno překlopí jenom do jedniček a nul a bude pouze na paměťových úložištích v elektronice, tak jednou přijde blackout a celý náš svět zmizí. A myslím si, že půvab rukou psaného vzkazu, lístku nebo jízdenky, na kterou si někdo z dlouhé chvíle nakreslí obrázek nebo z ní udělá origami, nenahradí mobil ani tablet dvacáté generace.
Máš velmi citlivý, vytříbený smysl pro styl, tvé inscenace jsou tím pověstné. Jak se vyrovnáváš se současnými trendy v divadle, které – ne vždy, ale často – otevírají dveře všemu, co je na jevišti možné, bez ohledu na určitost a řád?
Ty mi dáváš… Divadlo je vždycky odrazem nebo ozvukem něčeho kolem nás. Pomáhá nám uvidět něco, co nevidíme v chaosu a zmatku světa, pomáhá nám zaostřit. Jako lidstvo jsme se dostali do fáze, kdy skoro všechno můžeme, dovedeme. Dokážeme manipulovat s geny, s DNA na nejnižší mikroúrovni, zároveň jsme zdatní v pronikání do makrosvěta, do vesmíru, posíláme tam Hubbleovy teleskopy a sondy. A ještě jsme si pozvali na pomoc umělou inteligenci, aniž bychom stihli zvládnout tu svoji přirozenou. Naše možnosti exponenciálně narůstají. Jenže ne všechno, co můžeme, bychom měli, myslím si. Narůstá rozpor mezi tím, co dokážeme, a tím, co je dobré, správné. Nestačíme se divit, čeho jsme mocni, a zapomínáme při tom rozlišovat, co je ještě dobře, a co už ne. A divadlo to odráží. Co všechno dnes dokážeme na jevišti, ještě nedávno nebylo myslitelné – projekce, světelné efekty, live cinema, nepochybně se dočkáme v divadle i 3D brýlí… Ale základem divadelního sdělení vždycky bude herec a jeho dialog s druhým hercem a jejich dialog s divákem. A to bude čím dál luxusnější. Jestli bude umělá inteligence schopná nahradit všechno, tím bude vzácnější živý kontakt, jenom oči, uši a srdce v reálném čase tady a teď, když jsme spolu v jednom prostoru. Ale to je jenom technická stránka věci. A s ní souvisí samozřejmě otázka témat a vyjadřovacích prostředků. V hlavě se nám urodí spousta myšlenek a dojmů. Ale jsme myslící bytosti a nemusíme úplně všechno ventilovat ven. Nemyslím si, že by divadlo mělo mít nějaká tabu, ale mám někdy pocit, že se na jevišti sděluje někdy všechno, co autory a tvůrce jen tak napadlo, a nejsem si jist, že je to správně. Někdy se ztrácí rozdíl mezi upřímností a neomaleností, někdy až vulgaritou, prázdnotou a tupostí. Divadlo by samozřejmě mělo umět věci pojmenovat, i ty nepříjemné, ale ne bez rozmyslu a beze smyslu. Myslím, že se divadelní sdělení často dostává do polohy vychýlené extrémním směrem, na druhou stranu od kýče. Kýč je lež, předstírání nějaké selanky a harmonie. A na druhé straně je kýč opačného znaménka: tvrzení, že všechny vztahy jsou toxické, všechny děti byly šikanované a zneužívané, muži mají jen a jen toxickou maskulinitu a ženy mají popírat svou ženskost… To je taky lež a předstírání. Jistěže nesmíme zapomínat na věci bolavé a špatné, ale netvařme se, že je špatně úplně všechno.
Vyučuješ na DAMU, takže jsi ve stálém kontaktu s mladými adepty divadelnictví. Umějí a chtějí naslouchat?
