VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

23. květen 2019

19. sezóna VČD na Kunětické hoře

Pohled na scénu komedie Král jelenem na rondelu pod hradem, foto Michal Klíma

Na Kunětické hoře hrajeme od roku 2001, uskutečnilo se tam dvanáct inscenací: Předvečer tříkrálový, Noc na Karlštejně, Tři mušketýři, Malované na skle, Cikáni jdou do nebe, Čachtická paní, Tajemný hrad v Karpatech, Sen noci svatojánské, Balada pro banditu, Limonádový Joe, Kráska a zvíře, Král jelenem. První tři se hrály na nádvoří hradu. Roku 2008 byl slavnostně otevřen nový amfiteátr v podhradí. A o tom všem jsme si povídali s ředitelem divadla PETREM DOHNALEM, představitelem Brighelly v komedii Král jelenem


Jaké výhody přinesla nová plenérová scéna?
Hlavní výhodou bylo, že jsme mohli na Kunětické hoře nadále hrát, protože jsme tam přilákali diváky, kteří se za námi naučili jezdit, a začali jsme zjišťovat, že nám nádvoří kapacitně nestačí. Do toho přišla rekonstrukce nádvoří, takže jsme museli hledat nový prostor. Při jednom představení mě napadlo chodit kolem hradu a hledat místo, kde by se dalo hrát. A tohle byl nejvýhodnější prostor. Je dostatečně velký, samostatně uzavřený, můžeme si tam vytvořit dokonalé zázemí, docela svobodně tam zkoušet inscenace a pak je dál realizovat.

Scéna na nádvoří měla svá omezení, ale na druhou stranu umožňovala scénografické využití hradního exteriéru. Uvažuje se o něm ještě, někdy v budoucnu?
Víme, že pan kastelán Jiroušek stále počítá s tím, že bychom měli na nádvoří zase hrát, měly by se tam konat i jiné kulturní akce. Jednáme o tom a mně by se docela líbilo, kdybychom se po dvaceti letech vrátili na nádvoří s Nocí na Karlštejně, která tam slavila úspěch. Bohužel to už nebude s Radkem Brzobohatým, ale jistě by se tam dala vytvořit nová inscenace téhle už takřka klasiky. Ale rondel Kunětické hory určitě opouštět nechceme. Je to velice kvalitní prostor a investovali jsme spoustu prostředků do vybavení jeho zázemí.

Vzpomínám si, že první inscenace na Kunětické hoře se zkoušely a hrály v docela polních podmínkách, ale od té doby se mnohé zlepšilo. Co všechno?
Určitě se zlepšilo zázemí pro herce, protože na nádvoří se hrálo ve vybouraných prostorách, kde jsme měli okna různě zatlučená dřevěnými deskami, igelity, velice stísněné šatny, nemluvě o hygienických podmínkách. Musím říct, že to nejlépe snášeli starší herci jako Radek Brzobohatý, Polda Běhan, Petr Hübner, Vašek Dušek, Honza Hyhlík a další. Mladší s tím měli potíže, ale vlastně se díky tomu naučili chovat v exteriérových podmínkách, a myslím si, že dnes s tím nikdo problém nemá. A nám už se podařilo vytvořit zázemí, které takřka odpovídá standardům divadelní budovy. Máme vypůjčené buňky od firmy VCES, která je naším sponzorem, máme zázemí pro rekvizity, garderobu, chráněné zázemí pro drahou zvukovou a osvětlovací techniku, máme se kde převlékat, k dispozici je i catering. Vše je velmi nákladné, ale díky úspěšnosti představení realizovatelné.

Plenérová představení mají své nadšené diváky. Jaké přidané zážitky jim vyvažují menší pohodlí a nevyzpytatelné rozmary počasí?
To je otázka spíš pro diváky. Ale předpokládám, že je to opravdu baví. Jakýkoli nový titul bývá na Kunětické hoře brzy vyprodán, aniž by diváci věděli, oč jde. Samozřejmě až v další sezóně se pozná, jestli je úspěšný, podle toho, jestli se prodává dál. Podařilo se nám v posledních letech hrát plenérovou inscenaci i tři roky po sobě. Myslím si, že tou nadhodnotou hraní v přírodě je hlavně neopakovatelná atmosféra hradu a přírody okolo. Navíc lidé v teplých letních dnech samozřejmě raději chodí do divadla pod širým nebem než do uzavřeného prostoru. Navíc do plenéru vybíráme hry, které tam mohou mnohem lépe vyznít. I když je pak přenášíme do divadla, ale i to je výhoda, že můžeme předvést dvě podoby inscenace. A někdy jsou to vlastně hodně odlišná představení, takže diváci často přijdou na jeden titul dvakrát. Krom toho riziko, že na Kunětické hoře promoknou, je v posledních letech čím dál tím menší… Myslím si, že za ta léta, co na Kunětické hoře hrajeme, jsme kvůli počasí museli zrušit jen asi pět představení. Samozřejmě párkrát nám diváci zmokli, ale naštěstí nejsou z cukru, tak se nerozpustili. A herci taky ne.

