VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE
instagram
facebook
VOJTĚCH NEJEDLÝ zve na komediální road movie
V pondělí 2. listopadu bude patřit Malá scéna ve dvoře dalšímu scénickému čtení z cyklu INprojekty. Tentokrát jsme spolu s režisérem VOJTĚCHEM NEJEDLÝM vybrali hru francouzského dramatika Pierra Notteho DVĚ DÁMY V LETECH MÍŘÍ NA SEVER. Tento text uvádíme v české premiéře.
Dvě dámy v letech – představitelky dam Jindra Janoušková a Dagmar Novotná snad prominou – jsou sesterskou road movie, která spojuje černý humor s lidskostí a dojetím v příběhu, jenž je stejně bláznivý jako pravdivý. Hra vypráví o rodině, vzpomínkách, smiřování i o tom, že nikdy není pozdě říct nahlas věci, které zůstaly dlouho nevyslovené.
Režisér Vojtěch Nejedlý je absolventem pražské DAMU. Studium zakončil v roce 2019 absolventskou inscenací Goldoniho Poprasku na laguně. Režíroval mimo jiné inscenace Chvála bláznovství v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami nebo Obraz v Divadle na Fidlovačce. Tato inscenace u nás nedávno hostovala a sklidila od diváků bouřlivý potlesk.
V následujícím rozhovoru se dozvíte nejen to, o čem je naše připravované scénické čtení, ale také Vojta přiblíží svoji autorskou tvorbu i plány do budoucna. Těšíme se na vás 2. nebo 12. listopadu na Malé scéně…
Vojto, ty jsi nejprve vystudoval obor Tvorba textu a scénáře na VOŠ Jaroslava Ježka. Napsal jsi mimo jiné hru Pět švestek, za kterou jsi získal čestné uznání v soutěži o Cenu Ewalda Schorma. Prozradíš nám o hře něco víc?
Byla to moje první celovečerní hra. Vznikla jako absolventská práce na Ježkárně pod vedením dramaturgyně Vlasty Gallerové, které moc děkuju za to, že mě během psaní důsledně upozorňovala, že je to „málo divný“. Jedná se tedy nakonec o celkem dost divný příběh o závislosti na hazardních hrách – inspirovaný knihou Já, hráč. Těch „pět švestek“ představuje symboly na hracím automatu.
Tvoje další hra VHS (Vlastní hranice strachu) je komedií s probleskujícími prvky dávného rodinného dramatu. Jaký žánr ti je jako autorovi nejbližší?
Většina textů, které jsem vytvořil, má v sobě nějakou komediální vrstvu. Někdy je to třeba jen paradoxní setkání postav, které k sobě vůbec nepatří, někdy je to slovní humor, někdy jsou to absurdní situace. Zároveň je pro mě důležitá dějovost, tíhnu k příběhům, nějakému tajemství a jeho rozkrývání. A závažnost toho příběhu pak určuje u mých textů celkový žánr.
Liší se to u her, které si vybíráš k režírování?
Zdá se, že se to liší poměrně hodně. Na jevišti mě baví pracovat s texty, které zase tak moc dějové nejsou, kde se toho vlastně tolik nestane a drama je někde pod povrchem, v náznacích, v neadekvátním jednání nebo chování postav, které, ač se snaží tak nevypadat, se nacházejí ve velmi dramatických situacích. Ostatně tenhle aspekt je určitě také součástí textu Dvě dámy v letech míří na sever, který jsme si vybrali pro náš INprojekt.
Jsi také autorem písňových textů pro autorskou kapelu LeDva, jejíž členem jsi byl. Jaký styl hudby jste hráli?
Říkali jsme tomu demofolk. „Demo“ – protože jsme si uvědomovali, že naše produkce i nahrávky musí ještě urazit kus cesty k profi kvalitě. Každopádně jsme se coby dva spolužáci z „textařiny“ snažili tvořit písničky s propracovanými texty a co nejrafinovanější aranží dvou akustických kytar. Fungovali jsme dlouho jako duo, později se k nám přidávali (a třeba zase odcházeli) další muzikanti.
