VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

Herečce MARTINĚ SIKOROVÉ v divadle většinou nikdo neřekne jinak než Sikorka. A když ji zaslechnu prozpěvovat na chodbě, jak jde kolem mojí kanceláře, vždycky si vybavím princeznu Zpěvanku ze známé filmové pohádky. K následujícímu rozhovoru pro Sezónu jsme se sešly začátkem února, tedy v době přípravy inscenace Frederick, kterou Martina výjimečně nezkouší. V divadle jsme měli čerstvě za sebou Grand festival komedie i jeho závěrečný galavečer, v němž Martina coby Inga z úspěšného muzikálu Mladý Frankenstein účinkovala, a dokonce i přebírala ocenění. A jelikož naše nová muzikálová komedie získala ceny dohromady tři, je jistě v pořádku, když se k ní s Martinou také ještě vrátíme.

Martinko, máš teď „volno“. Samozřejmě to neznamená, že nic neděláš – hraješ, připravuješ se na každé představení, udržuješ se v kondici jako zpěvačka. Ale i tak máš trochu víc volného času než obyčejně. Je to znát? Jak ho trávíš?
Je to určitě znát. Přesně jak říkáš. Mám daleko víc času se v klidu připravit na to, co potřebuju. A taky dohnat resty, které při zkoušení vznikají. A dostanu se třeba i ke čtení.

Tvoje poslední premiéra před Vánoci byla ovšem velké sousto, Mladý Frankenstein dal zabrat nám všem, ale stálo to za to. S režisérem Petrem Gazdíkem ses pracovně nesetkala poprvé. Hrála jsi ve všech třech muzikálech, které u nás inscenoval, v Kvítku z horrroru dokonce hlavní ženskou roli. Co tě na spolupráci s ním baví? Je pro tebe vždy přínosná?
Pro mě je to vzácné, cenné, nevím, jak to říct, prostě to nejlepší na celém zkoušení – jeho vize herectví. Tak prostého, přirozeného, čistého. Jako by se tam nic nedělo. Petr má navíc i přesné způsoby, jak ti cestu k takovému hezkému „hraní nehraní“ přiblížit. To je pro mě to nejcennější a ta námaha za to stojí. A doufám, že se jeho iniciativa v mé práci zhodnocuje. Moc si toho vážím, že nám vedení divadla dopřává takové skvělé režiséry, mezi které právě Petr rozhodně patří.

Role Ingy vyžaduje zkušenou a vynikající zpěvačku a zároveň herečku, která je zdatnou komičkou i tanečnicí. Tvého mimořádného výkonu si všimla i odborná porota Grand festivalu komedie. Co pro tebe při práci na roli bylo nejtěžší?
Jé, děkuju moc. No, nejtěžší jsou asi začátky, kdy se máš začít učit text nebo když máš první choreografickou zkoušku. To mám velkou chuť se vztekat. Je to jako s tím příměrem s krávou, kterou celou naráz prostě nesníš… Tohle přirovnání mám moc ráda. Vidím před sebou celou krávu a přijde mi obrovská. Dneska už ale vím, že je potřeba se nadechnout a postupně ji prostě rozporcovat.

Žánr komedie je výsostným uměním. Co je podle tebe pro herce při hraní komedie nejzásadnějším pravidlem?
Petr nám pořád opakoval, ať se hlavně nesnažíme vyrábět nějakou srandu. Protože – a to asi nebudu říkat nic, co všichni dávno nevědí – nejvíce se smějeme lidem, kteří se tak moc snaží vyřešit svou situaci, plně zaujati tím, co momentálně tak moc potřebují, že právě tím jsou nejvtipnější.

Možná, že to všichni víme, ale je potřeba si to stále opakovat, humor se prostě hrát nesmí. Spolu se svými kolegy z Frankensteina – Pepou Pejchalem a Láďou Špinerem – jsi vystupovala na galavečeru Grand festivalu komedie. Před kamerami jsi vykopla hned začátek večera svou sólovou písní, během níž se laureát nejlepšího mužského hereckého výkonu festivalu nechá mlčky svést. Obdivovala jsem tvoji odvahu, navíc před kamerami ČT. Bylo zapotřebí si ji dodávat, nebo jsi to tak vůbec necítila?
Jestli to myslíš v rámci toho svádění (smích), tak to už mě divadlo naučilo, tam už asi problém nemám, to v „civilu“ jsem mnohem stydlivější. A jasně, měla jsem staženou prdku, protože prostě televize… Ale na druhou stranu tuhle písničku jsem zpívala už tolikrát, že jsem se vlastně možná bála méně než při jiných ročnících, kdy jsem danou píseň zpívala třeba úplně poprvé.

Takže intimní scény na jevišti pro tebe nejsou náročné? Ve Frankensteinovi je to jasná nadsázka, ale například ve Váňovi je to s Pepou Láskou čirá vášeň, která vypadá z pohledu diváka naprosto suverénně.
No, tak líbací scéna s Pepou ve Váňovi je pravda ještě trochu něco jiného. (smích) Teď už to beru úplně v pohodě. Ale při zkoušení jsem myslela, že se propadnu studem. Když jsme měli scénu zkoušet poprvé, Jaro (Viňarský, choreograf – pozn. red.) nám ukázal, jak by chtěl, aby to vypadalo. Popadl mě a já jsem se celou cestu, co se mnou na zkušebně „házel“ z místa na místo, doslova prosmála. Pak jsem Pepovi jen tak potichu stranou řekla, jak obrovsky se stydím a že vůbec nevím, co mám dělat. No, a on to nějak vzal do svých rukou. Prostě ta scéna začala, myslím, že jsem snad i zavřela oči, a najednou byla hotová. (smích) Jako ta scéna. Sakriš! (smích) Hledám vhodné slovo, ale nenacházím ho! Však mi rozumíš…

Jo a už tě nebudu dál trápit, zeptám se na něco jednoduššího: Jak se cítíš po náročném, ale úspěšném představení? Třeba právě po Frankensteinovi? Vybitá, nebo nabitá?
Šťastná. Že jsem věřila tomu, co dělám. Že mě to bavilo. A většinou to u takových představení vypadá, že to baví i diváky. To je prostě príma.

Jaké jsi na Frankensteina zaznamenala odezvy od přátel a rodiny?
Moc krásné. Nadšené.

Jaká role z těch osmi, které v současnosti hraješ, je tvojí neoblíbenější?
No, mám teď opravdu hezké role. Nejoblíbenější? Asi fakt Inga. Ale taky Jelena. A taky Eliška v Noci na Karlštejně.

Jsi taková naše zpěvanka – zpíváš na zkušebnách a chodbách divadla, předpokládám, že i doma, zkrátka prozpěvuješ si, kudy chodíš. Co nejraději zpíváš?
Muzikál. (úsměv)

Muzikál je tvoje láska, když jezdíš za divadlem, většinou je to na muzikály. Co zajímavého jsi v poslední době viděla? A na co se těšíš v rámci naší jarní studijní cesty tentokrát do Londýna?
Když já jsem snad od New Yorku na ničem nebyla, šmankotky. No, mám na Londýn nějaké tipy. Třeba Back to the Future, a pokud budu mít odvahu, tak i Stranger Things.

Já myslím, že odvaha je nezbytná – pro divadlo i pro život. Martinko, díky za rozhovor a přeju ti spoustu dalších krásných (nejen) muzikálových zážitků na jevišti, ale třeba i v hledištích.