Je to zajímavá zkušenost. Někdy mám pocit, že se naše světy hodně rozpojily. Technologický pokrok rozděluje generace mnohem rychleji než dřív. Generační rozdíl dnes není jen mezi studenty a mnou, je už mezi osmnáctiletými a třicetiletými. I osmnáctiletí a čtrnáctiletí už mají jiný jazyk, poslouchají jinou hudbu, sledují jiné filmy. Mají rozdílný referenční okruh. Najít nějaké průsečíky a komunikační jazyk je čím dál těžší. U některých studentů mám občas bohužel pocit, že nemají dar být diváky, nepociťují rozkoš z vnímání umění a stávají se z nich ideologové. Naše generace je na to citlivá, děsí nás to, protože jsme zažili, když se nehodnotí umělecká stránka díla, jeho estetická a myšlenková hodnota, ale zaujímá se primárně ideologické stanovisko. Setkal jsem se studentkou, která odmítala zhlédnout gotický interiér kostela jen proto, že měla militantní odpor k církvi. Narazil jsem na pobouření studentů, když jsem se při výkladu nějakého filmu zmínil o vynikajícím „černošském herci“. Viděli za tím rasismus. Vůbec nedokázali zhodnotit herecký výkon, ale řešili ideologii. Naštěstí se zatím vždycky nakonec objeví víc lidí, kteří naslouchat chtějí. Když se se studenty na něčem potkám, je to velmi inspirativní a přínosné i pro mě. Snažím se jim mimo jiné zprostředkovávat československé filmy šedesátých let, protože je pokládám za důležité. Žádný z mých studentů se nevyhne filmu Ivana Passera Intimní osvětlení, který je zásadní pro českou kinematografii a dá se na něm hodně ukázat a naučit. Oni pak dostanou zadání natočit svůj vlastní den „v intimním osvětlení“ a vznikají velmi zajímavé věci. Je to pro mne nesmírně podnětné. Mám teď právě moc dobré studenty, kteří mě naplňují opatrným optimismem.
Radovane, v jisté fázi našich dramaturgických debat, ses zmínil o tom, že se z českých divadel vytrácí francouzská dramatika. Napadá tě proč?
Nejen dramatika z divadel, vytrácejí se i francouzské filmy z kin a televize, stejně jako se vytrácejí italské filmy, které významně utvářely náš kulturní obzor. Vytrácí se i francouzská literatura, v knihkupectvích je mnohem více knih amerických nebo skandinávských. Souvisí to s dobou, s proměnou společenské situace a s ústupem francouzského jazyka z veřejného prostoru. Francouzština dnes nemá zdaleka to postavení, jaké mívala. Svět se zjednodušuje, zrychluje, možná hrubne. Čas na francouzský esprit, perlivost, na francouzské bonmoty bohužel pomíjí ve prospěch drsné, rychlé akce, úderu, expresivních výrazů. Stálo by to za obecnější zamyšlení, za diplomovou práci, ale je to prostě tak.
Mám dojem, že i dříve tak oblíbené komedie Georgese Feydeaua nebo Eugèna Labiche už jsou méně vyhledávané. Je to tím, že život dnes je už natolik jiný a žitý v jiných reáliích?
Souvisí to s proměnou vnímání, ale i s určitou proměnou vizuality. Francouzské komedie vždycky měly vizuální šarm, souvisely s kostýmovou elegancí, s tím, jak člověk vypadá. Jak se jeví a kým se chce jevit. V době, která velkou část národa unifikovala do tepláků na dvacet čtyři hodiny denně, bez rozlišení, jestli jdu do města, nebo běhat do parku, ztrácíme smysl pro vějíře a vnímáme už jenom údery a kopance. Ztrácíme smysl pro jemnost, půvab, poezii, drobný vtip. Nemáme cit pro náznak, všechno musí být explicitní, doslovené. Ale samozřejmě to souvisí i s tím, co jsem řekl před tím. Francouzština jako jazyk je teď na ústupu, válcuje ji angličtina. Vnímáno v širším kontextu, i německá dramatika se na našich jevištích objevovala málo ještě dlouho po válce. Teď se něco podobného děje ruské kultuře. Protože z logických důvodů nechceme slyšet ruštinu. Je nám protivná, protože je to jazyk agresora, okupanta. Vždycky to má nějaký kontext historicko-společensko-kulturní. Je to téma na esej.
Ve tvém režijním repertoáru se francouzská dramatika objevuje poměrně často. Máš k ní specifický vztah?