Napsal jsi také text Smutné písně pro Ewu Farnou. Pro jaké další interprety jsi psal?
Já jsem neměl to štěstí, že bych psal hory textů pro hvězdy české hudební scény. Smutná píseň byla spíš výjimka. Hned po „Ježkárně“ jsem šel na DAMU a textařina šla stranou, protože pro mě začalo být alfou i omegou divadlo. Pár textů ode mě má kapela Tarapaca Jazz, ale většina mojí textařské tvorby byla pro moje vlastní autorské písničkářské nebo divadelní projekty.
O studiu režie na DAMU jsi uvažoval už dříve, nebo ses rozhodl až během studia na VOŠ?
Asi od devíti let jsem naprosto seriózně uvažoval o herectví, dokonce jsem se po střední zkoušel (neúspěšně) hlásit na DAMU na činohru. Naopak přijetí na režii se mi zdálo naprosto nepravděpodobné, nevěřil jsem, že zvládnu projít tak hustým sítem. Úspěch u přijímaček byl pro mě opravdu velkým překvapením.
U nás režíruješ hru v cyklu INprojekty. Což jsou scénická čtení současných textů. Je pro tebe formát scénického čtení hodně odlišný od klasické režie?
Scénické (nebo v tomto případě možná inscenované) čtení je trochu, jako když potřebujete uvařit večeři za pět minut. Když máte dobré ingredience – v našem případě text a předem promyšlený klíč k inscenování – dá se z toho vykouzlit něco velmi dobrého. Ale na scénickou tvorbu ve smyslu společného hledání postav, vývoje situací, tvaru, na to těch pár zkoušek, které máme k dispozici, nestačí. Kdybychom se o to ve větší míře pokoušeli, mohli bychom se dostat do nepříjemného časového presu. Je to trochu jiná disciplína než režie divadelní inscenace, ze své podstaty je to tvorba trochu povrchnější a plytčí. V něčem možná snazší, ale na druhou stranu si nárokuje hodně rychlých a konkrétních rozhodnutí od všech zúčastněných.
Než jsme se rozhodli pro hru Dvě dámy v letech míří na sever, prošli jsme spoustu textů, čím tě tato hra zaujala, že ses pro ni rozhodl?
Je to skvělý text o problematickém sourozeneckém vztahu dvou postarších sester. Má moc dobře napsané dialogy (navíc skvěle přeložené), senzačně pracuje s černým humorem, ironií a sarkasmem, má v sobě životní pravdu a nabízí příběh na hranici uvěřitelnosti. Díky prostředkům, které autor zvolil, kde nechybí ani verš a zpěv, má v sobě hodně divadelnosti, a to mě vždycky baví. A protože jsme věděli, že na tuto práci budou mít čas skvělé herečky pardubického souboru Dagmar Novotná a Jindra Janoušková, byl text, který jsme zvolili, nakonec celkem jasnou volbou.
Máš rád černý humor?
Někdy až moc. Herec Michal Pavlata mi po představení Pana polštáře (což je hra plná naprosto šibeničních vtipů) v Činoherním klubu řekl, že ten humor dává divákům možnost, aby si alespoň na chvíli odpočinuli od závažnosti a deprese děje – hra je totiž o vyšetřování několika brutálních vražd malých dětí. Měl pravdu a myslím, že tak funguje černý humor obecně.
A co absurdní divadlo?
Já rád pracuju s absurditou jako s prvkem komiky. Absurdní divadlo jako žánr mě baví, ale vlastně jsem byl zatím jen jeho divákem nebo čtenářem. Třeba někdy…
Jaké je pro tebe stěžejní téma Dvou dam?
To je těžký! Co myslíš, Láďo? (smích) Řekněme tíha minulosti v rodinných vztazích? A touha žít a něco zažít, když všude kolem je až příliš cítit smrt.
Na textu je zajímavé i to, že je část promluv psaná v závorkách, jak s tím ve své režijní koncepci pracuješ?
To je od autora taková hádanka, která se, zdá se, nedá uspokojivě rozlousknout. Není na ni totiž jedna jednoduchá odpověď. Znamená to pravděpodobně, že část repliky v závorce má být řečena výrazně jinak než zbytek promluvy.
