VÝCHODOČESKÉ DIVADLO PARDUBICE

12. únor 2014

I v nekomerčním souboru se dá udělat velmi kvalitní muzikálová show, říká režisér Petr Novotný

Režisér Petr Novotný na tiskové konferenci před premiérou, foto Jiří Sejkora
PETR NOVOTNÝ je považován především za muzikálového režiséra, i když za svého třináctiletého působení v našem divadle realizoval více činoherních než hudebně-dramatických titulů. Je však pravda, že činohry (vyjma Bláznivých nůžek) se neudrží na repertoáru víc než dvě sezóny, kdežto muzikály se hrají mnohem déle. A diváci je milují, koneckonců tyto inscenace jsou obvykle nejoblíbenější v sezóně – jako třeba inscenace roku 2013 Zpívání v dešti. Momentálně zkoušíme muzikál Cabaret z dílny autorů Chicaga, který jsme hráli před několika lety. Ještě to nevíme, ale doufáme, že bude stejně úspěšný. Před jednou ze zkoušek jsme se s Petrem Novotným vrátili do minulosti a vybavili si naše společné začátky.

Petře, dnes je to přesně na den třináct let, co měl premiéru tvůj první pardubický muzikál Pokrevní bratři. Nebyl to nijak známý titul, u nás se hrál v české premiéře a ani nepatřil k těm padesáti top světovým muzikálům. Přesto byl velice oblíbený, jak u diváků, tak i u aktérů – herců i tanečníků a celého pracovního týmu. Jak na toto zkoušení vzpomínáš ty?
Možná nejvíc jako na překvapení, že se dá i v souboru, který je především činoherní, udělat kvalitní muzikál. A že pěvecká a taneční vybavenost je na vysoké úrovni. Komerční show si totiž může najmout herce, pozvat je na konkurz a vybrat si na každou roli lidi co nejblíž ideálu ve smyslu připravenosti, talentu, hereckého naturelu. A potěšilo mě, že je tu ochota celého týmu okolo věnovat tomu představení nadstandardně hodně financí, práce, nápadů a všeho, co s tím souvisí. Muzikálová produkce je v tomto smyslu vždycky náročnější. Takže nejvíc si pamatuju na to překvapení a uspokojení, že i v menším, nekomerčním souboru se dá udělat velmi kvalitní muzikálová show na vysoké úrovni.

Velké muzikálové (především pražské) produkce obvykle hlavní role alternují dvěma až třemi herci. V činoherních divadlech k tomu vlastně nemůže dojít, protože soubor nemá potřebné herecké kapacity. A v repertoárovém divadle, jako je naše, se dostane na program daný muzikálový titul dvakrát do měsíce, takže každá alternace by ho hrála velmi zřídka. Ty máš praxi s alternacemi, myslíš si, že je to pozitivní věc, nebo to má i své stinné stránky?
Je to jednoznačně negativní zkušenost, ryze česká, jaká není obvyklá v anglosaské praxi, která muzikál porodila a vytvořila i v provozním smyslu. Tam tedy každou roli hraje jenom jeden herec a v týmu je jištěn člověkem, říká se mu „understudy“, který bývá členem company, čili muzikálového sboru. Ten se na tu roli připraví a čeká na příležitost, že si sólista třeba zlomí nohu. A pak má příležitost v té show vystoupit ve velké sólové roli. Tohle je zavedená praxe a myslím, že je správná. Alternace, ať chceme nebo nechceme, neuvěřitelně snižuje možnost hereckého partnerství a souhry na jevišti. Herci se pak střídají každý s každým a tak se nastudovaná látka rozmělňuje do obecného herectví. Spousta individuálních nápadů se ztratí, protože střídající se partneři je nedokážou patřičně naplnit. Takže praxe činoherních divadel nahrává herecké kvalitě muzikálových představení.