Jak jsou pro hraní pod širým nebem nadšení herci a zákulisní personál? Jaká úskalí jim přírodní scéna nese?
Začnu od sebe. Já se na hraní v exteriéru těším i jako herec, i jako ředitel. Jednak je to na konci sezóny, kdy už se blíží prázdniny, takže atmosféra je pěkná, uvolněná, i když samozřejmě pracovně intenzivní. Pro někoho je jistě náročný ten menší komfort, ale nikdy jsem nezažil, že by s tím měl někdo zásadní problém a odmítal hrát venku. Vždycky se všichni těšíme na diváky, kteří nám pak dají najevo, že si užili pěkné představení v přírodním ovzduší.

Hrál jsi na Kunětické hoře v šesti inscenacích. Připomeň některé pozoruhodné okolnosti hraní v plenéru…
Každá inscenace samozřejmě přináší nějaká rizika, to platí i v interiéru. V exteriéru musím občas při nepříznivých nebo i extrémních povětrnostních podmínkách rozhodnout, jestli budeme hrát, nebo představení zrušíme či přerušíme. Když začne pršet, hodně fouká nebo se blíží bouřka, nikdo neví, jak se to bude vyvíjet dál, ale rozhodnutí je na mně. Takže jsem vlastně nejradši, když v představení i hraju, protože se přímo na místě rozhodnu snáze než z kanceláře. Ani pocity v hledišti na Kunětické hoře nejsou tak směrodatné. Už se mi stalo, že jsem tam seděl jako divák, měl jsem dojem, že diváci i herci jsou už úplně promočení a představení jsem přerušil. A pak se mě všichni ptali, proč jsem to udělal, že už to takhle mokří mohli herci klidně dohrát a diváci dokoukat. Ale ona tehdy začínala i velká bouřka a ta strašlivá představa, že by tam nahoře uhodilo, ve mně rozhodla. Tohle rozhodování je opravdu velký adrenalin. Snažím se co nejvíc lidi přesvědčovat, abychom hráli a dohráli, a jen málokdy to nejde. Diváci už jsou zvyklí a vybavení, chodí s deštníky, pláštěnkami a dekami, dokonce s karimatkami a spacáky.

Vzpomněla jsem si na letitou příhodu se dvěma divačkami, které se dožadovaly představení na Kunětické hoře v listopadu. Jak to tehdy bylo?
To byla hodně kuriózní záležitost. Ten rok jsme skutečně museli zrušit jedno představení venku a nahrazovali jsme ho divákům v divadle. Mám dojem, že dokonce až v prosinci. A v tom náhradním termínu nám večer volaly dvě dámy, kde jsme, že přijely na Kunětickou horu na představení a že tam nikdo není. Už nevím, jestli stihly náhradní představení v divadle ještě ten den, ale je to doklad o tom, že když náhodou diváci o nějaké plenérové představení přijdou kvůli extrémnímu počasí, tak jim ho časem nahradíme pod střechou.

Letos se na Kunětickou horu vrátíš jako strážce královské spíže Brighella v inscenaci Král jelenem. Jakou nadhodnotu přináší přírodní prostředí představením této hry?
Myslím si, že tahle komedie je v exteriéru ještě působivější, protože pracuje s improvizačními vstupy a vychází z komedie dell’arte, která se hrála na veřejných prostranstvích venku. Je tam živá kapela, zpívá se, tančí, a to všechno je uprostřed zeleně pod historickým hradem ještě umocněné. Myslím si, že přesně to mají diváci rádi.

Výběr této pohádkové komedie nebyl pevně svázán jen s Kunětickou horou, ale také s režisérem Mariánem Peckem. Jak hodnotíš jeho režijní přínos? Na co se diváci mohou těšit?
Mariána Pecka si nesmírně vážím jako vynikajícího režiséra a umělce, který má mimořádné charisma a schopnost herce strhnout k jeho pohledu a vnímání divadla. Někdy je až těžké se tomu poddat a uvěřit, že je to ta správná cesta, ale myslím si, že se to tady podařilo. Kdo viděl jeho pardubická představení, počínaje Ondinou, potom Romanci pro křídlovku, Sen noci svatojánské, Cikáni jdou do nebe, Kejklíře z Lublinu a další, tak mi dá asi za pravdu. Král jelenem má trochu odlišnou poetiku, danou žánrem. Je to ryze komediální inscenace. A je to radost.

Hlavní role protivníků Tartaglii a Derama hrají oblíbení herci Milan Němec a Ladislav Špiner. Proč by si diváci neměli nechat ujít jejich herecké výkony?
Oba jsou silné herecké osobnosti, a dá se říct, že svým způsobem neslučitelné, protože mají naprosto odlišný přístup k hraní, různé herecké prostředky a jiné vyzařování. Oba patří u diváků k nejoblíbenějším hercům, byť Milan už odchází do jiného angažmá, ale i okruhy jejich příznivců budou nejspíš trochu odlišné. A myslím si, že tady se právě podařilo postavit je do role rivalů, kde se jejich různost velmi dobře zúročila. Diváci tu mají možnost vidět v jejich podání to nejlepší.
Jana Pithartová

Petr Borovec, Veronika Malá, Alexandr Postler, Petr Dohnal a Romana Chvalová v Králi jelenem, foto Michal Klíma