Je to scénické čtení, bude tam důležitá i scénografie?
Jednoduchá scénografie důležitá bude. Ten text se odehrává v několika různých prostředích. Měli bychom na diváka až příliš vysoké nároky, kdybychom to nechali celé jen na slově. Krom toho věřím, že scénografie může být pro tvůrce hrozně silná inspirace, a to i v tak subtilním rozsahu zkoušek.
Ve scénických poznámkách je, že se jedná o komedii (částečně se zpěvy). Bude se také zpívat?
Jasně! Divadelnosti nebudeme stavět překážky.
Jaký pro tebe mají v této hře písně význam?
Myslím, že jsou to chvíle, kdy postavy sester najdou nějakou společnou harmonii. Sladí se, hodí všechno za hlavu a nechají se pohltit vzpomínkami na společné bezstarostné dětství, kdy jejich vztah ještě nebyl poznamenaný velkými křivdami.
Je ti jedna ze sester sympatičtější?
To nemůžu říct. Dagmar Novotná by se mohla urazit. (smích) Dělám si legraci. Ne, opravdu nemám favoritku. Jedna bez druhé by beztak nemohla existovat.
Co bys chtěl, aby si diváci z představení odnesli?
Zážitek, úsměv, možná nápad zavolat po dlouhé době bráchovi nebo ségře. A asi taky informaci, že existuje nějaký Francouz Pierre Notte, který píše docela dobré divadelní hry.
Co tě v této divadelní sezóně ještě čeká?
Naše postarší dámy míří na sever, já po zbytek sezóny mířím na západ. Těším se na velkou scénu Městského divadla v Mostě, kde budeme dělat Feydeauova Dámského krejčího, a hned potom do Chebu, kam připravujeme současnou českou komedii České moře aneb Královec na prvním místě.
A máš rozepsaný nějaký vlastní text?
Mám na stole práci na souboru několika jednoaktovek chARTa, kde si kladu za cíl nabídnout co nejautentičtější pohled do života osobností české kultury, jež byly u zrodu CHARTY 77. Mám před sebou dost badatelské práce. Držte palce.
Vojto, děkuji ti za rozhovor. Přeji, ať se daří. A s Dámami zlom vaz!
Dvě dámy v letech – představitelky dam Jindra Janoušková a Dagmar Novotná snad prominou – jsou sesterskou road movie, která spojuje černý humor s lidskostí a dojetím v příběhu, jenž je stejně bláznivý jako pravdivý. Hra vypráví o rodině, vzpomínkách, smiřování i o tom, že nikdy není pozdě říct nahlas věci, které zůstaly dlouho nevyslovené.
Režisér Vojtěch Nejedlý je absolventem pražské DAMU. Studium zakončil v roce 2019 absolventskou inscenací Goldoniho Poprasku na laguně. Režíroval mimo jiné inscenace Chvála bláznovství v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami nebo Obraz v Divadle na Fidlovačce. Tato inscenace u nás nedávno hostovala a sklidila od diváků bouřlivý potlesk.
V následujícím rozhovoru se dozvíte nejen to, o čem je naše připravované scénické čtení, ale také Vojta přiblíží svoji autorskou tvorbu i plány do budoucna. Těšíme se na vás 2. nebo 12. listopadu na Malé scéně…
Vojto, ty jsi nejprve vystudoval obor Tvorba textu a scénáře na VOŠ Jaroslava Ježka. Napsal jsi mimo jiné hru Pět švestek, za kterou jsi získal čestné uznání v soutěži o Cenu Ewalda Schorma. Prozradíš nám o hře něco víc?
Byla to moje první celovečerní hra. Vznikla jako absolventská práce na Ježkárně pod vedením dramaturgyně Vlasty Gallerové, které moc děkuju za to, že mě během psaní důsledně upozorňovala, že je to „málo divný“. Jedná se tedy nakonec o celkem dost divný příběh o závislosti na hazardních hrách – inspirovaný knihou Já, hráč. Těch „pět švestek“ představuje symboly na hracím automatu.