Po obrovském úspěchu Pokrevních bratrů jsme si po několika sezónách troufli na další velké muzikály, které patří do pomyslného zlatého fondu muzikálů – TOP 10 – Šumař na střeše, My Fair Lady, Chicago, Zpívání v dešti, teď zkoušíme Cabaret. Jsou ještě podobné tituly, na které by měl náš soubor?
Myslím si, že určitě Řek Zorba. Museli bychom samozřejmě uvažovat, kdo by hrál Zorbu, ale je to podobně jako u Cabaretu muzikál pro činoherce – tedy muzikál velkých hereckých rolí a ne velkých pěveckých úkolů. Herectví je v tomto případě významnější. Je to zřejmě poslední titul z té slavné starší dramaturgické muzikálové vlny, ale možná bychom mohli časem uvažovat i o jiných příležitostech. Teď přicházejí do divadel tohoto typu díla z velké zlaté vlny 80. a 90. let, která byla dlouho velmi pečlivě právně ošetřena. Producent a režisér mohli dělat jenom kopie inscenací ze zahraničí, nesměli tituly nastudovat na menších jevištích, s menším počtem aktérů, v jednodušší scénografii. Ty show byly nastaveny neuvěřitelně draze, na ně divadla našeho typu vůbec neměla. Ale doba pokročila a díla se otevírají novým možnostem a možná budeme moct časem uvažovat třeba o Cats. Jestliže je chce inscenovat plzeňské divadlo, není důvodů netroufnout si na ně u nás. A pak je tady další vlna nových titulů, jako třeba Mamma Mia!, ale je otázka, jestli bychom se měli tímto trendem zabývat, protože to jsou především a jedině zábavné show. A divadla jako my by měla dělat muzikály, které mají nějaký vážnější, „kumštovnější“ obsah a korespondují s naším činoherním repertoárem.

A Cabaret je přesně jedním z takových titulů. Vymyká se střednímu, zábavnému proudu a má umělecký přesah. Je téma Cabaretu pořád atraktivní, má co říct dnešnímu divákovi?
Vždy s napětím čekám, jestli výpověď, která je o něčem, o silném tématu, bude diváky zajímat a rezonovat v nich. Vzhledem k tomu, že Cabaret je o lásce, o lásce a ještě jednou o lásce, tak by rezonovat měl. Téma lásky za jistých konkrétních dobových okolností, které jí kladou překážky, je věčně živé a navýsost současné. Vždycky si budeme povídat o tom, jestli je láska důležitější než kariéra a peníze. Co je to, co dává našemu životu smysl? Hluboký vztah, nebo naplnění našeho talentu, touhy po uznání? Tato témata se v Cabaretu velmi dobře traktují. Ani se dokonce nebojím toho, že se vracíme do předválečné doby 20. století, protože když člověk neharaší zbraněmi, nezvedá prst a nepoučuje diváka, tak tato složitá doba může být pro nás velmi zajímavá. Dnes sami žijeme ve velmi náročné době a pohled zpátky může být pro nás poučný.

Když jsme spolu uvažovali nad dalšími možnostmi muzikálu v našem divadle, několikrát jsme se oba zajímali o titul Rent. Vím, že je to pořád dost kontroverzní dílo, v Čechách si až donedávna na něj nikdo netroufl. Je o lidech, kteří jsou nějakým způsobem vyvržení ze společnosti, ať už způsobem života, sexuální orientací, drogovou závislostí… Přesto z něj i díky skvělé hudbě jde obrovská síla a vlastně i naděje. Myslíš si, že naše publikum „dorostlo“ k tomuto muzikálu?
Podle mě by Rent do Pardubic patřil a diváci mají na to, aby si o něm přemýšleli. Už nebudeme první, už se hraje. Škoda. Mám s tím představením tuto zkušenost – poslal jsem na něj svoje zaměstnance, když se vrátili, tak říkali, že z Rentu byli tak trochu rozčílení, rozhádaní, diskutovali o něm a nebyli tak nadšení jako třeba na Fantomovi opery. Asi za tři měsíce na Rent někdo zcela náhodně zavedl řeč a prohlásil, že i když v Londýně viděl během 14 dní 10 představení, tak jediné, které si pamatuje, je Rent. A pořád je v něm a přemýšlí o něm. Takže Rent by rozhodně nebyla pilulka lehce spolknutelná, ale byla by zajímavá. Sice hořká, ale dávala by životu smysl. Divadlo by mělo z času na čas udělat takovou věc.

