VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

V polovině října jsme v Městském divadle poprvé uvedli novou adaptaci hry Antona Pavloviče Čechova s názvem VÁŇA, jejíž autorkou a režisérkou je Kasha Jandáčková. Kashe se ve spolupráci s choreografem Jarem Viňarským a našimi herci podařilo vytvořit herecky velmi propracovanou inscenaci, kompaktní celek, kde každá postava – každý z herců má svoje nezastupitelné místo. Když jsem tedy stála před rozhodnutím, koho oslovit k rozhovoru, s kým si o zkoušení popovídat, vypadalo to na těžké rozhodování. A tak jsem se nakonec jednoduše zeptala všech.

1. Jedná se o tvoji první zkušenost s dramatikou A. P. Čechova? Je ti blízká? Čím je pro tebe Čechov současným?

2. Jak vnímáš aktualizaci režisérky Kashy Jandáčkové?

3. Kasha na přípravě činoherní inscenace úzce spolupracovala s choreografem Jarem Viňarským, to byla pro náš soubor poměrně nová zkušenost. Jak ze své pozice tuto spolupráci hodnotíš?

4. A bonus nakonec, který si neodpustím – jaký je tvůj momentální vztah k židlím na jevišti?

KAROLÍNA ŠAFRÁNKOVÁ – Soňa

1. Je to moje první zkušenost s Čechovem a jsem za ni moc vděčná. Baví mě jeho humor i v tragických situacích. Připadá mi tak nadčasový.
2. Mě naše zpracování moc baví, i když jsem se vnitřně prala s anglicismy, které mi nejsou v běžné mluvě blízké. Jsem ráda, že se současná situace neustále připomíná, hlavně na jevišti. Je to o něco reálnější pocítění, než když se na to díváme z pohodlí domova v televizi.
3. Ha, bylo to jiné zkoušení, než na jaké jsem u běžné činohry zvyklá, takže bylo to hezké vystoupení z komfortní zóny.
4. Jara mám moc ráda, ale klavírní židle už tak moc ne… (smích)

JOSEF LÁSKA – Astrov

1. S Čechovem jsem se setkal již na škole. Nicméně jsem tenkrát moc nedokázal docenit jeho pohled na věci a úryvek ze Tří sester jsem nakonec nedělal. Až dnes mi dochází, jaká to byla škoda. Myslím si ale, že ne každý musí s jeho myšlenkami souznít, mně to trvalo přibližně 14 let, než jsem se s ním setkal znovu, a až ve Váňovi jsem si řekl, jo, to má smysl. Může se zdát, že je to „jen“ hra o nešťastných, nečinných lidech, stěžujících si na život, se kterým nehodlají nic dělat, ale právě tato neschopnost postav dává lidem jakési pošťouchnutí k tomu, že je možná na čase přestat si stěžovat a něco se svým životem udělat.
2. Jakožto člověk se špatnou pamětí a místy průměrným vzděláním, jsem se moc neorientoval v tom, co je původní a co bylo do hry přidáno či co bylo předěláno. Takže za mě dobrá práce. Nenásilná a citlivá.
3. Mám rád, když se v inscenacích využívá pohyb jako další prostředek k vyjádření vztahů, emocí a rozpoložení. Váňa není pohybová inscenace, a tak je tu tento přístup trošku poschováván do „drobností“. Všímavější divák to vnímá, ale většina nejspíš ne. Mě osobně baví, že máme ještě takový malý pohybový vesmírek, který se rozpíná na pozadí dialogů.
4. Nesnáším je a zároveň je miluji. Štve mě, když je musím nosit na správná místa, a u toho myslet na text a herectví a v jedné scéně i na světla, jelikož jsem v tu chvíli i „štychař“. Ale když na jednom představení židle spadla a rozbila se, bylo mi to upřímně líto, možná i víc, než by jinému člověku s normálním vztahem k židlím bylo. Jako kdybych si utrhl nehet.

MARTINA SIKOROVÁ – Jelena

1. Už jsem hrála v Rackovi a ve Višňovém sadu. Blízká nevím. Strašně smutná, jak se všichni snaží a moc jim to nevychází… A tím asi zároveň současná, protože co si budem…
2. Podle mě je Kashy aktualizace nutná a zároveň velmi povedená. Nejde o násilné překrucování, jen použití těch věčných témat, která žijeme vlastně dokola. Jen dnes zas malinko jinak. A vzhledem k mé postavě? Když jsem v textu četla poznámky Čechova typu „když Jelena vejde do místnosti, všem se tají dech“, myslela jsem, že mě omyjou… No a Jánu Terebovi se podařil takový kostým, že podle reakcí ostatních to tak opravdu je! Co se na ženské kráse oceňovalo v době Čechova, by už dnes asi úplně nezabodovalo.
3. Je fascinující, že tak skvělý tanečník a choreograf je zároveň i naprosto činoherní pohybář. Pro mě bylo setkání s ním moc inspirující. Připomíná mi to, jak mi popisovala ještě na konzervatoři kamarádka houslistka, že když jdeš na hodinu k mistrovi, cvičí s tebou úplně jednoduché tóny, tahy smyčcem. A ty objevuješ, jak ty základní věci jsou důležité, jak moc je flákáš, a právě tím se (snad!) učíš úplně nejvíc.
4. Ha, ha! Tak především si už konečně pamatuju, která je moje. A jak je krásně těžká, tak mě vlastně docela obtěžuje, což je pro Jelenu výhodné! (smích)