Jsem frankofil. K Francii a francouzské kultuře jsem měl vztah odmala. Na gymnáziu jsem si ke studiu vybral francouzštinu a potom už se mnou šla životem a otvírala mi dveře. K francouzským autorům jsem měl vždycky blízko a inscenování jejich textů se věnuji docela soustavně. Ať je to klasika, jako jsou Molière, Musset, Marivaux, Lesage, nebo moderní dramatika – Georges Neveux, žijící autoři Cyril Gély, Éric-Emmanuel Schmitt, je mi to blízké. Samozřejmě každá jazyková kultura má v sobě něco specifického, co jiná kultura nemá. Proto je dobré mít široké spektrum a uvědomovat si to. Z každé kultury se něco dozvíme, pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu a s důrazem na něco jiného. Je dobré vnímat to v té šíři a nezavírat si žádná vrátka. A jak říkám, frankofonní kultura ustupuje ve světovém kontextu do pozadí, a proto chci být tak trochu jejím advokátem. Je třeba si uvědomit, že to není zdaleka jen kultura francouzská. Patří tam Afrika, Kanada, Belgie, Nová Kaledonie… je to veliká světová záležitost.
Titul k inscenování jsme hledali docela dlouho a pročetli jsme dost textů. Jak tě nakonec napadl právě Frederick a čím tě láká?
Hledali jsme spolu hru s velkým obsazením, protože máme k dispozici celý soubor, a chtěli jsme, aby to byla hra divácky přitažlivá. Kolem toho jsme kroužili a mně se tam promítla Francie a vzpomněl jsem si na Fredericka. Je to hra, která tematizuje divadlo a herectví, také umění a smysl umění jako takového. Ve hře se cituje La Fontainova bajka o pracovitém mravenci a cikádě, která „jenom“ zpívá. My jsme ty cikády, které dělají zdánlivě neužitečnou práci, a podle mravence bychom měli v zimě zmrznout, protože jsme nebudovali, nelovili, nesbírali zrníčka. Ale ti lidé, kteří pracují v potu tváře jako mravenec, stavějí domy a železnice, vyrábějí užitečné věci pro nás všechny, si ke svému odpočinku po práci pustí film nebo jdou na koncert. Anebo třeba hrají počítačové hry, které taky musel někdo vymyslet a animovat. A když jdou na fotbal a fandí sportovcům, tak se taky těší ze šoubyznysu. Myslím si, že koexistence mravenců a cikád je tu odnepaměti. Svět nemůže být bez mravenců. Bez cikád být může, ale zcela jistě by to byl svět velice smutný.
Tvá poslední inscenace, kterou uvádí Národní divadlo v Brně, se jmenuje Lidovky jdou do řiti a je to, cituji z anotace, „scénická koláž o zanikání tištěného světa, vytrácení jisté části kultury a přerušování tradic“. Jak ty osobně prožíváš zanikání nejen tištěného, ale všeho toho pro nás tradičního světa?
S nostalgií, tesknotou a lítostí. Jsem člověk papíru a textu, miluju knihy, dopisy, pohlednice, noviny a papírové mapy, nemám mobilní telefon. Samozřejmě respektuji internet a využívám ho, mám rád maily a chápu jejich smysl. Ale když se úplně všechno překlopí jenom do jedniček a nul a bude pouze na paměťových úložištích v elektronice, tak jednou přijde blackout a celý náš svět zmizí. A myslím si, že půvab rukou psaného vzkazu, lístku nebo jízdenky, na kterou si někdo z dlouhé chvíle nakreslí obrázek nebo z ní udělá origami, nenahradí mobil ani tablet dvacáté generace.
Máš velmi citlivý, vytříbený smysl pro styl, tvé inscenace jsou tím pověstné. Jak se vyrovnáváš se současnými trendy v divadle, které – ne vždy, ale často – otevírají dveře všemu, co je na jevišti možné, bez ohledu na určitost a řád?