Jako režisér jsi stál u mnoha velkých muzikálových produkcí, inscenoval jsi v Praze poprvé Bídníky, Jesus Christ Superstar, ale také nesmírně úspěšné Děti ráje nebo poslední projekt Lucie, větší než malé množství lásky. Co z toho je tvoje nejoblíbenější dílo, jak se říká nejmilejší dítě?
Jednoznačně Ježíš.

Ano? I když právě Bídníci v Praze otevřeli ten obrovský zájem o muzikál?
Na Bídníky vzpomínám strašně rád, protože jsem se na nich neuvěřitelně moc naučil. Byl to první styk s kompletním provozem, který jsme nějakým způsobem museli akceptovat. Byl to úplně jiný způsob práce, velmi osvěžující, nový pohled na to, jak se dá dělat divadlo, obrovský adrenalin, neuvěřitelná zábava. To byli Bídníci. A pak přišel Ježíš! Byl jsem spolumajitelem produkční společnosti, musel jsem si z banky vypůjčit peníze a pak jsem se celé čtyři roky, co jsme to hráli, večer před sedmou klepal, jestli jde proud, nevyplavila nás voda, přišli diváci nebo si někdo nezlomil nohu. Byly to čtyři roky obrovského zájmu a soustředění na jedno dítě – divadlo, nic jiného nebylo pro mě víc. A 1 300 repríz mluví za vše!

Ty někdy říkáš, že už nemáš žádné divadelní sny.
Ano, přiživuju se na snech jiných.

Ale v poslední době píšeš hry. To je tvůj nový sen?
Ne, staronový. Začal jsem jako autor, ale nepsal jsem tak dobře, tak jsem začal režírovat, abych se přiživil na tom, že někdo jiný píše dobře.

Jak píšeš hry? Máš téma, ke kterému se chceš vyjádřit, nebo jen tak sedneš a píšeš? Ta hra přijde sama?
Ano, přijde to samo. Něco ve mně píše, já nepíšu. Sednu k počítači a zadám příslušný soubor jenom ve chvíli, když něco ve mně chce psát. Mám vždy rozepsaných několik her, pak se najednou stane, že jednu dopíšu a ani nevím proč. Je to asi ve chvíli, kdy mám dost materiálu a to téma můžu dokončit. Obvykle hru píšu šest neděl, nikdy méně ani více. Nebo, nevím, jestli to je hra, ale za šest týdnů prostě napíšu devadesát stránek, přibližně.

A pak se vrátíš na začátek a piluješ?
Ne, já piluju denně. Když začnu ten den psát, tak nejdříve se vrátím k napsanému, významně to předělám, a když už v tom jsem a baví mě to, tak pokračuju dál v dialogu. Ze včerejšího materiálu se zrodí dnešní materiál. Když tedy hru dokončím, napíšu slovo KONEC, tak je hra dopilovaná. A pak přijde režisér, jako třeba posledně Jan Kačer, a líbí se mu třetina hry a zbytek ne. A já znova sednu a přepisuju a velmi mě baví podívat se na to znova úplně jinýma očima. Takže za dalších šest neděl celou hru přepíšu od začátku do konce, a to stejným systémem. Nepíšu pro konkrétní herce, ale vytvářím konkrétní postavy a netuším, kdo je bude hrát.

Možná si tedy na konci našeho rozhovoru přejme, abychom se potkali nad tvým textem, aby naši herci promlouvali tvým jazykem a plnili tvoje sny. Nebo, jak ty říkáš, abychom se dál přiživovali na snech někoho jiného. Přeji ti, ať se ti daří jako režisérovi i dramatikovi a muzikálu Cabaret přeji dlouhý a úspěšný život na našem jevišti.
Jana Uherová

Režisér Petr Novotný s celým obsazením Cabaretu, foto Michal Klíma