PETR BOROVEC – Ivan

1. Určitě nejedná. Na DAMU jsem se s Čechovem setkal třikrát. V prváku klauzury – Strýček Váňa, ve druháku jsem hostoval v klauzurách ročníku nade mnou (to už si nepamatuji, co to bylo) a nakonec v DISKu Tři sestry. Nikdy jsem se do Čechova moc nedostal. Mám raději jiné dramatiky.
2. Jak v čem. Jsou tam detaily, které tak kolem mě jen prolítly a moc se mě nedotkly, ale s celkem větší problém určitě nemám. S Kashou mám vždy skvělou komunikaci, takže nejasnosti se vždy vyřešily. Některé dříve, některé později. (smích)
3. Tyhle věci mají smysl vždycky. Jako k nové zkušenosti bych k tomu moc nepřistupoval. Není to přece poprvé, co jsme spolupracovali s pohybovým odborníkem. Atmosféra byla skvělá, Jaro je super člověk, který z herců dost vychází, nenutil nás do věcí, které nám nebyly po chuti.
4. Pořád stejný, když ji tam vidím, tak si na ni automaticky sedám. Páč jsem líný jak ďas.

ROMANA CHVALOVÁ – Vojnická

1. Za tu spoustu let, co jsem u divadla, je to teprve mé třetí setkání s Čechovem. Poprvé to bylo v roce 1987 ve Višňovém sadu (Varja), podruhé jsem v roce 1997 hrála v jeho aktovkách Medvěd a Námluvy a pak jsem si skoro třicet let počkala na Váňu. Čechov byl skvělý psycholog a jeho postavy měly stejné radosti a starosti, jako máme my… Hledání lásky, vlastní identity, ztráty iluzí a nacházení smyslu života. Každý si v jeho postavách může najít kousek sebe.
2. Žijeme v době, kdy válku máme „za rohem“, a bohužel spousta lidí má pocit, že se nás to netýká. Je moc dobře, že se Kasha snažila svojí aktualizací lidem toto připomenout. Navíc díky její úpravě se moje role rozrostla o spoustu nového textu, a i když nejsem zrovna feministka, je mi postava Vojnické v mnoha ohledech blízká. Jsem z generace, kdy se prostě o některých věcech nemluvilo a byly tabu. Takže když například říkám, „ticho, které jsem v sobě nosila skoro celý svůj život, bylo jen strachem, který jsme si my ženy předávaly z generace na generaci,“ tak je to i mým tématem.
3. Jaro je úžasný člověk!!! Samozřejmě v první chvíli mě napadlo, k čemu nám bude choreograf, když tam nebudeme tančit. Učil nás hledat si vztah ke své židli (smích), inspiroval nás, měl skvělé herecké připomínky a přinášel klid a pohodu. Byl s námi na všech zkouškách, což nebývá u choreografů zvykem, a perfektně se s Kashou doplňovali. Navíc sám dělá skvělé divadlo! Jsem moc ráda, že jsem Jara mohla poznat, a doufám, že to nebylo naposled.
4. Já těm „našim“ židlím přeju, aby vydržely alespoň do derniéry, občas se k nim chováme macešsky.

MARTIN MEJZLÍK – Serebrajkov

1. Váňa je moje třetí setkání s A. P. Čechovem. Zvlášť vzpomínám na inscenaci Racka v režii Zdeňka Duška v roce 2008. Strýček Váňa, stejně jako většina Čechovových her, je prostě dobře napsaný. Je to hra o lidech, o lidských osudech. V tom je i myslím jeho současnost. Lidé se moc nemění, mění se doba, ve které žijí, a okolnosti.
2. To musí posoudit divák. Z mého pohledu se příběh prakticky nezměnil. Změnila se právě doba a okolnosti. Lidé zůstali stejní, takoví, jak je napsal Čechov. Takže já se při svojí práci snažím co nejvíc pochopit autora.
3. Já jsem Jara vnímal spíš jako takového pomocného režiséra než jako choreografa. Snažil jsem se zpracovávat podněty, které jsem od něj dostával, spíš jako práci s rekvizitou, která musí být samozřejmá, působit přirozeně a dotvářet situaci a postavu. Vždycky jsou podstatnější moje emoce v dané situaci než to, jestli se u toho postavím na židli.
4. Z toho automaticky vyplývá, že s židlemi žádný problém nemám.

LUDMILA MECERODOVÁ – Marina

1. Měla jsem štěstí, v Čechovovi hraju už potřetí, a to Natálii ve Třech sestrách, pak Polinu v Rackovi a teď Marinu ve Váňovi. Čechovovy hry považuju za geniální, všeplatné. Miluju i jeho povídky.
2. Aktualizace Kashy mě překvapila a hned zaujala. V srdci mám téma ekologie a udržitelnosti a, ach bože, Ukrajiny v dnešní době.
3. Jaro Viňarský se stal naším úzkým týmovým spolupracovníkem, srostl s námi a inspiroval nás.
4. Poté, co se změnilo aranžmá začátku 4. dějství, přestaly být pro mě židle problém. (smích) (původně měla všechny židle uklízet Marina, nakonec však byl úkol svěřen Těleginovi – pozn. red.)

JAN VÁPENÍK – Tělegin

1. Je to kupodivu, ale s Čechovem se setkávám na jevišti poprvé. Současným je pro mne tím textem, tím, co a jak řeší.
2. Časový posun a zasazení do doby těsně před vypuknutím války na Ukrajině dle mého velmi napomáhá dramatičnosti celé inscenace. Černá komedie na pozadí průběhu světových dějin je šťastnou volbou.
3. Je to trend poslední doby. Zejména mladší generace režisérů takto pracuje. Pokud v inscenačním týmu probíhá čilá komunikace a netříští se názory, může být taková spolupráce prospěšná. Hercům nezbývá než si na tento trend zvykat.
4. Židle, sesle, štokrlata, spíš než k nim jsem oživil vztah ke svojí elektrické kytaře!