Tvoje další hra VHS (Vlastní hranice strachu) je komedií s probleskujícími prvky dávného rodinného dramatu. Jaký žánr ti je jako autorovi nejbližší?
Většina textů, které jsem vytvořil, má v sobě nějakou komediální vrstvu. Někdy je to třeba jen paradoxní setkání postav, které k sobě vůbec nepatří, někdy je to slovní humor, někdy jsou to absurdní situace. Zároveň je pro mě důležitá dějovost, tíhnu k příběhům, nějakému tajemství a jeho rozkrývání. A závažnost toho příběhu pak určuje u mých textů celkový žánr.
Liší se to u her, které si vybíráš k režírování?
Zdá se, že se to liší poměrně hodně. Na jevišti mě baví pracovat s texty, které zase tak moc dějové nejsou, kde se toho vlastně tolik nestane a drama je někde pod povrchem, v náznacích, v neadekvátním jednání nebo chování postav, které, ač se snaží tak nevypadat, se nacházejí ve velmi dramatických situacích. Ostatně tenhle aspekt je určitě také součástí textu Dvě dámy v letech míří na sever, který jsme si vybrali pro náš INprojekt.
Jsi také autorem písňových textů pro autorskou kapelu LeDva, jejíž členem jsi byl. Jaký styl hudby jste hráli?
Říkali jsme tomu demofolk. „Demo“ – protože jsme si uvědomovali, že naše produkce i nahrávky musí ještě urazit kus cesty k profi kvalitě. Každopádně jsme se coby dva spolužáci z „textařiny“ snažili tvořit písničky s propracovanými texty a co nejrafinovanější aranží dvou akustických kytar. Fungovali jsme dlouho jako duo, později se k nám přidávali (a třeba zase odcházeli) další muzikanti.
Napsal jsi také text Smutné písně pro Ewu Farnou. Pro jaké další interprety jsi psal?
Já jsem neměl to štěstí, že bych psal hory textů pro hvězdy české hudební scény. Smutná píseň byla spíš výjimka. Hned po „Ježkárně“ jsem šel na DAMU a textařina šla stranou, protože pro mě začalo být alfou i omegou divadlo. Pár textů ode mě má kapela Tarapaca Jazz, ale většina mojí textařské tvorby byla pro moje vlastní autorské písničkářské nebo divadelní projekty.
O studiu režie na DAMU jsi uvažoval už dříve, nebo ses rozhodl až během studia na VOŠ?
Asi od devíti let jsem naprosto seriózně uvažoval o herectví, dokonce jsem se po střední zkoušel (neúspěšně) hlásit na DAMU na činohru. Naopak přijetí na režii se mi zdálo naprosto nepravděpodobné, nevěřil jsem, že zvládnu projít tak hustým sítem. Úspěch u přijímaček byl pro mě opravdu velkým překvapením.
U nás režíruješ hru v cyklu INprojekty. Což jsou scénická čtení současných textů. Je pro tebe formát scénického čtení hodně odlišný od klasické režie?
Scénické (nebo v tomto případě možná inscenované) čtení je trochu, jako když potřebujete uvařit večeři za pět minut. Když máte dobré ingredience – v našem případě text a předem promyšlený klíč k inscenování – dá se z toho vykouzlit něco velmi dobrého. Ale na scénickou tvorbu ve smyslu společného hledání postav, vývoje situací, tvaru, na to těch pár zkoušek, které máme k dispozici, nestačí. Kdybychom se o to ve větší míře pokoušeli, mohli bychom se dostat do nepříjemného časového presu. Je to trochu jiná disciplína než režie divadelní inscenace, ze své podstaty je to tvorba trochu povrchnější a plytčí. V něčem možná snazší, ale na druhou stranu si nárokuje hodně rychlých a konkrétních rozhodnutí od všech zúčastněných.
Než jsme se rozhodli pro hru Dvě dámy v letech míří na sever, prošli jsme spoustu textů, čím tě tato hra zaujala, že ses pro ni rozhodl?