Ty mi dáváš… Divadlo je vždycky odrazem nebo ozvukem něčeho kolem nás. Pomáhá nám uvidět něco, co nevidíme v chaosu a zmatku světa, pomáhá nám zaostřit. Jako lidstvo jsme se dostali do fáze, kdy skoro všechno můžeme, dovedeme. Dokážeme manipulovat s geny, s DNA na nejnižší mikroúrovni, zároveň jsme zdatní v pronikání do makrosvěta, do vesmíru, posíláme tam Hubbleovy teleskopy a sondy. A ještě jsme si pozvali na pomoc umělou inteligenci, aniž bychom stihli zvládnout tu svoji přirozenou. Naše možnosti exponenciálně narůstají. Jenže ne všechno, co můžeme, bychom měli, myslím si. Narůstá rozpor mezi tím, co dokážeme, a tím, co je dobré, správné. Nestačíme se divit, čeho jsme mocni, a zapomínáme při tom rozlišovat, co je ještě dobře, a co už ne. A divadlo to odráží. Co všechno dnes dokážeme na jevišti, ještě nedávno nebylo myslitelné – projekce, světelné efekty, live cinema, nepochybně se dočkáme v divadle i 3D brýlí… Ale základem divadelního sdělení vždycky bude herec a jeho dialog s druhým hercem a jejich dialog s divákem. A to bude čím dál luxusnější. Jestli bude umělá inteligence schopná nahradit všechno, tím bude vzácnější živý kontakt, jenom oči, uši a srdce v reálném čase tady a teď, když jsme spolu v jednom prostoru. Ale to je jenom technická stránka věci. A s ní souvisí samozřejmě otázka témat a vyjadřovacích prostředků. V hlavě se nám urodí spousta myšlenek a dojmů. Ale jsme myslící bytosti a nemusíme úplně všechno ventilovat ven. Nemyslím si, že by divadlo mělo mít nějaká tabu, ale mám někdy pocit, že se na jevišti sděluje někdy všechno, co autory a tvůrce jen tak napadlo, a nejsem si jist, že je to správně. Někdy se ztrácí rozdíl mezi upřímností a neomaleností, někdy až vulgaritou, prázdnotou a tupostí. Divadlo by samozřejmě mělo umět věci pojmenovat, i ty nepříjemné, ale ne bez rozmyslu a beze smyslu. Myslím, že se divadelní sdělení často dostává do polohy vychýlené extrémním směrem, na druhou stranu od kýče. Kýč je lež, předstírání nějaké selanky a harmonie. A na druhé straně je kýč opačného znaménka: tvrzení, že všechny vztahy jsou toxické, všechny děti byly šikanované a zneužívané, muži mají jen a jen toxickou maskulinitu a ženy mají popírat svou ženskost… To je taky lež a předstírání. Jistěže nesmíme zapomínat na věci bolavé a špatné, ale netvařme se, že je špatně úplně všechno.
Vyučuješ na DAMU, takže jsi ve stálém kontaktu s mladými adepty divadelnictví. Umějí a chtějí naslouchat?
Je to zajímavá zkušenost. Někdy mám pocit, že se naše světy hodně rozpojily. Technologický pokrok rozděluje generace mnohem rychleji než dřív. Generační rozdíl dnes není jen mezi studenty a mnou, je už mezi osmnáctiletými a třicetiletými. I osmnáctiletí a čtrnáctiletí už mají jiný jazyk, poslouchají jinou hudbu, sledují jiné filmy. Mají rozdílný referenční okruh. Najít nějaké průsečíky a komunikační jazyk je čím dál těžší. U některých studentů mám občas bohužel pocit, že nemají dar být diváky, nepociťují rozkoš z vnímání umění a stávají se z nich ideologové. Naše generace je na to citlivá, děsí nás to, protože jsme zažili, když se nehodnotí umělecká stránka díla, jeho estetická a myšlenková hodnota, ale zaujímá se primárně ideologické stanovisko. Setkal jsem se studentkou, která odmítala zhlédnout gotický interiér kostela jen proto, že měla militantní odpor k církvi. Narazil jsem na pobouření studentů, když jsem se při výkladu nějakého filmu zmínil o vynikajícím „černošském herci“. Viděli za tím rasismus. Vůbec nedokázali zhodnotit herecký výkon, ale řešili ideologii. Naštěstí se zatím vždycky nakonec objeví víc lidí, kteří naslouchat chtějí. Když se se studenty na něčem potkám, je to velmi inspirativní a přínosné i pro mě. Snažím se jim mimo jiné zprostředkovávat československé filmy šedesátých let, protože je pokládám za důležité. Žádný z mých studentů se nevyhne filmu Ivana Passera Intimní osvětlení, který je zásadní pro českou kinematografii a dá se na něm hodně ukázat a naučit. Oni pak dostanou zadání natočit svůj vlastní den „v intimním osvětlení“ a vznikají velmi zajímavé věci. Je to pro mne nesmírně podnětné. Mám teď právě moc dobré studenty, kteří mě naplňují opatrným optimismem.
Jana Pithartová