Je to skvělý text o problematickém sourozeneckém vztahu dvou postarších sester. Má moc dobře napsané dialogy (navíc skvěle přeložené), senzačně pracuje s černým humorem, ironií a sarkasmem, má v sobě životní pravdu a nabízí příběh na hranici uvěřitelnosti. Díky prostředkům, které autor zvolil, kde nechybí ani verš a zpěv, má v sobě hodně divadelnosti, a to mě vždycky baví. A protože jsme věděli, že na tuto práci budou mít čas skvělé herečky pardubického souboru Dagmar Novotná a Jindra Janoušková, byl text, který jsme zvolili, nakonec celkem jasnou volbou.
Máš rád černý humor?
Někdy až moc. Herec Michal Pavlata mi po představení Pana polštáře (což je hra plná naprosto šibeničních vtipů) v Činoherním klubu řekl, že ten humor dává divákům možnost, aby si alespoň na chvíli odpočinuli od závažnosti a deprese děje – hra je totiž o vyšetřování několika brutálních vražd malých dětí. Měl pravdu a myslím, že tak funguje černý humor obecně.
A co absurdní divadlo?
Já rád pracuju s absurditou jako s prvkem komiky. Absurdní divadlo jako žánr mě baví, ale vlastně jsem byl zatím jen jeho divákem nebo čtenářem. Třeba někdy…
Jaké je pro tebe stěžejní téma Dvou dam?
To je těžký! Co myslíš, Láďo? (smích) Řekněme tíha minulosti v rodinných vztazích? A touha žít a něco zažít, když všude kolem je až příliš cítit smrt.
Na textu je zajímavé i to, že je část promluv psaná v závorkách, jak s tím ve své režijní koncepci pracuješ?
To je od autora taková hádanka, která se, zdá se, nedá uspokojivě rozlousknout. Není na ni totiž jedna jednoduchá odpověď. Znamená to pravděpodobně, že část repliky v závorce má být řečena výrazně jinak než zbytek promluvy.
Je to scénické čtení, bude tam důležitá i scénografie?
Jednoduchá scénografie důležitá bude. Ten text se odehrává v několika různých prostředích. Měli bychom na diváka až příliš vysoké nároky, kdybychom to nechali celé jen na slově. Krom toho věřím, že scénografie může být pro tvůrce hrozně silná inspirace, a to i v tak subtilním rozsahu zkoušek.
Ve scénických poznámkách je, že se jedná o komedii (částečně se zpěvy). Bude se také zpívat?
Jasně! Divadelnosti nebudeme stavět překážky.
Jaký pro tebe mají v této hře písně význam?
Myslím, že jsou to chvíle, kdy postavy sester najdou nějakou společnou harmonii. Sladí se, hodí všechno za hlavu a nechají se pohltit vzpomínkami na společné bezstarostné dětství, kdy jejich vztah ještě nebyl poznamenaný velkými křivdami.
Je ti jedna ze sester sympatičtější?
To nemůžu říct. Dagmar Novotná by se mohla urazit. (smích) Dělám si legraci. Ne, opravdu nemám favoritku. Jedna bez druhé by beztak nemohla existovat.
Co bys chtěl, aby si diváci z představení odnesli?
Zážitek, úsměv, možná nápad zavolat po dlouhé době bráchovi nebo ségře. A asi taky informaci, že existuje nějaký Francouz Pierre Notte, který píše docela dobré divadelní hry.
Co tě v této divadelní sezóně ještě čeká?
Naše postarší dámy míří na sever, já po zbytek sezóny mířím na západ. Těším se na velkou scénu Městského divadla v Mostě, kde budeme dělat Feydeauova Dámského krejčího, a hned potom do Chebu, kam připravujeme současnou českou komedii České moře aneb Královec na prvním místě.
A máš rozepsaný nějaký vlastní text?
Mám na stole práci na souboru několika jednoaktovek chARTa, kde si kladu za cíl nabídnout co nejautentičtější pohled do života osobností české kultury, jež byly u zrodu CHARTY 77. Mám před sebou dost badatelské práce. Držte palce.
Vojto, děkuji ti za rozhovor. Přeji, ať se daří. A s Dámami zlom vaz!
Ladislav Nunvář
Vstupenky ke koupi ZDE.
